U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce
XAVEROV, a. s., se sídlem v Praze 4, Lopatecká 13, proti žalovanému hlavní
město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Prof. JUDr.
Janem Křížem, CSc., advokátem v Praze 1, Dlouhá 13, o určení vlastnického
práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 275/2006, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2009,
č. j. 14 Co 265/2009-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze svým shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2009, č. j. 10 C 275/2006-130, kterým bylo
určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1368/2 a dalších v kat. úz.
B. a obci Praha, podrobně identifikovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního
stupně. Žádnému z účastníků nevzniklo právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě (§ 80
písm. c/ o. s. ř.) ze skutečnosti, že v katastru nemovitostí je dosud jako
vlastník pozemků zapsán žalovaný, ač žalobce dovozuje své vlastnictví těchto
nemovitostí z privatizace, která byla provedena v konečné fázi rozhodnutím
Ministerstva zemědělství ČR vůči jeho právnímu předchůdci rozhodnutím ze dne
29. 3. 1991. Tato privatizace kromě své právní relevance (srov. Rc 44/1994
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) časově předcházela případné obecní
restituci podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí. Žalobce tedy je vlastníkem sporných
pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm zásadní
právní význam napadeného rozsudku a dovolací důvody spatřoval v tvrzených
procesních vadách s následkem nesprávného rozhodnutí a v nesprávném právním
posouzení věci. V podrobně sepsaném dovolání položil žalovaný v bodě II.
dovolacímu soudu celkem šest otázek, kterým přičítal zásadní právní význam. V
dalším textu se zabýval tvrzenými vadami privatizace Drůbežářského průmyslu, s.
p. na akciovou společnost a také vytkl odvolací instanci chybné postupy z
hledisek nevypořádání se s důvody odvolání a nedostatků při dokazování (zejména
neprovedení řádně navrženého důkazu). Dovolatel žádal, aby byly dovolacím
soudem zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozoval
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací
důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o
přípustnosti dovolání, uplatnil v intencích ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a), b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek pro hmotněprávní stránce a dospěl k
závěru, že dovolací soud posoudil všechny pro věc určující právní otázky
správně. Týká se to jak průběhu privatizačního procesu (zejména aplikace § 15
odst. 1, 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, posouzení náležitostí
ministerského rozhodnutí z 29. 3. 1991), tak i souladu nabytí nemovitostí se
zákonem č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech (§ 1 odst. 2). Všechny
aspekty sukcese právních předchůdců žalobce do práv k privatizovaným
nemovitostem – včetně předmětných pozemků – jsou v odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu podrobně a přesvědčivě vyřešeny ve prospěch současného
vlastnického práva strany žalující.
Je nutné uvést, že Nejvyšší soud se již problematikou, kterou žalovaný učinil
předmětem dovolacího řízení, opakovaně zabýval. Stalo se tak v rozhodnutích sp.
zn. 28 Cdo 5017/2007, 28 Cdo 4050/2008, 28 Cdo 5419/2008, 28 Cdo 71/2009. Ve
všech případech byly právní závěry shodné s nyní shrnutými a dovolací soud nemá
důvod se od nich odchýlit.
Ani po procesní stránce, která by ostatně byla předmětem přezkumu až v případě
přípustnosti dovolání (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.), neshledává dovolací
soud pochybení odvolací instance.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné, v souladu s nastolenou rozhodovací
praxí, a nelze hovořit ani o judikatorní mezeře, přesahu či kontradikci
rozhodování nižších soudů ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
(ve znění před novelou č. 7/2009 Sb.); tedy ani o zásadním právním významu
napadeného rozsudku. Nejvyšší soud proto dovolání strany žalované odmítl podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
Protistraně nevznikly v řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. srpna 2010