28 Cdo 671/2025-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Z. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o zaplacení 565 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 155/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 11 Co 294/2024-213 takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 346,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Adama Batuny, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) k žalobcem podanému odvolání rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a III, změnil ve výroku II jen co do určení výše nákladů řízení (vše výrokem I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Rozhodováno bylo soudy o žalobcem uplatněném nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo žalované vzniknout na úkor žalobce užíváním nemovité věci v podílovém spoluvlastnictví nad rámec spoluvlastnického podílu, v žalobou vymezené době od 8. 6. 2019 do 28. 2. 2022.
4. Odvolací soud vzal za správná soudem prvního stupně učiněná zjištění jak co do spoluvlastnictví předmětných nemovitých věcí a velikosti podílů [účastníci jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (rodinný dům), a pozemku parc. č. XY (zahrada) v katastrálním území XY, žalovaná s podílem o velikosti 2/3, žalobce o 1/3], co do faktického rozsahu jejich užívání jak z hlediska kvantitativního (vzhledem k výměrám užívaných prostor), tak z hlediska kvalitativního, uzavíraje ve shodě se soudem prvního stupně, že v žalobou vymezeném období nedošlo ze strany žalované k nadužívání předmětné nemovitosti nad rámec jejího podílu (2/3).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, do všech jeho výroků, podal žalobce dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v dovolání odkazované). Za nesprávné považuje odvolacím soudem učiněné posouzení, že žalovaná rodinný dům ve spoluvlastnictví účastníků užívala v rámci svého podílu, namítaje, že soudy pominuly hledisko kvalitativní a za rozhodující považovaly jen výměru podlahové plochy užívaných prostor, kdy současně nezohlednily okolnost, že k prostorám obývaným v rozhodné době současně otcem účastníků nemohl užívací právo realizovat žádný z nich. Dovolatel navrhl zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Poté, co žalovaná podala k dovolání nesouhlasné vyjádření, žalobce v replice k vyjádření setrval na dovolání a v něm vymezeném důvodu.
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
12. Ve své judikatuře Nejvyšší soud konstantně připomíná, že podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, či ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1065/2023). Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu k újmě ostatních spoluvlastníků (k tomu blíže též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2130/2023, a ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2385/2024). Rozhodovací praxí jsou současně často řešeny situace užívání společné věci jedním ze spoluvlastníků na úkor ostatních, přičemž děje-li se tak, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by další spoluvlastníky z užívání vylučoval, mají tito nárok na vydání bezdůvodného obohacení (k tomu viz například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016). Důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci ve zmíněném případě přitom tíží bezdůvodně ochuzeného (srov. kromě shora citovaného usnesení sp. zn. 28 Cdo 1065/2023 též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 225/2023).
13. Ve shora vzpomínaném rozsudku velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 503/2011 pak Nejvyšší soud vyložil, že úsudek, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti; nestačí například zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě tohoto hodnocení je možné učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad jeho rámec (k tomu blíže též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024).
14. Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, výše odkazované, se odvolací soud při právním posouzení přítomné věci nikterak nezpronevěřil. Při úvaze (posouzení), zdali žalovaná užíváním společné nemovité věci nepřekročila rámec svého spoluvlastnického podílu (majoritní podíl o velikosti 2/3), nepostupoval ryze mechanicky (jak dovolatel vytýká) a nevycházel (jen) z výměry podlahové plochy žalovanou užívaných prostor v domě (248 m2, resp. od 1. 1. 2020 pak 286 m2) v poměru k celkové podlahové ploše domu (532 m2), z nichž tedy žalovanou obývané prostory reprezentují cca ?, ale měl na zřeteli i celkovou dispozici domu a charakter v něm užívaných prostor (kdy podle oběma soudy učiněných zjištění žalovaná se svou rodinu obývala toliko jednu bytovou jednotku s příslušenstvím, od ledna 2020 pak další dvě místnosti v přízemí o výměře 38 m2, zatímco v užívání dalších prostor nebyl žalobce nikterak omezen, resp. strpěl-li bezplatné spoluužívání další bytové jednotky v domě jinou osobou, šlo o stav i jím prokazatelně akceptovaný, kdy se sám dobrovolně omezil v možnosti výlučného užívaní dané bytové jednotky, respektuje přitom již dříve nastolené poměry dané i potřebou zajistit důstojné bydlení svého otce).
15. Za daného stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s dovolatelem citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2999/2012, a ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, nebo rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013 (uveřejněným pod číslem 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v nichž dovolací soud – i s odkazem na již dříve přijaté judikaturní závěry – akcentoval pro posouzení, zdali v konkrétním případě spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, i hledisko kvality užívané věci, nikoliv kupř. jen výměru podlahových ploch výlučně užívaných prostor. Defektem nesprávného právního posouzení popisovaným v odkazovaných rozhodnutích (zakládajícího rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) rozsudek odvolacího soudu v přítomné věci netrpí.
16. Zpochybňuje-li snad dovolatel i soudy učiněné závěry ohledně faktického užívání prostor v domě, a to i co do jejich kvality, či závěry o potencialitě užívat další prostory v domě (krom těch, které výlučně užívá žalovaná), jde již o polemiku se skutkovými, a nikoliv právními závěry odvolacího soudu, jež nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) a nemůže založit přípustnost dovolání. Odvolacím soudem učiněnými skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán, oprávněním k jejich přezkumu dle účinné procesní úpravy nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1, věta první o. s. ř.) není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec lze dodat, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nelze identifikovat zjevný rozpor (a rozhodnutí odvolacího soudu tak netrpí ani defekty popisovanými v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly závěr o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, spolu s dalšími tam odkazovanými rozhodnutími).
17. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky dle § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny. Odvolací soud se napadeným rozsudkem při řešení vytčené otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení. 18. Již jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované patří odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši ve výši 10 580 Kč [§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální sazbou 450 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 2 316,30 Kč. 20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 6. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu