Judikát 28 Cdo 798/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:21.04.2026
Spisová značka:28 Cdo 798/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:28.CDO.798.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Náhradní pozemek
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 13 předpisu č. 229/1991 Sb. § 11a předpisu č. 229/1991 Sb. § 18a předpisu č. 229/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E 28 Cdo 798/2026-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) F. V., b) P. K. a c) S. V., zastoupených JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 63/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 22 Co 170/2024-422, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 5. 2024, č. j. 12 C 63/2023-316, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu o bezúplatném převodu tam specifikovaných pozemků v katastrálním území Sadská, jako náhradních k uspokojení jejich restitučních nároků (dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“) plynoucích z označených rozhodnutí pozemkového úřadu [výrok I], v části o převodu dalších pozemků řízení zastavil [výrok II] a rozhodl o náhradě nákladů řízení [výroky III a IV].
2. K odvolání obou procesních stran Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, č. j. 22 Co 170/2024-422, rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I změnil tak, že [výrokem I] zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o převodu tam označených pozemků, [výrokem II] nahradil projev vůle žalované k uzavření převodní smlouvy ohledně dalších specifikovaných pozemků a [výroky III – VI] rozhodl o nákladech řízení.
3. Žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I (o zamítnutí žaloby) a výroku V (o povinnosti žalobců nahradit náklady řízení vzniklé státu). Přípustnost dovolání spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva dovolacím soudem již vyřešené, jež má být posouzena jinak, „a to zejména s přihlédnutím k recentnímu vývoji judikatury Ústavního soudu“. Míní, že odvolací soud nesprávně a s nedostatečnou reflexí rozhodovací praxe Ústavního soudu, dovoláním hojně citované, posoudil otázku zániku postoupeného restitučního nároku na naturální náhradu, opíraje se přitom o rozhodovací praxi, již považuje dovolatel za nesprávnou a překonanou. Podle dovolateli předestřené argumentace soudy učiněný závěr nerozlišuje mezi nároky podle § 11a zákona o půdě a nároky uspokojované pozemkovým úřadem v režimu § 18a tohoto zákona, které vykazují výrazná specifika (jak je dovolatelé dále vyjmenovávají).
Dovolatelé poukazují i na vývoj právní úpravy a metody výkladu právní normy, které dle jejich mínění svědčí o neaplikovatelnosti § 13 zákona o půdě a v něm upravených ustanovení o zániku postoupených nároků (tzv. „restituční tečka“). K tomu vyzdvihují i evidenci nároků na straně žalované. I ve světle odkazované judikatury Ústavního soudu, formulované „po roce 2021“, jež zdůrazňuje plnou kompenzaci nároků i v případě jejich uspokojování formou finančních náhrad, považují dovolatelé závěr o zániku nároku na naturální plnění (o restituční tečce) za formalistický a neudržitelný.
4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řád, v aktuálním znění (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolateli nastolená otázka hmotného práva již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu k jinému posouzení této otázky.
8. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu soudy nižších stupňů přiléhavě odkazují na judikaturu shrnutou i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 306/2021 (jež bylo vydáno v obdobné věci týchž účastníků, přesněji žalobkyně b/ a žalované), jež se týká řešené problematiky a podle níž i pro poskytování náhrad podle § 18a zákona o půdě pozemkovým úřadem spočívajících v nemovitosti byl v zásadě uplatnitelný postup podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (tj. uspokojení nároku bezúplatným převodem náhradních pozemků), jenž byl s účinností od 14.
4. 2006 podrobněji upraven ustanovením § 11a zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1285/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, či usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5174/2015, k tomu odkazující i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010, a ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013), kdy se pak prosadí i rozhodovací praxe (vycházející především ze závěrů učiněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006, uveřejněném pod číslem 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v níž Nejvyšší soud konstantně připomíná, že obecné soudy musí ve svých právních úvahách týkajících se nároků osob, jimž byly pohledávky dle zákona o půdě postoupeny původními oprávněnými osobami, vycházet z právního stavu nastoleného nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, jímž byl mj. zrušen článek VI. zákona č. 253/2003 Sb.
výslovně pouze ve vztahu k původně oprávněným osobám.
9. Přijaté řešení obstálo jako ústavně konformní i v rámci ústavněprávního přezkumu, již dříve iniciovaného právě žalobkyní b) coby stěžovatelkou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1325/2021, v němž Ústavní soud z ústavněprávních pozic nezpochybnil ani obecnými soudy traktovaný závěr o aplikovatelnosti § 13 zákona o půdě, tedy v něm obsažená ustanovení o zániku práva na naturální restituci, se zřetelem na odkaz uvedený v § 16 odst. 3 zákona).
10. Výše uvedené judikatury se odvolací soud v posuzované věci zjevně přidržel, uzavřel-li, že se nelze domáhat uspokojení nároku formou věcné náhrady (poskytnutím náhradního pozemku) v případě té jeho části, již měla žalobkyně b) nabýt postoupením ve smyslu § 33a odst. 1 zákona o půdě společností REAL INVEST VLTAVA s.r.o. (a aniž by v případě postoupení nároku postupník sledoval cíle hospodářské, nikoliv spekulační či komerční hlediska; k tomu z četné judikatury srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1071/2007).
11. Přitom sama žalobkyně b) v přítomné věci nárok nabytý postoupením spojila se svými dalšími nároky na převod náhradních pozemků (plynoucími z označených rozhodnutí pozemkového úřadu), potažmo s nároky dalších žalobců (dovolávajíc se tak použitelnosti judikatury týkající se poskytování náhradních pozemků, z důvodu liknavého a svévolného postupu žalované; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 62, ročník 2010; nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 495/05, a ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10).
12. Nejenom proto Nejvyšší soud neshledal v přítomné věci důvody k přehodnocení dosavadní judikatury (shora odkazované) a neskýtá k němu prostor ani dovolateli uplatňovaná argumentace. Navzdory dovolateli akcentovaným dílčím odlišnostem obou nároků je smysl ustanovení § 18a (jež se týká „poskytnutí nemovitosti“) a § 11a zákona o půdě (jež normuje „převod zemědělského pozemku“) obdobný, tedy poskytnout naturální náhradu za majetek, který nelze vydat (a není zřejmé, proč by právní postavení postupníků u těchto nároků mělo být zásadně rozdílné). Závěr o aplikovatelosti ustanovení o zániku práva na naturální plnění (náhradní pozemek) namísto subsidiárně poskytované náhrady je obhajitelný i ve světle dovolateli akcentovaných výkladových metod (nejenom ze znění § 16 odst. 3 odkazujícího na § 13 zákona o půdě), včetně účelu právní úpravy a popisované historie jejího vzniku a pozdějších změn. Relevantní v tomto směru není ani nesprávná evidence žalované.
13. Důvodem k odklonu od přijatého závěru není ani dovolateli zmiňovaný „vývoj judikatury Ústavního soudu po roce 2021“, kdy i dovolateli odkazovaná judikatura vztahuje se zejména k problematice přiměřenosti (ekvivalentnosti) poskytovaných peněžitých náhrad, aniž by jí byly jakkoliv zpochybněny dříve vyslovené závěry o zániku práva na naturální plnění u nároků nabytých jejich postoupením (jde-li o osoby sledující cíle komerční či spekulační).
A nelze než znovu připomenout, že i sám Ústavní soud (v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 1325/21, jímž reagoval na ústavní stížnost podanou žalobkyní b/ coby stěžovatelkou) označil obecnými soudy učiněný výklad a dosažený závěr (včetně toho, že nelze legitimně očekávat, že nárok nabytý postoupením od zmíněné obchodní společnosti bude uspokojen poskytnutím naturálního plnění) za ústavně konformní.
14. I z naposled uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny.
15. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (současně napadený výrok V, jež dovolatelé zmiňují patrně jen jako akcesorický) je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
16. Proto Nejvyšší soud přikročil k odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. 4. 2026 Mgr. Petr Kraus předseda senátu