28 Cdo 5174/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce JUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v
Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o
nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, vedené
u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 143/2014, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. srpna 2015, č. j. 12 Co
215/2015-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Homoly do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Sokolově ze dne 1. dubna 2015, č. j. 12 C 143/2014-210, ve výroku pod
bodem I ve věci samé, jímž tento soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s
žalobcem (nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků p.č. 55/1, p.č.
168/9 a p.č. 168/17 v katastrálním území O. u. Š., a p.č. 34/1 v katastrálním
území H. u. J., jako jiných vhodných zemědělských pozemků za pozemky, které
žalobci – dědici původní oprávněné osoby – nelze vydat (§ 11a zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty
první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených
v § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení §
237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
V otázkách hmotného práva vymezených dovoláním (zda se oprávněná osoba může
výjimečně za stanovených podmínek domoci uspokojení nároku převodem pozemku
mimo veřejnou nabídku žalované a zda jde o postup diskriminující jiné oprávněné
osoby, jejichž řešení napadeným rozsudkem považuje dovolatelka za rozporné s jí
odkazovanou judikaturou dovolacího soudu), se odvolací soud – v rovině
prověřovaného právního posouzení věci – závěrům ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm.
nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp.
zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn.
Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) nikterak nezpronevěřil, vycházel-
li z teze, že v případě liknavého postupu žalované (a jejího předchůdce –
Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na
vydání konkrétního vhodného pozemku, kdy důvodnost takové žaloby (o uložení
povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) není třeba vázat na
podmínku předchozího zahrnutí vybraného pozemku do veřejné nabídky žalované, že
takový postup (jímž oprávněná osoba střeží svá práva) nelze považovat za
diskriminující ostatní oprávněné osoby a že za uvedených podmínek je tato
žaloba oprávněné osobě k dispozici i za účinnosti nového ustanovení § 11a
zákona o půdě (k řešení těchto otázek srov. především rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp.
zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Těžiště dovolací argumentace ve vztahu k uvedeným závěrům i v nyní posuzované
věci nespočívá ani tak v polemice se shora popsanými tezemi, ale v rozporování
závěru, že si žalovaná v poměrech projednávané věci vůči žalobci (či jeho
předchůdkyni) počínala liknavě. Zjišťování a hodnocení rozhodujících
skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího
předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je ovšem především otázkou skutkových
zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu
právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom,
zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
– zjištěným okolnostem nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1540/2015). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a
otázky skutkové nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat
toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Samotné právní úvahy odvolacího soudu přitom žádným
deficitem netrpí (spojuje-li je odvolací soud se zjištěním, že uspokojení
nároku, jenž svědčil již jeho právní předchůdkyni, se žalobce navzdory svému
aktivnímu přístupu, kontrastujícímu s postojem žalované a jejího předchůdce,
Pozemkového fondu ČR, v přiměřené době domoci nemohl).
Pokud pak na odlišné právní posouzení věci dovolatelka usuzuje i
prostřednictvím dalších skutečností snášených k doložení závěru, že její postup
(či postup jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) nelze v případě
uspokojování nároku žalobce kvalifikovat jako liknavý, že je to žalobce, jenž
obchází zákonem stanovená pravidla převodu náhradních pozemků, kdy v několika
případech požaduje i převod pozemku, jenž byl zahrnut do již dříve vyhlášené
veřejné nabídky pozemků, jde o okolnosti, které odvolací soud v posuzované věci
nemá za prokázané a nejsou ani součástí jeho skutkového zjištění, z něhož pak
vycházel i při právním posouzení věci, dílem i proto, že tyto skutečnosti – dle
závěru odvolacího soudu – žalovaná nepřípustně uplatnila až po zákonné
koncentraci řízení.
Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (shodně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní posouzení, s nímž se spojuje odvolacím soudem v dané věci vydané
rozhodnutí, nekoliduje pak ani s další žalovanou v dovolání odkazovanou
judikaturou (s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
3453/2007, ze dne 9. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 171/2009, ze dne 1. 9. 2010, sp.
zn. 28 Cdo 3893/2008). Konkrétní odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 (jde-li ve věci nyní posuzované o
převod náhradního pozemku oprávněné osobě, jejíž nárok nebyl dlouhodobě
uspokojen, nikoliv o posouzení platnosti převodní smlouvy, jíž uzavřel
Pozemkový fond ČR s jinou osobou – postupitelem pohledávky na převod náhradního
pozemku v rozporu se zákonem, ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb.)
nelze mít za případný. Přiléhavá není ani argumentace závěry z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014 (bylo-li toto
žalovanou označené usnesení dovolacího soudu vydáno rovněž v situaci, kdy
liknavost, svévole či diskriminace žadatele – oprávněné osoby – o převod
náhradních pozemků v řízení prokázány nebyly).
V případě dalších dovoláním vznášených otázek neobsahuje dovolání ničeho ve
vztahu k vymezení předpokladů přípustnosti dovolání [jež představuje jednu z
obligatorních náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejichž neuvedení
v zákonem stanovené lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) má za následek
neprojednatelnost dovolání – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013,
uveřejněný tamtéž pod číslem 15/2015]. Žalovanou i nyní opětovně vyslovovaná
„obava z toho, zda nehrozí přečerpání žalobcova nároku“ s ohledem na množství
podaných žalob, ostatně nepředstavuje ani uvedení kvalifikované otázky hmotného
či procesního práva, pro jejíž řešení by bylo lze zvažovat přípustnost dovolání
(kdy i v tomto bodě jde víceméně o záležitost skutkového zjištění, k němuž
žalovaná taktéž mohla a měla uplatnit relevantní okolnosti již v řízení před
soudy nižších stupňů). Určující pro rozhodnutí této věci pak není ani řešení
současně položené otázky, lze-li poskytnutím náhradního pozemku uspokojit též
nároky oprávněné osoby vůči státu na náhradu živého mrtvého inventáře podle §
18a zákona o půdě, podává-li se z odvolacím soudem učiněných zjištění, že i bez
tohoto dalšího nároku (plynoucího z dohody o jeho vyčíslení) disponuje žalobce
takovými nároky na převod náhradních pozemků, jež bezpečně převyšují hodnotu
nyní převáděného pozemku (a kdy pak jde toliko o otázku zúčtování plnění
převodem pozemku na jednotlivé nároky oprávněné osoby). K žalovanou položené
otázce sluší se snad dodat, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1308/2010,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 483/2012, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2468/2013) byl pro
poskytování náhrad podle § 18a odst. 2 zákona o půdě, spočívajících v
poskytnutí nemovitostí, již před účinností zákona č. 131/2006 Sb. uplatnitelný
postup podle § 11 odst. 2 zákona o půdě (kdy s účinností od 14. 4. 2006 byl pak
převod náhradních pozemků oprávněným osobám podrobněji upraven právě
ustanovením § 11a zákona o půdě).
Přestože pak žalovaná v dovolání výslovně uvádí, že je podává proti všem
výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení
před soudy nižších stupňů, tak ve vztahu k nim již žádnou argumentaci – natož
tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2
o. s. ř. – v dovolání nevznáší. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, byla by přípustnost
dovolání tak či onak vyloučena, a to již podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání
žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce patří
odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 2 500 Kč [§ 6 odst. 1, 7
bod 5., § 9 odst. 3 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou
hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny
a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2014)
se pak podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu