28 Cdo 840/2025-221
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Ing. Michalem Burešem, advokátem se sídlem v Lounech, Jabloňová 2843, proti žalované E. Ř., zastoupené Mgr. Evou Paterovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čs. armády 828/34, o 58.333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 412/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2024, č. j. 58 Co 330/2024-206, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2024, č. j. 58 Co 330/2024-206, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. dubna 2024, č. j. 16 C 412/2022-179, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
412/2022-179, zamítl žalobu o 58.333 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobce se domáhal vydání řečené částky jako bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)], jehož se žalované na úkor žalobce mělo dostat užíváním nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro k. ú. XY, tj. rodinného domu a k němu přilehlé zahrady, nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, a to konkrétně v období od 2.
6. 2021 do 1. 2. 2022. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že podílovými spoluvlastníky uvedených věcí jsou žalobce (podíl id. 1/6), žalovaná (podíl id. 4/6) a bratr žalované (podíl id. 1/6). Z provedeného dokazování obvodní soud vyvodil, že v předmětném období nemovitosti využívala pouze žalovaná a žalobce o jejich užívání neprojevil žádný zájem, neboť o ně nikdy nežádal, neprosil o klíče, nestál o dohodu o spoluužívání s žalovanou (nabízenou dne 1. 3. 2022 v reakci na výzvu k vydání bezdůvodného obohacení), a naopak se výhradně snažil o vypořádání podílového spoluvlastnictví, aby si mohl následně na části pozemku postavit dům.
Soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, uzavřel, že žalobci by v případě jeho zájmu bylo ostatními spoluvlastníky umožněno realizovat jeho právo, pročež mu nárok na náhradu od žalované nepřísluší. Z toho důvodu žalobu v celém rozsahu zamítl.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 58 Co 330/2024-206, k odvolání žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud přitakal skutkovým závěrům a právnímu posouzení soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že obvodní soud korektně zohlednil postoj žalobce k možnosti vykonávat vlastnické právo. Námitce žalobce, že obvodní soud pominul jím poukazovanou judikaturu, která překonává rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008, odvolací soud nepřisvědčil, neboť měl za to, že i v aktuální rozhodovací praxi dovolacího soudu je zmíněný rozsudek připomínán a není s ní rozporný. Za nedůvodnou považoval rovněž výtku týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. S ohledem na vyřčené proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu (materiálně proti jeho výroku I) brojí žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v rozporu naříkaného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vztahující se k otázce, zda musí spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, když poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků neumožňují dalším spoluvlastníkům realizaci jejich práv, nebo i tehdy, když zbylí spoluvlastníci neužívají společnou věc dobrovolně.
Odvolací soud, jenž se přiklonil k prvnímu nastíněnému řešení problému, se dle dovolatele odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem zejména v usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 850/2021, a dále také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod č. 17/2013 Sb. rozh. obč., či ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, Pl. ÚS-st. 48/18. Domnívá se, že přípustnost dovolání lze dovodit také ze skutečnosti, že nastíněná hmotněprávní otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, neboť odvolací soud založil své rozhodnutí na rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008, z něhož plyne jiný, dle dovolatele nesprávný, výklad nastolené problematiky.
Vzhledem k
4. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
III. Přípustnost dovolání
5. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
6. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze považovat za přípustné, neboť odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) se odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, založil-li své rozhodnutí na premise, že neusilování o užívání společné věci vylučuje vznik povinnosti vydat bezdůvodné obohacení mezi spoluvlastníky (při nadužívání podílu) dle § 2991 o. z.
9. Přípustnost nelze spatřovat v tom, že by položená hmotněprávní otázka byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, neboť judikatura dovolacího soudu je v této oblasti jednotná. Obvodní a městský soud ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 725/2008 hledaly především oporu svého právního názoru, že žalobci nárok na náhradu nenáleží proto, že mu užívání nemovitostí ostatními spoluvlastníky nebylo aktivně znemožňováno a on sám se o užívání nesnažil. Nic takového však ze jmenovaného kasačního rozhodnutí, které je založeno zejména na nedostatku skutkových zjištění, přímo neplyne. Z toho, že je v něm zdůrazňována relevance bránění jedním ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, popřípadě existence poměrů znemožňujících některému ze spoluvlastníků užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, nelze dovozovat vnitřní rozpornost judikatury a ani to, že jedině v těchto situacích by nárok na vydání bezdůvodného obohacení měl vznikat. Nejvyšší soud je totiž ustálen v názoru, že v obdobných případech lze na vznik bezdůvodného obohacení usuzovat buď tehdy, užívá-li vskutku bez právem aprobovaného důvodu některý ze spoluvlastníků společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (důkazní břemeno o rozsahu „nadužívání“ společné věci v takovém případě tíží bezdůvodně ochuzeného), anebo tehdy, když – ať už technické uspořádání společné věci, nebo faktické poměry vytvořené jedním ze spoluvlastníků – druhému spoluvlastníku neumožňují realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu jeho podílu (i v těchto situacích nese důkazní břemeno o prokázání rozhodných skutečností bezdůvodně ochuzený), viz za všechny rozhodnutí Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, uveřejněný pod č. 25/2022 Sb. rozh. obč., a usnesení téhož soudu ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1065/2023. Příslušná argumentace soudu prvního stupně a soudu odvolacího proto v žádném judikátu Nejvyššího soudu podklad nemá a nelze se domnívat, že je v praxi dovolacího soudu položená otázka rozhodována rozdílně. Ve skutečnosti tak lze spatřovat přípustnost dovolání v odklonění soudů od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak bylo již poznamenáno výše. Pro úplnost se sluší doplnit, že dovolací soud později upřesnil (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/2013 Sb. rozh. obč.), že je nezbytné rozlišovat mezi situacemi, kdy spoluvlastník užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (např. bez rozhodnutí či dohody), neboť ty je třeba posuzovat dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, a mezi případy, kdy tak činí na základě dohody spoluvlastníků, jejich většinového rozhodnutí nebo rozhodnutí soudu, protože za těchto okolností se náhrada odvozuje od obecné úpravy náhrady za omezení vlastnického práva (§ 136 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). V posuzované věci však žádná dohoda či rozhodnutí tvrzeny či prokazovány nebyly.
IV. Důvodnost dovolání
10. Dle § 241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
11. Dovolání je i důvodné.
12. Každý spoluvlastník má právo k celé věci, avšak toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka (§ 1117 o. z.). To znamená, že spoluvlastník nemůže na úkor dalších spoluvlastníků bez dalšího užívat společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu; samotná existence spoluvlastnictví ke společné věci není právním důvodem k takovému počínání (srov. především dovolatelem poukazované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18). Uvážení, zda v konkrétním případě spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí například zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě tohoto posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec (srov. namátkou již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011, na nějž odkazuje dovolatel i odvolací soud v bodě 11 svého rozsudku). Tato východiska jsou však bez významu tam, kde některý ze spoluvlastníků užívá společnou věc sám a druhý spoluvlastník se na jejím užívání žádným způsobem nepodílí. V takovém případě je pro posouzení samotného užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu kvalita jednotlivých částí společné věci bez významu právě proto, že celou věc užívá jeden z podílových spoluvlastníků, a nutně tak užívá věc v rozsahu i spoluvlastnického podílu druhého podílového spoluvlastníka (srov. především odpovídající judikáty dovolacího soudu, za všechny rozsudek ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod č. 27/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1071/2014).
13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního, resp. spravedlivého důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu), vzniká bezdůvodné obohacení protiprávním užitím cizí hodnoty dle § 2991 odst. 2 o. z. (srov. příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, kupř. jeho rozsudek ze dne 31. 3. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1032/2024, usnesení ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2130/2023, nebo ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2470/2024).
14. Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Samotný vznik bezdůvodného obohacení tak není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného či obohaceného (srov. namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, či ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není proto bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu, za všechny např. rozsudek ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1306/2024, usnesení ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, či sp. zn. 28 Cdo 850/2021, dovolatelem zdůrazňované) ani zda o užívání nemovitosti ve spoluvlastnictví sám usiloval (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1734/2023).
15. V nyní řešené věci se obvodní soud rozsáhle zabýval poznatkem, že žalobce dané nemovitosti nechtěl reálně užívat, a o jejich užívání tedy aktivně neusiloval, přičemž měl za to, že tento žalobcův postoj vylučuje povinnost spoluvlastníka vydat bezdůvodné obohacení, a městský soud tomuto jeho zhodnocení zcela přitakal. Z výše uvedených závěrů dovolacího soudu však plyne, že předmětná skutečnost na existenci posuzovaného nároku takový vliv nemá, ba naopak je pro ni sama o sobě irelevantní. Již proto lze konstatovat, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení.
16. Na právě učiněném závěru nic nemůže změnit ani argumentace odvolacího soudu v bodě 11 jeho rozsudku, ve které předkládá, že je korektní dotyčný fakt zohlednit. Městský soud totiž opomíjí, že jím citovaný úryvek z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011 ohledně povinnosti soudu brát v úvahu všechny okolnosti věci se týká právního posouzení, zda v konkrétním případě spoluvlastník užívá věc v rámci podílu či nad tento rámec, nikoli zda existuje povinnost vydat bezdůvodné obohacení. Odvolací soud tak tato dvě posouzení poněkud směšuje. To, že žalobce neprojevil iniciativu a nemovitosti neužíval, přitom per se nemůže zapříčinit, že by jakékoli počínání žalované bylo možné automaticky považovat za užívání v rámci jejího spoluvlastnického podílu. Obhájit svůj postup odkazem na zmíněnou judikaturu proto nebylo přiléhavé.
17. Pro vědomí nalézacích soudů i účastníků považuje dovolací soud za vhodné dodat, že domáhání se vydání bezdůvodného obohacení za okolnosti neprojevení aktivního zájmu o užívání společné věci není příhodné považovat za inherentně nemravné, jak naznačoval obvodní soud. Je tomu tak vzhledem k výše zdůrazňované objektivní povaze institutu bezdůvodného obohacení a také proto, že není nikterak nepřiměřenou představa, že ten, kdo společnou věc užívá výlučně, by měl zajistit své postavení sjednáním dohody se zbývajícími spoluvlastníky, případně přijetím platného rozhodnutí dle principu majorizace, jak již v minulosti podotknul, aniž by však tímto svým prohlášením formuloval obecnou normu, Nejvyšší soud (srov. sp. zn. 28 Cdo 4018/2017). V řešeném případě žalovaná uzavření dohody žalobci nabídla, avšak se tak stalo až po předmětném období.
18. S ohledem na předložené obvodnímu soudu náleží se v dalším řízení zabývat existencí nároku na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s výše zmíněnou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, když zejména musí respektovat stanovisko, že pro povinnost spoluvlastníka, jenž užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat bezdůvodné obohacení není samo o sobě rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně ani zda o její užívání sám usiloval.
V. Závěr
19. Pro shora vylíčené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), přistoupil podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozsudku městského soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, jenž spočívá na tomtéž úsudku, v celém rozsahu a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
20. Soudy nižších stupňů jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.
21. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 12. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu