USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Na Strži 2102/61a, proti žalovanému J. J., zastoupenému JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, o 680 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 211/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 11 Co 63/2024-613, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 13 697 Kč k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze, Na Strži 2102/61a.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 19 C 211/2020-548, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 680 000 Kč s 10% ročním úrokem z prodlení z částky 680 000 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 11 Co 63/2024-613, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tyto otázky formuluje následovně : 1) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nepřihlédl ke všem skutečnostem a nevypořádal se s námitkou, že závěry znaleckého posudku jsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a že odůvodnění znaleckého posudku neodpovídá pravidlům logického myšlení (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, dále také nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1010/22), 2) odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud určil výši náhrady za omezení vlastnického práva tak, že jednak neodpovídá obvyklému tržnímu nájemnému, jednak nevzal v potaz další významné okolnosti ke stanovení náhrady (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011). V další části dovolání pak rozvádí argumentaci vztahující se k uvedeným otázkám a navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl, nebo rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce se ve vyjádření k dovolání podrobně vyjádřil k jednotlivým dovolacím námitkám a argumentům, navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Nejvyšší soud úvodem předesílá, že z obsahu dovolání u otázky č. 1 je zřetelně patrný nesouhlas s odbornými závěry znaleckého posudku, který byl v dané věci klíčovým důkazem pro posouzení platnosti darovací smlouvy uzavřené dne 3. 12. 2014 mezi žalobcem jako obdarovaným a jeho babičkou jako dárkyní. Ačkoliv dovolatel vymezuje právní otázku, jejíž řešení má být v kolizi s judikaturou dovolacího soudu, směřuje jeho argumentace výlučně proti znaleckému dokazování, neboť prostřednictvím právní otázky vytýká znalci, že při zjišťování výše znehodnocení jejich nemovitostí sousední stavbou nezohlednil některé okolnosti.
9. V této souvislosti pak považuje dovolací soud za důležité uvést východiska dovolacího přezkumu ve vztahu ke znaleckému dokazování.
10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 (dostupném – stejně jako další uvedená rozhodnutí – na www.nsoud.cz), vysvětlil, že „pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky).“
11. Odvolací soud velmi podrobně vysvětlil, proč se přiklonil – ve shodě se soudem prvního stupně – k závěrům vyplývajícím z revizního znaleckého posudku, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné (body 12 – 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalovaného.
12. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního či superrevizního znaleckého posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního či zcela výjimečně superrevizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010). Ostatně z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně patrné, že odvolací soud považoval vyhotovení superrevizního znaleckého posudku za nadbytečné.
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K těmto závěrům se Nejvyšší soud souhrnně aktuálně přihlásil např. v usnesení ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2952/2023.
14. V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, Nejvyšší soud uvedl, že „žalobce měl možnost se ke znaleckým posudkům vyjádřit a vznášet na znalce dotazy; zda tyto dotazy znalec přesvědčivě zodpověděl a zda je namístě dát prostor k dalším dotazům, zaleží na rozhodnutí soudu, kterému výhradně náleží hodnocení provedených důkazů i rozhodování o postupu při výslechu znalce. Není možné připustit, aby řízení bylo ‚donekonečna‘ protahováno jen proto, že účastník není spokojen s výsledkem dokazování a má na znalce další a další otázky, resp. výhrady k posudkům. Ve věci byly provedeny 4 znalecké posudky; soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že ‚žalobce nesouhlasí prakticky s ničím, co není jeho tvrzením, názorem a závěrem‘“. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána Ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1586/20 (dostupným na nalus.usoud.cz), kde mimo jiné uvedl: „Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda provádění konkrétních důkazů bylo účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.“
15. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2952/2023).
16. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
17. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1365/2023).
18. V daném případě je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, a dovolatel to také výslovně připouští v bodě 23 dovolání, že mu jde o revizi skutkového stavu a skutkových zjištění rozhodných pro danou, individuální konkrétní věc, a výsledkem dovolacího přezkumu neměla být formulace obecných právních závěrů, ale prosazení konkrétního skutkového závěru rozhodného pro danou věc. Odkazuje-li v první části dovolání dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 a I. ÚS 1010/22, je zřejmé, že jde o rozhodnutí vydaná ve zcela nesouměřitelných skutkových poměrech a dovolatel na ně odkazuje pouze ve zcela obecném a širokém kontextu požadavku na hodnocení dokazování znaleckým posudkem. Žádný rozpor s uvedenými rozhodnutími v obecné podobě tak dán není.
19. Totéž platí i pro bod 26 dovolání, kde dovolatel uvádí, že „odmítnutí širších souvislostí představuje chybnou aplikaci § 132 o. s. ř. i tím, že se odvolací soud nevypořádal s tvrzeními žalovaného a s důkazy, které na podporu takových tvrzení žalovaný předložil, přičemž se jednalo o skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci“ a odkazuje bez bližší konkretizace na spisové značky rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. I v tomto ohledu jde o promítnutí obecných požadavků na hodnocení znaleckého dokazování do poměrů konkrétní věci bez ohledu na to, že není patrné, zda má jít o formulaci procesní právní otázky nebo o vadu řízení, ke které by mohl dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
20. V bodě 27 pak dovolatel naznačuje – s odkazem na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu – že by rozhodnutí odvolacího soudu snad mělo nepřezkoumatelné. O nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě bez jakýchkoliv pochybností nejde.
21. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a na druhé straně nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto. Judikatura soudů již dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele [srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
22. Již samotná konkrétnost dovolacích námitek a rozsah dovolání jasně naznačují, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není. Daná věc je charakteristická tím, že klíčovým rozsahem dokazování se staly okolnosti umožňující posoudit způsobilost v současné době již zemřelé převodkyně k uzavření darovací smlouvy. Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pro danou věc je zřejmé velmi podrobné dokazování a také velmi podrobné odůvodnění odvolacího soudu celkového procesu dokazování k této okolnosti (bod 10 – 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) jak v rovině dokazování před soudem prvního stupně, tak také hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem. To je bez jakýchkoliv pochybností důsledkem úmrtí převodkyně spoluvlastnického podílu, což ztěžuje a komplikuje dokazování k okolnostem umožňujícím posoudit její způsobilosti k uzavření darování smlouvy.
23. V této souvislosti však dovolací soud konstatuje, že úvahy a závěry odvolacího soudu vztahující se ke klíčové otázce znaleckého dokazování v žádném případě nejsou zjevně nepřiměřené a už vůbec ne extrémní. Samotná okolnost, že pro posouzení věci bylo podstatné znalecké dokazování založené na posouzení velmi složitých odborných otázek vážících se ke zdravotnímu stavu zemřelé převodkyně a z toho rezultujícího posouzení její způsobilosti k právnímu jednání zakládá obezřetný přístup soudů k výsledkům znaleckého dokazování z hlediska hodnocení odborných znaleckých závěrů. V daném ohledu daném limity dovolacího přezkumu nemá z hlediska dovolacích námitek Nejvyšší soud odvolacímu soudu co vytknout.
24. Jestliže pak dovolatel nalézacím soudům vytýká, že „bez dalšího“ přihlédly k závěrům podávajícím se ze znaleckého posudku, s nímž dovolatel nesouhlasí, pak dovolací soud dodává, že znalecký posudek byl v daném věci jedním z důkazů, byť z povahy věci klíčovým, na základě kterých učinily soudy odpovídající skutkové závěry a z nich plynoucí závěry právní. To plyne jednoznačně z úvah odvolacího soudu rozvedených podrobně v bodě 16 odůvodnění jeho rozsudku.
25. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka č. 2 formulovaná v dovolání. Zde dovolatel naznačuje rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry podávajícími se z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 503/2011.
26. O rozpor s tímto rozhodnutím pak nemůže jít již proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 503/2011 se týkalo úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ač v dané věci jde o nárok mající základ v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozpor však není dán ani nosnými závěry podávajícími se z uvedeného rozhodnutí.
27. Především zde schází zobecnitelná právní otázka, která by mohla založit přípustnost dovolání, nicméně rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. V uvedeném rozsudku ze dne 10. 10. 2012 Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „spoluvlastnictví věci vyvolává dvě skupiny právních vztahů, jednak mezi spoluvlastníky a osobami třetími, jednak mezi spoluvlastníky samotnými. Z právních úkonů vůči třetím osobám týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně (§ 139 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále též jen „obč. zák.“).
Při výkonu spoluvlastnického práva však vznikají i právní vztahy mezi samotnými spoluvlastníky; v rámci těchto vztahů lze vymezit a omezit užívání věci jednotlivými spoluvlastníky. Podle dikce ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Není sporu o tom, že podíl "nevymezuje určitou část věci, k níž by byl spoluvlastník oprávněn vykonávat své vlastnické právo, ale vyjadřuje právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům, určuje, jak se spoluvlastníci podílejí na užitcích věci a jaké nesou náklady apod." (Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V.
a kol. Občanský zákoník. Komentář. Informační systém ASPI, ID: LIT16336CZ). Problémem je vymezení možnosti užívání věci spoluvlastníky. Ti mohou věc užívat současně, užívání může být vymezeno časově (každý z nich může po určitou dobu výlučně užívat věc) a také se mohou dohodnout, kterou část věci bude každý z nich výlučně užívat. Podstatné je, že každý spoluvlastník je "v zásadě" oprávněn (má nárok) užívat věc v rozsahu svého podílu. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění.
Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (např. společný pozemek tvoří z větší části neúrodná a k jinému účelu nevyužitelná půda, jeho menší část je však vysoce úrodná). Na základě tohoto posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec. Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu.
Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen "R 19/2001"); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.).
Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč.
zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu.
Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada (srov. opět R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že zákon výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva, vyplývá toto právo přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11.
března 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97, uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák. Pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka pak není - podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal.“
28. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, mířícího již i do poměrů založených zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Ústavní soud uvedl, že „podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 o.
z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Jinými slovy řečeno, pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně.
Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, jakož i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013 (dále „obč. zák.“), použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti.
Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn.
31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05 (zmíněný nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval.
Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz ustanovení § 1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení. Nachází-li se věc ve vlastnictví více subjektů, aniž by mezi ně byla rozdělena, jde o spoluvlastnictví. Množina spoluvlastnických vztahů je prvkem systému vytvářeném vlastnickými vztahy obecně, přičemž současně představuje na nižší úrovni zvláštní systém, jehož prvky jsou jednotlivé druhy spoluvlastnických vztahů.
U každého spoluvlastnického vztahu lze rozlišit důsledky plurality subjektů, a to jak ve vztazích vznikajících mezi samotnými spoluvlastníky (vnitřní vztahy), tak ve vztazích vznikajících mezi spoluvlastníky a třetími osobami (vnější vztahy). Pro vzájemnou relaci mezi spoluvlastníky je determinující základní povaha spoluvlastnického vztahu (podílové spoluvlastnictví, bezpodílové spoluvlastnictví), která určuje míru a způsob účasti spoluvlastníků na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví; u podílového spoluvlastnictví je dále určující povaha (reálný podíl, ideální podíl) a velikost spoluvlastnického podílu.
Pro vnější vztahy (týkající se společné věci) je především určující, že všichni spoluvlastníci se považují společně za jeden subjekt, a dále je relevantní právní úprava stanovící povahu společného vztahu vůči třetím osobám (dílčí závazek nebo solidární závazek). U podílového spoluvlastnictví patří k vnějším vztahům i vztah mezi jedním spoluvlastníkem a třetími osobami, jehož nepřímým předmětem je spoluvlastnický podíl. Pro odpověď na položenou otázku je rozhodná právní úprava vnitřního vzájemného vztahu mezi podílovými spoluvlastníky.
Podle dikce § 137 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. spoluvlastnický podíl vyjadřoval míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Z povahy tohoto spoluvlastnického vztahu, jako ideálního podílového spoluvlastnictví, pak bylo zřejmé, že podíl nevymezoval určitou část společné věci, k níž by byl oprávněn spoluvlastník vykonávat své vlastnické právo, ale vymezil právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům, určoval, jak se spoluvlastníci podíleli na užitcích věci, na nákladech atd.
Obdobně stanoví § 1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (s tím, že podíl vyjadřuje i míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle). Stejně tak lze dovodit, že spoluvlastnický podíl je rozhodný také pro rozsah užívání společné věci. Zatímco u reálného podílového spoluvlastnictví by charakter podílu přímo determinoval tu část společné věci, kterou je každý spoluvlastník oprávněn užívat, u ideálního spoluvlastnictví takové měřítko chybí. Proto u tohoto druhu spoluvlastnictví mohou spoluvlastníci užívat věc současně, užívání společné věci může být časově omezeno (např. tak, že konkrétní spoluvlastník je oprávněn výlučně užívat věc po určenou dobu), lze také „rozdělit“ společnou věc k užívání tak, že každý spoluvlastník (příp. někteří) může užívat určenou část společné věci.
Lze uzavřít, že právo každého ze spoluvlastníků užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílu. Užívání společné věci může být in concreto určeno dohodou spoluvlastníků nebo jejich většinovým rozhodnutím (§ 139 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., § 1128 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) nebo též rozhodnutím soudu (§ 139 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., § 1139 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Na základě těchto právních skutečností může být některý ze spoluvlastníků z užívání společné věci zcela vyloučen, či může být oprávněn k užívání věci v rozsahu menším, než by korespondovalo výši jeho podílu.
V takovém případě však nedochází k užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (bez spravedlivého důvodu – viz dikce občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Užívání společné věci však ani v tomto případě nemůže vyloučit právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu. Náhrada se v tomto případě odvozuje od obecné úpravy náhrady za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4 Listiny) a lze ji dovodit též z § 137 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., či z § 1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jiná situace nastává, užívá- li spoluvlastník společnou věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu, event. bez spravedlivého důvodu (bez dohody všech spoluvlastníků, nebo bez závazného rozhodnutí většiny spoluvlastníků, či bez rozhodnutí soudu).
Má-li každý spoluvlastník právo k celé věci, je jeho právo omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka (např. § 1117 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). To znamená, že spoluvlastník nemůže „bez dalšího“ užívat společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a to na úkor dalších spoluvlastníků; samotná existence spoluvlastnictví ke společné věci není právním důvodem k takovému užívání. Lze tedy uzavřít, že užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu představuje užívání cizí hodnoty, čímž (sc.
přivlastňováním si užitné hodnoty společné věci nad spoluvlastnický podíl) vzniká bezdůvodné obohacení. V režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. šlo o bezdůvodné obohacení bez právního důvodu (§ 451 odst.
29. Ani z rozhodnutí velkého senátu ve věci sp. zn. 31 Cdo 503/2011 a ani ze stanoviska pléna Ústavního soudu nevyplývá, že by základem úvah pro určení výše náhrady vyloučeného spoluvlastníka nemohla být výše obvyklého nájemného. Naopak, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v daném směru zcela ustálená. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1370/2015, uvedl, že : „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97 (uveřejněném pod č. 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), vysvětlil, že právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem, vyplývá z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyložil, že „pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka není - podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal.“ V rozsudku ze dne 28.
11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4756/2010, Nejvyšší soud uvedl: „Základem úvahy pro stanovení výše náhrady musí být posouzení, co by žalobce jako podílový spoluvlastník získal při obvyklém užívání domu (v rámci svého podílu) v období, za které se domáhá náhrady“. Jestliže v dané věci odvolací soud stanovil výši náhrady příslušející žalobkyni za užívání nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu s ohledem na výši obvyklého nájemného, které újmu nejlépe „objektivizuje“, neshledává dovolací soud jeho úvahu jako zjevně nepřiměřenou.
Pod obvyklé užívání věci lze jistě zahrnout i její pronájem. Jestliže žalobkyně byla v užívání označených nemovitostí vyloučena většinovým spoluvlastníkem, nemohla takový pronájem realizovat a přijímat nájemné. Výše nájemného pak reprezentuje její újmu“.
30. Ke zcela shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015; ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí pak Ústavní soud odmítl jednak usnesením ze dne 2. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2045/17, a jednak usnesením ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2412/18; v druhém z uvedených rozhodnutí pak Ústavní soud akceptoval určení výše náhrady za neužívání ve smyslu § 137 obč. zák. podle konceptu obvyklé ceny vycházející ze znaleckého posudku o obvyklé ceně nájemného.
31. Vyjadřuje-li žalovaný v dovolání nesouhlas s výší obvyklého nájemného s tím, že obvyklá výše má být oproti závěrům znaleckého posudku nižší, jde o nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů. Odvolací soud (bod 19 odůvodnění jeho rozsudku) vyšel z toho, že „žalobce předložil znalecký posudek Ing. Krcha, jenž stanovil tržní hodnotu nájemného. To je základní obecné východisko pro stanovení výše náhrady, která je předmětem tohoto řízení. Žalovaný do skončení koncentrační lhůty netvrdil žádné konkrétní skutečnosti, které by vyvracely správnost žalobcem předloženého znaleckého posudku. Zpočátku pouze obecně namítal věrohodnost a správnost znaleckého posudku, aniž by se s ním vůbec seznámil, posléze uplatnil, resp. zopakoval, obecnou námitku o nepravdivosti posudku, jenž je „vadný a nepřezkoumatelný“ ve vyjádření ze dne 29. 9. 2021, tedy po koncentraci řízení a navrhl revizní znalecký posudek, který nepředložil. Až v závěrečném návrhu žalovaný poprvé zmínil, že znalecký posudek nepřihlíží k tomu, že žalobce bydlí v Německu, že je to žalovaný, kdo hradí daně, pojištění, provádí údržbu a zhodnocení nemovitosti. Pokud stejnou argumentaci uplatňuje v odvolacím řízení, nelze k ní přihlížet, neboť byla uplatněna po koncentraci řízení. Protože závěry znaleckého posudku Ing. Krcha nebyly zpochybněny včas a nebyly vyvráceny relevantním důkazem, neměl soud prvního stupně důvod, proč ze znaleckého posudku nevycházet. Ze stejných důvodů ani nepochybil, nenařídil-li revizní znalecký posudek“.
32. S těmito závěry pak v rovině řádně vymezené přípustnosti dovolání žalovaného vůbec nepolemizuje. Vedle odkazu na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 503/2011 pak dovolání odkazuje již jen pouze na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 845/99, ve kterém však vůbec není řešena otázka náhrady náležející spoluvlastníku, jenž je vyloučen z užívání společné věci, ale nárok na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemku, nikoliv však vzájemně mezi podílovými spoluvlastníky ke společné věci, ale ve vztahu k osobám vlastníků pozemku na straně jedné a vlastníků chaty nacházející se na tomto pozemku na straně druhé.
33. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
34. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li ve stanovené lhůtě žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu