USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce
J. J., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Na
Strži 2102/61a, proti žalovanému J. J., zastoupenému JUDr. Tomášem Hlaváčkem,
advokátem se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, o 680 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 211/2020, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 11
Co 63/2024-613, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve
výši 13 697 Kč k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze, Na
Strži 2102/61a.
1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 16. 11. 2023, č. j. 19 C 211/2020-548, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci 680 000 Kč s 10% ročním úrokem z prodlení z částky 680 000 Kč
od 16. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
(výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 11 Co 63/2024-613, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení právních otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tyto
otázky formuluje následovně : 1) odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud při hodnocení důkazu znaleckým
posudkem nepřihlédl ke všem skutečnostem a nevypořádal se s námitkou, že závěry
znaleckého posudku jsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a že odůvodnění
znaleckého posudku neodpovídá pravidlům logického myšlení (např. rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, dále také nález Ústavního soudu sp.
zn. III. ÚS 299/06, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1010/22), 2) odvolací
soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud určil
výši náhrady za omezení vlastnického práva tak, že jednak neodpovídá obvyklému
tržnímu nájemnému, jednak nevzal v potaz další významné okolnosti ke stanovení
náhrady (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011). V další části dovolání pak rozvádí
argumentaci vztahující se k uvedeným otázkám a navrhuje, aby dovolací soud
změnil rozhodnutí odvolacího soudu a sám ve věci rozhodl, nebo rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce se ve vyjádření k dovolání podrobně vyjádřil k jednotlivým
dovolacím námitkám a argumentům, navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání a
přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Nejvyšší soud úvodem předesílá, že z obsahu dovolání u otázky č. 1 je
zřetelně patrný nesouhlas s odbornými závěry znaleckého posudku, který byl v
dané věci klíčovým důkazem pro posouzení platnosti darovací smlouvy uzavřené
dne 3. 12. 2014 mezi žalobcem jako obdarovaným a jeho babičkou jako dárkyní.
Ačkoliv dovolatel vymezuje právní otázku, jejíž řešení má být v kolizi s
judikaturou dovolacího soudu, směřuje jeho argumentace výlučně proti znaleckému
dokazování, neboť prostřednictvím právní otázky vytýká znalci, že při
zjišťování výše znehodnocení jejich nemovitostí sousední stavbou nezohlednil
některé okolnosti.
9. V této souvislosti pak považuje dovolací soud za důležité uvést
východiska dovolacího přezkumu ve vztahu ke znaleckému dokazování.
10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo
4452/2010 (dostupném
– stejně jako další uvedená rozhodnutí – na www.nsoud.cz), vysvětlil, že „pokud
účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry
relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale
je třeba uplatnit konkrétní námitky).“
11. Odvolací soud velmi podrobně vysvětlil, proč se přiklonil – ve shodě
se soudem prvního stupně – k závěrům vyplývajícím z revizního znaleckého
posudku, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil,
proč jeho závěry považuje za správné (body 12 – 15 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu) a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalovaného.
12. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy
vypracování revizního či superrevizního znaleckého posudku, a ponechává je na
úvaze soudu. Vypracování revizního či zcela výjimečně superrevizního posudku
přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již
vypracovaného znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na
úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného
znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010). Ostatně z obsahu rozhodnutí
odvolacího soudu je jednoznačně patrné, že odvolací soud považoval vyhotovení
superrevizního znaleckého posudku za nadbytečné.
13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo
2128/2010, s odkazem na svou předchozí judikaturu vyjádřil závěr, podle kterého
důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s.
ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto
mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu
s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně
nepřiměřené. Takový závěr však v daném případě učinit nelze. Otázka, k jakému
znaleckému posudku se soud přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou
hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) však nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). K těmto závěrům se Nejvyšší soud
souhrnně aktuálně přihlásil např. v usnesení ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo
2952/2023.
14. V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, Nejvyšší
soud uvedl, že „žalobce měl možnost se ke znaleckým posudkům vyjádřit a vznášet
na znalce dotazy; zda tyto dotazy znalec přesvědčivě zodpověděl a zda je
namístě dát prostor k dalším dotazům, zaleží na rozhodnutí soudu, kterému
výhradně náleží hodnocení provedených důkazů i rozhodování o postupu při
výslechu znalce. Není možné připustit, aby řízení bylo ‚donekonečna‘
protahováno jen proto, že účastník není spokojen s výsledkem dokazování a má na
znalce další a další otázky, resp. výhrady k posudkům. Ve věci byly provedeny 4
znalecké posudky; soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že
‚žalobce nesouhlasí prakticky s ničím, co není jeho tvrzením, názorem a
závěrem‘“. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána Ústavní stížnost, kterou
Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1586/20
(dostupným na nalus.usoud.cz), kde mimo jiné uvedl: „Namítá-li tedy stěžovatel
v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba
poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda provádění
konkrétních důkazů bylo účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování
potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence
obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými
soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci
shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva
na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v
souzené věci nejde.“
15. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění
odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění,
učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2952/2023).
16. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23,
zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí
Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo
procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna,
zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je
naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při
řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe,
vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné
otázce hmotného nebo procesního práva.
17. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž
řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat
správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou
věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální
rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k
individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto
odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako
mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 1365/2023).
18. V daném případě je bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, a dovolatel
to také výslovně připouští v bodě 23 dovolání, že mu jde o revizi skutkového
stavu a skutkových zjištění rozhodných pro danou, individuální konkrétní věc, a
výsledkem dovolacího přezkumu neměla být formulace obecných právních závěrů,
ale prosazení konkrétního skutkového závěru rozhodného pro danou věc.
Odkazuje-li v první části dovolání dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 1810/2009 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 a I. ÚS 1010/22,
je zřejmé, že jde o rozhodnutí vydaná ve zcela nesouměřitelných skutkových
poměrech a dovolatel na ně odkazuje pouze ve zcela obecném a širokém kontextu
požadavku na hodnocení dokazování znaleckým posudkem. Žádný rozpor s uvedenými
rozhodnutími v obecné podobě tak dán není.
19. Totéž platí i pro bod 26 dovolání, kde dovolatel uvádí, že
„odmítnutí širších souvislostí představuje chybnou aplikaci § 132 o. s. ř. i
tím, že se odvolací soud nevypořádal s tvrzeními žalovaného a s důkazy, které
na podporu takových tvrzení žalovaný předložil, přičemž se jednalo o
skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci“ a odkazuje bez bližší
konkretizace na spisové značky rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. I v
tomto ohledu jde o promítnutí obecných požadavků na hodnocení znaleckého
dokazování do poměrů konkrétní věci bez ohledu na to, že není patrné, zda má
jít o formulaci procesní právní otázky nebo o vadu řízení, ke které by mohl
dovolací soud přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání.
20. V bodě 27 pak dovolatel naznačuje – s odkazem na konkrétní
rozhodnutí Ústavního soudu – že by rozhodnutí odvolacího soudu snad mělo
nepřezkoumatelné. O nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu v daném
případě bez jakýchkoliv pochybností nejde.
21. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3466/2013, uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník,
který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani
odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Pro
závěr, zda je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, současně není
určující názor odvolacího soudu; zákon v tomto směru vychází z premisy, že
odvolací soud (stejně jako každý jiný vyšší soud) je způsobilý rozpoznat (podle
obsahu spisu), zda bylo ve věci rozhodnuto správně, i kdyby rozhodnutí nebylo
vůbec zdůvodněno. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy
předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u
odvolacího soudu; není-li takový předpoklad splněn, nemůže již z tohoto důvodu
rozhodnutí soudu prvního stupně obstát, a na druhé straně nelze pokládat za
nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem
účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto. Judikatura soudů již dospěla
k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není
přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom,
aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I
když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění
nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele [srovnej
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011
(uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
22. Již samotná konkrétnost dovolacích námitek a rozsah dovolání jasně
naznačují, že rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné není. Daná věc je
charakteristická tím, že klíčovým rozsahem dokazování se staly okolnosti
umožňující posoudit způsobilost v současné době již zemřelé převodkyně k
uzavření darovací smlouvy. Dovolací soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pro
danou věc je zřejmé velmi podrobné dokazování a také velmi podrobné odůvodnění
odvolacího soudu celkového procesu dokazování k této okolnosti (bod 10 – 18
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) jak v rovině dokazování před soudem
prvního stupně, tak také hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem. To je bez
jakýchkoliv pochybností důsledkem úmrtí převodkyně spoluvlastnického podílu,
což ztěžuje a komplikuje dokazování k okolnostem umožňujícím posoudit její
způsobilosti k uzavření darování smlouvy.
23. V této souvislosti však dovolací soud konstatuje, že úvahy a závěry
odvolacího soudu vztahující se ke klíčové otázce znaleckého dokazování v žádném
případě nejsou zjevně nepřiměřené a už vůbec ne extrémní. Samotná okolnost, že
pro posouzení věci bylo podstatné znalecké dokazování založené na posouzení
velmi složitých odborných otázek vážících se ke zdravotnímu stavu zemřelé
převodkyně a z toho rezultujícího posouzení její způsobilosti k právnímu
jednání zakládá obezřetný přístup soudů k výsledkům znaleckého dokazování z
hlediska hodnocení odborných znaleckých závěrů. V daném ohledu daném limity
dovolacího přezkumu nemá z hlediska dovolacích námitek Nejvyšší soud odvolacímu
soudu co vytknout.
24. Jestliže pak dovolatel nalézacím soudům vytýká, že „bez dalšího“
přihlédly k závěrům podávajícím se ze znaleckého posudku, s nímž dovolatel
nesouhlasí, pak dovolací soud dodává, že znalecký posudek byl v daném věci
jedním z důkazů, byť z povahy věci klíčovým, na základě kterých učinily soudy
odpovídající skutkové závěry a z nich plynoucí závěry právní. To plyne
jednoznačně z úvah odvolacího soudu rozvedených podrobně v bodě 16 odůvodnění
jeho rozsudku.
25. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani otázka č. 2 formulovaná v
dovolání. Zde dovolatel naznačuje rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěry
podávajícími se z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 503/2011.
26. O rozpor s tímto rozhodnutím pak nemůže jít již proto, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 503/2011 se týkalo úpravy obsažené v
zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ač v dané věci jde o nárok mající
základ v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozpor však není dán ani
nosnými závěry podávajícími se z uvedeného rozhodnutí.
27. Především zde schází zobecnitelná právní otázka, která by mohla
založit přípustnost dovolání, nicméně rozhodnutí odvolacího soudu je věcně
správné. V uvedeném rozsudku ze dne 10. 10. 2012 Nejvyšší soud mimo jiné uvedl,
že „spoluvlastnictví věci vyvolává dvě skupiny právních vztahů, jednak mezi
spoluvlastníky a osobami třetími, jednak mezi spoluvlastníky samotnými. Z
právních úkonů vůči třetím osobám týkajících se společné věci jsou oprávněni a
povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně (§ 139 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále též jen „obč. zák.“). Při výkonu
spoluvlastnického práva však vznikají i právní vztahy mezi samotnými
spoluvlastníky; v rámci těchto vztahů lze vymezit a omezit užívání věci
jednotlivými spoluvlastníky. Podle dikce ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. spoluvlastnický podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na
právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. Není
sporu o tom, že podíl "nevymezuje určitou část věci, k níž by byl spoluvlastník
oprávněn vykonávat své vlastnické právo, ale vyjadřuje právní postavení
spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům, určuje, jak se spoluvlastníci
podílejí na užitcích věci a jaké nesou náklady apod." (Fiala, J., Hurdík, J.,
Korecká, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Informační systém ASPI, ID:
LIT16336CZ). Problémem je vymezení možnosti užívání věci spoluvlastníky. Ti
mohou věc užívat současně, užívání může být vymezeno časově (každý z nich může
po určitou dobu výlučně užívat věc) a také se mohou dohodnout, kterou část věci
bude každý z nich výlučně užívat. Podstatné je, že každý spoluvlastník je "v
zásadě" oprávněn (má nárok) užívat věc v rozsahu svého podílu. Posouzení, zda v
konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním,
vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti
věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře,
než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané
části (např. společný pozemek tvoří z větší části neúrodná a k jinému účelu
nevyužitelná půda, jeho menší část je však vysoce úrodná). Na základě tohoto
posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého
podílu nebo nad tento rámec. Právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je
omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle
konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým
rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle § 139
odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci
zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen "R 19/2001"); v takovém případě
logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc
v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení
práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč.
zák.), za které z užívání zcela či z
části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními
spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc
bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení;
žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva
spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho
podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše
spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím
spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí,
popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto
práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající
náhrada (srov. opět R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického
práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že
zákon výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva,
vyplývá toto právo přímo z článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
(srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS
41/97, uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a
pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák. Pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka pak není
- podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva -
rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se
obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud
stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co
by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal.“
28. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, mířícího již i do poměrů založených zákonem č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, Ústavní soud uvedl, že „podstata (podílového)
spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech
a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá
velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl,
nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej
ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Brání-li přímo jeden ze
spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující
poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou
věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného
obohacení. Jinými slovy řečeno, pro povinnost spoluvlastníka (který užíval
nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním
spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý
spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v
těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup
k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku
[srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1950/2016, jakož i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu
bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451
a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013
(dále „obč. zák.“), použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého
spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou
náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci
smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je
oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu
bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním
spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu
toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). V
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 10. 10. 2012, sp. zn.
31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud, i s přihlédnutím k
závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS
471/05 (zmíněný nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
http://nalus.usoud.cz), rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z
užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na
základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny
spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z
užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu,
aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na
nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet
jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz ustanovení §
1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v
druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení. Nachází-li se věc ve
vlastnictví více subjektů, aniž by mezi ně byla rozdělena, jde o
spoluvlastnictví. Množina spoluvlastnických vztahů je prvkem systému vytvářeném
vlastnickými vztahy obecně, přičemž současně představuje na nižší úrovni
zvláštní systém, jehož prvky jsou jednotlivé druhy spoluvlastnických vztahů. U
každého spoluvlastnického vztahu lze rozlišit důsledky plurality subjektů, a to
jak ve vztazích vznikajících mezi samotnými spoluvlastníky (vnitřní vztahy),
tak ve vztazích vznikajících mezi spoluvlastníky a třetími osobami (vnější
vztahy). Pro vzájemnou relaci mezi spoluvlastníky je determinující základní
povaha spoluvlastnického vztahu (podílové spoluvlastnictví, bezpodílové
spoluvlastnictví), která určuje míru a způsob účasti spoluvlastníků na právech
a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví; u podílového spoluvlastnictví
je dále určující povaha (reálný podíl, ideální podíl) a velikost
spoluvlastnického podílu. Pro vnější vztahy (týkající se společné věci) je
především určující, že všichni spoluvlastníci se považují společně za jeden
subjekt, a dále je relevantní právní úprava stanovící povahu společného vztahu
vůči třetím osobám (dílčí závazek nebo solidární závazek). U podílového
spoluvlastnictví patří k vnějším vztahům i vztah mezi jedním spoluvlastníkem a
třetími osobami, jehož nepřímým předmětem je spoluvlastnický podíl. Pro odpověď
na položenou otázku je rozhodná právní úprava vnitřního vzájemného vztahu mezi
podílovými spoluvlastníky. Podle dikce § 137 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. spoluvlastnický podíl vyjadřoval míru, jakou se spoluvlastníci
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci. Z povahy tohoto spoluvlastnického vztahu, jako ideálního
podílového spoluvlastnictví, pak bylo zřejmé, že podíl nevymezoval určitou část
společné věci, k níž by byl oprávněn spoluvlastník vykonávat své vlastnické
právo, ale vymezil právní postavení spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům,
určoval, jak se spoluvlastníci podíleli na užitcích věci, na nákladech atd.
Obdobně stanoví § 1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (s tím, že
podíl vyjadřuje i míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné
vůle). Stejně tak lze dovodit, že spoluvlastnický podíl je rozhodný také pro
rozsah užívání společné věci. Zatímco u reálného podílového spoluvlastnictví by
charakter podílu přímo determinoval tu část společné věci, kterou je každý
spoluvlastník oprávněn užívat, u ideálního spoluvlastnictví takové měřítko
chybí. Proto u tohoto druhu spoluvlastnictví mohou spoluvlastníci užívat věc
současně, užívání společné věci může být časově omezeno (např. tak, že
konkrétní spoluvlastník je oprávněn výlučně užívat věc po určenou dobu), lze
také „rozdělit“ společnou věc k užívání tak, že každý spoluvlastník (příp. někteří) může užívat určenou část společné věci. Lze uzavřít, že právo každého
ze spoluvlastníků užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních
spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílu. Užívání společné
věci může být in concreto určeno dohodou spoluvlastníků nebo jejich většinovým
rozhodnutím (§ 139 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., § 1128 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) nebo též rozhodnutím soudu (§ 139 odst. 3
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., § 1139 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Na základě těchto právních skutečností může být některý ze spoluvlastníků z
užívání společné věci zcela vyloučen, či může být oprávněn k užívání věci v
rozsahu menším, než by korespondovalo výši jeho podílu. V takovém případě však
nedochází k užívání společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez
právního důvodu (bez spravedlivého důvodu – viz dikce občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Užívání společné věci však ani v tomto případě nemůže vyloučit
právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu. Náhrada se v tomto případě
odvozuje od obecné úpravy náhrady za omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4
Listiny) a lze ji dovodit též z § 137 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., či z
§ 1122 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jiná situace nastává, užívá-
li spoluvlastník společnou věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu,
event. bez spravedlivého důvodu (bez dohody všech spoluvlastníků, nebo bez
závazného rozhodnutí většiny spoluvlastníků, či bez rozhodnutí soudu). Má-li
každý spoluvlastník právo k celé věci, je jeho právo omezeno stejným právem
každého dalšího spoluvlastníka (např. § 1117 občanského zákoníku č. 89/2012
Sb.). To znamená, že spoluvlastník nemůže „bez dalšího“ užívat společnou věc
nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a to na úkor dalších spoluvlastníků;
samotná existence spoluvlastnictví ke společné věci není právním důvodem k
takovému užívání. Lze tedy uzavřít, že užívání společné věci nad rámec
spoluvlastnického podílu představuje užívání cizí hodnoty, čímž (sc. přivlastňováním si užitné hodnoty společné věci nad spoluvlastnický podíl)
vzniká bezdůvodné obohacení. V režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. šlo o
bezdůvodné obohacení bez právního důvodu (§ 451 odst.
29. Ani z rozhodnutí velkého senátu ve věci sp. zn. 31 Cdo 503/2011 a
ani ze stanoviska pléna Ústavního soudu nevyplývá, že by základem úvah pro
určení výše náhrady vyloučeného spoluvlastníka nemohla být výše obvyklého
nájemného. Naopak, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je v daném směru zcela
ustálená. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1370/2015,
uvedl, že : „Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon
1313/97 (uveřejněném pod č. 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.), vysvětlil, že právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá
společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno
zákonem, vyplývá z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva
spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho
podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše
spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím
spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí,
popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníkovi plnou realizaci
tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada. Nejvyšší soud v rozsudku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 10. 2012, sp.
zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), vyložil, že „pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného
spoluvlastníka není - podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za
omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu
získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému
spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze
skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci
v rámci svého podílu získal.“ V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo
4756/2010, Nejvyšší soud uvedl: „Základem úvahy pro stanovení výše náhrady musí
být posouzení, co by žalobce jako podílový spoluvlastník získal při obvyklém
užívání domu (v rámci svého podílu) v období, za které se domáhá náhrady“.
Jestliže v dané věci odvolací soud stanovil výši náhrady příslušející žalobkyni
za užívání nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu s
ohledem na výši obvyklého nájemného, které újmu nejlépe „objektivizuje“,
neshledává dovolací soud jeho úvahu jako zjevně nepřiměřenou. Pod obvyklé
užívání věci lze jistě zahrnout i její pronájem. Jestliže žalobkyně byla v
užívání označených nemovitostí vyloučena většinovým spoluvlastníkem, nemohla
takový pronájem realizovat a přijímat nájemné. Výše nájemného pak reprezentuje
její újmu“.
30. Ke zcela shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7.
3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015; ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí
pak Ústavní soud odmítl jednak usnesením ze dne 2. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS
2045/17, a jednak usnesením ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2412/18; v
druhém z uvedených rozhodnutí pak Ústavní soud akceptoval určení výše náhrady
za neužívání ve smyslu § 137 obč. zák. podle konceptu obvyklé ceny vycházející
ze znaleckého posudku o obvyklé ceně nájemného.
31. Vyjadřuje-li žalovaný v dovolání nesouhlas s výší obvyklého
nájemného s tím, že obvyklá výše má být oproti závěrům znaleckého posudku
nižší, jde o nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními nalézacích soudů.
Odvolací soud (bod 19 odůvodnění jeho rozsudku) vyšel z toho, že „žalobce
předložil znalecký posudek Ing. Krcha, jenž stanovil tržní hodnotu nájemného.
To je základní obecné východisko pro stanovení výše náhrady, která je předmětem
tohoto řízení. Žalovaný do skončení koncentrační lhůty netvrdil žádné konkrétní
skutečnosti, které by vyvracely správnost žalobcem předloženého znaleckého
posudku. Zpočátku pouze obecně namítal věrohodnost a správnost znaleckého
posudku, aniž by se s ním vůbec seznámil, posléze uplatnil, resp. zopakoval,
obecnou námitku o nepravdivosti posudku, jenž je „vadný a nepřezkoumatelný“ ve
vyjádření ze dne 29. 9. 2021, tedy po koncentraci řízení a navrhl revizní
znalecký posudek, který nepředložil. Až v závěrečném návrhu žalovaný poprvé
zmínil, že znalecký posudek nepřihlíží k tomu, že žalobce bydlí v Německu, že
je to žalovaný, kdo hradí daně, pojištění, provádí údržbu a zhodnocení
nemovitosti. Pokud stejnou argumentaci uplatňuje v odvolacím řízení, nelze k ní
přihlížet, neboť byla uplatněna po koncentraci řízení. Protože závěry
znaleckého posudku Ing. Krcha nebyly zpochybněny včas a nebyly vyvráceny
relevantním důkazem, neměl soud prvního stupně důvod, proč ze znaleckého
posudku nevycházet. Ze stejných důvodů ani nepochybil, nenařídil-li revizní
znalecký posudek“.
32. S těmito závěry pak v rovině řádně vymezené přípustnosti dovolání
žalovaného vůbec nepolemizuje. Vedle odkazu na rozhodnutí velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo
503/2011 pak dovolání odkazuje již jen pouze na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve
věci sp. zn. 25 Cdo 845/99, ve kterém však vůbec není řešena otázka náhrady
náležející spoluvlastníku, jenž je vyloučen z užívání společné věci, ale nárok
na vydání bezdůvodného obohacení za bezesmluvní užívání pozemku, nikoliv však
vzájemně mezi podílovými spoluvlastníky ke společné věci, ale ve vztahu k
osobám vlastníků pozemku na straně jedné a vlastníků chaty nacházející se na
tomto pozemku na straně druhé.
33. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným,
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
34. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li ve stanovené lhůtě žalovaný povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalobce domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí nebo exekucí.
V Brně dne 30. 12. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu