22 Cdo 1370/2015-537
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně E. R., zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Kolínská 13, proti žalovanému Muzeu hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 1,
Kožná 1/475, IČO 00064432, zastoupenému JUDr. Vladimírem Seilerem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Hněvkovského 1376, o zaplacení 1 194 628,20 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 24/2010,
o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 10. 2014, č. j. 16 C 499/2013-447, ve znění opravného usnesení ze dne 23.
1. 2015, č. j. 16 Co 499/2013-511, takto:
I. Dovolání žalobkyně i žalovaného se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 9.
2013, č. j. 28 C 24/2010-200, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 178 460,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 2. 3. 2010 do 30.
6. 2010, ve výši 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,75 %
ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 3.
9. 2013, a dále za dobu od 4. 9. 2013 do zaplacení s ročním úrokem ve výši,
která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v
procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace
České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k
prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu, aby byla žalovaný povinen zaplatit
žalobkyni částku 1 016 167,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,25 % ročně z
částky 184 233 Kč od 1. 2. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 9,25 % ročně z částky
184 233 Kč od 1. 3. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 9,25 % ročně z částky 184 233
Kč od 1. 4. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 9,25 % ročně z částky 184 233 Kč od 1.
5. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 9,25 % ročně z částky 184 233 Kč od 1. 6. 2009
do 30. 6. 2009, ve výši 8,25 % ročně z částky 1 105 398 Kč od 1. 7. 2009 do 17.
8. 2009, ve výši 8,25 % ročně z částky 512 633 Kč od 18. 8. 2009 do 31. 12.
2009, a dále pak s úrokem z prodlení z částky 512 633 Kč od 1. 1. 2010 do
zaplacení s ročním úrokem ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním
pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní
sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku
České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního
pololetí, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 99 552 Kč od 1. 8.
2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8,25 % ročně z částky 99 552 Kč od 1. 9. 2009 do
31. 12. 2009, ve výši 8,25 % ročně z částky 99 552 Kč od 1. 10. 2009 do 31. 12.
2009, ve výši 8,25 % ročně z částky 99 552 Kč od 1. 11. 2009 do 31. 12. 2009,
ve výši 8,25 % ročně z částky 99 552 Kč od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2009, a dále
pak s ročním úrokem z prodlení z částky 597 312 Kč od 1. 1. 2010 do zaplacení
ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení
odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo
operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné
vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí (výrok II.). Žalobkyni
uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 39 984 Kč (výrok
III.) a dále zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 107 200 Kč (výrok
IV.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne
10. 10. 2014, č. j. 16 Co 499/2013-447, ve znění opravného usnesení ze dne 23.
1. 2015, č. j. 16 Co 499/2013-511, rozsudek soudu prvního stupně změnil v
napadeném zamítavém výroku II. ohledně částky 1 016 167,80 Kč tak, že
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 594 988,50 Kč s úrokem z
prodlení z této částky ve výši 8 % ročně od 2. 3. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši
7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05 % ročně od 1. 1. 2013
do 10. 10. 2014, a dále za dobu od 11. 10. 2014 do zaplacení s úrokem ve výši,
která odpovídá v procentech v každém jednotlivém kalendářním pololetí prodlení
součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní
banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy ke každému
prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a to do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok I.). Ohledně zbývajících 421 179,30 Kč s úroky z prodlení,
požadovanými nad úroky přiznané výrokem I. tohoto rozsudku, rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku II. potvrdil (výrok II.). Žalovanému uložil
povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 95
070,60 Kč (výrok III.) a oběma účastníkům uložil povinnost nahradit státu
náklady řízení před soudy obou stupňů, z toho žalobkyni částku 39 569,20 Kč a
žalovanému částku 61 799,80 Kč (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně i žalovaný dovolání.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v § 237 občanského soudního řádu a jako
důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., III. a IV. zrušil a věc aby mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Rovněž žalovaný opírá přípustnost dovolání o § 237 občanského soudního řádu a
jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud
změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení potvrdí a přizná žalovanému náhradu nákladů řízení a
pro případ, že by dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, navrhuje,
aby dovolací soud přikázal projednání věci jinému senátu, případně jinému
soudu.
Žalobkyně považuje dovolání žalovaného za nedůvodné, irelevantní a zavádějící,
a navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Žalovaný se domnívá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť nesplňuje
podmínky vymezené § 237 občanského soudního řádu, a navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Jelikož nárok žalobkyně na zaplacení žalované částky měl vzniknout před 1. 1.
2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně. Jeho obsahem je především
nesouhlas s tím, že při stanovení výše náhrady, kterou má obdržet za
„nadužívání“ nemovitosti žalovaným, vycházel odvolací soud ze závěrů znaleckého
dokazování, zatímco u ostatních spoluvlastníků byla výše náhrady stanovena
dohodou, kterou s nimi žalovaný uzavřel dne 3. 5. 2004 a jíž se žalobkyně
neúčastnila. Protože výše náhrady za užívání nemovitosti nad rámec
spoluvlastnického podílu byla u ostatních spoluvlastníků vyšší než výše náhrady
stanovená na základě znaleckého dokazování, žalobkyně požaduje, aby obdržela
náhradu ve stejné výši jako ostatní spoluvlastníci. V souvislosti s tím
vymezuje žalobkyně přípustnost dovolání a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena. Tou je nerespektování stejného obsahu
vlastnického práva žalobkyně a ostatních spoluvlastníků s tím, že každý ze
spoluvlastníků by měl za užívání jeho podílu obdržet stejný finanční ekvivalent.
Soud prvního stupně i soud odvolací výslovně posoudily nárok žalobkyně jako
nárok mající oporu v ustanovení § 137 obč. zák. a nikoliv jako nárok z
bezdůvodného obohacení. Tento právní závěr žalobkyně nenapadá.
Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci.
Podle § 139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97
(uveřejněném pod č. 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), vysvětlil, že právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá
společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno
zákonem, vyplývá z ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., tj. z práva
spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho
podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše
spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím
spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí,
popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníkovi plnou realizaci
tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), vyložil, že „pro posouzení výše náhrady pro
vyloučeného spoluvlastníka není - podobně jako v jiných případech stanovení
náhrady za omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad
rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému
spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze
skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci
v rámci svého podílu získal.“
V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4756/2010, (uveřejněném, stejně
jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz) Nejvyšší soud uvedl: „Základem úvahy pro
stanovení výše náhrady musí být posouzení, co by žalobce jako podílový
spoluvlastník získal při obvyklém užívání domu (v rámci svého podílu) v období,
za které se domáhá náhrady“.
Jestliže v dané věci odvolací soud stanovil výši náhrady příslušející žalobkyni
za užívání nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu s
ohledem na výši obvyklého nájemného, které újmu nejlépe „objektivizuje“,
neshledává dovolací soud jeho úvahu jako zjevně nepřiměřenou. Pod obvyklé
užívání věci lze jistě zahrnout i její pronájem. Jestliže žalobkyně byla v
užívání označených nemovitostí vyloučena většinovým spoluvlastníkem, nemohla
takový pronájem realizovat a přijímat nájemné. Výše nájemného pak reprezentuje
její újmu.
Námitka žalobkyně, že měla obdržet náhradu ve stejné výši jako ostatní
spoluvlastníci, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť náhrada pro další
spoluvlastníky byla určena dohodou uzavřenou mezi těmito menšinovými
spoluvlastníky a žalovaným. Nelze ji proto bez dalšího označit za plnění, které
by se dostalo žalobkyni „při obvyklém užívání věci v rámci jejího podílu“. Za
takové plnění by ji jistě neoznačila ani samotná žalobkyně, jestliže by se
žalovaný s některým ze spoluvlastníků dohodl na zcela bezplatném užívání
společné věci nebo na užívání za náhradu nižší, než by byla zjištěná výše
obvyklého nájemného.
Stanovil-li proto odvolací soud výši náhrady na základě znaleckého dokazování,
které vycházelo z nájemného obvyklého v místě a čase, je jeho rozhodnutí
správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není
důvod se odchýlit.
Žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil její požadavek na
zaplacení zákonných úroků z prodlení za období od 1. 2. 2009 (datum podání
žaloby) do 2. 3. 2010 (datum doručení žaloby žalovanému) z přisouzené jistiny.
Žalobkyně především v souvislosti s touto námitkou nevymezuje žádný předpoklad
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Uvádí pouze, že soudy aplikovaly
§ 563 obč. zák. v rozporu s jeho smyslem a účelem. Požadavek, aby dovolatel v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013.
Již z tohoto důvodu je proto její dovolání v této části nepřípustné.
Navíc žalobkyně v této souvislosti neoznačuje ani žádnou právní otázku, na
které by napadené rozhodnutí záviselo. Obsahem dovolání jsou pouze námitky
směřující do skutkových závěrů odvolacího soudu, podle kterých žalobkyně
vyzvala žalovaného k zaplacení náhrady poprvé dne 2. 3. 2009, tj. den po
doručení žalobního návrhu. Skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán
a nemůže je přezkoumávat. Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit
skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze
skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Podle žalobkyně záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na znaleckém posudku a na
úvaze soudu, a proto měl být aplikován § 142 odst. 3 o. s. ř., zatímco odvolací
soud rozhodoval podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř.
Podle § 142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a
žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci
znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti
účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části
předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy
podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí, ve věci uspěl. V
případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být
úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud se totiž posuzuje
úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k výši předmětu
řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části
předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Soud totiž musí
rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01,
dostupný na nalus.usoud.cz). Pokud soud meritorními výroky rozhodl o předmětu
řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech odvíjet od předmětu
předchozího řízení ve stejné věci. Opačným postupem by docházelo k nesouladu
mezi výrokem o náhradě nákladů řízení a meritorními výroky, kdy by meritorní
výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho účastníka, ale z důvodu posouzení
úspěchu účastníka ve věci s ohledem na předmět předchozího řízení by tento
účastník nemohl získat plnou náhradu nákladů řízení. Protože i pro odvolací a
dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (srov. § 224
odst. 1 o. s. ř. a § 243c odst. 3, resp. § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění do
31. 12. 2012). Odvolatel či dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v
konečném důsledku uspěje v celém předmětu odvolacího či dovolacího řízení. V
případě řízení, jehož předmětem je peněžitá částka tedy platí, že pro náhradu
nákladů odvolacího a dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení počítat
podle poměru částky, v níž odvolatel či dovolatel v konečném důsledku uspěl, a
částky, do níž odvolání nebo dovolání podal, a která tedy byla předmětem
odvolacího či dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka
v odvolacím či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího
či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, a ze dne 30. 3.
2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013).
V dané věci odvolací soud odůvodnil skutečnost, že žalobkyni nepřiznal náklady
řízení v plné výši tím, že sama žalobkyni neodvozovala svůj nárok od znalecky
zjištěného obvyklého nájemného, které vyjadřuje výši způsobené újmy, ale od
dohody uzavřené mezi žalovaným a ostatními menšinovými spoluvlastníky, a
zohlednil přitom i skutečnost, že žalovaný byl ochoten náhradu ve výši
obvyklého nájemného zaplatit a také ji žalobkyni před soudním řízením poskytl
ve výši vyplývající ze znaleckého posudku, který nechal za tímto účelem
vypracovat. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že by za této situace bylo
nepřiměřené přiznat žalobkyni plné právo na náhradu nákladů řízení, a proto jí
přiznal náklady řízení podle úspěchu ve věci, tedy ve výši 58,5 % a žalovanému
41,5 %, a žalovanému uložil povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 17 % jejích nákladů, je jeho rozhodnutí správné a není v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Postup podle § 142 odst. 3 o. s.
ř., je navíc koncipován pouze jako možný, nikoliv však nezbytně nutný.
Z uvedeného vyplývá, že relevantní právní otázky žalobkyně odvolací soud
napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, od níž není důvod se odchýlit, a že tedy žádný z předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. naplněn není.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalovaného.
Žalovaný především tvrdí, že odvolací soud posoudil nesprávně nárok žalobkyně,
jestliže ho neposuzoval jako bezdůvodné obohacení. Odkazuje přitom na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo
503/2011.
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že „právo každého ze spoluvlastníků
věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti
podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo
většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout
podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického
užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, uveřejněný pod číslem 19/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 19/2001“); v takovém
případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu
(neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde
však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z
užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s
ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy.
Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc
bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení;
žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá“.
Zároveň podle Nejvyššího soudu „jiná situace nastane, užívá-li spoluvlastník
věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny
spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu).
Nejvyšší soud se ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v
nálezu sp. zn. II. ÚS 471/2005, potud, že pouze spoluvlastníci vůči sobě
navzájem mohou z takto nastoleného vztahu vyvozovat nároky a případně se
domáhat jiné úpravy užívání věci. Samotné spoluvlastnické právo však není
právním důvodem užívání věci v jakémkoliv rozsahu; je jen důvodem k užívání
věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Z vlastnictví podílu sice nevyplývá
právo užívat pouze konkrétní část věci, nicméně spoluvlastník je oprávněn
užívat věc jen v rámci svého podílu (není-li tu právní důvod pro užívání v
jiném rozsahu).
Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat
celou věc, ještě neznamená, že ji může bez dalšího užívat nad rámec podílu na
úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním
považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu; dovolací
soud neshledává podmínky a nezná přesvědčivé důvody pro odklon od tohoto
judikatorně ustáleného závěru.
Lze tedy uzavřít, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez
rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez
rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je
povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům
podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.)“.
V dané věci odvolací soud postupoval ohledně nároku žalobkyně na zaplacení
náhrady za omezení jejího spoluvlastnického práva (neužívání společné věci v
rozsahu spoluvlastnického podílu) v souladu se shora uvedenými závěry
dovolacího soudu. Uzavřel, že žalovaný neužíval předmětné nemovitosti bez
právního důvodu, ale na základě rozhodnutí většinového spoluvlastníka, a proto
jejich užíváním nemohl získat bezdůvodné obohacení. Žalobkyni proto náleží
(nedohodla-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající
rozsahu její újmy.
Další námitky žalovaného směřují vůči závěrům znaleckého dokazování.
Žalovaný v tomto směru nevymezil přípustnost dovolání, jak ji vyžadují výše
uvedená zákonná ustanovení a judikatura dovolacího soudu (a tato se nepodává
ani z obsahu dovolání), nýbrž toliko zpochybňuje závěry znaleckého posudku a
podklady, z nichž vyšel znalec při vyhotovování znaleckého posudku, čímž chce
zjevně zpochybnit skutkový závěr o ustanovení výše obvyklého nájemného. Tato
polemika však k přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nepostačuje bez
ohledu na to, že přezkum skutkových závěrů je v dovolacím řízení vyloučen. V
dovolání lze totiž uplatnit jediný dovolací důvod, a to nesprávné právní
posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), což námitky proti skutkovému stavu
nesplňují.
Přípustnost dovolání potom samy o sobě nemohou založit ani tvrzené vady řízení,
jichž se měl dopustit odvolací soud během dokazování při hodnocení znaleckého
posudku; touto námitkou totiž žalovaný také nezpochybňuje právní závěry
odvolacího soudu, ale jednak hodnotící úsudek (postup), který odvolací soud
zaujal při znaleckém dokazování a formulování skutkových závěrů z něho
učiněných, a jednak opětovně skutkové podklady, na kterých je znalecký posudek
založen.
Ke znaleckému dokazování lze uvést, že v nálezu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I.
ÚS 116/05, dostupném na http://nalus.usoud.cz, Ústavní soud vyslovil,
že ,,zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud měl na výběr, které
z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové
závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí totiž vždy
dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutno každé
rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou
odpověď na každý argument účastníků řízení.“
V rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, se Nejvyšší soud
zabýval předpoklady přezkoumání závěrů znaleckého posudku. Z tohoto rozhodnutí
vyplývá, že přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu § 127 odst. 2 o. s.
ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv.
revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, když znaleckým dokazováním nebyly
objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba
odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s
rozdílnými závěry o stejné otázce a pro rozpory, které se nepodařilo v řízení
odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí.
Otázka zjištění výše obvyklého nájemného (kterou zde soud určil na podkladě
znalcem podaného posudku) není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových
zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28
Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn.
IV. ÚS 710/09), jejichž správnost nelze napadnout dovoláním (to lze podat pouze
z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci; § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže se v dané věci jevil odvolacímu soudu jako nejpřesvědčivější znalecký
posudek vypracovaný Ing. Kubíkem, zatímco u znaleckých posudků společností IRI,
s. r. o., A-Consult plus s. r. o., a posudku Edfuarda Hötzela měl určité
pochybnosti, které náležitě odůvodnil a podrobně přitom vysvětlil, proč
považoval závěry znaleckého posudku Ing. Kubíka za nejvhodnější, nelze v jeho
postupu shledat pochybení, neboť hodnocení důkazů je úvahovou záležitostí
soudu, a v hodnocení znaleckého posudku Ing. Kubíka v řešené věci nelze
spatřovat nepřiměřenou úvahu soudu.
Pokud žalovaný namítá vadu rozsudku spočívající v jeho neurčitosti a
nesrozumitelnosti, Nejvyšší soud v této souvislosti opětovně připomíná, že
podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným
dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s.
ř.) a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že
jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku
hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom
případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9.2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Důvodná pak není ani výtka žalovaného, že rozhodnutí odvolacího soudu je
překvapivé a nepředvídatelné, neboť odvolací soud žalobkyni při stanovení výše
náhrady za omezení spoluvlastnického práva přisoudil částku vyšší, než
požadoval její žalobní návrh, a že tak učinil na základě znaleckého posudku
Ing. Kubíka, doloženého žalobkyní až v odvolacím řízení.
Při vymezení překvapivého rozhodnutí dovolací soud vychází z pojetí zastávaného
judikaturou Ústavního soudu České republiky, která jej spatřuje v tom, že
odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata
možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem
na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a
bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (k tomu
srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 9. 2004, sp. zn.
I. ÚS 220/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H.
Beck, 2004, sešit 34, pod pořadovým č. 129; nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03, uveřejněný ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 2005, sešit 39, pod pořadovým č.
198 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. I.
ÚS 503/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck,
2006, sešit 40, pod pořadovým č. 73).
K překvapivosti rozhodnutí Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn.
22 Cdo 2821/2014, s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu vyložil: „Zaprvé
soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy
účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni
rozhodnutím soudu. Zadruhé, vycházejí-li účastníci při právním hodnocení věci
ze stávající ustálené judikatury, nemůže rozhodnutí v jejich věci vykazovat
známky svévolného odchýlení se od ní, ale případné odlišné rozhodnutí musí soud
založit na relevantních důvodech a argumentech, jež musejí být účastníkům
vysvětleny v odůvodnění tohoto rozhodnutí. A zatřetí předpokladem
předvídatelnosti soudního rozhodování je existence právní úpravy, jejíž
vlastností je srozumitelnost a určitost jako obecný předpoklad předvídatelnosti
její aplikace soudy.“
V dané věci nemůže jít o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud pouze
doplnil dokazování listinným důkazem (znaleckým posudkem) předloženým
žalobkyní, zabýval se věcí z pohledu tvrzení uplatněných účastníky řízení již
před soudem prvního stupně a z pohledu stejného zákonného ustanovení, kterým
souzenou věc posuzoval i soud prvního stupně. Dovolací soud v postupu
odvolacího soudu a jeho rozhodnutí neshledal nic, co by zakládalo
nepředvídatelnost jeho postupu či rozhodnutí.
Námitka, že důkaz znaleckým posudkem Ing. Kubíka byl proveden až v odvolacím
řízení, je tvrzenou vadou řízení, v rámci které žalovaný opětovně žádnou otázku
přípustnosti dovolání nevymezil. K tomu navíc dovolací soud podotýká, že i
kdyby se o vadu řízení jednat mělo či mohlo, není zřejmé, jak by se měla
projevit ve správnosti rozhodnutí ve věci.
Namítá-li žalovaný, že odvolací soud přiznal žalobkyni plnění ve výši, které
neuplatnila v rámci řádného návrhu, jde opět o námitku vady řízení, ke které by
dovolací soud mohl přihlédnout až tehdy, když je dovolání přípustné. Jestliže
dovolatel v souvislosti s tvrzenou vadou řízení nevymezil otázku hmotného či
procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.,
může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného
důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 9.2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací
soud neshledal důvod odklonit se od závěrů napadeného rozhodnutí (§ 241a odst.
2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2017
Mgr.
David Havlík, v. r.
předseda senátu