ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce V. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem
Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Harfě 712/7, proti žalované A. S.,
narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se
sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 182/2008, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 29 Co 134/2018-747,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2018, č. j. 29 Co 134/2018-747,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobou podanou dne 15. 5. 2008 se žalobce domáhal vypořádání zaniklého
společného jmění účastníků (dále „SJM“) - bývalých manželů.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11.
2017, č. j. 39 C 182/2008-714, ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění
účastníků přikázal do vlastnictví žalobce nemovitosti v rozsudku uvedené,
celkem v hodnotě 6 031 000 Kč, zůstatek na peněžním účtu č. XY vedeném u České
spořitelny, a. s., ve výši 264 664,04 Kč, zůstatek na peněžním účtu č. XY
vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 541 697,53 Kč, tedy položky v
celkové hodnotě 6 837 361,50 Kč (výrok I.), ze zaniklého a nevypořádaného
společného jmění účastníků přikázal do vlastnictví žalované podnik žalované
podnikající pod IČ XY, se sídlem XY v celkové hodnotě 235 734 Kč (výrok II.),
výlučně žalobci přikázal jednu polovinu závazku účastníků z nesplaceného
zůstatku hypotečního úvěru ze smlouvy uzavřené mezi Českomoravskou hypoteční
bankou, a. s., a oběma účastníky 31. 8. 2000, v původní celkové výši 2 480 778
Kč (výrok III.), výlučně žalované přikázal jednu polovinu závazku účastníků z
nesplaceného zůstatku hypotečního úvěru ze smlouvy uzavřené mezi Českomoravskou
hypoteční bankou, a. s., a oběma účastníky 31. 8. 2000, v původní celkové výši
2 480 778 Kč (výrok IV.), výlučně žalobci přikázal jednu polovinu zůstatku na
běžném hypotečním úvaru ve výši 16 943,25 Kč, tj. 8 741,62 Kč (výrok V.),
výlučně žalované přikázal jednu polovinu zůstatku na běžném hypotečním úvaru ve
výši 16 943,25 Kč, tj. 8471, 62 Kč (výrok VI.), uložil žalobci, aby na
vyrovnání vypořádacích podílů zaplatil žalované do jednoho měsíce od právní
moci rozsudku 3 279 314 Kč (výrok VII.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.), a uložil každému z účastníků,
aby zaplatil státu na náhradě nákladů řízení 40.695,50 Kč (výroky IX. – X.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14.
6. 2018, č. j. 29 Co 134/2018-747, změnil rozsudek soudu prvního stupně:
výrokem Ii.) tak, že ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků
přikázal do vlastnictví žalobce: stavební pozemek č. parc. st. XY - zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 131 m2, na které je postaven rodinný dům č. p. XY, a
pozemek parc. č. XY-zahrada o výměře 889 m2, to vše zapsáno na LV č. XY pro k.
ú. XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální
pracoviště XY, zůstatek na peněžním účtu č. XY, vedeném u České spořitelny, a.
s., ve výši 264 664,04 Kč, převedený na peněžní účet č. XY, zůstatek na
peněžním účtu č. XY vedeném u České spořitelny, a. s., ve výši 541 697,53 Kč,
výrokem Iii.) tak, že ze zaniklého a nevypořádaného společného jmění účastníků
přikázal do vlastnictví žalované podnik žalované podnikající pod IČ XY, se
sídlem XY, výrokem Iiii.) tak, že uložil žalobci, aby na vyrovnání vypořádacích
podílů zaplatil žalované do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 3 267
573 Kč. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
a uložil každému z účastníků, aby zaplatil státu na náhradě nákladů řízení 30
700,50 Kč (výroky II. – IV.). Žalobce složil zálohu na znalečné 20 000 Kč a
zbývající neuhrazené znalečné činí celkem 61 421 Kč.
Odvolací soud uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně byl
dostatečný pro rozhodnutí ve věci, jen s tou výjimkou, že hypoteční úvěr byl
již oběma účastníky splněn. Manželství účastníků, uzavřené 19. 5. 1975, zaniklo
rozvodem 26. 5. 2005. Žalovaná začala podnikat 11. 1. 1994 (dovolací soud,
vázán obsahem podaného dovolání, se nemohl zabývat otázkou, zda podnik byl
součástí bezpodílového spoluvlastnictví, později společného jmění manželů – viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012).
Komplexní znalecký posudek znaleckého ústavu TPA Horwath o ceně nemovitostí a
podniku z ledna 2016 byl doplněn i výslechem zpracovatele posudku při jednání
soudu prvního stupně dne 19. 5. 2016. Odborné závěry posudku odpovídají
skutečnosti natolik, nakolik to lze vůbec ověřit, a také pravidlům logického
myšlení. Znalecký ústav také objasnil, proč pro ocenění podniku žalované zvolil
výnosovou metodu. Odvolací soud připomněl, že cena nemovitostí nijak výrazně
nepřevyšuje ceny zjištěné předchozími znaleckými posudky (Ing. V. Čech je
ocenil rozpětím 5 300 000 Kč – 5 400 000 Kč ke dni zániku SJM a JUDr. Jaromír
Bakeš částkou 7 500 00 Kč v prosinci 2009). Také nedostatky domu v době zániku
SJM namítané žalovaným, které ústav nezohlednil vzhledem k rozporům ve
výpovědích účastníků, nejsou podle obecně známých zkušeností způsobilé výrazně
snížit tržní cenu domu (téměř novostavby). K námitce neaktuálnosti znaleckého
posudku odvolací soud uvedl, že oceňovány byly majetkové hodnoty, jejichž cena
se v průběhu dvou let pravidelně nijak výrazně nemění. Přitom u nemovitostí by
bylo lze spíše počítat s nárůstem ceny, tudíž by takové zjištění bylo v
neprospěch žalobce. Podotkl, že nelze přehlížet dosavadní délku řízení a
nutnost vypořádání urychleně provést.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále má být
otázka dovolacím vyřešená posouzena jinak. Jako důvod uvádí nesprávné právní
posouzení věci. Tvrdí:
Odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp.
zn. 22 Cdo 1192/2007. Neuložil znaleckému ústavu doplnění znaleckého posudku z
ledna 2016, ačkoliv ani po slyšení znalce při jednání soudu prvního stupně 19.
5. 2016 nebyly námitky žalobce zodpovězeny. Argumentace soudů obou stupňů
ohledně správnosti posudku je nekonkrétní. Odkaz na dřívější znalecké posudky
nebere v úvahu, že pro jejich nesprávnost bylo původní rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušeno.
Odvolací soud rozhodl na základě již neaktuálního znaleckého posudku, ač
dovolatel na tuto skutečnost v řízení poukázal. Nejvyšší soud v usnesení ze dne
25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2110/2014, uvedl, že „nelze řešit každý drobný
časový rozdíl, ale pokud vzal soud prvního stupně za základ znalecký posudek
vypracovaný více než dva roky předtím, než o vypořádání rozhodl, aniž by jej
aktualizoval, a neučinil tak ani odvolací soud, je závěr odvolacího soudu o
objektivní nemožnosti zjistit hodnotu věci v příkrém rozporu se shora uvedenou
zásadou, navíc není tento závěr nijak odůvodněn. Dovolací důvod nesprávného
právního je tak uplatněn právem.“
Žalobce souhlasí s odvolacím soudem, že „nelze přehlížet dosavadní délku řízení
a nutnost vypořádání urychleně provést“, ale sám pouze od začátku řízení
požaduje, aby vypořádání bylo provedeno na základě správných a reálných
podkladů a logickým způsobem ocenění. Postup soudu však je diskriminační –
nebylo přihlédnuto k jeho nákladům na dokončení, odstranění vad a údržbu
společné nemovitosti, zatímco při ocenění podniku žalované nebylo zohledněno
přístrojové vybavení a vypořádání leasingu vozidla VW Polo – v rozporu s
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2017.
S tímto přístupem koresponduje i rozhodnutí o nákladech řízení, kterým odvolací
soud uložil oběma účastníkům nahradit státu vynaložené náklady na znalečné. I
když konstatuje, že úspěch obou účastníků v řízení je shodný, v rozporu s § 140
odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že žalobce má zaplatit společné náklady o 25 000 Kč
vyšší než žalovaná. Kromě toho žalobce má hradit náklady na znalecké posudky,
které se ukázaly jako vadné a musely být zpracovány posudky nové.
Soudy obou stupňů nijak neodůvodnily rozhodnutí ohledně finančních účtů č. XY a
č. XY a podnikatelského účtu č. XY, který žalovaná používala i jako účet
osobní. Sama žalobkyně ještě před zahájením řízení tvrdila, že veškeré
prostředky na prvních dvou jmenovaných účtech považuje za vyrovnané a nemá o ně
zájem. Na to žalovaný poukázal už v odvolání proti prvnímu rozsudku soudu
prvního stupně. Kromě toho žalovaná navrhla jejich vypořádání až po uplynutí
tříleté lhůty od zániku SJM v podání z 14. 7. 2008.
Žalobce v závěru dovolání uvádí, že soudy nepřihlédly k jeho tvrzením, dospěly
ke skutkovým zjištěním, která nemají oporu v provedeném dokazování, hodnocení
důkazů neodpovídá § 132 o. s. ř. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne sp. zn. 22 Cdo 1821/2004, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1728/2014.
Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
zpět k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozsudek odvolacího soudu
za správný. Žalobce pokračuje ve snaze řízení protahovat s cílem zaplatit
žalované co nejméně a sám užívat rodinný dům, který účastníci společně
vybudovali. O ceně nemovitostí byly vypracovány tři znalecké posudky a odvolací
soud se s námitkami žalobce vypořádal. Výslovně také v odůvodnění zmínil
leasing vozidla VW Polo a přístrojové vybavení podniku žalované. Bankovní účty
navrhl k vypořádání sám žalobce v žalobě ze dne 23. 4. 2008. Žalovaná ještě
připomíná, že nemovitosti užívá žalobce sám již od roku 2003 a spravedlivým
řešením je tak co nejrychleji skončené řízení. Navrhla, aby dovolání bylo pro
nepřípustnost odmítnuto.
Ve věci jde o vypořádání společného jmění manželů (dále „SJM“) zaniklého před
nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto dovolací
soud postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 103/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4276/2014).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je částečně přípustné podle § 237 o. s.
ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je v rozsahu, ve kterém je přípustné, důvodné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky
nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013,
sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Jediným nyní přípustným dovolacím důvodem je skutečnost, že napadený rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud
dovolatel uplatňuje dovolací důvod dříve uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. ve
znění účinném do 31. 12. 2012, podle něhož bylo možno „dovolání podat také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“, pak takový dovolací
důvod již platná právní úprava nezná; proto se příslušnými částmi dovolání
Nejvyšší soud nemohl zabývat.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti
tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním
zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit
rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody
řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Z
úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým
vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření
nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
K námitce nesprávnosti znaleckého posudku:
Dovolatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, spočívající v tom, že odvolací soud
nezadal znalci doplnění znaleckého posudku z ledna 2016 tak, aby znalec měl
možnost vypořádat se s veškerými námitkami a otázkami, které žalobce vznesl.
Tento rozpor blíže nekonkretizuje a dovolací soud konstatuje, že v tomto
rozhodnutí není nic, co by založilo jeho rozpor s rozhodnutím odvolacího soudu.
Ohledně oceňování podniku se tu uvádí:
„Dovolatel též zpochybňuje správnost znaleckého posudku, oceňujícího jeho
podnik. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním
znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
června 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu č. C 5211). Je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho
oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné
znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud však účastníci zpochybní
znalecký posudek, přichází do úvahy, aby soud rozhodl o vypracování revizního
znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování
revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování
revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude
mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, Soubor
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 6293). Soud však v dané věci o
správnosti znaleckého posudku neměl pochybnosti a žalovaný vypracování
revizního znaleckého posudku ani nenavrhl; žádal jen připuštění dovolání k
otázce, zda lze v dané věci použít výnosovou metodu. To je však odborná otázka
z oboru oceňování majetku, nikoliv otázka právní, kterou by bylo možno v
dovolacím řízení řešit“.
K tomu je třeba uvést, že ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení – na
rozdíl od dovolacího řízení vedoucího k vydání výše citovaného rozsudku z roku
2009 - přihlížet, neboť takové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení
přípustné. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze
usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen
polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím
dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). To platí i o hodnocení důkazu znaleckým
posudkem; skutkový závěr, který soud na základě posudku učinil, nelze
zpochybnit jediným přípustným dovolacím důvodem, a to že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 112/2017).
Již jen na okraj se uvádí: Žalobce měl možnost se ke znaleckým posudkům
vyjádřit a vznášet na znalce dotazy; zda tyto dotazy znalec přesvědčivě
zodpověděl a zda je namístě dát prostor k dalším dotazům, zaleží na rozhodnutí
soudu, kterému výhradně náleží hodnocení provedených důkazů i rozhodování o
postupu při výslechu znalce. Není možné připustit, aby řízení bylo
„donekonečna“ protahováno jen proto, že účastník není spokojen s výsledkem
dokazování a má na znalce další a další otázky, resp. výhrady k posudkům. Ve
věci byly provedeny 4 znalecké posudky; soud prvního stupně v této souvislosti
konstatoval, že „žalobce nesouhlasí prakticky s ničím, co není jeho tvrzením,
názorem a závěrem“. Ostatně i odvolací soud uvedl, že závěry posudku znaleckého
ústavu nepřevyšují již provedená ocenění jiných znalců. Jistě, protože
předchozí rozsudky nebyly bezchybné, nebylo možné z jejich závěrů „bez dalšího“
vycházet, nicméně není vadou, jestliže odvolací soud k výše uvedené skutečnosti
přihlédl.
K rozporu napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014:
Dovolatel tvrdí, že postup soudu byl vůči němu diskriminační a v obecné rovině
uvádí, k čemu soud přihlédl či nepřihlédl, nicméně zmíněný rozpor nijak – v
rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., nekonkretizuje a nepřevádí jej do právní
otázky; proto se tímto tvrzením dovolací soud nezabýval.
K dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení:
Proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání
přípustné - § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K vypořádání prostředků na účtech u bankovních ústavů:
Dovolatel tvrdí, že žalovaná navrhla vypořádání prostředků na účtech až ve
vyjádření z 14. 7. 2008, tedy po třech letech od zániku SJM; žalovaná však ve
vyjádření k dovolání správně uvádí, že tyto prostředky učinil předmětem
vypořádání sám žalobce, a to v žalobě z 23. 4. 2008 (viz č. l. 5 spisu). K
odůvodnění jejich přikázání žalobci viz bod 28. rozsudku soudu prvního stupně,
str. 6 dole a str. 8 rozsudku odvolacího soudu; není tu nic, co by založilo
přípustnost dovolání.
Až potud není dovolání přípustné.
K neaktuálnosti znaleckého posudku:
Při posuzování aktuálnosti znaleckého posudku, oceňujícího vypořádávané věci,
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; dovolání
je tak přípustné a v rozsahu přípustnosti i důvodné.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se při oceňování věcí vychází ze
stavu věcí ke dni zániku SJM, ale z jejich ceny v době provedení vypořádání -
způsob ohodnocení věcí, které jsou součástí společného jmění manželů, vychází z
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž vyplývá, že „zásada, že při
oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného SJM, se vychází ze stavu věci
ke dni zániku SJM, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání, platí v
případě, že jde o věc, kterou užíval na základě dohody ten účastník, kterému je
přikazována, nebo ji užívali oba a nedošlo k nadměrnému, mimořádnému opotřebení
či poškození“ [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp.
zn. 22 Cdo 3285/2007 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2008, č. 11, str.
418), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3711/2011
(publikované v časopise Soudní rozhledy, 2012, č. 11–12, str. 417), nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012].
Dovolací soud v poměrech podílového spoluvlastnictví, přičemž stejné závěry
platí i pro řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo
vypořádání společného jmění manželů, vychází z ustálené judikatury, podle níž
jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ
znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v
době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení
věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22
Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009).
Judikatura sice připouští, že nelze řešit každý drobný časový rozdíl, nicméně
pokud doba, která uplynula mezi pořízením znaleckého posudku ohledně ceny
vypořádávaných věcí, především nemovitostí a podniku, a vyhlášením rozsudku,
provádějícího vypořádání, přesahuje výrazně dva roky, pak rozhodnutí soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.
2016, sp. zn. 22 Cdo 2110/2014).
V dané věci odvolací soud rozhodoval o odvolání 14. 6. 2018, znalecký posudek
byl vypracován v lednu 2016. Odvolací soud se zabýval námitkou žalobce, že
znalecký posudek neurčuje aktuální cenu vypořádávaných věcí, uvedl však, že je
nepřípadná, neboť „oceňovány byly majetkové hodnoty, jejichž cena se v průběhu
let pravidelně nijak výrazně nemění“; uvedl též, že nárůst cen nemovitostí je
ve prospěch žalobce, kterému jsou přikazovány, a nelze přehlédnout ani
dosavadní délku řízení a nutnost provést urychleně vypořádání. K tomu dovolací
soud uvádí:
Zjištění ceny nemovitosti je zjištěním skutkovým, stejně jako závěr o tom, zda
ceny určité věci se v době od pořízení znaleckého posudku, který ji ocenil,
změnily či nikoliv. Skutečnost, že ceny nemovitostí kolísají – nyní se řadu let
každoročně zvyšují, kdykoliv však může dojít k poklesu – je obecně známa (§ 121
o. s. ř.), a proto judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby po dvou letech od
pořízení byl posudek aktualizován. Naopak není obecně známou skutečností, že by
se ceny podniku po dvou letech nijak neměnily. A proto přinejmenším ohledně
ocenění podniku argumentace odvolacího soudu není založena na řádně učiněném
skutkovém zjištění a odklon od výše uvedené judikatury neobstojí. Jistě, věc
bylo a je třeba urychleně rozhodnout, nicméně je třeba brát do úvahy, že
dovolací soud se – nejsou-li pro takový postup významné skutečnosti – nemůže
odchýlit od své judikatury a uvedený nedostatek přejít. Přitom samozřejmě není
třeba zpracovat nový posudek, postačí i ústní či písemné vyjádření znalce, zda
a jak se cena nemovitostí a oceňovaného podniku za dobu od zpracování
znaleckého posudku změnila.
Pro úplnost se dodává, že v případě, že podnik není součástí SJM účastníků, se
při vypořádání uplatní jiný postup – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012.
Jestliže, jak k tomu žalovaná uvádí, žalobce užívá bezplatně společné
nemovitosti od roku 2003, pak podle okolností věci nelze vyloučit vznik nároku
na vydání bezdůvodného obohacení; jde-li totiž o užívání věci v zaniklém, avšak
ještě nevypořádaném SJM, lze přiměřeně aplikovat závěry rozsudku velkého senátu
Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp.
zn. 31 Cdo 503/2011, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 17/2013; nelze však takto bez dalšího kompenzovat skutečnost, že
znalecký posudek oceňující věc, která je součástí SJM (otázku, zda tomu tak je
i v této věci, nemohl dovolací soud řešit) je starší dvou let.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné, nejsou však podmínky pro postup
podle § 243d o. s. ř. (je třeba provést důkaz k aktuální ceně nemovitostí a
podniku). Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit
tomuto soudu za účelem aktualizace znaleckého posudku k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu