22 Cdo 1365/2023-933
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) V. P., b) J. B. a c) K. – I. s. r. o., všech zastoupených JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o zřízení věcných břemen, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 139/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 55 Co 184/2022-887, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení 1 129,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. III. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení 1 129,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. IV. Žalobkyně c) je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení 1 129,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. V. Mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 14 C 139/2004-794, k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve výlučném vlastnictví žalované 1) zřídil věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy přes tento pozemek za účelem příchodu a příjezdu ke stavbám: budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „bytový dům“), budově bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, podle v tomto výroku specifikovaného geometrického plánu na pozemku parc. č. XY vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY (dále jen „autodílna“), a budově bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, podle v tomto výroku specifikovaného geometrického plánu na pozemku parc. č. XY vzniklého oddělením z pozemku parc. č. XY (dále jen „sklad“), a to a) pro žalobkyni b) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, b) pro žalobce a) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, a c) pro žalobkyni c) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, všech nacházejících se v bytovém domě, a dále d) pro žalobce a) a každého dalšího vlastníka autodílny a skladu s tím, že žalovaná 1) je povinna právo z věcného břemene strpět a žalobci jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalované 1) úplatu za zřízení práva věcného břemene ve výši 11 100 Kč (výrok I). Dále k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve výlučném vlastnictví žalované 2) zřídil věcné břemeno (i) umístění budov – autodílny a skladu, (ii) chůze a jízdy přes tento pozemek za účelem příchodu a příjezdu ke stavbám: bytovému domu, autodílně a skladu, a to a) pro žalobkyni b) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, b) pro žalobce a) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, a c) pro žalobkyni c) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, všech nacházejících se v bytovém domě, a dále d) pro žalobce a) a každého dalšího vlastníka autodílny a skladu s tím, že žalovaná 2) je povinna právo z věcného břemene strpět a žalobci jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalované 2) úplatu za zřízení práva věcného břemene ve výši 153 500 Kč (výrok II). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve výlučném vlastnictví žalované 2) zřízení věcného břemene umístění přípojek elektřiny, vody a kanalizace včetně práva přístupu k nim za účelem jejich nezbytné kontroly, údržby a oprav, v rozsahu stanoveném v tomto výroku specifikovaným geometrickým plánem (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
2. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 55 Co 184/2022-887, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (ii) změnil tak, že žalobu o zřízení věcného břemene chůze a jízdy na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY zamítl (výrok I), ve výroku II (i) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Ve vztahu k nepovolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalované 1) namítli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení volné přístupnosti pozemku žalované 1) a k tomu poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 651/2018. Uvedli také, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkou žalobců, že žalovaná 1) svá tvrzení o charakteru předmětného pozemku jakožto veřejného prostranství, popřípadě veřejné účelové komunikace, uvedla jako nové skutečnosti až v odvolacím řízení; odvolací soud k tomuto neprovedl ani žádné dokazování.
Současně odvolací soud žalobu o zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované 1) zamítl, aniž by jednoznačně rozhodl o předběžné otázce, zda tento pozemek je či není veřejnou komunikací či veřejným prostranstvím a zda žalobcům skutečně svědčí nějaké právo, na základě kterého by nebylo možné právo nezbytné cesty zřídit. Ve vztahu k nepovolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalované 2) k přípustnosti dovolání žalobci uvedli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, případně napadené rozhodnutí také závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena ve všech souvislostech.
Žalobci namítli, že závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. XY, na němž se nachází schodiště k bytovému domu, patří žalobcům, nelze opírat o důkaz provedený odvolacím soudem (ohledání), je v rozporu se skutkovým zjištěním na základě provedeného ohledání i v rozporu se zapsaným stavem v katastru nemovitostí. Dále namítli, že skutečnost, že areál nacházející se na pozemku žalované 2) oplotil a uzavřel žalobce a) nebyla žádným z účastníků tvrzena. Vyjádřili se rovněž ke skutečnostem týkajícím se oplocení pozemku, které se podávají ze znaleckého posudku.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podle žalobců také nijak nepodává, z jakého důvodu by skutečnost, že oplocení pozemku provedl žalobce a), měla jít k tíži i žalobcům b) a c), kterým byla žaloba na povolení nezbytné cesty rovněž zamítnuta; v tomto směru shledávají napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Žalobci také namítli, že se jim ze strany odvolacího soudu nedostalo poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k existenci oplocení či uzavření areálu. Neměli možnost se k těmto skutečnostem řádně v rovině tvrzení a důkazní vyjádřit, a rozhodnutí odvolacího soudu proto shledávají překvapivým.
Žalobci dále namítli, že odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Současně se odvolací soud odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž jediný důkaz provedený odvolacím soudem (ohledání) nemohl být způsobilý a dostatečný k odchylnému hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně. Poukázali na to, že podle judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS
1966/16) může nesprávné právní posouzení věci vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, resp. způsobem jakým k nim odvolací soud dospěl (např. extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, nepřezkoumatelnost rozhodnutí s ohledem na absenci náležitého odůvodnění). Uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod (i práva užívat majetek a nakládat s ním), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Dále se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení volné přístupnosti pozemku žalované 2) jako překážky zřízení práva nezbytné cesty; k tomuto stejně jako v případě pozemku žalované 1) odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 651/2018 a namítli, že v předmětné věci není postaveno na jisto, že bude žalobcům přístup přes pozemek žalované 2) umožněn i v budoucnu. Žalobci mají rovněž za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena ve všech souvislostech, a sice zda je přípustné zřízení práva nezbytné cesty k budovám nacházejícím se v uzavřeném areálu žalované 2), pokud se tyto budovy v uzavřeném areálu nacházejí více než 50 let a rovněž k uzavření areálu došlo před více než 50 lety, kdy právní úprava vztahů k pozemkům a jejich užívání byla zcela odlišná oproti dnešní právní úpravě (k tomu odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 23/2002), a dále pokud je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na vyjádření žalobce a) učiněného mimo výslech žalobce.
Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že dovolání žalobců považuje za nedůvodné, neboť odvolací soud celou věc správně posoudil po stránce faktické i právní. K námitce žalobců, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, poukázala na to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu citované žalobci na podporu jejich argumentace je nepřiléhavě vytrženo z kontextu a na projednávanou věc vůbec nedopadá, neboť řešilo skutkově zcela odlišnou situaci. Žalovaná souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že žalobci mají přístup přes pozemek žalované 1) zajištěn na základě obecného užívání, neboť předmětný pozemek je veřejně přístupnou účelovou komunikací, přičemž odvolací soud si správně otázku charakteru tohoto pozemku posoudil jako otázku předběžnou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl.
5. Žalovaná 2) se k dovolání žalobců nevyjádřila.
6. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
12. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023). K pozemku parc. č. XY
13. Ve vztahu k nepovolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalované 1) žalobci nedostáli požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání. Žalobci sice v dovolání nastínili, že se odvolací soud při řešení otázky volné přístupnosti pozemku žalované 1) měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně k takové otázce neuvedli žádné přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu představující tuto ustálenou praxi a v rovině právní argumentace nevysvětlili, jakým způsobem se odvolací soud měl od této praxe odchýlit. Žalobci odkázali pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, z nějž citují pasáž o možnosti povolení nezbytné cesty i v případě, kdy je přecházení přes pozemek umožněno na základě tzv. výprosy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nicméně nespočívá na závěru, že nezbytnou cestu přes pozemek žalované 1) nelze povolit proto, že by snad žalobci měli přístup zajištěn na základě výprosy, nýbrž proto, že daný pozemek je veřejně přístupný, neboť se jedná o veřejné prostranství a veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu proto na projednávanou věc vůbec nedopadá, a s ohledem na to, že na žádnou jinou rozhodovací praxi dovolání žalobců neodkazuje, není naplněn požadavek na řádné vymezení přípustnosti dovolání, a dovolání tudíž trpí v tomto směru vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
14. Co se týče další námitky žalobců, že se odvolací soud nezabýval jejich námitkou, že žalovaná 1) uvedla svá tvrzení o charakteru předmětného pozemku jako veřejného prostranství či veřejné účelové komunikace až v rámci odvolacího řízení a odvolací soud k tomuto nevedl žádné dokazování, dovolací soud pouze uvádí, že by se mohlo jednat toliko o vadu řízení, k níž by však mohl přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání shledal z jiného důvodu přípustným (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě splněno není. Jako samostatný dovolací důvod však taková námitka nemůže obstát.
15. Žalobci dále namítají, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované 1), aniž by rozhodl o předběžné otázce týkající se charakteru předmětného pozemku, a sice zda pozemek žalované 1) je či není veřejným prostranstvím či veřejnou komunikací, a zda tudíž žalobcům skutečně svědčí nějaké právo užívání předmětného pozemku, které by zřízení práva nezbytné cesty znemožňovalo. K této otázce však žádným způsobem nevymezují, v čem konkrétně spatřují splnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o s. ř. Dovolání v této části proto opět neobsahuje základní obligatorní náležitosti. K pozemku parc. č. XY
16. Co se týče nepovolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví žalované 2) – ve vztahu k předpokladu přípustnosti dovolání vymezeného žalobci ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že se odvolací soud měl v napadeném rozhodnutí při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu – se z dovolací argumentace žalobců nepodává žádná zobecnitelná otázka hmotného či procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Žalobci v úvodu dovolání pouze naznačují, že závěry napadeného rozhodnutí mají být podle nich s ustálenou rozhodovací praxí (ať už Nejvyššího nebo Ústavního soudu) v rozporu, avšak již právně neargumentují ve vztahu k jaké konkrétní právní otázce a ve vztahu k jaké konkrétní rozhodovací praxi a v čem konkrétně tento rozpor shledávají. Většina dovolací argumentace je totiž pouhou nesouhlasnou polemikou s postupem odvolacího soudu v rovině vytýkaných vad řízení, k nimž by však mohl dovolací soud přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání shledal z jiného důvodu přípustným (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Případně žalobci uvádějí námitky polemizující se zjištěným skutkovým stavem, které však s ohledem na to, že jediným relevantním dovolacím důvodem může být ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci, nejsou přípustné. Anebo dále žalobci vytýkají odvolacímu soudu postup při provádění dokazování či vyjadřují nesouhlas s hodnocením dokazování ze strany odvolacího soudu. To vše nicméně bez řádně formulované otázky procesního práva s řádně vymezenou přípustností dovolání a bez odkazů na relevantní rozhodovací praxi dovolacího, popřípadě i Ústavního soudu. To se týká např. i žalobci formulované námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, anebo tvrzené absence poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., které bez řádně vymezené otázky procesního práva nemohou přípustnost dovolání založit.
17. Pouze závěrem pak žalobci uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu má spočívat na vyřešení „otázky procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod (i práva užívat majetek a nakládat s ním)“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Nicméně tuto otázku opět nijak blíže nekonkretizují a ani neuvádějí od jaké konkrétní rozhodovací praxe Ústavního soudu a jakým konkrétním způsobem se měl odvolací soud při jejím řešení od této praxe odchýlit, pročež takovéto vymezení přípustnosti dovolání nelze v žádném případě považovat za řádné.
18. Dále pak žalobci uvádějí – stejně jako v případě dovolací argumentace týkající se povolení nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví žalované 1) – že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení volné přístupnosti pozemku, opět s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, týkající se výprosy. Ani v tomto případě v rovině právní argumentace nevysvětlili, jakým způsobem se odvolací soud měl od této praxe odchýlit a nejde ani o odkaz na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nezbytnou cestu přes pozemek žalované 2) nelze povolit nikoliv proto, že by snad žalobcům bylo umožněno užívání tohoto pozemku na základě výprosy, nýbrž proto, že pozemek byl oplocen přímo žalobcem a), který k němu tudíž má přístup, a naopak žalovaná 2) je z užívání tohoto pozemku vyloučena. Proto ani v případě pozemku žalované 2) nemůže být odkaz na toto rozhodnutí jakkoliv relevantní. Ani v tomto případě tedy nebyla přípustnost dovolání ze strany žalobců vymezena řádně a dovolání je i v této části vadné.
19. Co se pak týče poslední části dovolání žalobců, v níž dovolacímu soudu předkládají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ve všech souvislostech, ani zde neshledává dovolací soud přípustnost dovolání řádně vymezenou. Z argumentace žalobců lze předně opět jen těžko dovodit zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, neboť žalobci svou argumentaci směřují ke zcela konkrétním okolnostem projednávané věci týkající se toho, kdo a kdy pozemek žalované 2) oplotil. Současně, pokud žalobci předkládají otázky, zda je přípustné zřízení nezbytné cesty k budovám nacházejícím se v uzavřeném areálu více než 50 let, anebo pokud k uzavření (oplocení) areálu došlo před více než 50 lety, je třeba zdůraznit, že na těchto okolnostech – tedy jak dlouho je pozemek žalované 2) oplocen – odvolací soud své závěry vůbec nezaložil a zabýval se toliko tím, zda mají žalobci přes předmětný pozemek umožněn přístup či nikoliv, přičemž dospěl k závěru, že žalobci přístup zajištěn mají, tudíž právo nezbytné cesty v tomto případě povolit nelze. Časové hledisko oplocení pozemku přitom vůbec nebral do úvahy, a napadené rozhodnutí tak není na posouzení této otázky vůbec založeno.
20. Jelikož dovolání žalobců trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu