22 Cdo 1365/2023-933
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) V. P., b)
J. B. a c) K. – I. s. r. o., všech zastoupených JUDr. Hanou Klusáčkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti žalovaným 1) hlavnímu
městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581,
zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov
1059/1, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o
zřízení věcných břemen, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C
139/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
11. 2022, č. j. 55 Co 184/2022-887, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce a) je povinen nahradit žalované 1) náklady dovolacího řízení
1 129,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
III. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího
řízení 1 129,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
IV. Žalobkyně c) je povinna nahradit žalované 1) náklady dovolacího
řízení 1 129,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
V. Mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 10. 11. 2021, č. j. 14 C 139/2004-794, k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY
ve výlučném vlastnictví žalované 1) zřídil věcné břemeno spočívající v právu
chůze a jízdy přes tento pozemek za účelem příchodu a příjezdu ke stavbám:
budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „bytový dům“),
budově bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, podle v tomto výroku
specifikovaného geometrického plánu na pozemku parc. č. XY vzniklého oddělením
z pozemku parc. č. XY (dále jen „autodílna“), a budově bez č. p./č. e. na
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, podle v tomto výroku specifikovaného
geometrického plánu na pozemku parc. č. XY vzniklého oddělením z pozemku parc.
č. XY (dále jen „sklad“), a to a) pro žalobkyni b) a každého dalšího vlastníka
jednotky č. XY, b) pro žalobce a) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, a
c) pro žalobkyni c) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, všech
nacházejících se v bytovém domě, a dále d) pro žalobce a) a každého dalšího
vlastníka autodílny a skladu s tím, že žalovaná 1) je povinna právo z věcného
břemene strpět a žalobci jsou povinni společně a nerozdílně uhradit žalované 1)
úplatu za zřízení práva věcného břemene ve výši 11 100 Kč (výrok I). Dále k
pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve výlučném vlastnictví žalované 2) zřídil věcné
břemeno (i) umístění budov – autodílny a skladu, (ii) chůze a jízdy přes tento
pozemek za účelem příchodu a příjezdu ke stavbám: bytovému domu, autodílně a
skladu, a to a) pro žalobkyni b) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, b)
pro žalobce a) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, a c) pro žalobkyni
c) a každého dalšího vlastníka jednotky č. XY, všech nacházejících se v bytovém
domě, a dále d) pro žalobce a) a každého dalšího vlastníka autodílny a skladu s
tím, že žalovaná 2) je povinna právo z věcného břemene strpět a žalobci jsou
povinni společně a nerozdílně uhradit žalované 2) úplatu za zřízení práva
věcného břemene ve výši 153 500 Kč (výrok II). Dále zamítl žalobu v části, jíž
se žalobci domáhali na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY ve výlučném vlastnictví
žalované 2) zřízení věcného břemene umístění přípojek elektřiny, vody a
kanalizace včetně práva přístupu k nim za účelem jejich nezbytné kontroly,
údržby a oprav, v rozsahu stanoveném v tomto výroku specifikovaným geometrickým
plánem (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
2. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 55 Co 184/2022-887, rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I a II (ii) změnil tak, že žalobu o zřízení věcného
břemene chůze a jízdy na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY zamítl (výrok
I), ve výroku II (i) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení
(výroky III a IV).
3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Ve
vztahu k nepovolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve vlastnictví
žalované 1) namítli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v otázce hodnocení volné přístupnosti pozemku žalované 1) a k
tomu poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 651/2018. Uvedli
také, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkou žalobců, že žalovaná 1) svá
tvrzení o charakteru předmětného pozemku jakožto veřejného prostranství,
popřípadě veřejné účelové komunikace, uvedla jako nové skutečnosti až v
odvolacím řízení; odvolací soud k tomuto neprovedl ani žádné dokazování.
Současně odvolací soud žalobu o zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované 1)
zamítl, aniž by jednoznačně rozhodl o předběžné otázce, zda tento pozemek je či
není veřejnou komunikací či veřejným prostranstvím a zda žalobcům skutečně
svědčí nějaké právo, na základě kterého by nebylo možné právo nezbytné cesty
zřídit. Ve vztahu k nepovolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve
vlastnictví žalované 2) k přípustnosti dovolání žalobci uvedli, že se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu,
případně napadené rozhodnutí také závisí na vyřešení otázky, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena ve všech souvislostech.
Žalobci namítli, že závěr odvolacího soudu, že pozemek parc. č. XY, na němž se
nachází schodiště k bytovému domu, patří žalobcům, nelze opírat o důkaz
provedený odvolacím soudem (ohledání), je v rozporu se skutkovým zjištěním na
základě provedeného ohledání i v rozporu se zapsaným stavem v katastru
nemovitostí. Dále namítli, že skutečnost, že areál nacházející se na pozemku
žalované 2) oplotil a uzavřel žalobce a) nebyla žádným z účastníků tvrzena.
Vyjádřili se rovněž ke skutečnostem týkajícím se oplocení pozemku, které se
podávají ze znaleckého posudku. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se
podle žalobců také nijak nepodává, z jakého důvodu by skutečnost, že oplocení
pozemku provedl žalobce a), měla jít k tíži i žalobcům b) a c), kterým byla
žaloba na povolení nezbytné cesty rovněž zamítnuta; v tomto směru shledávají
napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Žalobci také namítli,
že se jim ze strany odvolacího soudu nedostalo poučení podle § 118a odst. 2 o.
s. ř. ve vztahu k existenci oplocení či uzavření areálu. Neměli možnost se k
těmto skutečnostem řádně v rovině tvrzení a důkazní vyjádřit, a rozhodnutí
odvolacího soudu proto shledávají překvapivým. Žalobci dále namítli, že
odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně. Současně se
odvolací soud odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
přičemž jediný důkaz provedený odvolacím soudem (ohledání) nemohl být způsobilý
a dostatečný k odchylnému hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně.
Poukázali na to, že podle judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS
1966/16) může nesprávné právní posouzení věci vyvstat i v souvislosti se
skutkovými zjištěními, resp. způsobem jakým k nim odvolací soud dospěl (např.
extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, nepřezkoumatelnost
rozhodnutí s ohledem na absenci náležitého odůvodnění). Uvedli, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod (i práva užívat majetek a nakládat s ním), při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Dále se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce
hodnocení volné přístupnosti pozemku žalované 2) jako překážky zřízení práva
nezbytné cesty; k tomuto stejně jako v případě pozemku žalované 1) odkázali na
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 651/2018 a namítli, že v předmětné
věci není postaveno na jisto, že bude žalobcům přístup přes pozemek žalované 2)
umožněn i v budoucnu. Žalobci mají rovněž za to, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena ve všech souvislostech, a sice zda je přípustné
zřízení práva nezbytné cesty k budovám nacházejícím se v uzavřeném areálu
žalované 2), pokud se tyto budovy v uzavřeném areálu nacházejí více než 50 let
a rovněž k uzavření areálu došlo před více než 50 lety, kdy právní úprava
vztahů k pozemkům a jejich užívání byla zcela odlišná oproti dnešní právní
úpravě (k tomu odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 23/2002),
a dále pokud je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na vyjádření žalobce a)
učiněného mimo výslech žalobce. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí
odvolacího soudu v napadeném výroku I zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
4. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že dovolání
žalobců považuje za nedůvodné, neboť odvolací soud celou věc správně posoudil
po stránce faktické i právní. K námitce žalobců, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, poukázala na to, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu citované žalobci na podporu jejich argumentace je nepřiléhavě
vytrženo z kontextu a na projednávanou věc vůbec nedopadá, neboť řešilo
skutkově zcela odlišnou situaci. Žalovaná souhlasila se závěrem odvolacího
soudu, že žalobci mají přístup přes pozemek žalované 1) zajištěn na základě
obecného užívání, neboť předmětný pozemek je veřejně přístupnou účelovou
komunikací, přičemž odvolací soud si správně otázku charakteru tohoto pozemku
posoudil jako otázku předběžnou. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců
odmítl, případně zamítl.
5. Žalovaná 2) se k dovolání žalobců nevyjádřila.
6. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.
s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR
55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního
soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku
přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím
narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a
zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský
soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených
obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11.
2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání,
neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil
otázku přípustnosti dovolání.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23,
zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí
Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo
procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna,
zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je
naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při
řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe,
vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné
otázce hmotného nebo procesního práva.
12. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž
řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat
správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou
věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální
rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k
individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto
odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako
mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
K pozemku parc. č. XY
13. Ve vztahu k nepovolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve
vlastnictví žalované 1) žalobci nedostáli požadavku na řádné vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních
náležitostí dovolání. Žalobci sice v dovolání nastínili, že se odvolací soud
při řešení otázky volné přístupnosti pozemku žalované 1) měl odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně k takové otázce neuvedli
žádné přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu představující tuto ustálenou praxi
a v rovině právní argumentace nevysvětlili, jakým způsobem se odvolací soud měl
od této praxe odchýlit. Žalobci odkázali pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018, z nějž citují pasáž o možnosti
povolení nezbytné cesty i v případě, kdy je přecházení přes pozemek umožněno na
základě tzv. výprosy. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nicméně nespočívá na
závěru, že nezbytnou cestu přes pozemek žalované 1) nelze povolit proto, že by
snad žalobci měli přístup zajištěn na základě výprosy, nýbrž proto, že daný
pozemek je veřejně přístupný, neboť se jedná o veřejné prostranství a veřejně
přístupnou účelovou komunikaci. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu proto na
projednávanou věc vůbec nedopadá, a s ohledem na to, že na žádnou jinou
rozhodovací praxi dovolání žalobců neodkazuje, není naplněn požadavek na řádné
vymezení přípustnosti dovolání, a dovolání tudíž trpí v tomto směru vadou, pro
kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
14. Co se týče další námitky žalobců, že se odvolací soud nezabýval
jejich námitkou, že žalovaná 1) uvedla svá tvrzení o charakteru předmětného
pozemku jako veřejného prostranství či veřejné účelové komunikace až v rámci
odvolacího řízení a odvolací soud k tomuto nevedl žádné dokazování, dovolací
soud pouze uvádí, že by se mohlo jednat toliko o vadu řízení, k níž by však
mohl přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání shledal z jiného důvodu
přípustným (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v tomto případě
splněno není. Jako samostatný dovolací důvod však taková námitka nemůže obstát.
15. Žalobci dále namítají, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby
na povolení nezbytné cesty přes pozemek žalované 1), aniž by rozhodl o
předběžné otázce týkající se charakteru předmětného pozemku, a sice zda pozemek
žalované 1) je či není veřejným prostranstvím či veřejnou komunikací, a zda
tudíž žalobcům skutečně svědčí nějaké právo užívání předmětného pozemku, které
by zřízení práva nezbytné cesty znemožňovalo. K této otázce však žádným
způsobem nevymezují, v čem konkrétně spatřují splnění některého z předpokladů
přípustnosti dovolání podle § 237 o s. ř. Dovolání v této části proto opět
neobsahuje základní obligatorní náležitosti.
K pozemku parc. č. XY
16. Co se týče nepovolení nezbytné cesty přes pozemek parc. č. XY ve
vlastnictví žalované 2) – ve vztahu k předpokladu přípustnosti dovolání
vymezeného žalobci ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že se odvolací soud měl v
napadeném rozhodnutí při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlit
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu – se z
dovolací argumentace žalobců nepodává žádná zobecnitelná otázka hmotného či
procesního práva, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Žalobci v úvodu
dovolání pouze naznačují, že závěry napadeného rozhodnutí mají být podle nich s
ustálenou rozhodovací praxí (ať už Nejvyššího nebo Ústavního soudu) v rozporu,
avšak již právně neargumentují ve vztahu k jaké konkrétní právní otázce a ve
vztahu k jaké konkrétní rozhodovací praxi a v čem konkrétně tento rozpor
shledávají. Většina dovolací argumentace je totiž pouhou nesouhlasnou polemikou
s postupem odvolacího soudu v rovině vytýkaných vad řízení, k nimž by však mohl
dovolací soud přihlédnout pouze za předpokladu, že by dovolání shledal z jiného
důvodu přípustným (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Případně žalobci
uvádějí námitky polemizující se zjištěným skutkovým stavem, které však s
ohledem na to, že jediným relevantním dovolacím důvodem může být ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci, nejsou přípustné.
Anebo dále žalobci vytýkají odvolacímu soudu postup při provádění dokazování či
vyjadřují nesouhlas s hodnocením dokazování ze strany odvolacího soudu. To vše
nicméně bez řádně formulované otázky procesního práva s řádně vymezenou
přípustností dovolání a bez odkazů na relevantní rozhodovací praxi dovolacího,
popřípadě i Ústavního soudu. To se týká např. i žalobci formulované námitky
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, anebo tvrzené
absence poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., které bez řádně vymezené otázky
procesního práva nemohou přípustnost dovolání založit.
17. Pouze závěrem pak žalobci uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu má
spočívat na vyřešení „otázky procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod (i práva užívat majetek a nakládat s ním)“, při jejímž
řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Ústavního
soudu. Nicméně tuto otázku opět nijak blíže nekonkretizují a ani neuvádějí od
jaké konkrétní rozhodovací praxe Ústavního soudu a jakým konkrétním způsobem se
měl odvolací soud při jejím řešení od této praxe odchýlit, pročež takovéto
vymezení přípustnosti dovolání nelze v žádném případě považovat za řádné.
18. Dále pak žalobci uvádějí – stejně jako v případě dovolací
argumentace týkající se povolení nezbytné cesty přes pozemek ve vlastnictví
žalované 1) – že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu v otázce hodnocení volné přístupnosti pozemku, opět s odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018,
týkající se výprosy. Ani v tomto případě v rovině právní argumentace
nevysvětlili, jakým způsobem se odvolací soud měl od této praxe odchýlit a
nejde ani o odkaz na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že nezbytnou cestu přes
pozemek žalované 2) nelze povolit nikoliv proto, že by snad žalobcům bylo
umožněno užívání tohoto pozemku na základě výprosy, nýbrž proto, že pozemek byl
oplocen přímo žalobcem a), který k němu tudíž má přístup, a naopak žalovaná 2)
je z užívání tohoto pozemku vyloučena. Proto ani v případě pozemku žalované 2)
nemůže být odkaz na toto rozhodnutí jakkoliv relevantní. Ani v tomto případě
tedy nebyla přípustnost dovolání ze strany žalobců vymezena řádně a dovolání je
i v této části vadné.
19. Co se pak týče poslední části dovolání žalobců, v níž dovolacímu
soudu předkládají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ve všech
souvislostech, ani zde neshledává dovolací soud přípustnost dovolání řádně
vymezenou. Z argumentace žalobců lze předně opět jen těžko dovodit
zobecnitelnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, neboť
žalobci svou argumentaci směřují ke zcela konkrétním okolnostem projednávané
věci týkající se toho, kdo a kdy pozemek žalované 2) oplotil. Současně, pokud
žalobci předkládají otázky, zda je přípustné zřízení nezbytné cesty k budovám
nacházejícím se v uzavřeném areálu více než 50 let, anebo pokud k uzavření
(oplocení) areálu došlo před více než 50 lety, je třeba zdůraznit, že na těchto
okolnostech – tedy jak dlouho je pozemek žalované 2) oplocen
– odvolací soud své závěry vůbec nezaložil a zabýval se toliko tím, zda mají
žalobci přes předmětný pozemek umožněn přístup či nikoliv, přičemž dospěl k
závěru, že žalobci přístup zajištěn mají, tudíž právo nezbytné cesty v tomto
případě povolit nelze. Časové hledisko oplocení pozemku přitom vůbec nebral do
úvahy, a napadené rozhodnutí tak není na posouzení této otázky vůbec založeno.
20. Jelikož dovolání žalobců trpí vadami, pro které nelze v dovolacím
řízení pokračovat, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalovaná 1) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu