22 Cdo 1032/2024-489
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 20 C 271/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-453, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-453, se ve výrocích III až IX ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. II. Dovolání proti výrokům I a II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-453, se odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 20 C 271/2018-385, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, v katastrálním území XY (výrok I) a předmětné nemovitosti přikázal do vlastnictví žalobce (výrok II), kterému uložil povinnost vyplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu 207 000 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok III).
2. Soud prvního stupně při svém rozhodnutí zohlednil též uplatněný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal na jeho úkor tím, že na základě neplatné nájemní smlouvy bez souhlasu žalobce přenechával k užívání třetím osobám část společné nemovitosti za částku 6 000 Kč měsíčně; žalobce se jako rovnodílný spoluvlastník domáhal zaplacení poloviny uvedené částky. Celkem žalovaný takto získal 123 000 Kč, tuto částku však soud snížil o 6 000 Kč, neboť rovněž žalobce po dobu dvou měsíců inkasoval za přenechání užívání části nemovitosti 12 000 Kč, z toho byl podle soudu povinen vydat polovinu žalovanému. Neplatnost smlouvy spatřoval soud v tom, že zněla na pronájem spoluvlastnického podílu.
3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 17 Co 57/2023-453, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na vypořádání jeho podílu 330 000 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci „z titulu vydání bezdůvodného obohacení“ 129 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV – VIII) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek za odvolání (výrok IX).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že reálné rozdělení společné věci není dobře možné, odkázal také na úvahu soudu prvního stupně, že podmínka reálné dělitelnosti není naplněna pouhou faktickou možností a technickou proveditelností, ale také funkčním opodstatněním rozdělení. Připomněl hledisko výše nutných nákladů na rozdělení věci, snížení hodnoty nově vzniklých věcí a potřebu zabývat se nejen rozdělením pozemku, ale také stavby. Uvedl, že skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně umožňují učinit závěr o tom, že rozdělení společné věci není dobře možné, i bez zpracování znaleckého posudku k technické možnosti rozdělení.
O nemožnosti dobře možného reálného rozdělení nemovitostí v daném případě svědčí samotný její charakter, jak je zcela jednoznačně zřejmý ze znaleckého posudku zpracovaného za účelem zjištění obvyklé ceny nemovitostí, jakož i z místního šetření provedeného soudem prvního stupně. Dům je koncipován jako jednogenerační, je napojen pouze na síť elektrické energie, od vodovodní a plynovodní sítě je stavba odpojena, zdrojem vody pro objekt je v současnosti studna. Odpadní vody jsou svedeny do trativodu.
Dům je zejména ve vnitřní části ve velmi špatném technickém stavu, jeho pravá část z čelního pohledu z ulice je zcela v neobyvatelném stavu a i z laického pohledu je zcela zřejmé, že tato část by bez velkých finančních nákladů nemohla sloužit k bydlení. Náklady by si vyžádalo i vybudování dělicí stěny mezi nemovitostmi, přičemž tímto rozdělením by zcela došlo k zamezení průjezdu z ulice do zahrady za domem. V současné době je sice průjezd zahrazen výstavbou koupelny a WC, jak vyplývá z fotodokumentace založené ve spise, nicméně z této přístavby je zřejmé, že se jedná o zcela nevhodné umístění, neodborně provedené a samotnou nemovitost i z laického pohledu spíše znehodnocující než zhodnocující.
Poukázal také na tvar a celkovou výměru pozemku parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, která činí 448 m2, reálným rozdělením by tak došlo k vytvoření dvou úzkých nemovitostí a stejně tak dvou malých pozemků za samotným domem, přičemž by došlo nejen ke ztížení průchodu na pozemek za domem, ale vedlo by to nepochybně k znehodnocení celé nemovitosti jako celku, neboť by došlo k vytvoření dvou zcela neplnohodnotných nemovitostí, které by nemohly být adekvátně využívány k bydlení. Odvolací soud dodal, že „žalovaný sice poukazoval na to, že otázka reálného dělení nemovitosti nebyla znalecky zkoumána, nicméně sám nepřišel v průběhu celého řízení se žádným návrhem dobře možného reálného dělení nemovitostí a ani s představou, jak by si toto reálné dělení nemovitosti představoval a jak by měly nemovitosti nadále po jejich reálném rozdělení fungovat a jak by měly být využívány.“
5. K uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud uvedl, že ten na vypořádací podíl započíst nelze, rozhodl o něm proto samostatným výrokem. Uplatněný nárok považoval „co do jeho základu“ za důvodný, neboť „jestliže žalovaný bez souhlasu žalobce a v důsledku toho na základě neplatné nájemní smlouvy pronajímal, byť pouze část vypořádávaných nemovitostí třetím osobám a za tento ‚pronájem‘ nemovitostí inkasoval měsíčně nájemné ve výši 6 000 Kč, je třeba ve shodě se soudem prvního stupně uzavřít, že se takto na úkor žalobce obohacoval o polovinu obdržené částky 6 000 Kč, tedy o částku 3 000 Kč měsíčně.
Stejně tak i žalobce na dobu dvou měsíců ‚pronajal‘ bez souhlasu žalovaného část nemovitostí panu K. za celkově obdrženou částku 6 000 Kč, přičemž i tato dohoda uzavřená mezi žalobcem a panem K. je neplatná.“. Uvedl dále, že není namístě posuzovat, zda žalovaný užíval formou pronájmu třetí osobě nemovitosti nad rámec své ideální poloviny, neboť část poskytnutá žalobcem panu K. byla fakticky v neobyvatelném stavu a navíc ani není zřejmé, v jakém rozsahu užívá pan K. nemovitosti za domem, včetně zahrady.
Uzavřel, že „je tedy zcela spravedlivé vycházet ze skutečnosti, že žalovaný se na úkor žalobce bezdůvodně obohacoval o polovinu nájemného, které inkasoval na základě neplatné nájemní smlouvy od V. K.“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Dovolatel především tvrdí, že soudy pochybily, když k posouzení otázky, zda spornou nemovitost lze reálně dělit, nepřibraly soudního znalce, což je v rozporu se zprávou „Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 20/1980 civ.“. Odkazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu k dělitelnosti nemovitosti (sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, 22 Cdo 2417/2008, 22 Cdo 2568/2003, 22 Cdo 3533/2007, 22 Cdo 1618/2007, 22 Cdo 629/2004, 22 Cdo 1450/2015, 22 Cdo 586/2017 a 22 Cdo 2163/2006), k použitelnosti judikatury k vypořádání spoluvlastnictví podle předchozí právní úpravy (sp. zn. 22 Cdo 3105/2014) a závaznému pořadí způsobů vypořádání a prioritě reálného dělení (sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, 22 Cdo 1618/2015 a 22 Cdo 1942/2016) a zdůrazňuje, že reálným rozdělením nemovité věci se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozumí reálné rozdělení zpravidla v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci geometrického plánu.
8. Dovolatel nalézacím soudům rovněž vytýká, že vůbec neřešily otázku vlivu rozdělení pozemku na jeho cenu, nerespektovaly prioritu reálného dělení a možností reálného dělení se řádně nezabývaly. Domnívá se, že rovněž při posuzování otázky dělitelnosti přihlédl odvolací soud k probíhajícímu trestnímu řízení, a dovodil z něj (podpůrně, avšak zcela nepřiléhavě) závěry v rozporu se zásadou presumpce nevinny (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3468/2008). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, 22 Cdo 3332/2015 a 22 Cdo 1027/2018), a Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 3441/11 nebo IV. ÚS 1834/10) namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu v části týkající se závěru o tom, že rozdělení společné nemovitosti není dobře možné, a tím i porušení jeho práva na spravedlivý proces
9. Od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil také při posouzení otázky nároku spoluvlastníka vyloučeného z užívání společné věci na vydání bezdůvodného obohacení. Odkázal na judikaturu k uplatňování nároků na vypořádání investic do společného majetku (sp. zn. 22 Cdo 3766/2011 a 22 Cdo 599/99) a k prioritě dohody při řešení záležitostí spoluvlastníků (sp. zn. 22 Cdo 4455/2008). Odkázal dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011 k povaze nároků spoluvlastníka vyloučeného z užívání společné věci v závislosti na existenci právního důvodu vyloučení z užívání a dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 508/2019 k ideální povaze spoluvlastnického podílu a uvedl, že pro povinnost vydat obohacení spoluvlastníkovi vyloučenému z užívání společné věci není rozhodné, zda věc nebyla užívána dobrovolně, významné však může být znemožnění takového užívání.
10. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu nezabýval tím, zda žalovaný pronajal část nemovitosti třetím osobám nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a pochybil i při výpočtu výše údajného bezdůvodného obohacení, neboť do něj soudy zahrnuly i platby od jiných nájemců jiných nemovitostí, které chodily na stejný sběrný účet. V rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu také nezkoumaly, jaká byla újma vyloučeného spoluvlastníka, ale oč se spoluvlastník užívající věc nad rámec spoluvlastnického podílu obohatil. Nezabývaly se tím, zda žalobce byl žalovaným omezen v užívání společné nemovitosti v rozsahu a intenzitě odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a zda toto omezení bylo zapříčiněno již tím, že ze spoluvlastníků toliko žalovaný měl např. od společné nemovitosti klíče a výlučnou možnost předmětnou nemovitost užívat, čímž fakticky žalobce z možnosti přístupu do nemovitosti a jejího užívání vyloučil. V tomto směru považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 503/2011) a odvolacímu soudu vytýká, že se rozsahem užívání předmětných nemovitostí žalovaným ani překážkami, které by takové užívání znemožňovaly, nezabýval a neprovedl žádné dokazování ve směru možné konkludentní dohody spoluvlastníků o pronájmu části společné nemovitosti. Uvádí, že odvolací soud v podstatě převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, avšak bez výslovného odkazu na konkrétní právní ustanovení, není tak zřejmé, zda žalobcem uplatněný nárok na polovinu inkasovaného nájemného má být posuzován jako bezdůvodné obohacení či jako nárok dle § 1122 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Za nepřezkoumatelné proto označil rozhodnutí odvolacího soudu i v části týkající se nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
11. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalobce ve vyjádření k dovolání odmítá polemiku žalovaného s napadeným rozsudkem, pokud jde o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dále tvrdí, že bezdůvodné obohacení žalovaného je založeno na tom, že přijal plnění z neplatného právního jednání – pronájmu spoluvlastnického podílu, sám žalovaný označuje uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. III. Přípustnost dovolání
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
16. Pro řešení otázky, zda závěr o tom, že rozdělení věci není dobře možné, lze učinit i bez znaleckého zkoumání, není dovolání přípustné, neboť při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
17. Zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, nebo ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Při reálném dělení nemovité věci musí soud zkoumat funkčnost rozdělených samostatných věcí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 629/2004), reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci a v případech, kde by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006).
18. Otázka reálné dělitelnosti stavby bude sice obvykle řešena s přihlédnutím k odbornému vyjádření orgánu veřejné moci nebo znaleckému posudku (§ 127 odst. 1 o. z.), ani postup, při kterém soud uvedenou otázku posoudí na základě znaleckého posudku oceňujícího vypořádávanou nemovitost a ohledáním nemovitosti, však nemusí být v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
19. Dovolatel podává širší výčet další judikatury, avšak neuvádí, v čem konkrétně by měl spočívat rozpor postupu odvolacího soudu při posouzení reálné nedělitelnosti předmětné stavby s těmito rozhodnutími. Prostor pro individuální posouzení věci přitom ponechávají jak závěry zprávy Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 14. 11. 1979, sp. zn. Cpj 41/79, tak závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (v něm Nejvyšší soud uvádí, že k reálnému rozdělení dochází zpravidla v součinnosti se znalcem, nevěnuje se tedy potřebě znaleckého zkoumání při úvaze o dělitelnosti stavby, ale při samotném dělení nemovitosti a provedení reálného rozdělení bez součinnosti se znalcem nevylučuje).
20. V této věci odvolací soud na základě znaleckého posudku oceňujícího a popisujícího vypořádávanou nemovitost a rovněž na základě jejího ohledání provedeného soudem prvního stupně přesvědčivě odůvodnil, proč není stavba reálně dělitelná. Tomu brání stavební provedení budovy, její špatný stav, zjevná nemožnost dělení na dvě obyvatelné části, to, že dělením by vznikly dvě úzké „zcela neplnohodnotné nemovitostí, které by nemohly být adekvátně využívány k bydlení a užívání“ a další okolnosti uvedené pod bodem 20 a násl. rozsudku odvolacího soudu. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že žalovaný „sám nepřišel v průběhu celého řízení se žádným návrhem dobře možného reálného dělení nemovitostí a ani s představou, jak by si toto reálné dělení nemovitosti představoval a jak by měly nemovitosti nadále po jejich reálném rozdělení fungovat a jak by měly být využívány“. Své úvahy o tom, že rozdělení stavby není dobře možné, založil odvolací soud na posouzení skutečností, ke kterým není třeba ryze a bezvýhradně odborných znalostí. Není-li stavba dobře dělitelná z jiného důvodu, není třeba se zabývat snížením hodnoty v důsledku dělení a dalšími otázkami, které by byly významné až v případě, že stavba by byla reálně dobře možně dělitelná. Proto právo žalovaného na spravedlivý proces nemohlo být porušeno tím, že těmito otázkami se soudy nezabývaly. Při úvaze o dělitelnosti nemovitostí odvolací soud k probíhajícímu trestnímu řízení proti žalovanému nepřihlížel. Na tuto skutečnost poukázal pouze v souvislosti s úvahou, komu z účastníků by měly být nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, jednalo se navíc jen o podpůrné hledisko.
21. Dovolání je přesto přípustné a rovněž důvodné, neboť otázku, zda je pro posouzení bezdůvodného obohacení na úkor jednoho ze spoluvlastníků, vzniklého poskytnutím části společné nemovitosti do užívání třetí osobě na základě smlouvy, právně významné, zda byl takovým jednáním spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím výši jeho spoluvlastnického podílu, vyřešil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
22. Podle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci. Podle § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.
23. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.).
24. Podle § 2994 o. z. dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu.
25. Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, publikovaný pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. Pl. ÚS-st. 48/18, dostupné na nalus.usoud.cz). Judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je pak uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2385/2024).
26. Uvedené pravidlo platí i v případě, že spoluvlastník umožní užívání společné věci třetí osobě v rozsahu převyšujícím jeho spoluvlastnický podíl, a tím fakticky vyloučí dalšího spoluvlastníka (spoluvlastníky) z užívání odpovídajícího výši jeho spoluvlastnického podílu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007, nebo jeho usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014).
27. Judikaturu Nejvyššího soudu k výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 552/2022, ve kterém
uvedl: „Nejvyšší soud ve své judikatuře dále opakovaně připomíná, že výkonem užívacího práva k cizí věci bez právního důvodu vzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. odpovídající částce, kterou by v daném místě a čase uživatel musel vynaložit, aby si řádným způsobem opatřil právo užívat srovnatelný objekt, tj. obvyklému nájemnému (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, či ze dne 23.
4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018), přičemž tento závěr je plně aplikovatelný i při posuzování prospěchu nabytého užíváním věci nad rámec spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3356/2013). Při kalkulaci majetkového prospěchu získaného bez řádného právního důvodu se sluší přihlížet rovněž ke konkrétnímu způsobu využití předmětného statku obohaceným, to však nikoli na úkor zohlednění charakteru a stavu užívané věci samotné, jež determinují hodnotu užívacího práva primárně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015). Pokud užívaný statek s ohledem na svůj stav nebyl vůbec způsobilý pronájmu za jakkoli nízké nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6.
5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, ze dne 19.
11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018).“
28. Přenechá-li jeden ze spoluvlastníků nemovité věci bez dohody s ostatními spoluvlastníky, bez rozhodnutí většinového spoluvlastníka, anebo bez rozhodnutí soudu, do užívání jinému celou věc, a tím nadužívá vlastní spoluvlastnický podíl, může se spoluvlastník, s jehož podílem bylo neoprávněně disponováno, domáhat vydání bezdůvodného obohacení i na uživateli věci, který se zřetelem ke všem okolnostem případu nebyl (ve smyslu ustanovení § 2994 o. z.) objektivně důvodně přesvědčen o tom, že spoluvlastník, jenž mu umožnil užívání celé věci, byl k takovému nakládání s věcí oprávněn (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, publikovaný pod č. 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
29. Při určení výše bezdůvodné obohacení spoluvlastníka, který umožnil užívání společné věci třetí osobě v rozsahu převyšujícím jeho spoluvlastnický podíl, však nelze bez dalšího vycházet z výše plnění, které mu třetí osoba za užívání společné věci poskytla. Jeho bezdůvodné obohacení na úkor vyloučeného spoluvlastníka nespočívá v peněžitém plnění přijatém od uživatele věci, ale v užívání společné věci v rozsahu, který výši jeho spoluvlastnického podílu neodpovídá. Určení výše takového bezdůvodného obohaceni proto vyžaduje jak určení rozsahu, ve kterém spoluvlastník užíval poskytnutím věci třetí osobě společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, tak zjištění majetkové hodnoty takového užívání.
30. Odvolací soud nepovažoval za právně významné, v jakém rozsahu byl poskytnutím části společné věci k užívání třetí osobě žalobce vyloučen z užívání této věci (tedy v jakém rozsahu žalovaný poskytnutím třetí osobě společnou věc užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu), a nezabýval se ani tím, jakou částku by musel žalovaný vynaložit, aby si takové užívání nad rámec svého spoluvlastnického podílu opatřil řádným způsobem (např. výší obvyklého nájemného srovnatelného objektu ve srovnatelném rozsahu v daném místě a čase). Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení. V. Závěr
31. Dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího, proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku III, kterým bylo rozhodnuto o nároku z bezdůvodného obohacení, a v závislých výrocích IV-IX zrušil a věc mu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. V části týkající se dovolání proti výrokům I a II odvolacího soudu, které se vztahují ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
32. Vysloveným právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 243g odst. 1 věta první část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu