29 Cdo 1485/2023-499
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce PRVNÍ CHODSKÁ s. r. o., se sídlem v Domažlicích, Sadová 636, PSČ 344 01, identifikační číslo osoby 14704013, zastoupeného Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem, se sídlem v Plzni, Hluboká 1336/55, PSČ 326 00, proti žalovanému J. F., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem, se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, PSČ 301 00, o zaplacení 193 731 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 123/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 13 Cmo 5/2021-452, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení částku 11 084 Kč, k rukám zástupce žalobce.
1. Rozsudkem ze dne 14. dubna 2021, č. j. 45 Cm 123/2015-426, Krajský soud v Plzni (dále též jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému (J. F.) zaplatit žalobci (PRVNÍ CHODSKÁ s. r. o.) částku 193 731 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 2. února 2014 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (body II a III. výroku).
2. Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první rozsudek ze dne 5. listopadu 2018, č. j. 45 Cm 123/2015-275, a druhý rozsudek ze dne 11. března 2020, č. j. 45 Cm 123/2015-394, zrušil Vrchní soud v Praze usneseními ze dne 6. srpna 2019, č. j. 13 Cmo 11/2019-312, a ze dne 11. prosince 2020, č. j. 13 Cmo 9/2020-411, a věc opětovně vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení § 3, § 98 a § 99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2011, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žaloba je důvodná. Dlužník (RH TRANS CORPORATION s. r. o.) byl v úpadku ve formě platební neschopnosti nejpozději koncem února 2011; žalovaný jako jednatel dlužníka byl povinen podat insolvenční návrh nejpozději v červnu 2011, což však neučinil. Žalovaný v létě 2011 „sliboval“ žalobci úhradu všech dluhů, ačkoliv si musel být vědom, „že se tak nikdy nestane“; insolvenční návrh jménem dlužníka přitom podal až 18. prosince 2012 (insolvenční řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPL 54 INS 31879/2012). Žalovaný tak odpovídá za škodu vzniklou žalobci, která spočívá v neuspokojené pohledávce žalobce, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Žalovaný přitom neprokázal „liberační důvod“, že by se při podání insolvenčního návrhu v září 2011 žalobci nedostalo vyššího plnění.
4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 13 Cmo 5/2021-452, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud – cituje ustanovení § 3 odst. 1 a 2, § 7, § 98 a § 99 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2011, § 135 a § 194 odst. 5 zákona č. 519/1991 Sb., obchodního zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – konstatoval, že soud prvního stupně správně posoudil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci porušením povinnosti podat dlužnický insolvenční návrh včetně toho, že žalovaný neprokázal „liberační důvod“. Doplnil, že žalovaný podal insolvenční návrh jako statutární orgán dlužníka více než rok poté, co musel při vynaložení náležité pečlivosti vědět, že dlužník nemá majetek a není schopen věřitelům plnit peněžité závazky. V mezidobí se navíc objem závazků dlužníka zvýšil a dlužník uspokojil pohledávky (jen) vybraných věřitelů.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný v „plném rozsahu“ dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel klade otázku, zda je v řešené věci dána příčinná souvislost a jeho odpovědnost za škodu.
7. Dovolatel v mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „nenaplnění liberačního důvodu“ podle § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, jestliže dovodil, že majetková situace dlužníka se změnila (zvýšily se jeho závazky), aniž se zabýval tím, zda taková změna (skutečně) negativně ovlivnila míru uspokojení konkrétního věřitele (žalobce) domáhajícího se náhrady škody. Pozdní podání insolvenčního návrhu neovlivnilo negativně míru uspokojení žalobce; dovolatel míní, že žalobce na pozdním podání návrhu naopak „profitoval“ a dostalo se mu díky tomu vyššího uspokojení, než kdyby dovolatel podal insolvenční návrh dříve.
8. Žalobce se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
9. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
10. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním v „plném rozsahu“, tedy i v prvním výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil body II. a III. výroku soudu prvního stupně, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto (nákladovým) výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
11. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v následujících závěrech:
13. Odpovědnost osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu založenou na presumpci zavinění, s možností dotčených osob se této odpovědnosti zprostit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016).
14. Pro vznik obecné občanskoprávní odpovědnosti je nutné splnění čtyř předpokladů – porušení povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost a zavinění. Ač požadavek na naplnění těchto podmínek lze spatřovat i v odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh, jsou v poměrech insolvenčního zákona určitým způsobem modifikovány.
15. Povinností, jejíž porušení je prvním předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti, je v tomto případě povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se povinná osoba dozvěděla nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o svém úpadku (§ 98 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017].
16. Věřitele, který se podle ustanovení § 99 insolvenčního zákona domáhá náhrady škody způsobené porušením povinnosti podat insolvenční návrh, tíží (mimo jiné) povinnost tvrzení a důkazní povinnost o tom, že a/ dlužník byl v úpadku (v kterékoli z jeho forem), b/ žalovaný porušil povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti (§ 98 insolvenčního zákona) a c/ věřiteli vznikla v souvislosti s tímto porušením právní povinnosti škoda (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2020, pod číslem 28).
17. Příčinná souvislost mezi porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh a vzniklou škodou je dána tehdy, pokud pozdní podání insolvenčního návrhu ovlivnilo míru uspokojení poškozeného v insolvenčním řízení. Jde zejména o případy, kdy se dlužníkovo jmění od doby, kdy povinné osobě vznikla povinnost podat jménem dlužníka insolvenční návrh, do doby podání insolvenčního návrhu, změnilo (ať snížením majetku či zvýšením závazků). Naopak, pokud porušení povinnosti podat včasný insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem, příčinná souvislost dána není a není zde ani odpovědnost za škodu. Příčinná souvislost je koncipována jako jeden z důvodů uvedených v § 99 odst. 3 insolvenčního zákona, pro který se osoba odpovědná za škodu své odpovědnosti zprostí. Tento důvod – nedostatek příčinné souvislosti – však musí prokazovat odpovědná osoba (škůdce). Insolvenční zákon tak usnadňuje poškozeným možnost vymáhat škodu způsobenou včasným nepodáním insolvenčního návrhu tím, že presumuje příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou a ponechává na škůdci, aby příčinnou souvislost mezi těmito dvěma složkami odpovědnosti vyvrátil a prokázal její neexistenci (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2019, sp. zn. 29 Cdo 4961/2017).
18. Otázka existence vztahu příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo ze dne 6.
listopadu 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. opět rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3334/2006).
19. Nejvyšší soud na základě ustaveného judikaturního rámce činí následující závěry. Odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že „jmění dlužníka se od doby, kdy byl žalovaný povinen podat insolvenční návrh dlužníka, změnilo“; konkrétně „minimálně od počátku roku 2012 do prosince 2012“ dlužníku vznikaly nové závazky (ačkoliv již měla být splněna povinnost podat insolvenční návrh na majetek dlužníka) a žalovaný „dovolil“, aby pohledávky vzniklé poté, co se dlužník ocitl ve stavu úpadku, byly uspokojeny před pohledávkami splatnými již v roce 2011 (včetně pohledávky žalobce). Na podkladě uvedených skutkových zjištění učinil odvolací soud závěr, že odpovědnost žalovaného je dána „včetně nedostatku liberačních důvodů na straně žalovaného“ (odst. 19. napadeného rozsudku).
20. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo v rovině práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel.
Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
21. Dovolací námitka proti závěru odvolacího soudu, že je dána příčinná souvislost mezi pozdním podáním insolvenčního návrhu a snížením (míry) uspokojení pohledávky žalobce, tak je ve smyslu výše řečeného nepřípustnou skutkovou polemikou s jiným skutkovým závěrem napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání proto jejím prostřednictvím nelze založit.
22. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) přitom srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
23. O návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. dubna 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 193 731 Kč) částku 8 860 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí částku 11 084 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta (§ 149 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat nuceného splnění povinnosti exekučním návrhem (návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 17. 7. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu