29 Cdo 1499/2024-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, se sídlem v Praze, Politických vězňů 1531/9, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) T. H. a 2) S. H., zastoupeným JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou, se sídlem v Příbrami, 28. října 184, PSČ 261 01, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 158 Cm 3/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci žalobkyně vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 19663/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2023, č. j. 10 Cmo 3/2022-425, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.182,30 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Městský soud v Praze (dále též jen „soud prvního stupně“ nebo „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 158 Cm 3/2019-306, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (M. K.) domáhala vůči žalovaným [1) T. H. a 2) S. H.] určení, že je vlastníkem (označených) nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, pro katastrální území XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, v katastru obce XY (dále jen
„nemovitosti“) [výrok I.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V rozsahu, v němž žaloba směřovala též proti žalovanému Mgr. Lukáši Hojdnovi, jako insolvenčnímu správci žalobkyně, soud prvního stupně řízení zastavil (§ 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ? dále jen „o. s. ř.) [k tomu viz zpětvzetí žaloby u jednání dne 22. listopadu 2021, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. listopadu 2021, č. j. 158 Cm 3/2019-305, které nabylo ve výroku o zastavení řízení právní moci dne 11. prosince 2021].
Přitom vyšel z toho, že:
1) Insolvenční soud usnesením ze dne 11. dubna 2013, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-A-49, rozhodl o úpadku žalobkyně a povolil jí oddlužení; usnesením ze dne 14. února 2014, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-50, schválil oddlužení žalobkyně plněním splátkového kalendáře; usnesením ze dne 29. dubna 2021, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-262, vzal na vědomí splnění oddlužení žalobkyně. 2) Do insolvenčního řízení žalobkyně přihlásil věřitel č. 1 (IT credit, s. r. o.) pohledávku, která byla zjištěna ve výši 2.946.116,82 Kč (a v rozsahu částky 2.738.959,48 Kč jako zajištěná); zjištěna byla rovněž pohledávka věřitele č. 5 (J.
M.) ve výši 372.441,76 Kč (a v částce 254.907,52 Kč jako zajištěná). Žalobkyně (shora uvedené) pohledávky popřela; její popěrný úkon neměl vliv na zjištění pohledávek. 3) Insolvenční správce žalobkyně (Mgr. Lukáš Hojdn) zpeněžil v souladu s pokyny zajištěných věřitelů nemovitosti mimo dražbu kupní smlouvou ze dne 29. srpna 2018 (dále jen „kupní smlouva“), na jejímž základě nabyli vlastnické právo k nemovitostem žalovaní. Usnesením ze dne 21. června 2019, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011-B-214, vyslovil insolvenční soud souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěným věřitelům; k odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26.
srpna 2019, č. j. MSPH 96 INS 19663/2011, 1 VSPH 1113/2019-B-225, posledně označené usnesení potvrdil, a to „také s poukazem na skutečnost, že pohledávky zajištěných věřitelů byly řádně zjištěny“. Popěrné úkony žalobkyně a „otázka“ zjištěných pohledávek zajištěných věřitelů byly předmětem „přezkumné činnosti“ Vrchního soudu v Praze [viz rozsudek ze dne 23. května 2016, č. j. 196 ICm 2195/2013, 104 VSPH 293/2016-244 (MSPH 96 INS 19663/2011), ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sen.
zn. 29 ICdo 99/2016, a rozsudek ze dne 27. června 2018, č. j. 196 ICm 2156/2013, 103 VSPH 533/2017-196 (MSPH 96 INS 19663/2011)]. Na tomto základě soud prvního stupně ? vycházeje z § 80 o. s. ř. a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněném pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2007“) – uzavřel, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když v rámci insolvenčního řízení vedeného na její majetek byly zjištěny a (následně) z výtěžku prodeje nemovitostí (smlouvou ze dne 29.
srpna 2018) uspokojeny pohledávky zajištěných věřitelů. Nelze tak uvažovat ani o „preventivní povaze určovací žaloby“. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. října 2023, č. j. 10 Cmo 3/2022-425, zamítl návrhy žalobkyně na přerušení odvolacího řízení (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud především neshledal důvody, pro které by měl vyhovět návrhům žalobkyně na přerušení řízení.
Dále odvolací soud – cituje § 80 o. s. ř. a § 289 odst. 3 zákona č.
182/2006
Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry (označené) judikatury Nejvyššího soudu ? shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že v insolvenčním řízení žalobkyně byly zjištěny pohledávky zajištěných věřitelů; nemovitosti byly na základě pokynů těchto věřitelů zpeněženy prodejem mimo dražbu, přičemž platnost kupní smlouvy mohla být zpochybněna (toliko) v řízení o žalobě podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona; postup předvídaný tímto ustanovením nelze obcházet vedením řízení o žalobě o určení vlastnického práva.
Žalobkyně měla možnost – pokračoval odvolací soud – napadnout kupní smlouvu v rámci insolvenčního řízení, což ostatně i učinila; v takto započatém řízení ale řádně nepokračovala, jelikož svým dispozitivním úkonem podanou žalobu „následně změnila na žalobu o určení vlastnictví“. Její argumentace, založená primárně na zpochybnění práva zajištěných věřitelů udělit v insolvenčním řízení pokyny ke zpeněžení nemovitostí a na zpochybnění oprávnění insolvenčního správce zpeněžit nemovitosti, však není způsobilá zpochybnit vlastnické právo žalovaných k nemovitostem, které řádně nabyli v rámci insolvenčního řízení žalobkyně.
Konečně odvolací soud podotkl, že výsledek řízení nic nemění na (případné) možnosti žalobkyně uplatňovat své (tvrzené) právo z titulu náhrady škody proti (původní) insolvenční správkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., namítajíc, že odvolací soud (v rozporu s označenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu): a) porušil základní principy právního státu, podle nichž „právo nesmí vzniknout z bezpráví“, b) pominul, že nelze vymáhat pohledávky vzniklé ze smluv, které měly být prohlášeny za neplatné obecně nebo v exekučních/rozhodčích řízeních, c) nevyhodnotil možnost žalobkyně požadovat náhradu škody jako neefektivní prostředek ochrany jejích práv, d) nevypořádal pochybení, jichž se soudy dopustily v insolvenčním řízení žalobkyně, jde-li o zjištění pohledávek zajištěných věřitelů, e) nesprávně posoudil „způsob obrany“ žalobkyně, jde-li o její procesní podání ze dne 5.
srpna 2020, které nebylo změnou žaloby, nýbrž jejím doplněním (vedle původního požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy žalobkyně uplatnila požadavek na určení vlastnického práva), a f) nesprávně vyřešil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Dovolatelka snáší argumenty ohledně existence výše tvrzených pochybení odvolacího soudu, přičemž poukazuje (i) na povahu práva na bydlení jako základního lidského práva. Dále připomíná, že vzhledem k (nové) žalobě na určení pravosti pohledávek zajištěných věřitelů (incidenční spor C-9) měl odvolací soud vyhovět jejímu návrhu na přerušení odvolacího řízení, když výsledek incidenčního sporu bude mít (dle jejího názoru) význam pro posouzení otázky (ne)platnosti kupní smlouvy a vlastnického práva k nemovitostem.
Konečně namítá, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo (označenými) vadami a hodnotí jako nesprávná skutková zjištění, na jejichž základě soudy
založily právní posouzení věci; napadené rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelné a předčasné. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. V části směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na přerušení odvolacího řízení Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s.
ř., když nejde o výrok, jímž se odvolací řízení končí; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 3776/2019, ze dne 27. listopadu 2024, sp. zn. 23 Cdo 2842/2024, a ze dne 18. prosince 2024, sp. zn. 27 Cdo 3186/2024. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v této části (ve výsledku) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: 1) Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.
s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013 (nyní podle § 80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
Tyto funkce určovací žaloby přitom korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu. Srov. např. R 53/2007 nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Ústavního soudu viz např. nález ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 2) Nemá-li žalobce ke dni vydání rozhodnutí o určovací žalobě ve smyslu § 80 o.
s. ř. na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je to vždy důvodem k zamítnutí určovací žaloby. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněném pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 3) Platnost smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek z majetkové podstaty prodejem mimo dražbu, lze zpochybnit jen žalobou podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona (a nikoli žalobou o určení vlastnického práva). Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2017, sen. zn. 29 ICdo 24/2014, a ze dne 30. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 156/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 148/2020, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. 29 Cdo 958/2022, který byl dne 11.
června 2025 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. října 2024, sp. zn. III. ÚS 1944/24). 4) Rozsudek, jímž insolvenční soud v incidenčním sporu podle § 159 odst. 1 písm. f) insolvenčního zákona pravomocně zamítl žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou insolvenční správce zpeněžil majetek dlužníka prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 3 insolvenčního zákona), je ve smyslu § 159a o.
s. ř. účinný (působí) i po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 958/2022. 5) Řádný průběh přezkumného jednání není podmínkou platného (řádného) konání schůze věřitelů, a tudíž ani podmínkou platnosti zpeněžení majetkové podstaty. Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 154/2017, uveřejněného pod číslem 52/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
6) Každý procesní úkon je proto nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry Nejvyšší soud potvrdil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14.
března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněném pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zopakoval je v odstavci 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O tom, že v poměrech dané věci nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení již proto, že měla k dispozici jiný právní nástroj, konkrétně žalobu podle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona, nemá pochybnost ani Nejvyšší soud. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani dovolací argumentace založená na polemice s výkladem procesních úkonů žalobkyně [podání ze dne 5.
srpna 2020 (č. l. 185), stanovisko žalobkyně v protokolu o jednání ze dne 19. října 2020 (č. l. 189-192), podání ze dne 31. října 2020 (č. l. 193-199), podání ze dne 10. listopadu 2021 (č. l. 280-285), ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. října 2020, č. j. 158 Cm 3/2019-215, přednes, jímž zástupce žalobkyně s procesní plnou mocí odůvodnil u jednání dne 22. listopadu 2021 zpětvzetí žaloby vůči původnímu třetímu žalovanému (č. l. 301), odvolání žalobkyně ze dne 7. prosince 2021 (č. l.
309 až 310)]. Ostatně, ani akceptace právního názoru dovolatelky o tom, že uplatnila požadavek na určení vlastnického práva k nemovitostem nad rámec původní žaloby (tj.
vedle požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy), pročež nešlo o změnu žaloby v tom smyslu, že by se místo požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy domáhala jen určení vlastnického práva k nemovitostem, by nemohla přivodit pro žalobkyni příznivější rozhodnutí. V takovém případě by totiž soud prvního stupně nerozhodl o celém předmětu řízení, přičemž proti neexistujícímu výroku rozhodnutí nelze podat opravný prostředek. Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. 29 Odo 333/2001, uveřejněný pod číslem 7/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
června 2022, sp. zn. 29 Cdo 1454/2020, a ze dne 27. února 2023, sp. zn. 30 Cdo 3032/2022. Přitom podle obsahu spisu žalobkyně nepodala návrh podle § 166 o. s. ř. a argumentaci v tomto směru poprvé uplatnila až v dovolání. Konečně Nejvyšší soud dodává, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z dalšího obsahu dovolání [viz (ne)přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, (ne)správnost skutkových zjištění a dovolatelkou tvrzené vady řízení]. K tomu srov. např. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. června 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, uveřejněném pod číslem 27/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu shrnutých např. v důvodech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. června 2025, sp. zn. 29 Cdo 487/2025. S ohledem na závěry formulované v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, a ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněných pod čísly 48/2006 a 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud již blíže nezabýval dalšími (dovolatelkou otevřenými) právními otázkami, když napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (mimo jiné) na posouzení shora vypořádaných právních otázek, které vedou samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř., když Nejvyšší soud dovolání odmítl a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 11. dubna 2024), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření, činí u každého z žalovaných (z tarifní hodnoty 50.000,- Kč) částku 2.480,- Kč, a z ? paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 150,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o.
s. ř.) celkem činí u každého z žalovaných 3.182,30 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).