29 Cdo 1501/2024-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce PROFIN a. s., se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 555/31, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 63 07 93 48, zastoupeného Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem v Svinařově, Hlavní 241, PSČ 273 05, , proti žalovaným 1) V. B. K., 2) M. Š., oběma zastoupenými JUDr. Ing. Pavlem Cinkem LL.M., advokátem, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 363/33, PSČ 301 00 a 3) J. M., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 294/2011, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 276/2014-256,
Dovolání se odmítá.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 2. srpna 2011, č. j. 30 Cm 294/2011-9, uložil žalovaným [1)
V. B. K., 2) M. Š. a 3) J. M.], aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatili (původnímu) žalobci (České spořitelně, a. s.) směnečný peníz ve výši 2.631.270,- Kč s 6% úrokem od 3. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 8.770,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 105.600,- Kč. K námitkám žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. září 2013, č. j. 30 Cm 294/2011-166, ponechal směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v
platnosti (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přitom rozhodoval na straně žalobce s H. E. (viz usnesení ze dne 14. prosince 2011, č. j. 30 Cm 294/2011-60, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 9 Cmo 24/2012-77).
Proti tomuto rozsudku podali první žalovaná a druhý žalovaný odvolání; podáními ze dne 23. října 2013 (č. l. 177 a 179) požádali o osvobození od soudních poplatků [§ 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.)]. Usnesením ze dne 5. června 2014, č. j. 30 Cm 294/2011-221, Městský soud v Praze zamítl jejich návrhy na osvobození od soudních poplatků, uzavíraje, že: a) první žalovaná „nevyjevila zcela a úplně rozsah svého majetku, ač k tomu byla povinna“, a b) druhý žalovaný není osobou, která „by neměla možnost si za běžné situace opatřit finanční prostředky ve výši poplatkové povinnosti vyměřené soudem“, když jeho příjmy „činí téměř trojnásobek průměrné mzdy“ [viz doložené prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 23.
května 2014, v němž zaměstnavatel druhého žalovaného (Beauty Systems s. r. o.) potvrdil, že „má průměrný měsíční čistý výdělek za kalendářní čtvrtletí 1/2014 ve výši 49.017,- Kč“]. Usnesením ze dne 16. července 2014, č. j. 5 Cmo 276/2014-239, Vrchní soud v Praze připustil, aby do řízení na místo žalobce (H. E.) vstoupila společnost PROFIN a. s.; usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 276/2014-256, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze 5. června 2014, když první žalovaná a druhý žalovaný poskytli o svých majetkových poměrech „natolik kusé a nevěrohodné údaje“, že je nelze považovat za spolehlivý základ pro postup podle § 138 odst. 1 o.
s. ř. Ve vztahu ke druhému žalovanému zopakoval, že výše jeho čistého měsíčního příjmu z pracovního poměru (49.017,- Kč) neopodstatňuje přiznání „poplatkové úlevy“. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. prosince 2014 podali první žalovaná a druhý žalovaný dovolání, domáhajíce se jeho zrušení. Usnesením ze dne 19. ledna 2015, č. j. 30 Cm 294/2011-261, Městský soud v Praze zastavil řízení o odvolání první žalované a druhého žalovaného proti rozsudku ze dne 19. září 2013, č. j. 30 Cm 294/2011-166; Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13.
února 2018, č. j. 12 Cmo 165/2016-347, (mimo jiné) potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou. Dovolání první žalované (proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. prosince 2014) Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 30. března 2016, č. j. 29 Cdo 625/2015-280, jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.). V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 26. ledna 2016, č. j. KSPL 53 INS 30786/2015-A-10, zjistil úpadek druhého žalovaného, v důsledku čehož bylo dovolací řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným přerušeno [§ 140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)].
Usnesením ze dne 12. dubna 2018, č. j. KSPL 53 INS 30786/2015-B-22, insolvenční soud zrušil konkurs na majetek druhého žalovaného po splnění rozvrhového usnesení; odpadla tak překážka bránící v pokračování v dovolacím řízení ve vztahu ke druhému žalovanému. Usnesením ze dne 2. listopadu 2018, č. j.
KSPL 53 INS 15370/2018-A-7, zjistil insolvenční soud úpadek druhého žalovaného a povolil mu oddlužení; dovolací řízení ve vztahu ke druhému žalovanému tak bylo (opět) přerušeno (§ 140a insolvenčního zákona). Usnesením ze dne 14. února 2019, č. j. KSPL 53 INS 15370/2018-B-6, insolvenční soud schválil oddlužení druhého žalovaného plněním splátkového kalendáře; usnesením ze dne 21. března 2024, č. j. KSPL 53 INS 15370/2018-B-16, vzal na vědomí splnění oddlužení druhého žalovaného a osvobodil ho od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, i pohledávek věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak mohli a měli učinit, s tím, že osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měli vůči dlužníkovi pro tyto pohledávky právo postihu.
V řízení o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 276/2014-256, tak mohlo být pokračováno. Dovolání druhého žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013, pro věc rozhodném), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v důvodech usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněného pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2013“). Přitom napadené usnesení není v rozporu ani s dovolatelem citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 (a judikaturou obsaženou v jeho důvodech), když nespočívá na závěru, podle něhož lze osvobození od soudních poplatků přiznat jen osobám zcela nemajetným a s minimálními příjmy, nýbrž na tom, že dovolatel neposkytl o svých poměrech údaje, které by odůvodňovaly postup podle § 138 odst. 1 o. s. ř. K nezbytnosti verifikace majetkových a osobních poměrů (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního postavení) účastníka řízení (fyzické osoby) při rozhodování návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, R 99/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, a ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015; v rozhodovací praxi Ústavního soudu viz usnesení ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16, a ze dne 23. března 2017, sp. zn. III. ÚS 2299/16. Konečně Nejvyšší soud dodává, že druhý žalovaný v odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2014, č. j. 30 Cm 294/2011-221, nezpochybnil údaj o výši čistého měsíčního příjmu ve výši 49.017,- Kč; argumentaci, podle níž šlo (mělo jít) o jeho čistý příjem za první čtvrtletí 2014, uplatnil (nepřípustně) až v dovolání. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2025
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu