29 Cdo 1888/2023-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců
JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové,
Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení 398 292 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 52/2021, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2023, č. j. 23
Co 384/2022-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč, do tří od právní moci tohoto usnesení.
1. Rozsudkem ze dne 5. srpna 2022, č. j. 20 C 52/2021-125, Obvodní soud
pro Prahu 2 uložil žalované (České republice – Ministerstvu spravedlnosti)
povinnost zaplatit žalobci (J. K.) částku 81 095 Kč s příslušenstvím (bod I.
výroku), zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení 168 905 Kč s příslušenstvím
(bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
2. Soud prvního stupně – cituje (mimo jiné) ustanovení § 1 odst. 1, § 2,
§ 5, § 7, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1 a 3, § 31 odst. 1 a 3 a § 31a
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád),
ustanovení § 8 odst. 2, § 12, § 20 odst. 5 a § 31 odst. 3 písm. a/ a c/ a odst.
4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“),
ustanovení § 110b zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a odkazuje na (blíže
určenou) judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl ohledně nároku žalobce na
přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou
konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze (dále též jen „konkursní
soud“) pod sp. zn. 89 K 18/2002 k závěru, že celková délka posuzovaného řízení
(19 let) není přiměřená a žalobci náleží peněžité zadostiučinění. Při stanovení
výše zadostiučinění vycházel soud prvního stupně z částky 15 000 Kč ročně (za
první dva roky v poloviční výši), přičemž dospěl k základní částce 270 000 Kč;
následně základní částku snížil o 40 % pro procesní složitost věci a o 20 % pro
snížený význam věci pro žalobce, který se o svoji pohledávku od podání
přihlášky po dobu 15 let „nezajímal“. I takto sníženou částku zadostiučinění
(na 108 000 Kč) ovšem soud prvního stupně považoval za „zjevně nepřiměřenou“ k
tomu, co bylo pro žalobce „v konkursu v sázce“, neboť přihlásil pohledávku ve
výši 81 095 Kč; uvedenou částku proto soud prvního stupně „přiznal“ včetně
příslušenství ve formě úroku z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl.
3. Dále soud prvního stupně uzavřel, že se konkursní soud nedopustil
nesprávného úředního postupu při dohledu nad činností správce konkursní
podstaty podle § 12 ZKV. Konkursní soud správce konkursní podstaty průběžně
kontroloval, vyzýval jej k podání zpráv a vyčkával výsledků incidenčních sporů.
Konkursní soud měl za to, že pohledávka žalobce byla již uspokojena, neboť byla
uvedena v seznamu uspokojených pohledávek věřitelů (předloženém správcem
konkursní podstaty). Žalobce se v konkursním řízení dožadoval uspokojení své
pohledávky až v jeho poslední fázi poté, co nabylo právní moci usnesení o
rozvrhu. V této fázi konkursního řízení už nebylo možné uspokojit nárok
žalobce, neboť veškerý zpeněžený majetek úpadce byl již rozvržen. Žalobce „mohl
zvrátit stav“ před nabytím právní moci rozvrhového usnesení, což neučinil;
nenapadl ani konečnou zprávu. Uvedené pochybení nastalo činností správce
konkursní podstaty, který opomenul vypořádat pohledávku žalobce, a není tak
dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
konkursního soudu.
4. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. ledna
2023, č. j. 23 Co 384/2022-150, změnil rozsudek soudu prvního stupně v
(zamítavém) bodě II. výroku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku
(dalších) 26 905 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (první výrok) a
5. Odvolací soud – cituje (mimo jiné) ustanovení § 13 dost. 1, § 22
odst. 1, § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a odkazuje na (blíže určenou)
judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
konkursní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobci přísluší peněžité
zadostiučinění. Při stanovení výše odškodnění však na rozdíl od soudu prvního
stupně vycházel z částky 20 000 Kč ročně (za první dva roky konkursního řízení
v poloviční výši), přičemž dospěl k základní částce 360 000 Kč, kterou snížil o
50 % pro složitost věci a o 20 % pro nižší význam řízení pro žalobce.
6. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
konkursní soud nezanedbal dohled nad činností správce konkursní podstaty podle
§ 12 ZKV, takže nedošlo k nesprávnému úřednímu postup, a nejsou splněny všechny
předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Žalobce „začal řešit“ neuhrazení své
pohledávky až v okamžiku, kdy byl konkurs ve třetí (závěrečné) fázi a bylo v
právní moci rozvrhové usnesení (dnem 15. července 2017); z povahy věci tak
nebylo možné, aby byl jeho nárok v konkursním řízení uspokojen.
7. Žalobce podal dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu
v té jeho části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do
zamítnutí žaloby. Přípustnost dovolání žalobce vymezuje ve smyslu ustanovení §
237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“),
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jakož i právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena. Dovolatel konkrétně pokládá otázky:
[1] Odpovídá stát věřiteli za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem, i když věřitel neupozornil konkursní soud na pochybení správce
konkursní podstaty, respektive jej upozornil až v závěrečné fázi konkursního
řízení?
[2] Postupoval odvolací soud správně při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění?
[3] Má být při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zohledněna
skutečnost, že je hodnota pohledávky žalobce odlišná ve srovnání s hodnotou
této částky v době přihlášení pohledávky do konkursního řízení?
8. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a
požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Podle dovolatele je konkursní soud odpovědný společně se správcem
konkursní podstaty za pochybení spočívající v neuspokojení pohledávky
dovolatele v konkursním řízení, neboť konkursní soud zanedbal dohled nad
správcem konkursní podstaty. Konkursní soud měl z vlastní iniciativy provést
kontrolu činnosti správce konkursní podstaty a stavu uspokojení pohledávek.
Dovolatel nesouhlasí se závěry obou soudů, že nesprávnost postupu konkursního
soudu má být omluvena tím, že dovolatel nepodal podnět k nápravě pochybení
správce konkursní podstaty; v takovém případě by byl dohled konkursních soudů
redukován na záležitosti, na které je výslovně upozorní konkursní věřitelé.
10. Dovolatel má dále za to, že soudy nižších stupňů nesprávně stanovily
výši peněžitého zadostiučinění. Z odůvodnění není zřejmé, proč snížily základní
částku o daná procenta a je tak nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Soudy
nižších stupňů navíc měly uvažovat i o možnosti zvýšení základní částky, což
neučinily. Dovolatel přitom shledává důvod pro zvýšení základní částky o 50 %
délku konkursního řízení, která je „neospravedlnitelným excesem“.
11. Nadto dovolatel míní, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění
měla být zohledněna skutečnost, že hodnota částky je nyní nižší než v době, kdy
přihlásil pohledávku do konkursního řízení. Jinými slovy má za to, že důvodem
pro zvýšení přiměřeného zadostiučinění je též ztráta hodnoty finančních
prostředků v čase; přitom poukazuje na skutečnost, že peněžní prostředky, které
mohl obdržet, mohly být zhodnoceny.
12. Žalovaná ve vyjádření považuje rozhodnutí obou soudů za správné a
navrhuje dovolání odmítnout.
13. V replice žalobce setrvává na své argumentaci.
14. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního
řádu.
15. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1
a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže
označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se
odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
K první otázce
16. Ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k otázce odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu veřejné moci (ve vazbě na
17. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je
objektivní odpovědností, které se stát nemůže zprostit (§ 2 zákona č. 82/1998
Sb.), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1/ nesprávný úřední
postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením
zákonné povinnosti [srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012,
sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 7/2013 (dále jen „R 7/2013“)].
18. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právní
normou pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových
úkonech, které jsou prováděny v rámci jeho rozhodovací činnosti, avšak neodrazí
se bezprostředně v obsahu daného rozhodnutí; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 42 (v literatuře srov. shodně např.
dílo Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3.
vydání. Praha. C. H. Beck, 2012, str. 146-147). Podle konkrétních okolností
může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu,
dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními
normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a
funkcí postupu. O „úřední“ postup jde tehdy, jestliže tak postupují osoby,
které plní úkoly státního orgánu, a pokud tento postup slouží výkonu státní
moci [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo
3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 24/2006“),
a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 2274/2003,
uveřejněný pod číslem 73/2006 Sb. rozh. obč.].
19. Pro posouzení, zda stát odpovídá za tvrzenou škodu, je podstatné,
zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. O vztah
příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) by šlo, jen kdyby tvrzená škoda
vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu (teorie tzv. adekvátní
příčinné souvislosti). Srov. dále např. též nález Ústavního soudu ze dne 1.
listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k
teorii adekvátní příčinné souvislosti, jakož i R 7/2013. Jestliže škoda
nevznikla coby následek nesprávného úředního postupu (byla-li rozhodující
příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává;
příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž
by škodlivý následek nenastal (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sb.
rozh. obč.)
20. Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v
důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo
soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty
podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný
pod číslem 88/2003 Sb. rozh. obč.).
21. Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům
konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené
správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této
funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008,
uveřejněný pod číslem 63/2009 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněný pod číslem 149/2011
Sb. rozh. obč.).
22. Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce
konkursní podstaty v konkursním řízení (R 24/2006). K otázce možné společné
odpovědnosti státu a správce konkursní podstaty za škodu pak srov. též např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 29 Cdo
1482/2013, uveřejněném pod číslem 45/2016 Sb. rozh. obč., podle nichž se obecně
nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu
způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil
povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§ 8 odst. 2 ZKV),
překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem,
jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně. Jestliže
škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při
výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu
ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§ 8 odst. 2 ZKV), pak není
dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
konkursního soudu [došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní
podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již
nelze pokládat (též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti) za
příčinu vzniku škody (rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost)].
23. Smyslem dohlédací činnosti konkursního soudu je přitom zajištění
řádného a plynulého průběhu konkursního řízení a dodržování jeho pravidel všemi
ostatními procesními subjekty. Rozhodnutí, jež konkursní soud vydává při
dohlédací činnosti, proto mají operativně reagovat na problémy vzešlé z
činnosti procesních subjektů v průběhu konkursního řízení způsobem co nejvíce
naplňujícím smysl dohlédací činnosti soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1696/2005, uveřejněný pod číslem 88/2008
Sb. rozh. obč.). Podle ustanovení § 12 odst. 2 ZKV se klade důraz na to, že
konkursní soud činí při výkonu dohlédací činnosti opatření nezbytná k zajištění
účelu konkursu (jímž je ve smyslu § 1 odst. 1 ZKV uspořádání majetkových poměrů
dlužníka, který je v úpadku). Pro rozhodnutí, která konkursní soud vydává při
výkonu své dohlédací činnosti (lhostejno, zda z vlastní iniciativy nebo z
podnětu či na návrh některého z procesních subjektů), tudíž není určující
osobní zájem dlužníka (úpadce), některého z věřitelů nebo správce konkursní
podstaty (popřípadě zájem třetí osoby na řízení nezúčastněné), nýbrž to, že
jeho prostřednictvím bude naplňován účel konkursu, takže přijatá opatření
povedou k dosažení cíle konkursu (srov. i § 2 odst. 3 ZKV) [rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 704/2012].
24. Z výše popsaného judikaturního rámce odvolací soud v projednávané
věci nijak nevybočil a jeho právní posouzení věci (co do závěru, že správce
konkursní podstaty nese vlastní majetkovou odpovědnost za škodu vzniklou
porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo které mu uloží soud, přičemž
stát neodpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. za škodu, která vznikla pouze v
důsledku jednání správce konkursní podstaty) je potud správné.
25. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, dovolací soud přitom vychází (jen)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje
sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh.
obč., a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které
prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na
posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
26. Oba soudy vyšly z toho, že konkursní soud vykonával dohled nad
činností konkursního správce, průběžně žádal zprávy o průběhu konkursu a dne
23. listopadu 2015 proběhla kontrola pohledávek všech přihlášených věřitelů
(včetně žalobce); správce konkursní podstaty přitom pohledávku žalobce vedl
(nesprávně) v seznamu uspokojených věřitelů. Žalobce na tuto nesprávnost
upozornil až v době, kdy nabylo právní moci rozvrhové usnesení.
27. Platí přitom rovněž, že konkursní řízení vedené podle zákona o
konkursu a vyrovnání se člení na několik relativně samostatných fází, z nichž
první, přípravná, fáze počíná podáním návrhu na prohlášení konkursu a končí
prohlášením konkursu, druhá, realizační, fáze se v době od prohlášení konkursu
do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty pojí s přihlašováním
pohledávek věřitelů, zjišťováním majetku patřícíhodo konkursní podstaty a
zpeněžováním tohoto majetku a třetí, závěrečná, fáze počínající rozvrhovým
usnesením, postihuje vlastní rozvrh výtěžku konkursní podstaty mezi věřitele a
zrušení konkursu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2006, sp.
zn. 29 Odo 208/2003, uveřejněné pod číslem 95/2006 Sb. rozh. obč., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2917/2007, uveřejněný
pod číslem 42/2010 Sb. rozh. obč. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sb. rozh.
obč. (dále jen „R 132/2012“)]. Třetí, závěrečná, fáze konkursního řízení přitom
končí zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení (§ 44 odst. 1 písm. b/
ZKV) [srov. opětovně R 132/2012].
28. Správný (souladný s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) je tak i
závěr, že podnět žalobce po nabytí právní moci rozvrhového usnesení, že jeho
pohledávka nebyla uspokojena, již nebylo možné v konkursním řízení prostředky
dohlédací činnosti vyřešit. Namítal-li dovolatel, že částka určená k rozvrhu
mezi konkursní věřitele měla být použita na uspokojení jeho přednostní
pohledávky, mohl (a měl) tuto námitku vznést nejpozději ve lhůtě k podání
námitek proti konečné zprávě (k tomu srov. již např. usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. ledna 2002, sp. zn. 1 Ko 433/2001, uveřejněné pod č. 50/2002
Sb. rozh. obč.), neboť pravomocným schválením konečné zprávy dochází k
definitivnímu vyřešení otázky, zda a jak bude realizován v konkursním řízení
rozvrh výtěžku zpeněžení mezi věřitele a později již není možné správnost
konečné zprávy zpochybňovat.
Ke druhé otázce.
29. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu
výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek
a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., přičemž výslednou částkou
se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na
konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje
v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit či zvýšit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (k tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009,
nebo ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
30. V R 132/2012 Nejvyšší soud uvedl, že při posouzení celkové doby
řízení pro účely přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. (ve spojení s § 13 odst. 1 větou druhou a třetí)
se konkursní řízení vedené podle zákona o konkursu a vyrovnání posuzuje jako
samostatné řízení. V realizační fázi konkursního řízení (v době od prohlášení
konkursu do podání konečné zprávy správcem konkursní podstaty) se složitost
konkursního řízení může projevit např. ve vazbě na množství v konkursu
uplatněných nároků a sporů jimi vyvolaných.
31. V rozsudku ze dne 16. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, Nejvyšší
soud dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3
písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně
nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění.
Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu
spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je
význam předmětu řízení pro poškozeného.
32. Již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011
Sb. rozh. obč. (dále jen „R 58/2011“) Nejvyšší soud uvedl, že odůvodnění výše
přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze
základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a
částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením
vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b/
až e/ zákona č. 82/1998 Sb.
33. Při hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb. hraje roli to, o jaká práva či
povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti
důležitou součástí života jednotlivce (srov. R 58/2011, část IV písm. d/).
Spory o peněžité plnění nepředstavují typově řízení, která by měla pro jeho
účastníky zvýšený význam, přičemž lze zohlednit to, o jak vysokou částku se
řízení vede, ale i okolnost, že se žalobce domáhá plnění z problematické
pohledávky. K tomuto obecnému závěru Nejvyšší soud v navazující judikatuře
připojil, že nelze odhlédnout od povahy konkursního řízení jako řízení, v němž
věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu
konkursní podstatu. Vědomí věřitelů, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen
poměrně a že si těmito nároky vzájemně konkurují, rozhodujícím způsobem snižuje
význam tohoto kritéria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního
řízení (i výše případného přiměřeného zadostiučinění): jestliže v řízení o
přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku
konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit,
že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší
míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení
pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v
konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. opětovně R 132/2012).
34. V poměrech projednávané věci odvolací soud svoje úvahy o výši
přiznaného peněžitého zadostiučinění řádně odůvodnil a výsledná částka
peněžitého zadostiučinění je (v souladu s odkazovanou rozhodovací praxí)
adekvátní i významu předmětu konkursního řízení pro poškozeného žalobce (s
přihlédnutím k výši pohledávky, kterou v konkursním řízení uplatňoval).
Ke třetí otázce.
35. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka rozdílné „časové hodnoty“
pohledávky žalobce. Nejvyšší soud v R 58/2011 (pod bodem VI.) dospěl k závěru,
že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž
se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí
mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Na přiměřenost
výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku
inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna
2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012), ani změna životní úrovně (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 31. 3. 2020, sp. zn.
IV. ÚS 4059/19). Neexistuje ani důvod pro odchýlení se od této judikatury, což
Nejvyšší soud několikrát ve svých rozhodnutích zopakoval (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, ze dne 20.
října 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, či ze dne 23. června 2021, sp. zn. 30 Cdo
1181/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2021, sp. zn. IV. ÚS 1844/21). K témuž závěru
se přihlásil ve své rozhodovací činnosti i Ústavní soud (srov. body 43 a
následující nálezu Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2021, sp. zn. III. ÚS
1303/21, uveřejněného pod číslem 141/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu).
36. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce
Nejvyšší soud odmítl a žalované tak vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální
náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření ze dne 30. května 2023 (srov. § 1 a § 2
odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely
rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 19. 12. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu