29 Cdo 1899/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce R. O., zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem, se sídlem v
Brně, Rooseveltova 564/6, PSČ 602 00, proti žalovanému Mgr. Milanu Edelmannovi,
advokátu, se sídlem v Chrustenicích 208, PSČ 267 12, jako správci konkursní
podstaty úpadce P. M., o vyloučení spoluvlastnického podílu ze soupisu majetku
konkursní podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 56/2009,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září
2013, č. j. 13 Cmo 38/2012-275, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2013, č. j. 13 Cmo
38/2012-275, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 27. února 2012, č. j. 58 Cm 56/2009-222, Městský soud
v Praze (dále jen „konkursní soud“) zamítl žalobu o vyloučení spoluvlastnického
podílu o velikosti jedné poloviny bytové jednotky č. 1187/15, která se nachází
v budově, na pozemku parc. č. 366/1, včetně podílu ve výši 1092/14134 na
společných částech domu a pozemku parc. č. 366/1, vše v katastrálním území N.
M., obec P. (dále jen „spoluvlastnický podíl“ a „bytová jednotka“) ze soupisu
konkursní podstaty úpadce P. M. (dále též jen „úpadce“) [bod I. výroku] a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Šlo v pořadí o druhé rozhodnutí konkursního soudu, když první
rozhodnutí – rozsudek ze dne 20. června 2011, č. j. 58 Cm 56/2009-167, kterým
konkursní soud vyloučil předmětný spoluvlastnický podíl ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. listopadu 2011, č. j. 15 Cmo 81/2011-195, a věc vrátil konkursnímu soudu k
dalšímu řízení. Konkursní soud vyšel z toho, že:
1/ Žalobce a S. F. (dále jen „S. F.“) se stali na základě kupní smlouvy
ze dne 30. června 2005 spoluvlastníky bytové jednotky. Velikost obou
spoluvlastnických podílů činila jednu polovinu. K získání finančních prostředků
na zaplacení kupní ceny uzavřeli žalobce i S. F. smlouvu o úvěru se společností
Komerční banka, a. s. (dále jen „banka K“). 2/ Nedatovaným dopisem doručeným bance K dne 12. února 2007 požádali
žalobce a S. F. banku K o předčasné splacení úvěru. 3/ Dopisem ze dne 15. února 2007, doručeným 19. února 2007, sdělila
banka K žalobci, že celková částka, která má být zaplacena jako dluh z jeho
smlouvy o úvěru, činí 3 904 713,17 Kč. 4/ Dne 19. února 2007 uzavřeli pozdější úpadce a F. S. (dále jen „F. S.“) smlouvy o úvěru s Českou spořitelnou, a. s. (dále jen „banka Č“), na
jejichž základě jim byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 4 550 000 Kč. Finančními prostředky poskytnutými pozdějšímu úpadci byla v částce 3 904 713,17
Kč uhrazena pohledávka banky K za žalobcem, finančními prostředky poskytnutými
F. S. byla uhrazena pohledávka banky K za S. F. 5/ K zajištění pohledávek banky Č uzavřeli banka Č jako zástavní
věřitel, žalobce a S. F. jako zástavní dlužníci a pozdější úpadce a F. S. jako
osobní dlužníci smlouvu o zřízení zástavního práva (dále jen „zástavní
smlouva“). Zástavou byly spoluvlastnické podíly k předmětné bytové jednotce, a
to spoluvlastnický podíl žalobce (který je předmětem této žaloby) a
spoluvlastnický podíl S. F. Zástavní smlouvu podepsal za žalobce pan A. M. (dále jen „A. M.“) na základě plné moci udělené dne 19. února 2007. 6/ Po podpisu zástavní smlouvy žalobce plnou moc udělenou A. M. vypověděl. 7/ Konkursní soud usnesením ze dne 14. února 2008, č. j. 99 K
53/2007-44, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty
ustavil JUDr. Evu Kučerovou (dále jen „E. K.“). 8/ Banka Č přihlásila do konkursního řízení pohledávku s právem na
oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení spoluvlastnického podílu. U přezkumného
jednání konaného dne 28. května 2008 byla pohledávka zjištěna včetně práva na
oddělené uspokojení. 9/ Dne 2. července 2009 E. K. sepsala spoluvlastnický podíl do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce s odůvodněním, že na něm vázne zástavní právo
zajišťující pohledávku banky Č. 10/ Konkursní soud usnesením ze dne 22. června 2009, č. j. 99 K
53/2007-171, vyzval žalobce k podání žaloby o vyloučení spoluvlastnického
podílu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Žalobce podal žalobu dne
24. července 2009. Na tomto základě dospěl konkursní soud k závěru, že spoluvlastnický
podíl byl do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce sepsán po právu.
Námitku
žalobce, že plnou moc opravňující A. M. k uzavření zástavní smlouvy odvolal
před uzavřením zástavní smlouvy a A. M. tak jednal bez plné moci, konkursní
soud na základě zhodnocení provedených důkazů (shora označených listin a dále
výslechu svědků) neshledal důvodnou. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozsudek
konkursního soudu změnil tak, že předmětný spoluvlastnický podíl vyloučil ze
soupisu konkursní podstaty úpadce (první výrok). Současně rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud doplnil dokazování a dále vyšel z toho, že:
1/ Výzvou doručenou žalobci 3. dubna 2009 vyzvala E. K. žalobce, aby podle § 27
odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), do
konkursní podstaty úpadce vyplatil pohledávku ve výši 4 855 618,42 Kč nebo
složil cenu předmětného spoluvlastnického podílu. 2/ Plnou mocí ze dne 15. února 2007 zmocnil žalobce A. M., aby „za něho
podepsal kupní a zástavní smlouvu na nemovitost, kterou vlastní“, tj. bytovou
jednotku, a „zastupoval ho ve všech záležitostech spojených s převodem,
prodejem shora uvedené nemovitosti“. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že E. K. jako
správkyně konkursní podstaty úpadce „měla právo“ zapsat spoluvlastnický podíl
do soupisu konkursní podstaty úpadce podle § 27 odst. 5 ZKV. Pro posouzení, zda zástavní smlouva byla podepsána řádně, považoval odvolací
soud za zásadní existenci platné plné moci. Dospěl přitom k závěru, že plná
moc, kterou žalobce vystavil A. M., je absolutně neplatná podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v té části, v níž
žalobce zmocnil A. M. k podepsání zástavní smlouvy. Plná moc obsahuje zmocnění
A. M. jednak k zastupování žalobce ve všech záležitostech spojených s převodem,
prodejem spoluvlastnického podílu. V této části považoval odvolací soud plnou
moc za dostatečně určitou, neboť z ní plyne nepochybný závěr, že zmocněnec je
zmocněn k prodeji spoluvlastnického podílu. Za určitou však nelze považovat tu
část plné moci, v níž žalobce zmocnil A. M. k podepsání zástavní smlouvy. Podle
odvolacího soudu je tomu tak proto, že „zmocněnec není zmocněn k uzavření
zástavní smlouvy, ale jen k jejímu podpisu“. Kromě toho bylo nutné, aby
zmocnitel v plné moci uvedl osobu, s níž má být zástavní smlouva uzavřena (tím
spíše, že osobní dlužník je odlišný od zástavního dlužníka) a zároveň také její
důvod, tj. uvedení konkrétních údajů o zajišťovaném úvěrovém vztahu. Tyto
nedostatky mají podle odvolacího soudu za následek neplatnost plné moci v dané
části. Uvedené odvolací soud shrnul tak, že zástavní smlouva nemohla být „na základě
neplatné plné moci platně podepsána“, zástavní právo na spoluvlastnickém podílu
platně nevzniklo a nevzniklo ani právo banky Č na oddělené uspokojení její
pohledávky přihlášené do konkursního řízení. Žalobci tak svědčí okolnosti
vylučující sepis spoluvlastnického podílu do soupisu konkursní podstaty úpadce. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná E. K.
dovoláním, jehož přípustnost
dovozovala z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, uplatnila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním
posouzení věci, a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. E. K. měla za to, že závěr odvolacího soudu, podle něhož mělo být v plné moci
uvedeno, s kým má být zástavní smlouva uzavřena, je v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu, konkrétně s usnesením ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo
3836/2011, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 21 Cdo
4370/2007, jejichž části v podaném dovolání cituje. Dovolatelka naopak mínila, že „podle ustanovení § 556 odst. 2 obč. zák.“ je
plná moc z hlediska vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění určitá a opravňovala
A. M. i k tomu, aby za žalobce uzavřel předmětnou zástavní smlouvu. V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. prosince
2014, č. j. 99 K 53/2007-518, zprostil původní žalovanou E. K. funkce správkyně
konkursní podstaty úpadce a novým správcem ustavil Mgr. Milana Edelmanna (dále
jen „M. E.“). Toto usnesení potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2015, č. j. 2 Ko 12/2015–550. Nejvyšší soud proto jako s žalovaným v této
věci dále jednal s M. E. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Při posuzování plné moci vycházel Nejvyšší soud ze zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni podpisu plné moci, tj. ke dni 19. února 2007 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Ke zmocnění k „podpisu“ zástavní smlouvy. Odvolací soud dospěl k závěru, že zmocnění k podpisu zástavní smlouvy není
zmocněním k uzavření zástavní smlouvy. Podle § 40 odst. 3 obč. zák. písemný právní úkon je platný, je-li podepsán
jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na
téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen
mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon
učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle
zvláštních předpisů. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jak plyne z ustálené judikatury, i obsah plné moci může být předmětem výkladu
podle § 35 obč. zák. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna
2014, sp. zn. 29 Cdo 2167/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2002,
sp. zn. 22 Cdo 870/2000. Při výkladu právních úkonů je nutno přihlížet k tomu, že jejich autoři, často
laici, nejsou schopni ve smluvním textu dohodnout podstatu závazku pomocí
pregnantní terminologie. Právní formalismus orgánů veřejné moci a jimi vznášené
přehnané nároky na formulaci smlouvy proto nelze z ústavněprávního hlediska
akceptovat, neboť evidentně zasahují do smluvní svobody občana, vyplývající z
principu priority občana nad státem, jak je upraven v čl. 1 Ústavy a z principu
smluvní volnosti (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny). Jedním ze
základních principů výkladu smluv je proto přednost výkladu, který nezakládá
neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,
jsou-li samozřejmě oba tyto výklady možné (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. října 2014, sp. zn. II. ÚS 2095/14, a nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). K otázce interpretace právních úkonů se Ústavní soud i v dalších svých
rozhodnutích (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11).
V nich konstatoval, že při výkladu právních úkonů je nepsaným
pravidlem též předpoklad, podle něhož žádný normotvůrce (tedy ani ten, kdo
uzavírá smlouvu) nezamýšlí dát jím tvořenému aktu absurdní nebo nerozumné
důsledky (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. června 2000, sp. zn. I. ÚS
331/98). Soud by se proto měl při výkladu smlouvy vyhnout zejména takovému
výkladu, který vyvolává absurdní či problematické důsledky. Při výkladu
smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy nad
formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku právní
úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li
tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Porušení
ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy,
pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu
projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem
zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
28. ledna 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03). V rozsudku ze dne 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 43/2001, Nejvyšší soud
vysvětlil, že podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí je
typickým jednostranným adresovaným právním úkonem (§ 34 obč. zák.) směřujícím
ke vzniku dvoustranného právního úkonu (smlouvy) návrh na uzavření smlouvy
(oferta); to je zřejmé i z dikce § 43a odst. 1 obč. zák. (srov. spojení „projev
vůle směřující k uzavření smlouvy”). Přitom u smlouvy, pro niž zákon
předepisuje písemnou formu, musí mít dle výslovného znění § 46 odst. 2 obč. zák. písemnou formu i tato oferta. Podle ustanovení § 40 odst. 3 obč. zák. je
pak písemný právní úkon (tedy i písemný návrh na uzavření smlouvy) platný jen
tehdy, je-li podepsán jednající osobou (tedy oferentem). Jinak řečeno, písemná
forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, písemnosti
(spočívající v tom, že obsah právního úkonu je zachycen v textu listiny) a
podpisu jednající osoby (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 2427/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
č. 12, ročník 2001, pod číslem 141). Podpis je nedílnou a nezbytnou náležitostí písemného právního úkonu. Teprve
podpisem totiž osoba osvědčuje projev vůle uzavřít smlouvu a být takovým
návrhem vázána. Písemný právní úkon bez podpisu nezavazuje (neexistuje) a
naopak podpisem vyjadřuje podepisující vůli být podepsaným úkonem vázán (viz
opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2427/98). Samotný podpis tak neplní jen funkci informační (kdo úkon podepsal), ale rovněž
zavazující ve vztahu k písemnosti, na níž je uveden (k níž je připojen). A
právě zavazující funkci podpisu odvolací soud při interpretaci plné moci
opomenul. Ostatně stěží si lze představit, že by zmocnitel zmocňoval určitou
osobu k tomu, aby podepsala určitou smlouvu s tím, že takovou smlouvou být
zmocnitel vázán nechce.
Požadavek odvolacího soudu, aby v plné moci bylo uvedeno „zmocnění k uzavření
smlouvy“ tak představuje zbytečný právní formalismus. I použitý výraz „podepsat
smlouvu“ je nutno vykládat s ohledem na jednotlivé funkce podpisu jako „učinit
písemný projev vůle, který bude vázat zmocnitele“. Navíc zmocnění „toliko“ k podpisu smlouvy je v právní praxi vcelku běžné a je
notorietou, že takovým zmocněním se rozumí právě zmocnění k uzavírání smlouvy
jako takové. Právní posouzení plné moci odvolacím soudem proto v této otázce neobstojí. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že plná moc je neplatná, neboť neuvádí
osobu, s níž má být zástavní smlouva uzavřena, ani nespecifikuje zajišťovaný
závazek. Podle § 31 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo
právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž
musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění (odstavec 1). Je-li třeba, aby
právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního
úkonu (odstavec 4). Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. K otázce výkladu obsahu plné moci Nejvyšší soud dovodil (srov. například
rozsudek velkého senátu velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011), že plná moc
je jednostranný právní úkon zmocnitele, adresovaný třetí osobě (osobám), v němž
zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho v rozsahu uvedeném v této
plné moci zastupoval. Jelikož plná moc představuje osvědčení o existenci a
rozsahu zastoupení, jež zmocnitel vystavuje zmocněnci pro účely jeho jednání s
třetími osobami, je pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za
zmocnitele rozhodující obsah plné moci. Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění
jednat za zmocnitele omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné
moci. Tato úprava je projevem principu ochrany dobré víry třetích osob. Jakékoliv interní pokyny, příkazy, zákazy, omezení či výhrady, nevyjádřené v
samotné plné moci, nemají vůči třetím osobám žádné právní účinky, ledaže jim
jsou známy (§ 32 odst. 2 obč. zák.). Judikatura Nejvyššího soudu se již v minulosti ustálila (srov. stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné pod
číslem 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3836/2011, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 2788/2011, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3382/2007) na závěru, že při
uzavření smlouvy o převodu nemovitosti se může její účastník (zmocnitel) - jak
výše uvedeno - dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou (zmocněncem),
které za tímto účelem písemnou formou udělí plnou moc (§ 31 odst. 1, § 31 odst. 4 věta první, § 46 odst. 1 obč. zák.).
Předpokladem určitosti takové plné moci
je, vedle nezaměnitelného označení osob zmocněnce a zmocnitele, také přesné
vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§ 31 odst. 1 věta druhá, § 37 odst. 1
obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska rozsahu zmocněncova oprávnění,
všeobecná (generální), která opravňuje zástupce (zmocněnce) ke všem právním
úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se pouze na některé právní úkony
či pouze na jediný právní úkon; v obou případech může být plná moc formulována
jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat volně podle nejlepšího vědomí
a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou stanoveny hranice, ve kterých a jak má
zástupce jednat. Požadavku určitosti proto vyhoví i taková plná moc, kterou
vlastník nemovitosti zmocní osobu zmocněnce, aby za něj jeho jménem uzavřel
kupní smlouvu o převodu nemovitosti (§ 588 obč. zák.), bez toho, že by ve
smlouvě uvedl, komu a za jakou cenu má být nemovitost prodána. Takovou plnou
moc je pak na místě vyložit tak, že zmocněnec byl zmocněn, aby podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí vybral osobu kupujícího a dohodl se s ním o kupní
ceně za prodávanou nemovitost. Překročení oprávnění vymezených v plné moci
jednáním zmocněnce při výběru osoby kupujícího a sjednání výše kupní ceny v
uvedeném případě - logicky vzato - nepřichází v úvahu. Uvedené závěry lze nepochybně aplikovat i na případy, kdy nedochází k převodu
nemovitosti, ale „jen“ k jejímu zatížení zástavním právem. Jinými slovy, byla-li udělena plná moc k uzavření zástavní smlouvy týkající se
určité nemovitosti, pak není nutné v takové plné moci uvádět jakékoliv bližší
údaje týkající se osoby, s níž může zmocněnec takovou smlouvu uzavřít, ani
specifikovat závazkový vztah, který má zástavní smlouva zajišťovat. V takovém
případě je zmocněnec zmocněn, aby (podle svého nejlepšího vědomí a svědomí)
vybral osobu zástavního věřitele a určil závazek, který má zástavní smlouvou
zajistit. Právní posouzení odvolacím soudem, který plnou moc považoval za neplatnou pro
neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), tak není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem
o. s. ř. a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.