ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobkyně B. G., zastoupené Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem v
Českých Budějovicích, Na Sadech 21, PSČ 370 01, proti žalovanému Ing. F. P.,
jako správci konkursní podstaty úpadce H. G., za účasti společnosti CZ CREDIT
REAL, k. s., se sídlem v Roztokách, Přemyslovská 1468, PSČ 252 63,
identifikační číslo osoby 26 17 45 53, zastoupené Mgr. Pavlem Batěkem,
advokátem, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, jako
vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení nemovitostí ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 138/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2010, č. j. 15 Cmo 171/2009-265, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna
2010, č. j. 15 Cmo 171/2009-265, o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Rozsudkem ze dne 10. března 2009, č. j. 13 Cm 138/2007-220, Krajský soud v
Českých Budějovicích na základě žaloby B. G. směřující proti žalovanému JUDr. Z. P. (jako tehdejšímu správci konkursní podstaty úpadce H. G.) vyloučil ze
soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ve výroku označené nemovitosti –
rodinný dům č. p. .. na pozemku parc. č. st. ... a dále pozemky parc. č. st. ... – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. ... – orná půda a parc. č. ... –
trvalý travní porost, zapsané na listu vlastnictví číslo ... pro obec a
katastrální území V. B. u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště
Č. K. (dále též jen „sporné nemovitosti“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, a. s. (dále jen „banka“) jako věřitel a
pozdější úpadce jako dlužník uzavřeli 22. prosince 1994 smlouvu o úvěru č. ... (dále též jen „úvěrová smlouva“), na základě které se banka zavázala poskytnout
pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 15.000.000,- Kč. V bodu 15 smlouvy se smluvní
strany dohodly, že úvěrová smlouva „je platná od jejího podpisu smluvními
stranami. Nabývá však účinnosti (tj. peněžní prostředky z úvěru lze poskytnout)
až po předložení dohodnutých dokladů, které prokazují zajištění úvěru a splnění
dohodnutých podmínek, tj.: předložení potvrzené smlouvy o zástavním právu k
nemovitostem podle bodu 3 této smlouvy, registrované příslušným katastrálním
úřadem v Č. K.“
2/ Banka, pozdější úpadce a žalobkyně uzavřeli dne 26. září 1995 smlouvu o
zřízení zástavního práva ke sporným nemovitostem (dále jen „zástavní smlouva“)
k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy. Právní účinky vkladu zástavního práva
podle zástavní smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke dni 9. října 1995. 3/ Dne 7. srpna 1996 banka pro prodlení pozdějšího úpadce s placením
dohodnutých splátek odstoupila od úvěrové smlouvy a současně pozdějšího úpadce
vyzvala, aby dlužnou částku spolu s úroky (v celkové výši 18.418.252,- Kč)
vrátil. 4/ Usnesením ze dne 29. června 2004, č. j. 12 K 37/2002-185, prohlásil Krajský
soud v Českých Budějovicích konkurs na majetek úpadce a správcem jeho konkursní
podstaty ustavil JUDr. Z. P. 5/ Ustavený správce konkursní podstaty vyzval podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), dne 26. ledna 2006
písemně žalobkyni, aby ve prospěch konkursní podstaty vyplatila pohledávku z
úvěrové smlouvy (jakož i další pohledávku vzniklou ze smlouvy o úvěru č. ... ze
dne 24. března 1995) v celkové výši 65.119.449,34 Kč nebo aby složila cenu (ve
výzvě označených) zastavených nemovitostí s poučením, že jinak budou
nemovitosti sepsány do konkursní podstaty úpadce. 5/ Dne 15. května 2006 sepsal správce konkursní podstaty sporné nemovitosti do
konkursní podstaty. 6/ V opakované výzvě podle § 27 odst. 5 ZKV ze dne 7. listopadu 2006 správce
konkursní podstaty uvedl, že cena (ve výzvě označených) sporných nemovitostí
zajišťujících pohledávky za úpadcem, k jejímuž složení vyzval žalobkyni dne 26. ledna 2006, činí 3.300.000,- Kč.
7/ Banka smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. prosince 1999 postoupila
pohledávku vůči úpadci z úvěrové smlouvy společnosti imAGe Alpha, a. s., která
ji smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. května 2000 dále postoupila
vedlejšímu účastníku. Na tomto základě soud – odkazuje na ustanovení § 19 a § 27 odst. 5 ZKV –
uzavřel, že:
1/ První výzva podle § 27 odst. 5 ZKV „nebyla dostatečná“, neboť neobsahovala
údaj o ceně zajištěných nemovitostí, kterou by měla žalobkyně složit do
konkursní podstaty. Sporné nemovitosti tak měly být do konkursní podstaty
zapsány až po doručení druhé výzvy ze dne 7. listopadu 2006. 2/ Odstoupení od úvěrové smlouvy nemá vliv na zajištění závazku z této smlouvy;
jeho důsledkem je pouze změna podmínek, za nichž je dlužník povinen svou
povinnost splnit. 3/ Pohledávka z úvěrové smlouvy vznikla „jako pohledávka nezajištěná, a to
vlastním pochybením“ banky, když podle ujednání obsaženého v úvěrové smlouvě
měl být úvěr poskytnut až po prokázání sjednaného zajištění, konkrétně po
vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. „Vzniklé zástavní právo k
nemovitostem žalobkyně prokazatelně nevzniklo k zajištění pohledávky z úvěrové
smlouvy, neboť úvěr byl úpadci poskytnut bez zajištění zástavním právem k
nemovitostem žalobkyně. Z toho důvodu má za to, že tato skutečnost není
podkladem pro zápis nemovitosti žalobkyně podle § 27 odst. 5 ZKV (…) do
konkursní podstaty“. K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví
označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vylučovací
žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů
(druhý a třetí výrok). Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle kterého byl úvěr
poskytnut pozdějšímu úpadci jako nezajištěný na základě neúčinné úvěrové
smlouvy, zdůrazňuje, že „na platnost úvěrové smlouvy a závazky z ní vzešlé ani
na platnost zástavní smlouvy a vznik zástavního práva“ nemá žádný vliv
skutečnost, že banka poskytla pozdějšímu úpadci úvěr dříve, než bylo zástavní
právo ke sporným nemovitostem vloženo do katastru nemovitostí. Zástavní smlouvu odvolací soud posoudil jako platný právní úkon, v němž jsou
určitým a nezaměnitelným způsobem identifikovány jak zajišťovaná pohledávka,
tak i nemovitosti, k nimž má být zřízeno zástavní právo. Ohledně účinků odstoupení věřitele od úvěrové smlouvy odvolací soud přitakal
závěru soudu prvního stupně, podle kterého se v takovém případě pouze mění
podmínky, za nichž je dlužník povinen závazek ze smlouvy splnit. Podle
ustanovení § 506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) totiž dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek
sjednaných ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (tj. celou
dlužnou částku s úroky). Tato povinnost dlužníka přitom není závazkem z
bezdůvodného obohacení, jak se mylně domnívala žalobkyně, ale závazkem původním
„modifikovaným“ jen ve své splatnosti. Potud odvolací soud rovněž odkázal na
závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. března 2000, sp. zn.
31 Cdo 2851/99 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 15/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Důvodnou neshledal odvolací soud ani žalobkyní uplatněnou námitku promlčení
zástavního práva. Pohledávka zajištěná zástavním právem (tj. pohledávka z
úvěrové smlouvy) se totiž stala splatnou ke dni odstoupení od smlouvy (tj. 7. srpna 1996), přičemž již v roce 1997 uplatnila banka pohledávku žalobou u
soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích pak žalobě (již ve vztahu k právnímu
nástupci banky společnosti imAGe Alpha, a. s.) vyhověl rozsudkem ze dne 6. září
2000, č. j. 12 Cm 77/97-542, který nabyl právní moci dne 13. května 2002. K
promlčení pohledávky z úvěrové smlouvy a tedy ani k promlčení zástavního práva
zřízeného k zajištění této pohledávky proto dojít nemohlo. Na uvedeném závěru
přitom podle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že označeným rozsudkem
bylo o žalobou uplatněném právu rozhodnuto Krajským soudem v Českých
Budějovicích v době, kdy již společnost imAGe Alpha, a. s. pohledávku z úvěrové
smlouvy postoupila vedlejšímu účastníkovi. Společnost imAGe Alpha, a. s. totiž
byla na základě dohody uzavřené s postupníkem podle ustanovení § 530 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), oprávněna
vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem. Konečně za opodstatněné neměl odvolací soud ani výhrady, jež žalobkyně vznášela
v souvislosti s postupem správce konkursní podstaty podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV. Přisvědčil sice soudu prvního stupně v závěru, že výzva ze dne 26. ledna
2006 neobsahovala údaj o částce, kterou má žalobkyně složit jako cenu
nemovitostí, jimiž je pohledávka z úvěrové smlouvy zajištěna, uvedený
nedostatek však správce konkursní podstaty odstranil v doplňující výzvě ze dne
7. listopadu 2006. Skutečnost, že výzva podle § 27 odst. 5 ZKV je obsažena ve
dvou písemných projevech vůle, pak není z hlediska naplnění požadavků kladených
ustanovením § 27 odst. 5 ZKV na obsahové náležitosti výzvy, významná, když ze
zákona o konkursu a vyrovnání v tomto směru žádné omezení neplyne; k tomu
odvolací soud odkázal též na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 29 Odo 176/2004 (jde o rozsudek ze dne 27. října 2004, uveřejněný pod
číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 72/2005“,
který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná
po 1. lednu 2001 – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího
soudu). Zhojení vad výzvy podle § 27 odst. 5 ZKV přitom podle odvolacího soudu
nebránila ani skutečnost, že doplňující výzva byla učiněna až poté, co správce
konkursní podstaty sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty; z tohoto
pohledu je určující, že se tak stalo předtím, než byly sporné nemovitosti
zpeněženy a než ve věci rozhodoval soud prvního stupně.
Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že ke sporným
nemovitostem bylo „řádně zřízeno zástavní právo k zajištění závazku úpadce z
úvěrové smlouvy“ a žalovaný správce konkursní podstaty proto postupoval v
souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání, když sporné nemovitosti – v situaci,
kdy žalobkyně i přes výzvu podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV nezaplatila
zajištěnou pohledávku, ani nesložila cenu zástavy – zahrnul do soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce. Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a
požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka především opakuje námitky uplatněné již v předchozích fázích
řízení, podle nichž:
1/ Úvěrová smlouva je absolutně neplatná, neboť ji banka „sjednala s
neexistujícím subjektem“ označeným jako „M. – G. zastoupený panem H. G.“. Je-li
z tohoto důvodu úvěrová smlouva neplatná, nemohlo platně vzniknout ani
zajištění „formou předmětného zástavního práva“. 2/ Odkládací podmínka sjednaná v úvěrové smlouvě, podle níž smlouva nabývá
účinnosti (tj. peněžní prostředky z úvěru lze poskytnout) až po předložení
dohodnutých dokladů prokazujících zajištění úvěru, nebyla splněna, úvěr byl
proto pozdějšímu úpadci poskytnut na základě neúčinné úvěrové smlouvy a může
tak být jen bezdůvodným obohacením úpadce, jež zástavním právem ke sporným
nemovitostem zajištěno není. 3/ Zástavní smlouva je absolutně neplatná pro neurčité vymezení předmětu
zástavy, když v ní nejsou dostatečně určitě specifikovány zastavované
nemovitosti. 4/ Pohledávka z úvěrové smlouvy nebyla platně postoupena na vedlejšího
účastníka, neboť postupována byla pohledávka „z jiného právního titulu, než
který původnímu věřiteli svědčil“ (rozuměj nikoli pohledávka z bezdůvodného
obohacení), v postupní smlouvě ze dne 15. května 2000 pak je postupovaná
pohledávka identifikována zcela neurčitě. Za nesprávný má dovolatelka dále závěr odvolacího soudu, podle kterého k
promlčení zástavního práva nedošlo. Jakkoli bylo doloženo oprávnění společnosti
imAGe Alpha, a. s. vymáhat ve smyslu ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák. postoupenou pohledávku z úvěrové smlouvy svým jménem na účet postupitele
(vedlejšího účastníka), je podle dovolatelky (pro posouzení důvodnosti vznesené
námitky promlčení) rozhodující, že v řízení vedeném Krajským soudem v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 77/97 „na změnu v osobě věřitele nebylo soudem
nijak procesně reagováno minimálně v období od 15. května 2000, kdy došlo k
postoupení pohledávky (…) do dne 29. června 2001, kdy teprve došlo k pověření
ve smyslu § 530 obč. zák.“.
Po tuto dobu tak bylo řízení „zatíženo vadou, kdy
účastníkem řízení byl na straně žalobce subjekt, který neměl aktivní věcnou
legitimaci k žalobě a nemohl tedy být účastníkem řízení“. Důsledkem uvedené
skutečnosti pak dle mínění dovolatelky je, že po takto vymezenou dobu „nutno
nahlížet na promlčení tak, že promlčecí lhůta nepřestala běžet, (…) došlo k
promlčení pohledávky zajištěné zástavním právem a došlo též k promlčení takto
zřízeného zástavního práva“. Dovolatelka nesouhlasí rovněž s posouzením postupu správce konkursní podstaty
odvolacím soudem jako souladného s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV. Správce
konkursní podstaty jednak nikdy neupozornil žalobkyni na možnost, že do
konkursní podstaty sepíše také pozemek parc. č. st. ..., jednak provedl soupis
sporných nemovitostí již na základě první výzvy, která neobsahovala všechny
požadované náležitosti (nebyla v ní uvedena cena nemovitostí, kterou by měla
žalobkyně ve prospěch konkursní podstaty uhradit). Nedostatky první výzvy
ostatně správce konkursní podstaty neodstranil ani v doplňující výzvě ze dne 7. listopadu 2006, když nemovitosti, jichž se týká, jsou v ní popsány neurčitě a
nesrozumitelně, žalobkyně opět není upozorněna na možnost soupisu pozemku parc. č. st. ... a uvedená cena nemovitostí „byla určena nesprávně“. Dovolatelka má
za to, že není možné „retroaktivním způsobem zhojovat výzvy správce konkursní
podstaty“, s tím, že povinností správce konkursní podstaty – v situaci, kdy
jeho první výzva dle § 27 odst. 5 ZKV neobsahovala všechny náležitosti – bylo
nejprve „vyřadit“ dotčené nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty a
teprve poté zaslat žalobkyni druhou výzvu, na jejímž základě „by eventuelně již
po právu nemovitosti do soupisu konkursní podstaty opětovně zapsal“. Konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že v řízení o vylučovací žalobě
pokračoval, přestože bylo vhodné, jak dovolatelka navrhovala, probíhající
řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí ve věci vedené Okresním soudem v Českém
Krumlově pod sp. zn. 9 C 20/2004, v níž je projednávána dovolatelčina žaloba na
určení neexistence zástavního práva. Odvolací soud rovněž nepřihlédl k tomu, že
v řízení vedeném Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 77/97
(jehož předmětem bylo zaplacení úvěrové pohledávky) vznesl úpadce námitku
započtení, když proti pohledávce z úvěrové smlouvy započetl svou vzájemnou
pohledávku vůči bance z titulu náhrady škody ve výši 62.000.000, Kč, vzniklé
porušením povinnosti banky poskytnout pozdějšímu úpadci úvěr v dohodnuté výši,
v důsledku čehož pozdější úpadce „nemohl realizovat investiční záměr, pro který
byly úvěry poskytnuty“. Vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání jako zjevně bezdůvodné
odmítnout, popř. zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné. V průběhu dovolacího řízení došlo ke změně v osobě správce konkursní podstaty
úpadce, když Krajský soud v Českých Budějovicích dne 16. srpna 2010 zprostil
výkonu funkce JUDr. Z. P. a novým správcem konkursní podstaty ustanovil Ing. F. P. Nejvyšší soud proto v dovolacím řízení dále jako se žalovaným bez dalšího
jednal s Ing. F. P.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům napadeného rozhodnutí, jimiž odvolací
soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V tomto rozsahu
však není dovolání přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Nejvyšší soud je proto podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval
nejprve správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že převážnou většinu otázek, předkládaných mu
k řešení dovolatelkou, ve své rozhodovací praxi již zodpověděl. K jednotlivým
dovolacím námitkám uvádí Nejvyšší soud následující:
1/ K neplatnosti úvěrové smlouvy uzavřené „neexistujícím subjektem“. K zásadám, z nichž je nutno vyjít při posouzení, zda právní úkon (zde smlouvu o
úvěru) uzavřel někdo, kdo nemá způsobilost mít práva a povinnosti (právní
subjektivitu), se Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 27. října 1999,
sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném pod číslem 9/2001 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. V něm uvedl, že jsou obecně možné dvě základní situace. První z
nich se pojí se stavem, kdy označení účastníka smlouvy je formálně bezvadné
(zahrnuje všechny potřebné identifikační znaky) a právní úkon tak má nutné
náležitosti, avšak příslušná smluvní strana není způsobilá k právním úkonům. Takový nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle § 38 odst. 1
obč. zák. Ve druhém případě je účastník smlouvy označen vadně (nesprávně, či
neúplně). O typicky nesprávné označení účastníka smlouvy jde, je-li některý z
jej identifikujících znaků použit vadně (zkomoleně, vynecháním slova ve
víceslovném názvu, apod.); typicky neúplné je označení, v němž některý z těchto
znaků chybí. Vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, však
nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu
právního úkonu jeho výkladem (§ 35 odst. 2 obč. zák.), popřípadě objasněním
skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl
účastníkem smlouvy. O absolutně neplatné smlouvě by se zřetelem k tomu bylo
možné hovořit, jen bylo-li by označení účastníka natolik neurčité či
nesrozumitelné, že pochybnosti o tom, kdo jím je, nebylo možno odstranit ani
výkladem právního úkonu (srov. § 37 obč. zák.). Poměřováno výše uvedenými kritérii pak v poměrech projednávané věci není pochyb
o tom, že (jako dlužník) úvěrovou smlouvu uzavřel pozdější úpadce. Jakkoli lze
mít provedené označení dlužníka v úvěrové smlouvě za vadné (k tomu srov. § 8
odst. 2 obch. zák., podle kterého je fyzická osoba nezapsaná v obchodním
rejstříku povinna činit právní úkony pod svým jménem a příjmením), lze na
základě dalšího obsahu úvěrové smlouvy dojít bez rozumných pochybností k
závěru, že stranou úvěrové smlouvy je právě pozdější úpadce (jeho příjmení je –
vedle tzv. fantazijního dodatku – uvedeno již v samotném označení účastníků v
záhlaví smlouvy, v němž je současně identifikován také uvedením identifikačního
čísla osoby, svým jménem a příjmením je pak navíc označen v závěrečné části
smlouvy, v níž jsou umístěné podpisy smluvních stran). 2/ K účinnosti úvěrové smlouvy z hlediska (sjednané „podmínky“, podle níž lze
úvěr poskytnout až po předložení dohodnutých dokladů prokazujících zajištění
úvěru).
Nesprávnost dovolatelčina názoru, podle něhož (tvrzené) porušení smlouvy o
úvěru bankou (tím, že poskytla úpadci peněžní prostředky dříve, než k tomu byla
podle úvěrové smlouvy povinna) vede „jen“ ke vzniku bezdůvodného obohacení na
straně dlužníka, je zjevná. Jak vysvětlil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne
28. února 2008, sp. zn. 29 Odo 1371/2005, ujednání, kterým byla účinnost
smlouvy o úvěru vázána na poskytnutí sjednaného zajištění, slouží k ochraně
banky, aby peněžní prostředky mohla vyplatit poté, kdy bude poskytnuto
dohodnuté zajištění pohledávky. Převedla-li banka peněžní prostředky z
úvěrového účtu na běžný účet dlužníka a poskytla tak úvěr v době, kdy smlouva
byla platná a kdy je podle smlouvy poskytnout měla, nešlo o plnění bez právního
důvodu, i když k poskytnutí sjednaného zajištění nedošlo (k tomu srov. dále
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Odo 997/2006 a
ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007). 3/ K platnosti zástavní smlouvy co do označení zástavy. Shodně s odvolacím soudem nemá ani Nejvyšší soud – při respektování výkladových
pravidel určených ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a zásad pro výklad
právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna
2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84) – žádné
pochybnosti o tom, že zástava (výše označené sporné nemovitosti) byla v
zástavní smlouvě identifikována způsobem, který ji činí nezaměnitelnou s jinými
nemovitostmi. Dovolatelka ostatně ani neuvádí, v čem konkrétně by mělo být
vymezení zastavovaných nemovitostí v zástavní smlouvě nepřesné (neurčité) a s
jakými nemovitostmi by případně mohly být – v důsledku údajné neurčitosti
provedené identifikace – zastavované nemovitosti zaměněny. K tomu srov. dále co
do identifikace nemovitostí v písemném právním úkonu např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1582/2005. 4/ K platnosti postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy. Posouzení, zda vedlejší účastník je vskutku věřitelem zástavním právem
zajištěné úvěrové pohledávky, nemá pro rozhodnutí dané věci (z hlediska
naplnění předpokladů, za nichž může soud vyhovět excindační žalobě) žádný
význam. Postup správce konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 ZKV totiž není
limitován tím, zda (zástavní) věřitel pohledávku zajištěnou zástavním právem do
konkursu přihlásil, popř. zda uplatnil též právo na oddělené uspokojení své
pohledávky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001,
sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). 5/ K promlčení zástavního práva ve vazbě na promlčení pohledávky z úvěrové
smlouvy.
Dovolatelkou zastávaný názor, podle kterého muselo dojít k promlčení pohledávky
z úvěrové smlouvy, zajištěné zástavním právem ke sporným nemovitostem, již se
zřetelem ke skutečnosti, že účastníkem řízení, v němž banka uplatnila
pohledávku z úvěrové smlouvy vůči pozdějšímu úpadci, nebyla po vymezenou dobu
osoba aktivně legitimovaná k vymáhání takové pohledávky, odporuje ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. usnesení ze dne 29. dubna 2010,
sp. zn. 29 Cdo 4101/2008, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že z toho, že
věřitel v době zahájení odpovídajícího řízení o úhradě pohledávky nebyl aktivně
věcně legitimován k vymáhání pohledávky vůči dlužníku (že se majitelem
pohledávky případně stal později), závěr, že podáním příslušné žaloby (jiného
návrhu na zahájení řízení) se nestaví běh promlčecí doby, neplyne. K uvedenému
závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 26. června 2012,
sp. zn. 29 Cdo 2306/2010 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5,
ročník 2013, pod číslem 65), v němž doplnil, že promlčecí doba přestává běžet,
když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní
úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho
zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení. To, zda jde o věřitele
domnělého (o někoho, kdo pohledávku vůči dlužníku ve skutečnosti nemá), se v
otázkách promlčení pohledávky vůči takovému věřiteli nepromítá. Pro úplnost (a bez vlivu na výše učiněné závěry) Nejvyšší soud poznamenává, že
dovozovala-li dovolatelka v této souvislosti, že řízení, v němž se banka
domáhala zaplacení úvěrové pohledávky, bylo – v situaci, kdy byl po určitou
dobu jeho účastníkem na straně žalobce subjekt, který neměl aktivní věcnou
legitimaci k žalobě a „nemohl tedy být účastníkem řízení“ – postiženo vadou,
zjevně zaměňuje otázku věcné legitimace (představující hmotněprávní vztah
účastníka ke konkrétní projednávané věci) a institutu podmínek řízení (tj. podmínek, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé). Nedostatek aktivní
legitimace není důvodem k postupu předvídanému ustanoveními § 103 a 104 o. s. ř., ale vede k zamítnutí žaloby (jinak řečeno, to, zda někdo může být
účastníkem řízení, tedy zda má procesní subjektivitu, není závislé na jeho
hmotněprávním vztahu k předmětu řízení). 6/ K postupu správce konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 ZKV. Podle ustanovení § 19 ZKV jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Ustanovení § 27 odst.
5 ZKV pak určuje, že osoby, jejichž věci, práva nebo
pohledávky zajišťují pohledávky (§ 28) vůči úpadci, správce vyzve, aby do 30
dnů vyplatily ve prospěch konkursní podstaty zajištěné pohledávky nebo aby ve
stejné lhůtě složily cenu věci, práva nebo pohledávky, jimiž je pohledávka
zajištěna. Nevyplatí-li uvedené osoby zajištěnou pohledávku nebo nesloží-li
cenu věci, práva nebo pohledávky, zapíše správce věc, právo nebo pohledávku do
soupisu podstaty (§ 18). Věci, které zajišťují pohledávky oddělených věřitelů,
lze zpeněžit ve veřejné dražbě. Ustanovení tohoto odstavce neplatí, jde-li o
ručitele včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení (např. směnečné
rukojemství, záruky poskytnuté věřitelem na zajištění celního dluhu). V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání již v
době první výzvy a do 31. prosince 2007 nedoznala změn. Obsahovými náležitostmi výzvy podle § 27 odst. 5 ZKV se Nejvyšší soud zabýval
již v R 72/2005, na které v podrobnostech odkazuje a v němž uzavřel, že tato
výzva musí obsahovat údaj o tom, kdo ji činí, a komu je určena, označení
úpadce, označení majetku, kterým ten, komu je výzva určena, zajišťuje
pohledávku věřitele vůči úpadci, a označení této pohledávky. Dále v ní musí být
uvedeno, jakou částku má ten, komu je výzva určena, v zákonem stanovené
třicetidenní lhůtě zaplatit na úhradu zajištěné pohledávky nebo složit jako
obvyklou cenu majetku, kterým je pohledávka zajištěna, s poučením, že jinak
bude označený majetek po uplynutí lhůty sepsán do konkursní podstaty úpadce. Není přitom vyloučeno, aby výzva podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV byla
obsažena ve dvou písemných podáních, když zákon o konkursu a vyrovnání v tomto
směru žádné omezení neobsahuje a oba jednostranné úkony správce konkursní
podstaty je nutno posuzovat z hlediska jejich návaznosti a v nich vyjádřeného
obsahu a zejména pak s přihlédnutím k jejich účelu (tj. zejména se zřetelem k
tomu, zda se osobám, jejichž věci, práva nebo pohledávky zajišťují pohledávky
vůči úpadci, dostalo informace o úmyslu správce konkursní podstaty sepsat do
konkursní podstaty jejich majetek sloužící k zajištění a o tom, jakým plněním
do konkursní podstaty lze soupisu zabránit). Tamtéž uvedl, že tvrzení, že částka požadovaná výzvou podle ustanovení § 27
odst. 5 ZKV neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku,
kterým je pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní
podstaty právně významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena, uhradila
v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo
obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá. V rozsudku ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněném pod
číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud
vysvětlil, že pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do
konkursní podstaty úpadce je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly
nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.).
Jinak řečeno, správce konkursní podstaty, který po marném uplynutí
lhůty určené ve výzvě podle § 27 odst. 5 ZKV sepsal majetek ve vlastnictví
třetí osoby, jehož se výzva týkala, do konkursní podstaty úpadce, může po
zjištění, že výzva neměla předepsané náležitosti nebo z jiných příčin
nevyvolala zamýšlené právní následky, zaslat příslušné osobě novou (řádnou)
výzvu a jejím doručením vyvolat zákonem předvídané účinky, aniž by příslušný
majetek předtím vyloučil z konkursní podstaty úpadce. Z výše podaných judikaturních závěrů pak pro poměry projednávané věci především
plyne, že zaslal-li správce konkursní podstaty úpadce dne 7. listopadu 2006
žalobkyni doplnění (původně nesprávné) výzvy ze dne 26. ledna 2006, ve kterém
odstranil nedostatky svého předchozího postupu, pak ode dne následujícího po
dni, kdy marně uplynula zákonná třicetidenní lhůta určená žalobkyni v doplnění
výzvy ke splnění povinností zástavní dlužnice (předjímaných v § 27 odst. 5
ZKV), lze mít sporné nemovitosti za sepsané v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV. To přitom platí bez zřetele k tomu, že sporné nemovitosti byly sepsány v
konkursní podstatě úpadce již v době doručení druhé výzvy (podání ze dne 7. listopadu 2006). Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, podle níž není v obou výzvách
správce konkursní podstaty předmět zástavy specifikován určitě a srozumitelně. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů z dopisů správce
konkursní podstaty ze dne 26. ledna 2006 a 7. listopadu 2006 – v návaznosti na
obsah spisu – totiž jednoznačně vyplývá, že žalobkyni se prostřednictvím
učiněných výzev dostalo informace o tom, jakého majetku se postup správce podle
§ 27 odst. 5 ZKV týká (srov. v tomto směru znění opakované výzvy ze dne 7. listopadu 2006, v němž jsou dostatečně identifikovány všechny sporné
nemovitosti, včetně pozemku parc. č. st. ...). Z hlediska naplnění obsahových
náležitostí výzvy podle § 27 odst. 5 ZKV proto nelze správci konkursní podstaty
ničeho vytknout. V situaci, kdy žalobkyně neuhradila do konkursní podstaty nic (tedy ani částku,
která by dle jejího mínění odpovídala skutečné ceně zástavy), jsou též právně
bezvýznamné její výhrady ke způsobu, jakým správce konkursní podstaty stanovil
obvyklou cenu sporných nemovitostí. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatelce se
prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají. Vadu, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak zjevně nelze spatřovat ani v
dovolatelkou namítaném postupu soudu nižších stupňů, které nepřerušily řízení z
důvodu vymezeného v ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Označené
ustanovení neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v
němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k
takovému postupu opravňuje. Závisí na jeho uvážení, zda tak učiní s ohledem na
okolnosti konkrétního případu.
Řečené platí tím více, že tento spor je sporem
vyvolaným konkursem; konkursní řízení přitom přerušit zásadně nelze (§ 66b
odst. 3 ZKV) a restriktivně je tak nutné přistupovat rovněž k výkladu pravidel,
jež by mohla vést k přerušení incidenčního sporu řešícího otázky rozhodné pro
další chod konkursního řízení. Konečně za způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze
považovat ani výhrady dovolatelky, podle nichž měl odvolací soud přihlédnout
také ke skutečnosti, že úpadce v řízení vedeném Krajským soudem v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 77/97 (jehož předmětem bylo zaplacení úvěrové
pohledávky) uplatnil k započtení svou vzájemnou pohledávku vůči bance z titulu
náhrady škody ve výši 62.000.000,- Kč, kterou mu měla banka způsobit tím, že
neposkytla úpadci úvěr v dohodnuté výši, v důsledku čehož „nemohl realizovat
investiční záměr, pro který byly úvěry poskytnuty“. Je tomu tak již proto, že
ze samotné skutečnosti, že úpadce v jiném řízení námitku započtení uplatnil,
pro poměry dané věci bez dalšího žádné procesní důsledky nevyplývají, nehledě k
tomu, že úpadce nebyl se svým požadavkem v označeném řízení ani úspěšný
(rozsudek ze dne 6. září 2000, č. j. 12 Cm 77/97-542, jímž Krajský soud v
Českých Budějovicích vzájemnou žalobu úpadce o zaplacení částky 62.000.000,- Kč
zamítl, potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. dubna 2002, č. j. 5
Cmo 12/2001-601, dovolání úpadce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu pak Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 28. února 2008, sp. zn. 29 Odo
1408/2006). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v rozsahu, ve kterém směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem
o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a
vznikla jí tak povinnost nahradit žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně
žalovaného náklady řízení. Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v
dovolacím řízení nevznikly, náklady vzniklé vedlejšímu účastníkovi pak
sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání), která podle ustanovení § 7 bodu 3., § 9 odst. 3
písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí 2.100,-
Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1,
3 o. s. ř.) ve výši 504,- Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího
řízení částku 2.904,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č.
484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. (srov. shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.