USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem v Ostravě, Svojsíkova 1596/2, PSČ 708 00, identifikační číslo osoby 25872117, zastoupeného JUDr. Michalem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, PSČ 120 00, proti žalované J. A., zastoupené Mgr. Janem Kalinou, advokátem, se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, PSČ 397 01, o zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 3 C 205/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2023, č. j. 7 Co 152/2023-81, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.534 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
1. Žalobou ze dne 9. srpna 2022 se žalobce (UNIMEX-INVEST, s. r. o.) domáhal po žalované (J. A.) zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím z titulu nároku na náhradu škody (dále jen „sporná pohledávka“), jež mu měla vzniknou tím, že žalovaná v postavení úřednice Městského úřadu v Písku vydala dne 25. července 2005 osvědčení nezakládající se na pravdě, jímž „zhojila“ neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a právním předchůdcem společnosti CREDITEX HOLDING, a. s.; tj. společnosti, která následně podala věřitelský insolvenční návrh ve věci žalobce a přihlásila do takto zahájeného insolvenčního řízení pohledávku z titulu uvedené nájemní smlouvy za žalobcem.
2. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 3 C
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: [1] Usnesením ze dne 22. prosince 2021, č. j. KSOS 31 INS 4184/2021-A-153, Krajský soud v Ostravě (mimo jiné) zjistil úpadek žalobce a prohlásil na jeho majetek konkurs. [2] Ze zprávy insolvenčního správce žalobce ze dne 22. srpna 2022 (B-196) se podává, že namísto poskytování součinnosti směřují podání činěná z datové schránky žalobce k vytváření obstrukcí a prodlužování (insolvenčního) řízení. Co se týče pohledávek žalobce, s ohledem na skutečnost, že žalobce nepředal insolvenčnímu správci účetní podklady, vychází insolvenční správce žalobce pouze z informací dostupných z vedených soudních řízení. [3] Z vyjádření žalobce a ze zprávy insolvenčního správce ze dne 22. srpna 2022 plyne, že sporná pohledávka není evidována v soupisu majetkové podstaty žalobce, nedošlo k jejímu vyloučení ze soupisu majetkové podstaty, ani insolvenční správce nerozhodl o tom, že by spornou pohledávku do soupisu majetkové podstaty nesepsal.
4. Na takto ustaveném základě soud prvního stupně – cituje § 249 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – uzavřel, že žalobce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby. Z výše uvedeného je zřejmé, že jedinou osobou oprávněnou podat za dlužníka po prohlášení konkursu na jeho majetek (a poté, co insolvenční správce z důvodu ležícím na straně žalobce nerozhodl o dalším způsobu nakládání se spornou pohledávkou, tedy nerozhodl o tom, že pohledávku do soupisu majetkové podstaty nezahrne, ani pohledávku ze soupisu majetkové podstavy nevyloučil) předmětnou žalobu, je insolvenční správce dlužníka.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně a zdůraznil, že ustanovení § 249 odst. 1 insolvenčního zákona určuje, že není-li zákonem stanoveno jinak, je po prohlášení konkurzu na majetek dlužníka osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu na vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, toliko insolvenční správce a že návrh podaný jinou osobou soud zamítne. Nehodlá-li insolvenční správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji ze soupisu majetkové podstaty nebo odmítne-li ji do majetkové podstaty zahrnout, přechází oprávnění nakládat s pohledávkou, se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání, zpět na dlužníka. Obdobně to platí, jestliže insolvenční správce dlužníkem (zde žalobcem) tvrzenou pohledávku do majetkové podstaty ani nesepíše, ač mu její existence je známa, a to od okamžiku, kdy dá insolvenční správce najevo, že soupis neprovede.
7. Jelikož v projednávané věci nebyla sporná pohledávka zahrnuta do majetkové podstaty, ani z majetkové podstaty nebyla vyloučena a nebylo o ní v rámci insolvenčního řízení ani žádným způsobem rozhodováno, neboť žalobce neposkytl insolvenčnímu správci ohledně sporné pohledávky potřebou součinnost, nelze podle odvolacího soudu dovodit, že jde o pohledávku, se kterou insolvenční správce odmítá nakládat (včetně jejího vymáhání), a že tudíž došlo k přechodu aktivní legitimace k uplatnění nároku zpět na žalobce.
8. K tomu odvolací soud doplnil, že zprávu insolvenčního správce ze dne 22. srpna 2022 nelze mít za neprůkaznou jen proto, že následně došlo ke změně v osobě insolvenčního správce. Správnost skutkových závěrů učiněných z této zprávy tím není dotčena.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Dovolatel nejprve obsáhle odůvodňuje opodstatněnost žalobou uplatněného nároku na náhradu škody vůči žalované. Dále pak odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně uzavřel, že dlužník není ve věci aktivně legitimován k uplatnění svého práva vůči žalované, když následkem prohlášení konkursu na jeho majetek není omezena jeho způsobilost k právním úkonům nebo jeho procesní způsobilost. Má za to, že jako insolvenční dlužník může v průběhu konkursního řízení provádět jakékoli právní úkony, pokud tyto nejsou omezeny některým z dalších ustanovení zákona.
11. Dovolatel uvádí, že mu nelze klást za vinu ani k jeho tíži, že insolvenční správce pohledávku nesepsal do majetkové podstaty a že ji nevymáhal, resp. že zůstal nečinný. Nečinnost insolvenčního správce, eventuálně jeho odlišný náhled na (ne)existenci pohledávky oproti dovolateli, nemůže být důvodem pro závěr, že dovolatel zavinil, že insolvenční správce nerozhodl o dalším způsobu nakládání se spornou pohledávkou a není z tohoto důvodu tedy aktivně legitimován k podání žaloby a vedení řízení o zaplacení takové pohledávky.
12. Poukazuje též na skutečnost, že jím podaná žaloba směřovala k majetkovému prospěchu spočívajícímu v rozšíření majetkové podstaty o náhradu škody, jež mu způsobila žalovaná, nešlo tudíž o snahu zkrátit (své) insolvenční věřitele. Nadto v rámci insolvenčního řízení brojil proti nečinnosti insolvenčního správce, přičemž ten byl 25. srpna 2022 (B-217, B-225) [tj. 3 dny po podání zprávy, z níž vyšly soudy nižších stupňů] odvolán z funkce. S ohledem na výše uvedené má dovolatel za to, že soudy nižších stupňů nesprávně, resp. neúplně, zjistily skutkový stav potřebný pro rozhodnutí v dané věci (aktuální ke dni vydání rozhodnutí), když nevyzvaly nového insolvenčního správce ke sdělení jeho stanoviska ohledně sporné pohledávky.
13. Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout.
14. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
15. Nejvyšší soud dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
16. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
17. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně účinků prohlášení konkursu
ustálena v těchto závěrech:
[1] Účinky prohlášení konkursu nastávají erga omnes (vůči všem osobám) okamžikem (dnem, hodinou a minutou) zveřejnění v insolvenčním rejstříku (srov. např. rozsudek ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 4564/2015; viz i § 245 odst. 1 insolvenčního zákona).
[2] Dlužník prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou dlužníkem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je však třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku podstaty přešla na insolvenčního správce, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace (srov. usnesení ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4624/2008, jakož i rozsudek ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4599/2010, uveřejněný pod číslem 18/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jejichž závěry v tomto směru, ač přijaté při výkladu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, se uplatní i v insolvenčních poměrech; k tomu srov. např. důvody usnesení ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 NSČR 25/2022).
[3] Mezi účinky prohlášení konkursu na majetek dlužníka patří i to, že oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, jestliže souvisí s majetkovou podstatou, přechází na insolvenčního správce (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) [srov. rozsudek ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i oprávnění vymáhat pohledávky dlužníka (dispoziční oprávnění) přechází na insolvenčního správce okamžikem zveřejnění usnesení o
prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku (srov. např. rozsudek ze dne 11. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 508/2013, a rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4564/2015).
[4] Při řešení otázky dispozičních oprávnění insolvenčního správce, respektive dlužníka, se v insolvenčních poměrech uplatní též závěr, že u pohledávek dlužníka za jeho dlužníky, u kterých nebyl doložen jejich soupis do majetkové podstaty, bez dalšího neplyne, že by nebyl insolvenční správce již na základě účinků prohlášení konkursu (§ 246 odst. 1 insolvenčního zákona) oprávněn s nimi nakládat [srov. opět rozsudek sp. zn. 29 Cdo 508/2013, včetně tam označené judikatury Nejvyššího soudu v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání, jakož i důvody rozsudku ze dne 25. února 2021, sp. zn. 29 Cdo 419/2019].
[5] Aktivní věcná legitimace k vymáhání dlužníkových pohledávek svědčí (zásadně) insolvenčnímu správci. Nehodlá-li však insolvenční správce pohledávku vymáhat a vyloučí-li ji z majetkové podstaty, přechází oprávnění s ní nakládat (se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně aktivní věcné legitimace k jejímu vymáhání) zpět na dlužníka.
Obdobně to platí, jestliže insolvenční správce (dlužníkem) tvrzenou pohledávku z uvedené příčiny do majetkové podstaty ani nesepíše, ač je mu její existence známa (a to od okamžiku, kdy dá najevo, že soupis neprovede). Potud se prosadí i pro insolvenční poměry závěry formulované
Nejvyšším soudem při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání v bodu XXIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 361/2001, uveřejněném pod číslem 8/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2316/2009, uveřejněném pod číslem 149/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V poměrech insolvenčního zákona viz opět rozsudky sp. zn. 29 Cdo 508/2013 a sp. zn. 29 Cdo 419/2019.
18. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu, Nejvyšší soud neshledal.
19. Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že zjistil-li insolvenční soud úpadek žalobce a prohlásil na jeho majetek konkurs (usnesením ze dne 22. prosince 2021, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne), přešlo tím na insolvenčního správce žalobce (mimo jiné) i oprávnění vymáhat pohledávky dlužníka. Jelikož podle skutkových závěrů, z nichž vyšly soudy obou stupňů, se nepodává, že by insolvenční správce nehodlal spornou pohledávku vymáhat (vyloučil ji z majetkové podstaty, nebo spornou pohledávku do majetkové podstaty ani nesepsal, ač mu byla její existence známa, a dal najevo, že soupis neprovede), nemohlo přejít oprávnění nakládat se spornou pohledávkou zpět na dovolatele. Závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce (dovolatele) tak není co vytknout.
20. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatele poukazující na „nezákonnost napadeného rozhodnutí“ z důvodu, že odvolací soud neodstranil vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně porušil právo dovolatele „osobně se účastnit soudního jednání a vyjadřovat se ve věci“, když nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání konaného dne 9. listopadu 2022. Uplatněnou argumentací totiž dovolatel vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 3 o. s. ř., jež jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje § 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vznikla povinnost nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. srpna 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 100.000 Kč) částku 5.100 Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 6.534 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu