U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci
úpadce Ing. A. Z., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 227 K 44/2000, o
vydání rozvrhového usnesení, o dovolání úpadce zastoupeného JUDr. Ilonou
Schelleovou, Dr., advokátkou, se sídlem v Brně, Foltýnova 37, PSČ 635 00, proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2009, č. j. 2 Ko
14/2009-829, takto:
Dovolání se odmítá.
Usnesením ze dne 7. března 2008, č. j. 227 K 44/2000-781, rozvrhl Krajský soud
v Brně (dále též jen „konkursní soud“), mezi konkursní věřitele druhé třídy
výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce Ing. A. Z. ve výši
636.442,82 Kč tak, že tito konkursní věřitelé budou uspokojeni poměrně v
rozsahu 4,28442 % (bod I. výroku) a určil, jaké konkrétní částky obdrží
konkursní věřitelé druhé třídy (č. 2 až 4, 6 až 9 a 12) na uspokojení svých
pohledávek (bod II. výroku). Dále rozhodl o vrácení nespotřebované části zálohy
na náklady konkursu věřiteli, který podal návrh na prohlášení konkursu (České
spořitelně a. s.), tak, že částku 15.000,- Kč vrací z účtu konkursního soudu
(bod III. výroku) a částku 35.000,- Kč uložil vrátit správci konkursní podstaty
(bod IV. výroku). Dále uložil konkursním věřitelům, aby v určené lhůtě sdělili
správci konkursní podstaty úpadce své bankovní spojení (bod V. výroku), zavázal
správce konkursní podstaty úpadce provést rozvrh do 15 dnů od právní moci
rozhodnutí a v určené lhůtě o tom podat zprávu (bod VI. výroku) a informoval o
vyvěšení zkráceného znění rozvrhového usnesení na úřední desce konkursního
soudu (bod VII. výroku).
K odvolání úpadce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil
usnesení konkursního soudu v bodech I., II., III. a IV. výroku (první výrok) a
odvolání odmítl v rozsahu, v němž směřovalo proti bodům V. až VII. výroku
(druhý výrok).
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku svého usnesení odvolací soud poukázal na to,
že odvolací námitky směřují převážně vůči těm fázím konkursního řízení, které
vydání rozvrhového usnesení předcházely. Dodal, že šlo o opakovaně vznesené
námitky, směřující převážně vůči postupu správce při zpeněžování, jimiž se jak
konkursní soud, tak odvolací soud, ve svých předchozích rozhodnutích již
zabýval a neshledal je důvodnými. Doplnil rovněž, že ve fázi řízení, jejímž
předmětem je jen a pouze otázka konkrétního uspokojení jednotlivých věřitelů se
zjištěnými pohledávkami, se těmito námitkami nelze zabývat.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby
Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky,
zda je možné, aby správce konkursní podstaty nepostupoval v souladu s
ustanovením § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
též jen „ZKV“) a přestože jsou proti němu vedena soudní řízení o určení
vlastnického práva k nemovitostem, které zahrnul do konkursní podstaty a
následně zpeněžil, a o určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě
zpeněžil nemovitosti z konkursní podstaty úpadce, aby zpracoval konečnou
zprávu, na jejímž podkladě je soudem následně vydáno rozvrhové usnesení. Konkrétně dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z
nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, jelikož nepřihlédl k tomu, že v
současné době probíhají dvě neukončená soudní řízení proti správci jeho
konkursní podstaty (jenž na tato řízení soud neupozornil, čímž pochybil),
bezprostředně se dotýkající v konkursu zpeněžených nemovitostí. Jde o věc
vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 38/2009 (kde J. Z. podal
proti správci konkursní podstaty úpadce a manželům C. žalobu o určení
neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaní uzavřeli, a o určení vlastnického
práva ke garáži s pozemkem v katastrálním území B. – Ř.) a dále o věc vedenou u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 364/2004 (kde F. Z. podala proti
správci konkursní podstaty úpadce a společnosti GRANT BOHEMIA s. r. o. žalobu o
určení vlastnického práva k nemovitostem zařazeným do konkursní podstaty úpadce
a nacházejícím se v katastrálním území B.- Ř.). Dovolatel míní, že rozvrhové usnesení lze vydat až po pravomocném skončení
těchto řízení, uváděje, že výsledek těchto řízení bude mít zásadní dopad na
rozvrhové usnesení. V rovině právního posouzení věci pak dovolatel tvrdí, že nevyčkal-li správce
konkursní podstaty skončení označených sporů, porušil tím povinnost vyplývající
pro něj z ustanovení § 8 odst. 2 ZKV. V důsledku toho pak předčasně přistoupil
ke zpracování konečné zprávy a způsobil, že konkursní soud přistoupil předčasně
ke zpracování rozvrhového usnesení. Odtud dovolatel dovozuje, že závěry
odvolacího soudu v napadeném usnesení (ohledně prvního výroku) jsou nesprávné,
neboť pomíjejí skutečnost, že proti správci konkursní podstaty úpadce jsou v
době vydání rozvrhového usnesení vedeny soudní spory, týkající se nemovitostí,
které tento správce zahrnul do konkursní podstaty úpadce a zpeněžil. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1.
ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona
použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve
znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2007). Dovolání úpadce proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu Nejvyšší
soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části potvrzujícího výroku
napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v
bodech III. a IV. výroku o vrácení zálohy na náklady konkursu, je Nejvyšší soud
odmítl jako objektivně nepřípustné. Nejde totiž o žádný z případů, ve kterých
občanský soudní řád dovolání proti usnesení odvolacího soudu připouští a k
tomu, aby přípustnost dovolání v tomto rozsahu mohla být založena úvahou
dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není splněna
podmínka, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, jímž se potvrzuje usnesení soudu
prvního stupně „ve věci samé“. Usnesení o vrácení zálohy na náklady konkursu
totiž usnesením „ve věci samé“ není. Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Odo 1802/2006, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 7, ročníku 2010, pod číslem 101 a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2494/2008, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 171 (tato usnesení jsou - stejně
jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupná i na
webových stránkách Nejvyššího soudu). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části potvrzujícího výroku
napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v
bodech I. a II. výroku, může být přípustné jen podle ustanovení § 238a odst. 1
písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší
soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou
otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. K tomu Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že u dovolání, jež může být připuštěno
jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník
2006, pod číslem 130 jakož i vlastní dikci § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Argument
dovolatele, že odvolací soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu
věci, jelikož nepřihlédl k tomu, že v současné době probíhají dvě neukončená
soudní řízení proti správci jeho konkursní podstaty, je tudíž pro posouzení
přípustnosti dovolání právně bez významu. Již v důvodech usnesení ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 777/2002,
uveřejněného pod číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
Nejvyšší soud vysvětlil, že nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné
zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy problematikou, k jejímuž řešení je
konečná zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později, např. při vydání
rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Závěr, podle
kterého námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy,
se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá, formuloval Nejvyšší soud výslovně
např. též v usneseních ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, ze
dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4838/2008 a ze dne 26. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1505/2011. S těmito závěry je napadené usnesení v souladu a důvod připustit dovolání k
prověření jeho věcné správnosti tak dán není. Ze spisu je patrno, že výhradu,
na které založil svou dovolací argumentaci, neuplatnil dovolatel ani při
podávání opravných prostředků proti usnesením konkursního soudu o schválení
konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a
výdajů správce konkursní podstaty, tedy proti usnesení ze dne 21. března 2006,
č. j. 227 K 44/2000-696 (zrušeném usnesením odvolacího soudu ze dne 31. srpna
2006, č. j. 1 Ko 76/2006-706) a proti usnesení ze dne 19. ledna 2007, č. j. 227
K 44/2000-727 (které ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 18. října
2007, č. j. 1 Ko 82/2007-748, nabylo právní moci 11. prosince 2007), ani v
rámci odvolání, které podal proti rozvrhovému usnesení konkursního soudu (srov. č. l. 789 a 806 až 808). Zásadní právní význam napadeného usnesení proto nelze založit na tom, že se
odvolací soud případně nevypořádal s námitkami, které dovolatel ani neuplatnil. Nadto je zjevné, že poukazem na řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 38/2009 dovolatel ve skutečnosti uplatňuje v dovolacím řízení nové
skutečnosti (k čemuž Nejvyššímu soudu zapovídá přihlédnout ustanovení § 241a
odst. 4 o. s. ř.). Řízení v označené věci totiž bylo zahájeno až po vydání
napadeného usnesení (16. února 2009). K posouzení přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší
soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února
2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu