U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně B. K., zastoupené Mgr. Pavlem Marťánem, advokátem, se sídlem v Českém
Krumlově, Latrán 193, PSČ 381 01, proti žalovaným 1) Obci B., 2) P. L.,
zastoupenému JUDr. J. H., obecným zmocněncem, bytem v Hrdlořezích 55 a 3) V.
L., zastoupené JUDr. J. H., obecným zmocněncem, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 348/2008, o dovolání
žalobkyně proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.
června 2009, č. j. 22 Co 1215/2009-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 6 C 348/2008-106, zamítl Okresní soud v
Českém Krumlově žalobu o určení, že první žalovaná je vlastnicí ve výroku
označené bytové jednotky (dále jen „sporná bytová jednotka“). Soud prvního
stupně sice shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení,
nicméně uzavřel, že kupní smlouva, jíž první žalovaná prodala spornou bytovou
jednotku druhému žalovanému a třetí žalované, je platná.
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích k
odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně, dovozuje, že žalobkyni
naléhavý právní zájem na požadovaném určení nesvědčí, neboť na jejím právním
postavení „by se vyhověním určovací žalobě ničeho nezměnilo a nevzniklo by jí
ani žádné právo, jež by bylo soudně vynutitelné“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud nesprávně
posoudil otázku jejího naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Zdůrazňuje, že její „motivace k podání žaloby byla taková, že chtěla docílit
převodu vlastnického práva zpět na první žalovanou, když lze důvodně
předpokládat, že první žalovaná by předmětný byt opět prodávala“ a dovolatelka
„by tak měla možnost byt koupit“. „Skutečnost, že by se mohla v budoucnu
ucházet o koupi bytu, jehož je nájemkyní, se příznivě projevuje v její právní
sféře a lze tak dovodit její naléhavý právní zájem na rozhodnutí o žalobě“.
Dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
224/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod
číslem 210), Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení §
243b odst.1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu
provedené odvolacím soudem je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším
soudem např. v rozsudcích ze dne 6. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000 (na
který odvolací soud výslovně poukázal), ze dne 11. prosince 2002, sp. zn. 22
Cdo 1377/2001 nebo ze dne 29. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 1180/2003
(dostupných na webových stránkách Nejvyššího soudu), jakož i Ústavním soudem
např. v nálezu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95.
Jak Ústavní soud v posledně označeném rozhodnutí vyložil, o naléhavý právní
zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že
právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se
jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že
buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době
vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci,
v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp.
pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.
Přitom závěr, že v projednávané věci není ani ohroženo žalobkynino existující
právo, ani bez požadovaného určení se její právní postavení nestane nejistým,
je zjevný. Jak se podává již ze samotného dovolání, žalobkyně svůj naléhavý
právní zájem spatřuje v pouhé potenciální možnosti – bude-li ve sporu úspěšná –
spornou bytovou jednotku koupit.
Za daného stavu neshledal Nejvyšší soud důvod zabývat se dovoláním v této věci
meritorně.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 30. června 2009), se podává z bodu 12., části
první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2010
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu