29 Cdo 2802/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem
v Brně, Musorgského 1, PSČ 623 00, proti žalovanému JUDr. K. H., advokátu, jako
správci konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci,
identifikační číslo 47 90 49 50, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm
46/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
27. února 2008, č. j. 9 Cmo 233/2007-146, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 34 Cm
46/2004-113, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Zemědělského
družstva Pístov - v likvidaci (dále jen „úpadce“) nemovitost specifikovanou ve
výroku rozhodnutí (dále jen „sporná nemovitost“). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 19. března 1997, č. j. 26 K 261/95-58, byl prohlášen konkurs na majetek úpadce a
správcem jeho konkursní podstaty byl ustaven žalovaný. 2) Žalovaný spornou nemovitost sepsal do soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce. 3) Dne 24. září 2001 uzavřeli Agrodružstvo Pístov (jako prodávající) a
žalobkyně (jako kupující) smlouvu o prodeji sporné nemovitosti (dále jen „kupní
smlouva“), přičemž na základě této smlouvy bylo s účinky ke dni 5. října 2001
vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo žalobkyně. 4) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. dubna 2004, č. j. 26 K
261/95-418, vyzval žalobkyni k podání vylučovací žaloby a žalobkyně takovou
žalobu u soudu podala v určené lhůtě. 5) Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 2. května
2003, č. j. 12 C 781/2002-27, který nabyl právní
moci dne 1. července 2003 zamítl žalobu, kterou se JUDr. K. H., jako správce
konkursní podstaty Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci, domáhal vůči E. K. vyklizení sporné nemovitosti. Přitom dospěl k závěru, že jmenovaná nabyla
spornou nemovitost v dobré víře a JUDr. K. H. neprokázal, že by spornou
nemovitost sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce před uzavřením
kupní smlouvy; proto kupní smlouvu vyhodnotil jako platnou. Současně s odkazem
na ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále
jen „ZKV“), doplnil, že i kdyby správce konkursní podstaty dodatečně prokázal,
že sporná nemovitost byla k datu uzavření kupní smlouvy sepsána do soupisu
majetku konkursní podstaty, nemohl by s ní – vzhledem k existujícímu řízení o
vyloučení sporné nemovitosti z konkursní podstaty (viz řízení vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Cm 9/98) nakládat, tj. ani podat žalobu o
její vyklizení. Cituje ustanovení § 18 a § 19 ZKV, ustanovení § 132, § 133, § 588, § 589 a §
610 občanského zákoníku a ustanovení § 159a odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), soud prvního stupně zdůraznil, že zásadní mezi účastníky
sporná otázka – otázka platnosti kupní smlouvy ze dne 24. září 2001 – již byla
vyřešena výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě. Jelikož „otázka
vlastnického práva“ ke sporné nemovitosti mezi účastníky byla „pravomocně
rozsouzena“, závěr Okresního soudu v Jihlavě je „závazný“ i pro řízení o
vylučovací žalobě. Proto soud prvního stupně, maje „otázku platnosti kupní smlouvy“ a „otázku
existence vlastnického práva“ žalobkyně ke sporné nemovitosti „za pravomocně
rozhodnutou“, nehodnotil další provedené důkazy a žalobou uplatněný požadavek
shledal po právu. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. února 2008,
č. j. 9 Cmo 233/2007-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl.
Odvolací soud především – na rozdíl od soudu prvního stupně – odlišně
vyhodnotil důsledky rozsudku Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 12 C 781/2000. Přitom dovodil, že „rozhodnutí soudu o vyklizení nemovitosti založené na závěru
o tom, že žalobkyně je vlastníkem sporné nemovitosti, není takovou právní
skutečností, která by měla sama o sobě za následek vyloučení této věci ze
soupisu podstaty“. Zkoumaje otázku, kdy žalovaný sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty
úpadce spornou nemovitost, s odkazem na skutková zjištění učiněná v rámci
doplněného dokazování uzavřel, že se tak stalo již k 24. listopadu 1997. Kupní
smlouvu uzavřenou dne 24. září 2001 tak shledal absolutně neplatnou ve smyslu
ustanovení § 39 obch. zák. pro rozpor s ustanovením § 18 odst. 3 ZKV, když se
spornou nemovitostí ke zmíněnému datu (k datu uzavření smlouvy) mohl nakládat
pouze žalovaný (správce konkursní podstaty), nebo ten, komu by dal správce
konkursní podstaty k nakládání souhlas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud „nerespektoval zásadu zakotvenou v
ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., podle něhož jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku pro účastníky a popřípadě
pro jiné osoby věc projednána znovu“. „Pravomocný rozsudek, jímž bylo
rozhodnuto o žalobě o splnění povinnosti, tvoří překážku věci pravomocně
rozhodnuté vůči žalobě o určení právního vztahu nebo práva, jestliže otázka,
zda tu takový právní vztah je či není, byla (musela být) posouzena při
rozhodování o žalobě, kterou se žalobce domáhal plnění z tohoto právního úkonu
nebo práva“. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 25.
května 2006, sp. zn. 30 Cdo 1323/2006 a ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 21 Cdo
2091/2005, uveřejněné pod číslem 9/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) a Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne 7. ledna 1999, sp. zn. IV. ÚS
2/93 a dále sp. zn. I. ÚS 111/96 a IV. ÚS 691/01), uzavírajíc, že odvolací soud
jí „de facto v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces odepřel
právo na soudní ochranu, když odmítl vzít v úvahu skutečnost, že má na základě
věci pravomocně rozsouzené k předmětné nemovitosti takové právo, které
nepřipouští zařazení věci do soupisu podstaty“.
Naopak za správné dovolatelka považuje závěry soudu prvního stupně, který
respektoval rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 12 C 781/2002, jakož
i skutečnost, že nabyla vlastnictví ke sporné nemovitosti v dobré víře.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný shledává rozhodnutí odvolacího soudu správným.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.; není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, neboť právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o
tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1).
Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit
sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z
něho vychází (odstavec 2).
Podle ustanovení § 159a o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). Výrok
pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst.
2 o. s. ř., je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby
oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu.
Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu
je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení
(odstavec 2). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním
stavu, je závazný pro každého (odstavec 3). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odstavec 4). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 5).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o níž
bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednána. O stejnou věc se jedná
tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není
samo o sobě významné, má-li stejná osoba v různých řízeních rozdílné procesní
postavení (např. vystupovala-li v předchozím řízení jako žalovaná a v pozdějším
jako žalobkyně). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo
stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž
byl uplatněn (ze stejného skutku) [srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněných pod čísly 85/2003 a 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek].
Posuzováno výše uvedenými kriterii je nepochybné, že u obou žalob (rozuměj
žalobu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. 12 C
781/2002 a žalobu v projednávané věci) nejde o stejnou věc, když v předchozím
řízení šlo o žalobu na plnění (žalovaný se v postavení žalobce po žalobkyni v
postavení žalované domáhal vyklizení sporné nemovitosti), a v projednávané věci
se žalobkyně domáhá vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní
podstaty (svou povahou jde o žalobu o určení – srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn . 29 Odo 182/2004, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2004, pod číslem 179). Není-li dána
obsahová shoda návrhu rozsudečných výroků v obou žalobách, není zásadně dána
ani totožnost předmětu řízení, a tím ani totožnost věci ve smyslu ustanovení §
159a odst. 5 o. s. ř.
Výjimku z tohoto závěru představuje situace, kdy je dříve podána
žaloba na plnění a následně žaloba na určení, zda tu právo nebo právní vztah je
či není, vycházející z téhož skutkového základu. O takový případ však v
posuzované věci nejde. Vylučovací žaloba je totiž procesní žalobou, jejímž
prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje
příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu
založeném předpisy hmotného práva vyjadřuje jen jako o předběžné otázce (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem
179).
Jelikož není pochyb o tom, že rozhodnutí vydané Okresním soudem v
Jihlavě pod sp. zn. 12 C 781/2002, nepředstavuje překážku věci rozhodnuté pro
projednávanou věc, zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda výsledek řešení
předběžné otázky ve shora uvedené věci (tj. závěr o platnosti kupní smlouvy a
existenci vlastnického práva žalobkyně ke sporné nemovitosti), formulovaný v
důvodech a nikoli ve výroku rozhodnutí, je pro soudy závazný i v projednávané
věci, jinými slovy, zda v dané věci mohly soudy zmíněnou předběžnou otázku
řešit nově se závěrem opačným.
Soudní praxe je ustálena v závěru (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 10, ročník 2003 pod číslem 168, jakož i rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro „všechny orgány“ (tedy i soudy) – nejde-li o
rozhodnutí o osobním stavu nebo jiné rozhodnutí, které je podle zákona závazné
pro každého – potud, pokud posuzují (jako předběžnou otázku) mezi účastníky,
popřípadě osobami, na něž byla zákonem závaznost rozhodnutí rozšířena, právní
vztahy, které byly pravomocně vyřešeny rozhodnutím soudu. Ani soud proto (v
takových případech) nemůže vycházet z jiného závěru o (ne)existenci nároku
mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku
nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou.
V rozhodnutí uveřejněném pod číslem 9/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek dále Nejvyšší soud vysvětlil, že úprava obsažená v ustanovení § 159
odst. 2 o. s. ř. (nyní dle ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) omezuje soud
v občanském soudním řízení (včetně konkursního řízení, nejde-li v něm o spor o
pravost, výši nebo pořadí vykonatelné pohledávky) ve volném hodnocení důkazů
potud, že otázku, jíž by jinak byl oprávněn řešit jako předběžnou na základě
skutečností, jež měl za prokázány na základě jím zjišťovaného skutkového stavu,
je při pravomocném rozsudku povinen posoudit ve shodě s jeho výrokem (srov.
dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo
124/2008).
Jakkoli Nejvyšší soud nemá důvod na shora zmíněných závěrech cokoli měnit, v
poměrech projednávané věci je aplikovat nelze. Především jak ve věci vedené u
Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 781/2002, tak i v této věci nebyla
otázka platnosti kupní smlouvy (a existence vlastnického práva žalobkyně ke
sporné nemovitosti) řešena ve výroku rozhodnutí, nýbrž v obou věcech šlo (jen)
o řešení otázky předběžné. Navíc v řízení o vyklizení sporné nemovitosti byl
závěr o platnosti kupní smlouvy přijat proto, že žalující správce konkursní
podstaty neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že spornou nemovitost sepsal
do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce v době před uzavřením kupní
smlouvy. V řízení o vyloučení sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní
podstaty dospěl odvolací soud k odlišnému skutkovému závěru, totiž, že sporná
nemovitost byla žalovaným sepsána do soupisu majetku konkursní podstaty již ke
dni 24. listopadu 1997. Již z těchto důvodů nelze uvažovat o závaznosti
takového posouzení předběžné otázky pro projednávanou věc.
Konečně ve vztahu k argumentaci dovolatelky o „spravedlivém“ rozhodnutí soudu
prvního stupně ve vazbě na „dobrou víru“ nabyvatelky vlastnického práva ke
sporné nemovitosti Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že dovolatelka sama
(i soud prvního stupně) v průběhu řízení odkazovala na řízení vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55/26 Cm 9/98, v němž se Agrodružstvo Pístov
(resp. správce jeho konkursní podstaty) domáhalo vůči žalovanému vyloučení
sporné nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty (žaloba v této věci
byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2007, č. j. 55/26 Cm
9/98-492, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 13. února 2008, č. j. 9
Cmo 245/2007-524, zamítnuta, když soudy dospěly k závěru o neplatnosti smlouvy,
kterou mělo Agrodružstvo Pístov nabýt vlastnické právo ke sporné nemovitosti;
dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 28.
ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2006/2008, odmítl). V situaci, kdy závěr odvolacího
soudu o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 18 odst. 3 ZKV
dovoláním zpochybněn nebyl (a kdy se navíc Agrodružstvo Pístov vlastníkem
sporné nemovitosti nestalo – viz závěry přijaté v řízení vedeném pod sp. zn.
55/26 Cm 9/98), nelze o vzniku vlastnického práva žalobkyně ke sporné
nemovitosti s odkazem na její dobrou víru, jde-li o právo Agrodružstva Pístov
spornou nemovitost prodat, hovořit (k tomu srov. např. důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 29/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31
Odo 1424/2006, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn.
II. ÚS 349/2003).
Jelikož dovolatelkou uplatněný dovolací důvod naplněn není a Nejvyšší soud
neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolací řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a
žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu