29 Cdo 2839/2021-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Českomoravského finančního ústavu s. r. o., se sídlem v Olomouci,
Hybešova 200/6, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 06296548, zastoupeného
Mgr. Ondřejem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Riegrova 379/18, PSČ 779
00, proti žalovanému P. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem
Hrbáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Kachlíkova 891/15, PSČ 635 00, o
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 3 Cm 53/2020, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 23. března 2021, č. j. 4 Cmo 42/2021-45, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě směnečným platebním rozkazem ze dne 24.
července 2020, č. j. 3 Cm 53/2020-15, uložil žalovanému zaplatit žalobci
směnečný peníz ve výši 285.000 Kč s 6% úrokem za dobu od 15. února 2019 do
zaplacení, směnečnou odměnou ve výši 950 Kč a na náhradě nákladů řízení částku
44.003,50 Kč.
2. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, v nichž
mimo jiné uplatnil námitku místní nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě.
3. Usnesením ze dne 21. ledna 2021, č. j. 3 Cm 53/2020-28, Krajský soud
v Ostravě námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovaným zamítl.
4. Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 11 odst. 1, § 84, § 85
odst. 1, § 85a a § 87 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že je soudem místně příslušným k
projednání a rozhodnutí dané věci, neboť obecný soud žalovaného (jímž je s
ohledem na místo bydliště žalovaného Okresní soud v Opavě) se nachází v obvodu
Krajského soudu v Ostravě. V poměrech dané věci navíc žalobci svědčilo právo
podat žalobu u tohoto soudu rovněž z toho důvodu, že jde o soud, v jehož obvodu
je platební místo směnky, jejíhož zaplacení se žalobce návrhem na vydání
směnečného platebního rozkazu domáhá (dále též jen „směnka“).
5. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením k odvolání
žalovaného potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
6. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že k projednání
a rozhodnutí dané věci je místně příslušný Krajský soud v Ostravě. K odvolací
argumentaci žalovaného uvedl, že pro posouzení otázky místní příslušnosti je
zcela nepodstatné, jaký měl být účel vystavené směnky (zda mělo jít o směnku
zajišťovací, případně jakou pohledávku měla směnka zjišťovat).
7. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost (posuzováno podle obsahu podaného dovolání) vymezuje ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby je Nejvyšší soud
změnil tak, že řízení zastaví, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Dovolatel především zdůrazňuje, že směnku vystavil jako spotřebitel k
zajištění poskytnutého spotřebitelského úvěru, z tohoto důvodu proto nemůže jít
o platný cenný papír. K této skutečnosti přitom měly soudy přihlédnout
„automaticky i bez návrhu“, a to již v počáteční fázi řízení při zkoumání
podmínek řízení dle § 103 o. s. ř. (tedy i při posuzování otázky věcné a místní
příslušnosti soudu). Podle dovolatele totiž nelze na základě neplatného cenného
papíru soudní řízení vůbec zahájit; jestliže se tak přesto stane, musí soud
zajistit spotřebiteli ochranu hned na začátku tím, že řízení pro nedostatek
jeho podmínek zastaví podle § 104 o. s. ř.
9. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné,
shledávaje dovolací argumentaci žalovaného zcela irelevantní.
10. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení
§ 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c
odst. 1 a 2 o. s. ř.
11. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá
k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
12. Právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovolatelem zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle
níž:
[1] Místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za nichž může soud
rozhodnout ve věci samé (§ 103 o. s. ř.). Nemá však povahu neodstranitelného
nedostatku podmínky řízení, zkoumat ji lze, jak plyne z ustanovení § 105 odst.
1 o. s. ř., pouze na samém začátku řízení, a to buď z iniciativy soudu, nebo z
iniciativy účastníka řízení (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. února 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. září 2017, sp. zn. 22 Cdo 3513/2017).
[2] Ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř. je jednoznačným projevem zásady
hospodárnosti řízení. Nezkoumal-li soud svou místní příslušnost z pohledu § 105
odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. včas, může ji zkoumat pouze tehdy, jestliže
nedostatek místní příslušnost namítne (při prvním úkonu, který mu přísluší)
účastník řízení. Nebyla-li tato možnost využita, je případný nedostatek místní
příslušnost nadále zhojen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
července 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. října 2021, sp. zn. 21 Cdo 1883/2021).
[3] Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění
účastníků vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků
řízení, který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, jinak řečeno,
kterému svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž v řízení
jde; nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby, nikoli k
zastavení řízení (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
června 2021, sp. zn. 29 Cdo 1909/2019, jakož i judikaturu v něm citovanou).
[4] Věcná legitimace nepatří mezi tzv. podmínky řízení, tj. podmínky, za
nichž může soud rozhodnout ve věci samé. Postup předvídaný ustanoveními § 103 a
§ 104 o. s. ř. se proto ve vztahu k otázce věcné legitimace účastníků uplatnit
nemůže (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna
2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009).
13. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto
ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do
výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Není žádných pochyb o tom, že
dovolatelem namítaný nedostatek věcné legitimace účastníků (odůvodněný tvrzenou
neplatností směnky, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá) nemůže mít jakýkoliv
vliv na určení, který soud je místně příslušný k projednání a rozhodnutí dané
věci; současně platí, že i kdyby byly výhrady dovolatele ohledně věcné
legitimace účastníků opodstatněné, postup předvídaný ustanovením § 104 o. s. ř.
(zastavení řízení) by tato okolnost stejně odůvodnit nemohla (k důsledkům
rozhodnutí soudu o námitce místní příslušnosti v řízení o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu srov. též důvody usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 4. března 2003, sp. zn. 9 Cmo 414/2002, uveřejněného pod číslem 40/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu
srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo
970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
15. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 12. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu