29 Cdo 1909/2019-848
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Heleny Myškové a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobce “I.P.-95, s. r. o.“, se sídlem v Ostravě, Těšínská 202/225, PSČ
716 00, identifikační číslo osoby 64085694, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým,
advokátem, se sídlem v Praze 5, Malátova 633/12, PSČ 150 00, proti žalovaným 1/
ORLEN Unipetrol RPA s. r. o., se sídlem v Litvínově, Záluží 1, PSČ 436 70,
identifikační číslo osoby 27597075, zastoupenému JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M.,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí 193/2, PSČ 110 00, 2/ I.
O., narozenému XY, bytem XY, 3/ W. O., narozenému XY, bytem XY, 4/ P. J. C.,
narozenému XY, bytem XY, 5/ R. S., narozenému XY, bytem XY, druhý až pátý
žalovaný zastoupeni JUDr. Pavlem Švábem, advokátem, se sídlem v Praze 2,
Slezská 2127/13, PSČ 120 00, 6/ Flaga s. r. o., se sídlem v Hustopečích,
Nádražní 564/47, PSČ 693 01, identifikační číslo osoby 47917091, 7/ H. B.,
narozenému XY, bytem XY, a 8/ J. W., narozenému XY, bytem XY, šestý až osmý
žalovaný zastoupeni JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, se sídlem v Praze,
Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00, o zaplacení částky 1 788 558 707,53 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 66/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. prosince
2018, č. j. 56 Co 176/2018-795, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 919 648,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhému, třetímu, čtvrtému a pátému
žalovanému k rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2 942 076,28 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejich zástupce.
IV. Žalobce je povinen zaplatit šestému, sedmému a osmému žalovanému k
rukám společným a nerozdílným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 206
647,96 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 9. února 2018, č. j. 30 C 66/2010-717, ve znění
doplňujícího usnesení ze dne 9. srpna 2018, č. j. 30 C 66/2010-776, Okresní
soud v Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobce (“I.P.-95, s. r. o.“) domáhal po
prvním žalovaném (dříve UNIPETROL RPA, s. r. o., nyní ORLEN Unipetrol RPA s. r.
o.) a šestém žalovaném (Flaga s. r. o.) společně a nerozdílně zaplacení částky
1 788 558 707,53 Kč, s tím, aby v rozsahu, v němž žalovaní tuto povinnost
nesplní, byli k úhradě zavázáni druhý až pátý žalovaný a sedmý až osmý žalovaný
[I. O., W. O., P. J. C., R. S., H. B. a J. W.] (bod I. výroku) a rozhodl o
nákladech řízení (body II. až V. výroku).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a V. výroku (první
výrok), změnil jej v bodech II. až IV. výroku co do částek nákladů řízení
přiznaných jednotlivým žalovaným (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (třetí výrok).
3. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že:
[1] Dne 15. července 2010 došla soudu prvního stupně žaloba, jíž se
žalobce domáhal po žalovaných zaplacení 7 dílčích nároků v celkové částce 1 778
558 707,53 Kč z titulu náhrady škody a újmy způsobené podáním bezdůvodného
insolvenčního návrhu. [2] Dne 15. října 2010 uzavřel žalobce jako postupitel s kyperskou
společností NESTARMO TRADING LIMITED (dále jen „společnost NT“) jako
postupníkem smlouvu o postoupení pohledávek, jíž za úplatu v částce 100 000 000
Kč postoupil pohledávky vůči prvnímu a šestému žalovanému v celkové výši 1 741
768 087,88 Kč. Postoupení se týkalo 6 dílčích pohledávek uplatněných v tomto
řízení, s výjimkou jedné dílčí pohledávky z titulu újmy na dobré pověsti
žalobce v částce 46 790 619,65 Kč. Vstup společnosti NT do řízení namísto
žalobce nebyl připuštěn proto, že postup dle § 107a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), představuje v daném případě
zneužití práva na úkor žalovaných; srov. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze
dne 12. ledna 2016, č. j. 30 C 66/2010-529, ve spojení s usnesením Krajského
soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2016, č. j. 56 Co 165/2016-574, usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017, sp. zn. 25 Cdo 4291/2016, a usnesením
Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 3146/17. [3] Insolvenčním návrhem podaným 24. listopadu 2009 se první žalovaný
domáhal zjištění úpadku žalobce; v insolvenčním návrhu tvrdil svou pohledávku
za dlužníkem (žalobcem) v částce 3 363 643 Kč z rámcové kupní smlouvy o
dodávkách pohonných hmot č. 568/2008 ze dne 18. září 2008. Šestý žalovaný
přistoupil do insolvenčního řízení dlužníka jako druhý insolvenční navrhovatel
a tvrdil své pohledávky za dlužníkem v částkách 362 942 Kč, 220 679 Kč a 24 326
Kč s příslušenstvím. [4] Usnesením ze dne 14. dubna 2010, č. j. KSOS 22 INS 8280/2009-A-32,
Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) insolvenční návrh
zamítl (šlo o druhé rozhodnutí ve věci). Toto usnesení potvrdil Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 24. června 2010, sen. zn. 3 VSOL 202/2010. Podle
odvolacího soudu byly pohledávky insolvenčních navrhovatelů sporné a k jejich
doložení by bylo nutné vést dokazování, stejně jako k existenci započítávané
pohledávky dlužníka. Pro nedoložení aktivní věcné legitimace k podání
insolvenčního návrhu již nebyla zkoumána platební (ne)schopnost dlužníka. [5] Dne 24. listopadu 2009 podal první žalovaný návrh na vydání
směnečného platebního rozkazu proti žalobci pro pohledávku v částce 3 469
198,60 Kč s příslušenstvím. Dne 21. prosince 2009 vydal Krajský soud v Ostravě
směnečný platební rozkaz, který rozsudkem ze dne 25. října 2011 ponechal v
platnosti; odvolací soud potvrdil toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. ledna
2014 v podstatné části. Totožnou pohledávku uplatnil první žalovaný v „nově
probíhajícím“ insolvenčním řízení na majetek žalobce, v němž ji popřel
insolvenční správce. Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 26 ICm 2695/2012-45
(správně jde o rozsudek ze dne 15. srpna 2014, č. j.
36 ICm 2695/2012-46),
vyhověl incidenční žalobě, podle které měl první žalovaný za žalobcem 7 dílčích
pohledávek v celkové výši 3 363 643 Kč se splatností v období od 5. srpna do
27. srpna 2009 a do data „uplatnění v insolvenčním řízení z titulu prodlení
další částku 1 603 373,24 Kč“. [6] Rozsudkem ze dne 18. srpna 2011, č. j. 41 Cm 31/2011-18, Krajský
soud v Ostravě vyhověl žalobě podané šestým žalovaným proti nynějšímu žalobci o
zaplacení částky 362 942 Kč s příslušenstvím. Úrok z prodlení byl přiznán za
období od 11. března 2009 a od 21. května 2009 do zaplacení. Rozsudek nabyl
právní moci 16. března 2012. [7] Usnesením ze dne 20. června 2012, č. j. KSOS 36 INS 8493/2012-A-11,
insolvenční soud zjistil úpadek žalobce a usnesením ze dne 13. září 2012, č. j. KSOS 36 INS 8493/2012-B-7, prohlásil konkurs na jeho majetek. Pokračování v
(tomto) přerušeném řízení navrhl žalobce a druhý až pátý žalovaní.
4. Odvolací soud především dospěl k závěru, že postoupením pohledávky ve
výši 1 741 768 087,88 Kč na společnost NT pozbyl žalobce aktivní legitimaci k
vymáhání této pohledávky v nalézacím řízení.
5. Co do nároku uplatněného žalobcem v částce 46 790 619,65 Kč odvolací
soud – cituje § 147 odst. 1 až 4, § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném od 1.
ledna 2008 do 31. října 2012, a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu v usnesení
sp. zn. 29 Cdo 4150/2013 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června
2014), sp. zn. 29 Cdo 5640/2015 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
června 2017), sen. zn. 29 NSČR 15/2010 (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. července 2012, uveřejněné pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „R 10/2013“) – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel,
že věřitelský insolvenční návrh podaný proti žalobci nebyl šikanózní a první a
šestý žalovaný nenesou odpovědnost za jeho zamítnutí. Oba se své odpovědnosti
za tvrzenou škodu zprostili, neboť bylo prokázáno, že v době zahájení
insolvenčního řízení měli splatné pohledávky za žalobcem (byť exekuční tituly
byly vydány až následně). Pro „nedostatek odpovědnosti“ prvního a šestého
žalovaného není možné činit odpovědnými ani jejich statutární zástupce
(zbývající žalované).
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“
dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
7. Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu.
Jako neřešenou předkládá dovolatel otázku, zda při posuzování náhrady škody dle
§ 147 odst. 2 insolvenčního zákona je vždy důvodem vyvinění skutečnost, že
věřitel měl v době podání insolvenčního návrhu splatnou pohledávku za
dlužníkem, nebo náhrada škody není vyloučena v případě, kdy dlužník nebyl v
úpadku anebo insolvenční navrhovatel měl vědomost o spornosti pohledávek. K
problematice vyřešené v rozporu s rozhodovací praxí dovolatel (byť právní
otázku výslovně neformuluje) poukazuje na označenou judikaturu Ústavního soudu,
týkající se práva na spravedlivý proces a tvrdí, že nepřipuštěním procesního
nástupnictví soudy znemožnily dovolateli a společnosti NT uplatnit jejich
práva.
8. Dovolatel snáší argumenty ve prospěch názoru, že insolvenční návrh
podaný prvním žalovaným musel být zamítnut nejen z důvodu spornosti jeho
pohledávky, ale také z důvodu existence okolností vylučujících úpadek.
Dovolatel nebyl v úpadku, pouze nebyl ochoten pohledávky prvního a šestého
žalovaného hradit a v době podání insolvenčního návrhu disponoval dostatečným
majetkem. Pouhá existence pohledávky nemůže žalované zprostit odpovědnosti za
zjevně šikanózní insolvenční návrh. Podle dovolatele se měl první žalovaný
domáhat svého nároku v nalézacím řízení, nikoli v řízení insolvenčním. Musel si
být vědom spornosti své pohledávky, tedy i nemožnosti uspět s insolvenčním
návrhem.
9. Dále dovolatel tvrdí, že odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud
prvního stupně, aniž by je zopakoval. Namítá, že závěr odvolacího soudu (podle
něhož dovolatel netvrdil a neprokázal existenci majetku postačujícího k
uspokojení pohledávek prvního a šestého žalovaného) nemá oporu v provedeném
dokazování.
10. První žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako
nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Argumentuje tak, že nejsou
splněny podmínky přípustnosti dovolání, když na dovolatelem formulovaných
otázkách napadené rozhodnutí nespočívá a ve zbytku je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu. Nadto dovolatel zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu a předkládá dovolacímu soudu zcela nová a v řízení dosud
neuplatněná skutková zjištění.
11. Druhý až pátý žalovaný se ztotožňují se závěry odvolacího soudu a
navrhují dovolání odmítnout, případně zamítnout.
12. Šestý až osmý žalovaný považují závěry odvolacího soudu za souladné
s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a navrhují dovolání odmítnout.
13. Rozhodné znění zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, pro
dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům
(proti části prvního výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu
prvního stupně v bodu V. výroku o nákladech řízení, dále proti druhému výroku,
jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v bodech II. až IV.
výroku o nákladech řízení, a třetímu výroku o nákladech odvolacího řízení)
odmítl jako objektivně nepřípustné (§ 243c odst. 1 a § 238 odst. 1 písm. h/ o
s. ř.).
15. Ve zbývajícím rozsahu (proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé) Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §
237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §
238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že
dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného
nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř.
16. K náhradě škody ve výši 1 741 768 087,88 Kč.
17. Dospěl-li odvolací soud k závěru, podle něhož postoupením pohledávky
z titulu náhrady škody ve výši 1 741 768 087,88 Kč pozbyl žalobce v rozsahu
této částky aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění v tomto řízení, je
jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve
své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že nezbytnou podmínkou úspěšnosti
žaloby je, aby byla dána věcná legitimace na straně žalobce i žalovaného.
Věcnou legitimací se v občanském soudním řízení rozumí oprávnění účastníků
vyplývající z hmotného práva. Věcnou legitimaci má ten z účastníků řízení,
který je nositelem hmotného práva, o něž v řízení jde, jinak řečeno, kterému
svědčí stav z hmotného práva (právo nebo povinnost), o něž v řízení jde;
nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby. K tomu srov. např.
již rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. října 1982, sp. zn. 3 Cz
73/82, uveřejněný ve Sborníku IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 719
– 720, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2001, sp. zn. 21 Cdo
763/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. 25 Cdo
1651/2009, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016,
sen. zn. 29 NSČR 4/2016.
18. Námitky dovolatele ústící v závěr o splnění podmínek vstupu
společnosti NL do řízení se míjejí s důvody, na nichž spočívá právní posouzení
věci odvolacím soudem. Na řešení otázky procesního nástupnictví napadené
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud vyšel z toho, že návrh
žalobce na procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř. soud prvního stupně
pravomocně zamítl (ve spojení s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu) a
žalobce potud neuspěl ani s dovoláním a ústavní stížností.
19. Nad rámec výše řečeného lze uvést, že žaloba byla zamítnuta ve
zbývajícím rozsahu z důvodu neprokázání porušení právní povinnosti žalovaných
jako jednoho z předpokladů náhrady škody. Přitom dovolatelem uplatněný nárok na
náhradu škody ve výši 1 741 768 087,88 Kč i na přiměřené zadostiučinění (jinou
újmu) ve výši 46 790 619,65 Kč vychází z téhož skutkového základu.
20. Námitkou, že mu soudy svým postupem upřely právo na přístup k soudu
a právo na spravedlivý proces, vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv.
zmatečnostní vadu řízení dle § 229 odst. 3 o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení
však jako způsobilý dovolací důvod výslovně vylučuje ustanovení § 241a odst. 1
věty druhé o. s. ř., takže pro jejich projednání nelze připustit dovolání.
21. K náhradě jiné újmy ve výši 46 790 619,65 Kč.
22. V řešení otázek týkajících se výkladu § 147 insolvenčního zákona je
napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (shrnutou
například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016, sp. zn. 29 Cdo
5745/2015), jež je ustálena v závěrech, podle nichž:
[1] Ustanovení § 147 odst. 1 insolvenčního zákona koncipuje odpovědnost
věřitele (insolvenčního navrhovatele) za škodu nebo jinou újmu vzniklou
zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu pro
případ, že řízení o insolvenčním návrhu bylo zastaveno nebo insolvenční návrh
byl odmítnut jeho „vinou“. Týž předpoklad „viny“ věřitele (insolvenčního
navrhovatele) plyne z ustanovení § 147 odst. 2 insolvenčního zákona při
zamítnutí insolvenčního návrhu (prostřednictvím odkazu na odstavec 1). V
případech uvedených v § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona jde [i bez
výslovného zdůraznění „viny“ věřitele (insolvenčního navrhovatele) v § 147
odst. 1 insolvenčního zákona] o obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu
založenou na presumpci zavinění (srov. § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku). Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010,
sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“) a R 10/2013.
[2] Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení § 147
odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která
mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu
také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl
insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti
dlužníku (§ 105 insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož
odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a
opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod
zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné
skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možno osvědčit pouze listinami a
provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by
insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti
zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho
splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala (viz opět R 10/2013).
[3] Prokáže-li se v nalézacím řízení, že věřitel (insolvenční
navrhovatel) měl vůči (insolvenčnímu) dlužníku pohledávku po lhůtě splatnosti v
době zahájení insolvenčního řízení i v době, kdy byl insolvenční návrh zamítnut
pro nedoložení této pohledávky insolvenčním navrhovatelem, pak se tím staví
najisto, že to byl právě (insolvenční) dlužník, který nesplnil povinnost splnit
dluh (pohledávku uhradit řádně a včas) a jehož obrana v insolvenčním řízení (že
insolvenční navrhovatel vůči němu nemá pohledávku po lhůtě splatnosti) tím byla
vyvrácena. Srov. rozsudek ze dne 24. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013,
uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
[4] Ratio legis úpravy obsažené v insolvenčním zákoně tkví právě v tom,
že je-li dlužník v úpadku, nemá pro věřitele, kteří dosud nemají vykonatelnou
pohledávku, valného smyslu opatřovat si exekuční titul, jenž nepovede k plnému
uspokojení jejich pohledávky. Úsudek, že ke zjištění dlužníkova úpadku ve formě
platební neschopnosti plně postačuje doložená existence 2 věřitelů s
pohledávkami po lhůtě splatnosti, jejichž úhrady není dlužník schopen, plyne z
dikce § 3 insolvenčního zákona i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k
tomuto ustanovení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011,
sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněné pod číslem 44/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012,
sen. zn. 29 NSČR 52/2011, uveřejněné ve zvláštním čísle časopisu Soudní
judikatura I., ročník 2012 (Judikatura konkursní a insolvenční), pod číslem 23.
23. V poměrech dané věci, kdy důvodem zamítnutí insolvenčního návrhu
prvního a šestého žalovaného bylo nedoložení jejich pohledávek (neboť v
insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jejich
pohledávek nebude možno osvědčit pouze listinami a provedením věcně
opodstatněných důkazů by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o
pohledávce) a kdy odpovědnosti za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením
insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu, na kterou by měl
žalobce (coby dlužník) ve smyslu § 147 insolvenčního zákona právo, se první a
šestý žalovaný zprostili, když v nalézacím řízení prokázali, že v době zahájení
insolvenčního řízení i v době zamítnutí insolvenčního návrhu, po právu
existovaly jejich splatné pohledávky proti dlužníku, rozhodnutí odvolacího
soudu nijak nevybočuje z citovaných závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
24. Zbývá dodat, že dovolací námitky, podle nichž a/ skutková zjištění v
bodě 30. napadeného rozhodnutí nemají oporu v provedeném dokazování; b/
skutková zjištění, že žalobce se nachází v úpadku, učinil odvolací soud bez
řádného dokazování, nevystihují způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.)
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají u všech žalovaných, vzhledem k
jejich zastoupení advokátem, z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(sepis vyjádření k dovolání) z tarifní hodnoty 1 788 558 707,53 Kč, která podle
§ 7 bodu 7., § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), v platném znění, činí částku 759 740 Kč, dále z
náhrady hotových výdajů advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§
13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 3 o. s. ř.). Náklady dovolacího řízení prvního žalovaného činí celkem 919
648,40 Kč. U žalovaných označených ve třetím výroku jde o částku 735 519,07 Kč
za každou zastupovanou osobu (za čtyři zastupované osoby o částku 2 942 076,28
Kč) a u žalovaných označených ve čtvrtém výroku jde o částku 735 549,32 Kč za
každou zastupovanou osobu (za tři zastupované osoby o částku 2 206 647,96 Kč),
když v případě žalovaných zastoupených společně jedním advokátem je odměna
snížena o 20 % dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu a náleží jim vždy toliko
jediná náhrada paušálních výdajů za jeden společný úkon (dělená v poměru podle
počtu takto zastoupených osob; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. září 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu