29 Cdo 2913/2013

29 Cdo 2913/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra

Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci

žalobce Aelita Financial Services Corporation, se sídlem Victoria, Oliaji

Trade Center 12, Seychellská republika, reg. č. 006357, zastoupeného JUDr.

Zdeňkem Stárkem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Beethovenova 1149/16, PSČ

430 01, proti žalované JUDr. Lence Vidovičové, advokátce, se sídlem v Olomouci,

Zámečnická 497/3a, PSČ 779 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. R.

V., o zaplacení částky 904.925,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu

v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 63/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2013, č. j. 10 Cmo 10/2012-219, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2013, č. j. 10 Cmo

10/2012-219 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2011, č. j. 9

Cm 63/2009-120, se zrušují a věc se postupuje k dalšímu řízení Okresnímu soudu

v Olomouci jako soudu věcně příslušnému.

Žalobou došlou Krajskému soudu v Ostravě dne 28. prosince 2009 se původní

žalobce (JFL spol. s r. o.) domáhal po žalované (JUDr. Lence Vidovičové,

správkyni konkursní podstaty úpadce Ing. R. V. – dále jen „úpadce V“) zaplacení

částky 904.925,- Kč „s úrokem z prodlení“.

Podáním ze dne 15. července 2010, došlým Krajskému soudu v Ostravě dne 19.

července 2010, vzal původní žalobce žalobu co do částky 904.925,- Kč zpět (s

tím, že uvedená částka mu byla dne 9. června 2010 uhrazena Ing. Pavlem

Tatíčkem, správcem konkursní podstaty úpadce Mlékárny Dvorec, s. r. o. – dále

jen „úpadce M“) a setrval na požadavku na úhradu úroků z prodlení z částky

904.925,- Kč za dobu od 20. prosince 2006 do 9. června 2010 ve výši repo sazby

stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního

pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů.

Rozsudkem ze dne 9. září 2011, č. j. 9 Cm 63/2009-120, Krajský soud v Ostravě

žalobu o zaplacení úroků z prodlení z částky 904.925,- Kč za dobu od 20.

prosince 2006 do 9. června 2010 ve shora uvedené výši zamítl (výrok I.) a

rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání původního žalobce rozsudkem ze dne 24. dubna

2013, č. j. 10 Cmo 10/2012-219, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci

samé potvrdil (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před

soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího

řízení (třetí výrok). Odvolací soud přitom jednal jako se žalobcem již se společností Aelita

Financial Services Corporation, když usnesením ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 10 Cmo 10/2012-170, odkazuje na ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – rozhodl, že na místo dosavadní

žalobkyně (JFL spol s. r. o.) vstupuje do řízení shora označená společnost. Soudy nižších stupňů při posuzování důvodnosti žaloby vyšly z toho, že:

1) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 24 K

24/2000-88, prohlásil konkurs na majetek úpadce V a správcem konkursní podstaty

ustavil Mgr. Jana Klváčka. 2) Usnesením ze dne 8. října 2004, sp. zn. 24 K 24/2000, zprostil

Krajský soud v Ostravě soud Mgr. Jana Klváčka funkce správce konkursní podstaty

úpadce V a novým správcem konkursní podstaty ustavil žalovanou. 3) Žalovaná přípisem ze dne 24. března 2005 vyzvala E. V. (dále jen „E. V.“), aby jako vlastnice nemovitostí, kterými byly zajištěny pohledávky vůči

úpadci V (dále jen „nemovitosti“), v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 zákona

č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), vyplatila ve prospěch

konkursní podstaty zajištěné pohledávky ve výši 29.346.963,32 Kč nebo složila

cenu nemovitostí ve výši 10.000.000,- Kč. Následně žalovaná dne 5. dubna 2005

sepsala nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce V. 4) Dne 9. května 2005 podala E. V. žalobu o vyloučení nemovitostí ze

soupisu majetku konkursní podstaty úpadce V. 5) Dne 15. prosince 2006 odeslala E. V. na účet žalované (do konkursní

podstaty úpadce V) částku 10.000.000,- Kč. 6) Dopisem ze dne 28. března 2007 požádala E. V. Krajský soud v Ostravě,

aby v rámci dohlédací činnosti dal žalované pokyn k vyloučení nemovitostí ze

soupisu majetku konkursní podstaty úpadce V s tím, že na účet žalované

poukázala částku 10.000.000,- Kč, kterou získala na základě smlouvy o půjčce ze

dne 13. prosince 2006 od (budoucího) úpadce M. 7) Přípisem ze dne 10. dubna 2007 Krajský soud v Ostravě sdělil E. V.,

že žalované pokyn k vyloučení nemovitostí neudělí, když žalovaná zadala

vypracování nového znaleckého posudku na zjištění ceny nemovitostí. 8) Přípisem ze dne 1. června 2007 žalovaná vyzvala E. V. k doplacení

obvyklé ceny nemovitostí ve výši 4.600.000,- Kč s tím, že ke dni úhrady částky

10.000.000,- Kč již zmíněná částka neodpovídala obvyklé ceně nemovitostí. 9) Smlouvou ze dne 6. září 2007 postoupila E. V. část pohledávky na

vrácení složené ceny nemovitostí ve výši 904.925,- Kč s příslušenstvím původní

žalobkyni (JFL spol. s r. o.). 10) Výzvou ze dne 4. ledna 2008 požádala E. V. žalovanou o vrácení

částky 10.000.000,- Kč. 11) Žalovaná dopisem ze dne 8. ledna 2008 sdělila E.

V., že s ní vede

spor o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce V,

přičemž spornou otázkou je, zda složená částka 10.000.000,- Kč je dostačující k

vydání (vyloučení) nemovitostí. Současně vyjádřila názor, že vezme-li E. V. vylučovací žalobu zpět, částku 10.000.000,- Kč jí vrátí. 12) Původní žalobkyně dopisem ze dne 15. ledna 2008 doložila žalované

smlouvu o postoupení pohledávky (viz shora) a uvedla číslo účtu, na který žádá

pohledávku v postoupené výši vyplatit. 13) Žalovaná původní žalobkyni dopisem z 18. ledna 2008 sdělila, že

pohledávka dosud nevznikla a nemůže být splatná. 14) Přípisem ze dne 21. listopadu 2008 sdělil Ing. Pavel Tatíček

(správce konkursní podstaty úpadce M), že do soupisu majetku konkursní podstaty

sepsal i pohledávku E. V. ve výši 10.000.000,- Kč. 15) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. června 2008, č. j. 38 Cm

16/2005-212, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. února

2009, č. j. 3 Cmo 39/2008-243, zamítl žalobu, jíž se E. V. domáhala vůči

žalované vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce V s

tím, že E. V. neuhradila doplatek obvyklé ceny nemovitostí (ta činila

13.000.000,- Kč). 16) Přípisem ze dne 15. dubna 2009 žalovaná sdělila správci konkursní

podstaty úpadce M, že žaloba o vyloučení nemovitostí byla pravomocně zamítnuta

a současně jej vyzvala, aby vyřadil ze soupisu majetku konkursní podstaty

úpadce M nemovitosti s tím, že je připravena vydat do konkursní podstaty úpadce

M částku 10.000.000,- Kč a to na účet, který jí označí. 17) Dne 11. května 2009 zaplatila žalovaná částku 10.000.000,- Kč do

konkursní podstaty úpadce M. 18) Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 55

Cm 5/2009-59, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna

2010, č. j. 15 Cmo 33/2010-91, vyloučil pohledávku původní žalobkyně za

žalovanou ve výši 904.925,47 Kč z konkursní podstaty úpadce M. 19) Správce konkursní podstaty úpadce M uhradil dne 9. června 2010

původní žalobkyni částku 904.925,47 Kč. Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 18 ZKV a § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) –

uzavřel, že v době od 10. května 2005 (kdy E. V. podala vylučovací žalobu

ohledně nemovitostí) do 27. března 2009 (kdy nabyl právní mocí rozsudek ve věci

vylučovací žaloby) „nebyl vyjasněn“ rozsah majetku v konkursní podstatě úpadce

V, jelikož nebylo postaveno najisto, zda její součástí mají být i nemovitosti. Ode dne 19. prosince 2006, kdy E. V. plnila do konkursní podstaty úpadce V

částku 10.000.000,- Kč, „bylo důvodem sporu o rozsah konkursní podstaty to, zda

poskytnuté plnění odpovídalo ceně nemovitostí a zda její součástí má být na

jejich cenu složená částka či zda její součástí nadále mají být sepsané

nemovitosti, protože plněním složené částky nedošlo k zániku zástavního práva,

které zajišťuje pohledávku konkursního věřitele.

Důvodem sepisu nemovitostí v

konkursní podstatě i držby na ně složené částky v konkursní podstatě byla

nejistota, která z těchto hodnot podléhá konkursu (§ 6 ZKV), která byla

odstraněna až dne 27. března 2009, kdy nabyl právní mocí rozsudek ve sporu o

vyloučení nemovitostí. Tímto dnem odpadl důvod držby částky 10.000.000,- Kč

uhrazené E. V. v konkursní podstatě úpadce V a došlo ke vzniku bezdůvodného

obohacení této konkursní podstaty a současně ke vzniku závazku vydat předmětné

obohacení, neboť žalovaná věděla, že v konkursní podstatě budou sepsány

nemovitosti“. V situaci, kdy pohledávka za konkursní podstatou z titulu

bezdůvodného obohacení byla již od 20. listopadu 2008 sepsána v konkursní

podstatě úpadce M a dispoziční oprávnění k ní měl ke dni jejího vzniku (27. března 2009) správce konkursní podstaty úpadce M, žalovaná postupovala správně,

když „částku bez zbytečného odkladu po vzniku nároku z bezdůvodného obohacení

zaplatila do konkursní podstaty úpadce M, z níž byla následně na základě

úspěšnosti ve sporu o vyloučení této pohledávky z konkursní podstaty úpadce M

původní žalobkyni vyplacena“. Z uvedeného plyne – pokračoval odvolací soud ? že žalovaná se vůči původní

žalobkyni nemohla dostat do prodlení „s vyplacením bezdůvodného obohacení“,

jelikož v době pravomocného rozhodnutí o žalobě o vyloučení nemovitostí, již

byla pohledávka ve výši 10.000.000,- Kč (jejíž součástí byla i částka 904.925,-

Kč) sepsána v konkursní podstatě úpadce M a žalovaná proto po právu plnila do

konkursní podstaty úpadkyně M. Správným shledal odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, podle něhož

splatnost původně žalované jistiny 904.925,- Kč nenastala, neboť původní

žalobkyně (i její právní předchůdkyně – E. V.) žalovanou vyzvala k vydání této

částky již v roce 2008, tj. před vznikem nároku na vydání bezdůvodného

obohacení; taková výzva k plnění je bez právního významu. Je totiž „třeba

rozlišovat okamžik vzniku nároku na bezdůvodné obohacení (který v daném případě

nastal okamžikem odpadnutí právního důvodu plnění, tedy právní mocí rozhodnutí

ve věci žaloby o vyloučení nemovitostí) a okamžik splatnosti nároku na vydání

bezdůvodného obohacení (který nastává na základě výzvy podle ustanovení § 563

obč. zák., neboť splatnost tohoto nároku nebyla sjednána)“. Nebyla-li žalovaná

po vzniku nároku k plnění vyzvána (za takovou výzvu nelze považovat ani žalobu,

neboť v okamžiku podání žaloby již byla částka 10.000.000,- Kč složena do

konkursní podstaty úpadce M), nemohla se žalovaná dostat do prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího

soudu „řeší otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena“.

Podle dovolatele Nejvyšší soud dosud „nedefinoval, jaký je charakter platby,

která byla plněna na cenu věci, práva nebo pohledávky do konkursní podstaty po

uplynutí 30denní lhůty podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV po podání vylučovací

žaloby a za předpokladu, že jde vskutku o bezdůvodné obohacení, kdy nastává

jeho splatnost“.

Dovolatel zdůrazňuje, že rozhodnutí o vylučovací žalobě nemá konstitutivní

účinky, pročež „nelze spojovat splatnost bezdůvodného obohacení s právní mocí

rozhodnutí o vylučovací žalobě“, a to zejména v situaci, kdy E. V. podle

ustanovení § 27 odst. 5 ZKV obvyklou cenu nemovitostí ve výši 10.000.000,- Kč

neuhradila (ani nevyplatila zajištěné pohledávky) do uplynutí 30denní lhůty.

Nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že v poměrech dané věci E. V. plnila

na základě právního důvodu, který odpadl, maje za to, že šlo o plnění bez

právního důvodu, jelikož uplynutím 30denní lhůty (§ 27 odst. 5 ZKV) zanikl

právní důvod k plnění a „důvodnost plnění“ nemohla založit ani podaná

vylučovací žaloba.

Podle dovolatele se soudy nižších stupňů nedostatečně zabývaly také otázkou

„oprávněnosti držby“, když dle ustanovení § 131 obč. zák. je neoprávněný

držitel povinen vždy vydat věc spolu s jejími plody a užitky; z okolností dané

věci pak nelze dovozovat, že by žalovaná vskutku byla oprávněným držitelem.

Navíc – pokračuje dovolatel ? „vyloučení majetku z konkursní podstaty neznamená

nic jiného, než že zaniká právo správce konkursní podstaty s majetkem nakládat.

Ve vztahu k žalované se nic nemění, je stále dlužníkem a žalobce musí své právo

vymáhat, neplnila-li by žalovaná dobrovolně. Doba, v níž se vede vylučovací

žaloba, nikterak nestaví promlčecí lhůtu o vymáhané pohledávky a nelze rozumně

po žalobci žádat, aby riskoval námitku promlčení vznesenou dlužníkem“. V této

souvislosti nepovažuje plnění, které poskytla žalovaná do konkursní podstaty

úpadkyně M (dne 13. května 2009), za „řádné“, když původní žalobkyni bylo řádně

plněno až dne 9. června 2010.

Nad rámec shora uvedeného dovolatel namítá, že ve věci v prvním stupni

rozhodoval věcně nepříslušný soud. Předmětem řízení je totiž spor o vydání

bezdůvodného obohacení a samotná skutečnost, že žalovanou je správkyně

konkursní podstaty, nemůže opodstatnit věcnou příslušnost krajského soudu jako

soudu prvního stupně.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc

tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za

nepřípustné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince

2013) je dáno tím, že odvolací soud rozhodl ve věci dne 24. dubna 2013, přičemž

ale – viz argumentace níže – nesprávně dovodil, že spor v dané věci je sporem

vyvolaným konkursem (dle zákona o konkursu a vyrovnání).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky

dovolatelem otevřené, týkající se povahy plnění poskytnutého vlastníkem zástavy

do konkursní podstaty osobního dlužníka v rozsahu menším, než je obvyklá cena

zástavy, dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu beze zbytku nezodpovězené. U přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242

odst. 3 o. s. ř.). Již v rozsudku ze dne 25. června 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001, uveřejněném pod

číslem 27/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2004“),

Nejvyšší soud (s poukazem na bod XXV. stanoviska občanskoprávního a obchodního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod

číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodil, že spor o

pohledávku za podstatou není pro účely určení místní či věcné příslušnosti

soudu sporem vyvolaným konkursem, takže se pro něj uplatní obecná ustanovení o

místní a věcné příslušnosti soudů. V označené věci přitom šlo o spor z kupní

smlouvy, na jejímž základě měl žalobce nabýt od žalovaného (správce konkursní

podstaty) majetek z konkursní podstaty. V rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 5394/2008, uveřejněném v

časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2011, pod číslem 106, Nejvyšší soud

uzavřel, že pohledávka vzniklá tím, že věřitel po prohlášení konkursu na

majetek dlužníka poskytl do konkursní postaty peněžité plnění bez právního

důvodu, je ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) ZKV pohledávkou za

podstatou. Ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. června

2007, sp. zn. Opjn 8/2006, uveřejněného pod číslem 74/2007 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 74/2007“), pak Nejvyšší soud – při

zkoumání, zda spor z odpůrčích žalob podle § 16 ZKV je sporem vyvolaným

konkursem – vysvětlil, že ke znakům spolehlivě odlišujícím (při absenci zákonné

definice uvedeného pojmu v zákoně o konkursu a vyrovnání i v občanském soudním

řádu) spory vyvolané konkursem od sporů, které (ač probíhají za trvání konkursu

a byť se jich účastní správce konkursní podstaty) tuto povahu nemají, patří, že

spory vyvolané konkursem zásadně nemohou přetrvat ukončení konkursního řízení. Typickým příkladem sporů vyvolaných konkursem, jejichž povaha brání pokračovat

ve sporu poté, co nastanou účinky zrušení konkursu na majetek úpadce (srov. §

44 až § 45 ZKV), jsou spory odporové (určení pravosti, výše nebo pořadí

pohledávky má smysl jen pro konkurs a mimo jeho rámec nepůsobí) a spory o

vylučovacích žalobách podle § 19 odst. 2 ZKV (poté, co nastanou účinky zrušení

konkursu na majetek úpadce, pomíjejí účinky soupisu majetku konkursní podstaty

a tedy i důvod vést spor o vyloučení určitého majetku z tohoto soupisu). Ve

všech těchto případech má skončení konkursního řízení za následek

neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (řízení, které spor vyvolalo, zde

již není) vyvolávající nutnost postupu podle § 104 odst. 1 o.

s. ř. Uvedené závěry se plně uplatní i v dané věci. Ač toto řízení probíhá za trvání

konkursu, účastní se ho správkyně konkursní podstaty a striktně vzato by k němu

nedošlo (nemohlo dojít) bez prohlášení konkursu na majetek úpadce (zástavní

dlužnice by neměla důvod poskytovat plnění věřiteli úpadce prostřednictvím

úpadce – jeho konkursní podstaty), podstatné je, že jde o řízení o pohledávce

za majetkovou podstatou, jehož povaha nebrání tomu, aby v něm bylo pokračováno

i poté, co nastanou účinky zrušení konkursu. V takovém případě by řízení

pokračovalo s úpadcem jako novým žalovaným (srov. opět i R 27/2004). Jelikož žádné ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni 28. prosince 2009 (kdy bylo řízení zahájeno) nezakládalo věcnou příslušnost

krajských soudů k projednání a rozhodnutí dané věci v prvním stupni, byly k

projednání žaloby a k rozhodnutí o ní v prvním stupni věcně příslušné okresní

soudy. Rozhodoval-li v dané věci jako soud prvního stupně Krajský soud v Ostravě a

jako odvolací soud Vrchní soud v Olomouci je nepochybné, že šlo o soudy věcně

nepříslušné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc

postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Olomouci jako soudu věcně

příslušnému (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení soud prvního stupně nepřehlédne níže zmíněné závěry,

které Nejvyšší soud formuloval při výkladu ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 ZKV:

1) Věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkursu

její úhrady soudně žalobou o splnění povinnosti [§ 80 písm. b) o. s. ř.],

podanou proti správci konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. d) ZKV)]; to platí

i ohledně příslušenství pohledávky za podstatou vzniklého prodlením správce s

její úhradou. Je-li možné, aby se správce konkursní podstaty ocitl v průběhu

řízení (o zaplacení pohledávky za podstatou) v prodlení s placením pohledávky

za podstatou na základě soudního rozhodnutí, nic nebrání závěru, že prodlení

může nastat i na základě faktu, že pohledávka za podstatou nebyla správcem

konkursní podstaty uhrazena ve lhůtě splatnosti (viz R 27/2004). 2) Marným uplynutím lhůty stanovené ve výzvě podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV

k uhrazení zajištěné pohledávky nebo složení obvyklé ceny majetku, který

zajišťuje pohledávky za úpadcem, toliko vzniká oprávnění správce konkursní

podstaty zapsat majetek, který zajišťuje pohledávky za úpadcem, do soupisu

majetku konkursní podstaty. Nikterak to však nebrání osobě, o jejíž majetek

jde, aby podala vylučovací žalobu podle ustanovení § 19 ZKV a důsledky marného

uplynutí lhůty odvrátila dodatečným uhrazením zajištěné pohledávky nebo

složením obvyklé ceny majetku do soupisu konkursní podstaty úpadce. Srov. např. rozsudky ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, ze dne 30. května

2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001,

uveřejněné pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek), podle nichž k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o

vyloučení majetku ze soupisu majetku konkursní podstaty podle ustanovení § 19

odst.

2 ZKV, mimo jiné patří i to, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku

ze soupisu, prokázala, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě

již nemá) být do soupisu zařazen. Důvody pro sepis majetku do soupisu konkursní

podstaty lze tedy odstranit i následně (po uplynutí lhůty dle § 27 odst. 5

ZKV), a to i v průběhu řízení o vylučovací žalobě [k (ne)možnosti přivodit

zánik účinků soupisu po marném uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby srov. např. rozsudek ze dne 28. února 2005, sp. zn. 29 Cdo 12/2005, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 10]. 3) Vylučovací žaloba podle ustanovení § 19 odst. 2 ZKV, je procesní žalobou,

jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje

příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu

založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V

řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být

dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž

vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (srov. rozsudek ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněný v časopise

Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179). 4) Jestliže v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka složí zástavní

dlužník do konkursní podstaty obvyklou cenu zástavy, zaniká tím zástavní právo

podle ustanovení § 170 odst. 1 písm. e) obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 924/2009). S částkou, kterou

zástavní dlužník složil do konkursní podstaty osobního dlužníka jako cenu

zástavy, nakládá správce konkursní podstaty jako s výtěžkem zpeněžení ve smyslu

ustanovení § 28 odst. 2 ZKV (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna

2006, sp. zn. 29 Odo 251/2004, uveřejněný pod číslem 41/2007 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). K zániku zástavního práva podle ustanovení § 170

odst. 1 písm. e) obč. zák. dojde jen tehdy, bude-li složena „obvyklá“ cena

zástavy. K určení obvyklé ceny zástavy může sloužit též dohoda, uzavřená na

straně jedné mezi osobou, která ji hodlá složit (zástavním dlužníkem nebo

zástavcem), a mezi zástavním věřitelem na straně druhé. Srov. dále rozsudek sp. zn. 21 Cdo 924/2009, jakož i rozsudek ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo

254/2010, usnesení ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3869/2010 a rozsudek

ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 817/2012. 5) Tvrzení, že částka požadovaná výzvou podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV

neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je

pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty (§

19 odst. 2 ZKV) právně významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena,

uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné

pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně

odpovídá (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004, uveřejněný pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí).

6) Splatnost pohledávky z bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena a není-

li určena ani dohodou účastníků, považuje se za den splatnosti den následující

po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (§ 563 obč. zák.) [viz

rozsudek ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005]. K citované judikatuře Nejvyšší soud doplňuje, že jakkoli se týká úpravy

zástavního práva účinné od 1. ledna 2002, ustanovení srovnatelné s § 170 odst. 1 písm. e) obč. zák. obsahovaly i dřívější úpravy zániku zástavního práva v

občanském zákoníku; srov. pro dobu do 31. prosince 2000 ustanovení § 151g obč. zák. a pro dobu od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2001 ustanovení § 170 odst. 5

obč. zák. Pro rozhodnutí o věci přitom bude stěžejní, zda spor o výši obvyklé ceny

zástavy vzniklý mezi E. V. a žalovanou (E. V. měla za to, že částka ve výši

10.000.000,- Kč, kterou zaplatila do konkursní podstaty úpadce V, odpovídala

obvyklé ceně zástavy, naproti tomu žalovaná považovala za obvyklou cenu částku

o 4.600.000,- Kč vyšší) nadále trval i poté, kdy E. V. (a původní žalobce)

následně vyzvala žalovanou k vrácení částky 10.000.000,- Kč. Pokud ano, potom

byla sporná otázka týkající se obvyklé ceny zástavy zodpovězena až

(pravomocným) rozhodnutím soudu o vylučovací žalobě; byla-li žaloba zamítnuta

(s tím, že částka složená E. V. byla nižší, než obvyklá cena zástavy), odpadl

též důvod, pro který E. V. plnila do konkursní podstaty úpadce V. V opačném

případě, tj. uzavřely-li E. V. a žalovaná (v průběhu řízení o vylučovací

žalobě) dohodu o tom, že poskytnuté plnění nedosahuje obvyklé ceny zástavy,

nebyl zde již ani důvod, aby částka 10.000.000,- Kč zůstala nadále v konkursní

podstatě úpadce V. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě

nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.