29 Cdo 2979/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci
žalobkyně S. B., zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem, se sídlem v Praze
6, Šlikova 403/16, PSČ 169 00, proti žalovanému M. Ch., zastoupenému Mgr.
Josefem Smutným, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, PSČ 530 02,
o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 52 Cm 153/2010, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013, č. j. 6
Cmo 429/2013-190, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2013, č. j. 6 Cmo
429/2013-190, k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek ze dne 5. října 2012,
č. j. 52 Cm 153/2010-111, jímž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v
Pardubicích ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. července
2010, č. j. 52 Cm 153/2010-12, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobkyni
směnečný peníz ve výši 3,600.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2010 do
zaplacení, směnečnou odměnu 12.000,- Kč a náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud – odkazuje ve shodě se soudem prvního stupně na závěry
formulované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2005, sp. zn. 12
Cmo 15/2005 – zdůraznil, že podepíše-li dlužník vážně směnku a tvrdí-li, že k
tomu nebyl jakýkoli důvod, ztrácí možnost vznášet námitky podle čl. I. § 17
zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný
zákon“). Dlužník by měl možnost námitky jen za situace, existoval-li by při
podpisu směnky důvod, který následně odpadl nebo se nenaplnil.
V situaci, kdy „žalovaný taková tvrzení ve vztahu ke směnce neučinil“ a v
námitkách není obsaženo ani jeho tvrzení, že se s žalobkyní dohodl, že směnku k
proplacení nepředloží, shledal rozsudek soudu prvního stupně o ponechání
směnečného platebního rozkazu v platnosti správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázky výkladu ustanovení čl. I. § 17 směnečného
zákona ohledně možnosti dlužníka vznášet (kauzální) námitky, která dosud (podle
jeho názoru) dovolacím soudem „v tomto rozsahu“ nebyla řešena. Dovolatel především akcentuje, že v poměrech projednávané věci nastala situace,
kdy důvod, pro který byla směnka vystavena (příslib podílu na výnosech
podnikatelského záměru), se dodatečně nenaplnil. Dále popírá, že by důvodem vystavení směnky „měla být nezaplacená kupní cena
nemovitosti v Chrudimi ze strany společnosti RENO - M s. r. o. (dále jen
„společnost“) nebo půjčka“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §
237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž jednotná v závěru, podle něhož
je směnka v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný
papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká
přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit
majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se
vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky
specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že
právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku,
který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé
druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro
solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek
zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku
jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost,
že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku,
se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 zákona č. 191/ 1950
Sb., zákona směnečného a šekového), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může
bránit povinnosti ze směnky plnit. Srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006,
uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jinak řečeno, to, že právní důvod (kauza) směnky nemá (nemůže mít) žádný vliv
na platnost směnky a existenci závazků z ní vzniklých, ještě neznamená, že
dlužník nemůže použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit také
námitky mající původ ve (vlastních) mimosměnečných vztazích účastníků, se
směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky). Uplatní-li takovou obranu
žalovaný směnečný dlužník ve včas podaných námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu (způsobem vyhovujícím požadavkům na řádné odůvodnění námitek
ve smyslu ustanovení § 175 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je povinností soudu se
takovou námitkou věcně zabývat. Přitom požadavek na řádné odůvodnění námitek je
naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí
obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky,
popřípadě závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle
konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku)
a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti
směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena,
zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.). K tomu viz např. rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod
číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. září
2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, rozsudek ze dne 24. října 2013, sp. zn. 29 Cdo
2317/2011 nebo rozsudek ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 254/2012. Dále platí, že námitka neexistence kauzy (důvodu vystavení) směnky
nemůže být z povahy věci založena na jiných tvrzeních než těch, že směnka byla
žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by pro to byl jakýkoli důvod (k
tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29
Odo 347/2005, ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010). Konečně závěr, podle něhož je nezbytné rozlišovat mezi námitkou
neexistence kauzy směnky, námitkou zániku kauzy směnky a námitkou, že
předpokládaná kauza směnky se nenaplnila (a tyto námitky nelze zaměňovat),
formuloval Nejvyšší soud v důvodech rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 5257/2009 a následně se k němu přihlásil např. ve shora zmíněném
usnesení sp. zn. 29 Cdo 1114/2010, jakož i v usnesení ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 475/2011. V poměrech dané věci je přitom zjevné, že dovolatel odvolacímu soudu
vytýká především nesprávné posouzení kauzální námitky, podle níž „se důvod, pro
který byla směnka vystavena, nenaplnil“, přičemž taková argumentace nebyla
obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Samotné
popření žalobkyní označené kauzy směnky je pak nevýznamné již proto, že právní
posouzení věci odvolacím soudem na závěru o existenci takového důvodu vystavení
směnky nespočívá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Petr G e m m e l
předseda
senátu