29 Cdo 3318/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce Václava Průši, se sídlem v Děčíně, Lovecká 11, PSČ 405 02, jako
insolvenčního správce dlužnice IRŠ a. s., se sídlem v Děčíně, Bezručova 648/14,
PSČ 405 02, identifikační číslo osoby 26 03 23 25, zastoupeného Mgr. Annou
Gottliebovou, advokátkou, se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, PSČ 405 02,
proti žalovanému Podpůrnému a garančnímu rolnickému a lesnickému fondu, a. s.,
se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou bránou 256/6, PSČ 186 00, identifikační číslo
osoby 49 24 14 94, o zaplacení částky 6.990.369,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 291/2013, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016, č. j. 53 Co
358/2015-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2016, č. j. 53 Co
358/2015-144, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
úrokem z prodlení od 6. dubna 2012 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o náhradě
nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky II. a
III.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 1. října 2007, č. j. 44 K 28/2007-200, prohlásil konkurs na majetek společnosti IRŠ Děčín CZ s. r. o. v likvidaci (dále jen „společnost“) a správcem konkursní podstaty ustavil
JUDr. Pavla Horáka. 2) Do konkursního řízení společnosti přihlásila žalovaná pohledávku ve
výši 17.988.824,38 Kč, včetně práva na oddělené uspokojení ze zpeněžení
nemovitostí (dále jen „zástava“) ve vlastnictví dlužnice (IRŠ a. s.). Správce
konkursní podstaty společnosti zaslal dne 27. února 2008 dlužnici na adresu
jejího sídla písemnou výzvu k vyplacení zajištěné přihlášené pohledávky
žalovaného nebo ke složení ceny zástavy [§ 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“)], ve které nebyla uvedena cena zástavy. Jelikož dlužnice na základě této výzvy neplnila, správce konkursní podstaty
společnosti dne 10. dubna 2008 sepsal zástavu do konkursní podstaty společnosti. 3) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. července 2008, č. j. KSUL 45 INS 2338/2008-A-20, zjistil úpadek dlužnice a insolvenčním správcem
ustanovil Václava Průšu. Následně usnesením ze dne 8. září 2008, č. j. KSUL 45
INS 2338/2008-B-7, ustanovil dlužnici opatrovníka Mgr. M. Š. (§ 29 odst. 2
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), jelikož
zjistil, že dlužnice nemá od roku 2006 statutární orgán. Konečně usnesením ze
dne 30. září 2008, č. j. KSUL 45 INS 2338/2008-B-12, prohlásil konkurs na
majetek dlužnice. 4) Dne 25. června 2008 zpeněžil správce konkursní podstaty společnosti
zástavu za částku 11.100.000,- Kč. 5) Žalobce do majetkové podstaty dlužnice sepsal nemovitosti (zástavu)
dne 1. září 2008. 6) Správce konkursní podstaty společnosti vyzval opatrovníka dlužnice
dne 5. října 2008 (s odkazem na ustanovení § 27 odst. 5 ZKV), aby „k vyplacení
přihlášené zajištěné pohledávky“ žalovaného ve výši 17.988.824,38 Kč složil
cenu dosaženou vydražením zástavy. Současně ho poučil, že nebude-li ve
stanovené lhůtě plněno ve prospěch konkursní podstaty, bude cena dosažená
vydražením sepsána do soupisu konkursní podstaty. Dne 15. října 2008 žalobce
vyzval správce konkursní podstaty společnosti k vydání výtěžku zpeněžení ve
výši 11.100.000,- Kč. 7) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. října 2008, č. j. 44 K 28/2007-366, vyslovil souhlas s tím, aby správce konkursní podstaty
společnosti vydal žalovanému (jako oddělenému věřiteli) 70 % výtěžku z prodeje
zástavy ve výši 6.990.369,- Kč; uvedenou částku správce konkursní podstaty
společnosti vyplatil žalovanému převodem z účtu dne 27. října 2008. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje ustanovení § 27 odst. 5 ZKV a
ustanovení § 225 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), a odkazuje na závěry formulované Nejvyšším
soudem v rozsudcích ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 176/2004 a ze dne 29. července 2004, sp. zn.
29 Odo 394/2002, uveřejněných pod čísly 72/2005 a
81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v rozsudku ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 3046/2007 a v rozsudku ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Odo 505/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník
2009, pod číslem 45 – uzavřel, že:
a) Správce konkursní podstaty společnosti sepsal jako první zástavu do
soupisu majetku konkursní podstaty společnosti, nicméně tak učinil, aniž
dlužnici řádně (v souladu s ustanovením § 27 odst. 5 ZKV) vyzval k úhradě
zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny zástavy, když jím učiněná výzva (mimo
jiné) neobsahovala cenu zástavy, aniž by šlo o situaci, kdy by správce
konkursní podstaty společnosti nemohl zástavu ocenit. b) Jelikož správce konkursní podstaty společnosti nebyl oprávněn sepsat
zástavu do soupisu majetku konkursní podstaty společnosti, nicméně přesto tak
učinil, předmět zástavy zpeněžil a výtěžek zpeněžení vyplatil (mimo jiné) v
rozsahu částky 6.990.369,- Kč žalovanému, vznikl žalobci nárok na vydání
(vyplacení) výtěžku zpeněžení vůči žalovanému když dlužnice měla ke zpeněženému
majetku jako vlastnice lepší právo než společnost. Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. března 2016, č. j. 53 Co 358/2015-144, rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný
potvrdil. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně z náležitě zjištěného
skutkového stavu vyvodil odpovídající závěry právní, na které pro stručnost
odkázal. Současně doplnil, že „nárok žalobce nemůže být promlčen“ a zdůraznil, že
podstatným pro rozhodnutí věci je „zjištění“, že peněžní výtěžek byl žalovanému
vyplacen neoprávněně v důsledku pochybení správce konkursní podstaty
společnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné
podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí závisí na řešení
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, s tím, že
„na poměry souzené věci nelze aplikovat závěr o lepším právu žalobce“. Dovolatel „konstatuje“, že zpeněžené nemovitosti ve vlastnictví dlužnice byly
zatíženy zástavním právem zajišťujícím pohledávku žalovaného, která byla v
konkursním řízení společnosti zjištěna včetně práva na oddělené uspokojení;
vyplacení výtěžku zástavy žalovanému jako zástavnímu věřiteli tak nelze
posoudit jako neoprávněné. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a odpovídající
judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení
otázky, zda k výtěžku zpeněžení zástavy měla lepší práva dlužnice (z titulu
vlastnického práva) nebo žalovaný (jako zástavní věřitel společnosti). Nejvyšší soud k povaze nároku z tzv. lepšího práva a ke střetu práva zástavního
věřitele a vlastnického práva zástavního dlužníka v rozsudku ze dne 28. února
2017, sp. zn. 29 Cdo 1511/2015, zdůraznil, že:
1) Judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z rozsudku ze dne 29. července
2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněného pod číslem 81/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jež byla shrnuta v rozsudku ze dne 4. prosince 2015,
sp. zn. 21 Cdo 2496/2014, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník
2016, pod číslem 89, je ustálena na závěru, podle něhož se tzv. žalobou z
lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle
zákona o konkursu a vyrovnání) rozumí žaloba, kterou se třetí osoba domáhá po
tom, komu byla z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) vyplacena jeho
pohledávka za úpadcem, zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění,
když má za to, že jí byla pohledávka vyplacena (uvažováno z pohledu hmotného
práva) neprávem, neboť třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní
podstaty „lepší právo“ než věřitel uspokojené pohledávky a tedy, kdyby bylo
postupováno podle hmotného práva, plnění by bylo náleželo třetí osobě; žaloba z
tzv. lepšího práva uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž
právo na uspokojení z konkursní podstaty (výtěžku jejího zpeněžení) bylo v
konkursním řízení porušeno (srov. též např. obdobně pro poměry žaloby z lepšího
práva uplatňované v souvislosti s exekučním řízením usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněné pod číslem 74/2005
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska hmotně právního jde v
žalobě z tzv. lepšího práva o právo z bezdůvodného obohacení, které vzniká
tehdy, jestliže věřitel pohledávky uspokojené z konkursní podstaty získal na
úkor třetí osoby majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Shodně srov. i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014 a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn.
28 Cdo 3722/2015. Jak
při žalobě z lepšího práva vyplývající z exekuce, tak i při žalobě z lepšího
práva, která je uplatňována v souvislosti s konkursním řízením, soud posuzuje
podle hmotného práva, zda má k předmětu zpeněžení (výtěžku konkursu či exekuce)
lepší právo třetí osoba (žalobce), nebo ten, kdo byl uspokojen v konkursu či v
exekuci. 2) V rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod
číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel,
že zástavní dlužník je osobou, která je povinna strpět, aby k úhradě závazku
osobního dlužníka vůči zástavnímu věřiteli bylo použito výnosu z prodeje jeho
majetku (výnosu z prodeje zástavy). (Jen) v tomto smyslu se na zástavu i pro
konkursní účely pohlíží jako na majetek osobního dlužníka. Z uvedeného zřetelně
plyne oslabení vlastnického práva ve prospěch práva zástavního (vlastník
zástavy /zástavní dlužník/ je povinen použít zástavu ke krytí cizích dluhů /k
uhrazení závazku osobního dlužníka/). 3) V rozsudku ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 29 Odo 86/2003, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2005, pod číslem 180, Nejvyšší soud na
uvedené závěry navázal a vysvětlil, že zástava je hodnotou určenou ke krytí
závazku osobního dlužníka, bez zřetele k tomu, že vlastnicky náleží jiné osobě
(zástavnímu dlužníku) a pro úplnost dodal, že pouze ta část čistého výtěžku
zpeněžení zástavy, jež převyšuje výši zajištěné pohledávky, musí být v případě,
že šlo o zpeněžení majetku osoby podle § 27 odst. 5 ZKV, vydána této osobě
(zástavnímu dlužníku). Jen do této výše totiž (podle obecné úpravy zástavního
práva) zástavní dlužník „ručí“ zástavou za splnění závazku osobního dlužníka a
vrácení částek jdoucích nad tento rámec by se domohl tzv. žalobou z lepšího
práva. 4) Při žalobě z lepšího práva, která je uplatňována v souvislosti s konkursním
řízením, soud posuzuje podle hmotného práva, zda má k předmětu zpeněžení
(výtěžku konkursu) lepší právo třetí osoba (žalobce), nebo ten, kdo byl v
konkursu z výtěžku zpeněžení uspokojen (konkursní věřitel). Promítnuto do poměrů projednávané věci, neměly-li soudy nižších stupňů pochyby
o tom, že žalovaný byl vskutku řádným věřitelem společnosti, jeho pohledávka
byla zajištěna zástavním právem (k nemovitostem ve vlastnictví dlužnice) a byla
mu v konkursu vedeném na majetek společnosti vyplacena částka 6.990.369,- Kč
(70 % čistého výtěžku zpeněžení zástavy), není podstatné (pro výsledek daného
sporu určující), zda správce konkursní podstaty před zpeněžením zástavy dodržel
postup dle § 27 odst. 5 ZKV. Ani případné pochybení správce by totiž nic
neměnilo na závěru, že žalovaný jako zástavní věřitel měl k zástavě lepší právo
než dlužnice.
Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a
které bylo dovoláním zpochybněno, není správné (odporuje výše zmíněné
judikatuře Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Právní
názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodně v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu