28 Cdo 3722/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: hlavní město
Praha, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené
JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1. Fio banka, a.s., IČ 618 58 374, se
sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, zastoupená JUDr. Lubomírem Procházkou,
advokátem se sídlem v Jevanech 15, a 2. DREAM HOUSE, k.s. v likvidaci, IČ 271
81 286, se sídlem v Bělé nad Radbuzou, Dlouhá 129, zastoupená Mgr. Michalem
Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o zaplacení
151.149.281 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2
Cm 79/2010, o dovolání žalované 1. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
22. dubna 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, takto:
Dovolání se zamítá.
příslušenstvím zaplatit (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky
III. a IV.). Soud zjistil, že v konkursu na majetek Místního bytového podniku v
Praze 4, státního podniku v likvidaci, byla zpeněžena budova v katastrálním
území Ch., jež byla do konkursní podstaty úpadce sepsána neoprávněně, neboť
jejím vlastníkem byl žalobce. Právní předchůdkyně žalované 1. v konkursním
řízení vystupovala jako věřitel, ještě před rozdělením výtěžku zpeněžení
konkursní podstaty však svou pohledávku za úpadcem postoupila na žalovanou 2.,
o čemž byl konkursní správce informován. Jelikož nicméně byla uzavřena dohoda,
dle níž měla právní předchůdkyně žalované 1. i nadále vlastním jménem zmíněnou
pohledávku vymáhat na účet žalované 2., nebylo navrženo, aby do konkursního
řízení vstoupila nabyvatelka pohledávky. Výtěžek z prodeje nemovitosti byl pak
vyplacen na účet žalované 2., který správci konkursní podstaty coby platební
místo sdělila právní předchůdkyně žalované 1. Na tomto skutkovém základě soud
uzavřel, že žalovaná 2. je vůči žalobci, jemuž ke zpeněženému majetku tzv.
svědčilo lepší právo, pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného
obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Naopak na straně žalované 1.
pasivní věcná legitimace dána není, ve vztahu k ní tudíž musela být žaloba na
vydání předmětného majetkového prospěchu zamítnuta.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271,
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., napadených odvoláním
žalobce, zrušil a věc tomuto soudu v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu
řízení (řízení o odvolání žalované 2. proti výrokům II. a IV. prvoinstančního
rozhodnutí bylo pravomocně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne
18. 3. 2014, č. j. 2 Cm 79/2010-253). Odvolací soud soudu prvního stupně předně
vytkl, že připustil, aby petit žaloby zněl na uložení platební povinnosti
žalované 1. nebo žalované 2., poněvadž tato formulace v obecné rovině naznačuje
alternativní vymezení okruhu účastníků, jež je v občanském soudním řízení
nemyslitelné. Za daných okolností bylo nicméně možné vycházet z toho, že
žalobce mínil uplatnit svůj nárok proti oběma žalovaným, již mají postavení
samostatných společníků v rozepři. Vrchní soud dále aproboval skutková zjištění
soudu prvního stupně, konstatoval ovšem, že závěr o nedostatku pasivní věcné
legitimace žalované 1. je chybný. Účastnicí konkursu byla totiž právě její
právní předchůdkyně, ve vztahu k níž bylo konkursním soudem rozhodnuto o
uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty. Na jaký účet
(platební místo) bylo plnění poukázáno a zda žalovaná 1. byla ke dni vydání
rozvrhového usnesení z hmotněprávního hlediska nositelkou přihlášené
pohledávky, označil odvolací soud za nerozhodné. Prvoinstanční rozsudek tak
nemohl obstát jako správný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1., jež nejprve
obsáhle zrekapitulovala skutkové okolnosti sporu, přičemž zejména vyzdvihla, že
postoupení pohledávky za úpadcem mezi její právní předchůdkyní a žalovanou 2. proběhlo toliko v rámci zajištění úvěru. Dovolatelka se domnívá, že nemůže být
sankcionována za to, že si její právní předchůdkyně počínala v souladu s
požadavky na náležitou obezřetnost osob podnikajících v bankovním sektoru. V
okamžiku rozvrhu výtěžku ze zpeněžení nemovitosti žalobce byla již hmotněprávní
nositelkou přihlášené pohledávky žalovaná 2., jež s právní předchůdkyní
žalované 1. uzavřela dohodu ve smyslu § 530 obč. zák., v souladu s níž měla
posléze jmenovaná uplatňovat dané právo v konkursním řízení vlastním jménem na
účet žalované 2. Žalovaná 1. přitom žádné plnění z konkursní podstaty
neobdržela, jelikož byl výtěžek fakticky vyplacen přímo žalované 2. (patrně
bylo plněno na účet advokáta žalované 2. JUDr. D., je však právem každého
majitele pohledávky označit účet, na nějž má být plněno, a nebylo povinností
právní předchůdkyně žalované 1. zkoumat, komu onen účet náleží). Z toho, že v
průběhu konkursu (po právu) disponovala s uplatněnou pohledávkou, nelze pro
žalovanou 1. vyvozovat nepříznivé následky. Při posuzování otázky, kdo na úkor žalobce nabyl bezdůvodné obohacení, je nutno
vycházet ze skutečných hmotněprávích poměrů, nikoli z přetrvávajícího
procesního postavení předchůdkyně žalované 1. jako účastnice konkursního
řízení. Jakmile nastanou vůči dlužníku účinky postoupení (což se v předmětné
kauze stalo tím, že bylo postoupení notifikováno správci konkursní podstaty),
je povinen plnit postupníkovi, poněvadž plnění postupiteli nepřivodí splnění
závazku. Proto musí být též postupník povinen k vydání bezdůvodného obohacení,
vyjde-li najevo, že plněná pohledávka neexistovala. Pro řešený spor z
předeslaného plyne, že se žalovaná 1. coby postupitelka nemohla nikterak
obohatit tím, že byla část výtěžku zpeněžení konkursní podstaty vyplacena na
účet žalované 2. Rovněž není správné opomíjet, že pro finanční sektor má
stěžejní význam rozdíl mezi běžným postoupením pohledávky a postoupením
zajišťovacím, jejichž smysl je zcela odlišný. Dovolatelka závěrem namítá nedostatky v procesním postupu soudů nižších stupňů,
jež připustily, aby se žalobce domáhal uložení platební povinnosti žalované 1. nebo žalované 2., což představuje alternativní hromadění žalob, jež judikatura
Nejvyššího soudu reprobuje. S ohledem na vše shora předestřené navrhuje žalovaná 1., aby dovolací soud
napadené usnesení změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně,
případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření reagoval na dovolatelčiny argumenty a vyslovil
mínění, že by předmětné dovolání mělo být odmítnuto. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalované 1. bylo shledáno přípustným, jelikož v něm vymezenou otázku,
zda se lze žalobou z lepšího práva domáhat vydání části výtěžku zpeněžení
konkursní podstaty na osobě, jež v konkursním řízení vlastním jménem
uplatňovala pohledávku již dříve cedovanou na jiný subjekt, dovolací soud dosud
neřešil. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se tzv. žalobou z lepšího práva
(uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) rozumí
žaloba o splnění povinnosti, kterou se po tom, komu byla z výtěžku zpeněžení
konkursní podstaty vyplacena určitá suma na úhradu jeho pohledávky za úpadcem,
třetí osoba domáhá vydání uvedeného obnosu, neboť má za to, že danému
konkursnímu věřiteli bylo plněno (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem,
čímž je třeba rozumět, že třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z
konkursní podstaty „lepší právo“ než věřitel uspokojené pohledávky (potažmo než
úpadce k věci do podstaty zahrnuté), pročež by, kdyby bylo postupováno podle
hmotného práva, sporná částka náležela právě této třetí osobě. Z hlediska
hmotněprávního jde v žalobě z lepšího práva o nárok z bezdůvodného obohacení
plněním bez právního důvodu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2661/2011, či zde dne 4. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014). Bylo již rovněž judikováno, že je přípustné, aby postupitel, který uzavřel s
postupníkem dohodu dle § 530 odst. 1 obč. zák., v souladu s níž má vůči
dlužníku vymáhat postoupený nárok vlastním jménem na účet postupníka,
uplatňoval příslušnou pohledávku nejen žalobou na plnění, ale též v rámci
konkursního řízení (srovnej zejména usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 1 VSPH 113/2011, uveřejněné pod číslem 131/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka pak Nejvyššímu soudu klade
otázku, zdali je za daných podmínek osobou, jíž se dostává plnění z výtěžku
zpeněžení konkursní podstaty (a jež je tedy potenciálně pasivně věcně
legitimována k vydání přijatého majetkového prospěchu v řízení o žalobě z
lepšího práva), postupitel, či postupník. Při řešení nastoleného problému je nutno vycházet ze závěrů, jež byly v
dosavadní judikatuře, respektive právní doktríně vysloveny při výkladu § 530
odst. 1 obč. zák. Citované ustanovení dává za splnění předepsaných podmínek
postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem na účet postupníka. Nahlíženo materiálně se jedná o zvláštní typ nepřímého zastoupení, což značí,
že se (na rozdíl od případů přímého zastoupení, v nichž práva a povinnosti
vznikají bez dalšího zastoupenému) účinky jednání postupitele projevují v jeho
vlastní právní sféře s tím, že je následně povinen převést vše, co získal, na
postupníka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32
Cdo 1711/2013, z literatury pak mimo jiné Škárová, M. In: Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1582, k pojmu nepřímého zastoupení dále srovnej
kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, ze
dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo
5273/2009). Formují se zde tedy dva rozdílné závazkové vztahy s odlišnými
stranami i obsahem práv a povinností: jednak vztah postupitele a postupníka,
jednak vztah postupitele a dlužníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003). Platí přitom, že plní-li dlužník
postupiteli oprávněnému vymáhat v souladu s § 530 odst. 1 obč. zák. postoupené
právo (a tedy i přijmout plnění na cedovanou pohledávku), zaniká tím jeho dluh
splněním (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006). Situace, v níž dojde k uzavření dohody o vymáhání postoupené
pohledávky postupitelem, je tak výjimkou z (dovolatelkou nepřiléhavě
akcentovaného) pravidla, že po notifikaci postoupení pohledávky dlužník v
zásadě nemůže splnit dluh postupiteli (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007). Shora nastíněné pojetí vztahu vyplývajícího z dohody postupitele a postupníka
ve smyslu § 530 odst. 1 obč. zák. jako nepřímého zastoupení pak implikuje, že
právě postupitele je nutno pokládat za příjemce majetkových hodnot, jež mu při
plnění svého dluhu poskytuje dlužník. Obdobný závěr ovšem musí platit i tehdy,
jestliže postupitel v konkursním řízení vystupuje v pozici věřitele a na
základě rozvrhového usnesení je mu vyplacen výtěžek ze zpeněžení konkursní
podstaty, neboť i v tomto případě postupitel vymáhá a akceptuje plnění vlastním
jménem, přičemž jeho povinnost převést přijaté užitky na postupníka je obsahem
samostatného poměru účastníků smlouvy o postoupení pohledávky.
Z vyložených
tezí rezultuje, že došlo-li při zpeněžování konkursní podstaty k prodeji věci
náležející osobě odlišné od úpadce, je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě
finančních prostředků přijatých k uspokojení přihlášené pohledávky pasivně
věcně legitimován právě postupitel jednající coby konkursní věřitel. Naznačený
závěr nemůže ve světle konstantní rozhodovací praxe (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 55/2006, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010) nikterak zvrátit
ani to, že postupitel v konkursním řízení požádal o výplatu jemu připadnuvší
části výtěžku na bankovní účet postupníka, neboť určení platebního místa je v
tomto kontextu skutečností zcela nahodilou, nezpůsobilou ovlivnit utvoření
závazku z bezdůvodného obohacení mezi osobou, jíž měl podle hmotného práva
připadnout výtěžek zpeněžení dotčené nemovitosti, a subjektem, kterému bylo
sporné plnění fakticky vyplaceno jakožto konkursnímu věřiteli. Podružného
významu platebního místa si ostatně musí být vědoma též dovolatelka, uvádí-li,
že nebyla povinna zjišťovat, zda zmiňovaný účet vskutku náležel postupníkovi,
jenž jí sdělil jeho číslo, a nikoli kupříkladu postupníkovu advokátovi. Dovolací soud této poznámce neupírá opodstatněnost, dodává ovšem, že ze
stejného důvodu bylo nerozhodné, zda účet, který právní předchůdkyně žalované
1. označila správci konkursní podstaty za účelem rozvrhu výtěžku, náležel jí,
žalované 2. či jinému subjektu. V dovolání konečně není obsažen žádný
přesvědčivý právní argument, s ohledem na nějž by se předeslané závěry neměly
prosadit v situaci, v níž byla pohledávka uplatňovaná v konkursním řízení
cedována za účelem zajištění jiného závazku. Je nezbytné výslovně zdůraznit, že dovození pasivní věcné legitimace
dovolatelky k vydání sporného majetného prospěchu nepředstavuje žádnou sankci
za obezřetnost při poskytování úvěrů ani za dispozice s pohledávkou v průběhu
konkursu. Jedná se toliko o nutný důsledek skutečnosti, že v konkursním řízení
jako nepřímá zástupkyně uplatňovala předmětnou pohledávku vlastním jménem, v
důsledku čehož sama nabývala nejen práv, ale i povinností plynoucích z vymáhání
vzpomínaného nároku (k tomu srovnej blíže např. Handlar, J. In: Fiala, J.,
Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer,
2009. s. 975-976). S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda nebylo
řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadami ohrožujícími správnost
rozhodnutí ve věci (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelce, jež upozorňuje na
soudem prvního stupně tolerovaný defekt žalobního petitu, lze dát za pravdu
potud, že judikatura nepřipouští tzv. alternativní hromadění žalob proti více
osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě stanovit, kdo je
účastníkem řízení na straně žalované.
Na žalobu, v níž jsou žalovaní označení
alternativně, je pak vskutku zpravidla třeba nazírat jako na neurčitou, a tudíž
vadnou, což implikuje nutnost vést účastníka k odstranění uvedeného nedostatku
postupem podle § 43 o. s. ř. (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4593/2009). V kontextu projednávané kauzy se však
jeví akceptovatelnou úvaha odvolacího soudu, dle níž bylo se zřetelem k
veškerým okolnostem věci možné chápat žalobcem zvolený petit coby návrh na
uložení povinnosti k zaplacení sporné částky oběma žalovaným, vedený procesní
opatrností a snahou reagovat na v řízení uplatněná tvrzení žalované 1. (obdobně
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2271/2013), z čehož plyne, že projednání takto formulované žaloby nezakládá v
daném případě vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Existenci jiných procesních vad, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti, dovolací soud nezjistil. Jelikož bylo zároveň napadené usnesení z
pohledu uplatněných dovolacích důvodů shledáno věcně správným, nezbylo než
dovolání žalované 1. v souladu s § 243d písm. a) o. s. ř. zamítnout. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.