U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce Chaos, s. r. o., se sídlem v Čadci, Hurbanova 208/62, PSČ 022 01,
Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45533199, zastoupeného JUDr.
PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12,
PSČ 120 00, proti žalovanému P. S., zastoupenému Mgr. Marianem Pavlovem,
advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, PSČ 500 03, o
zaplacení částky 5 miliónů Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 18 C 30/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. ledna 2015, č. j. 21 Co
325/2014-997, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 34.606 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí,
k rukám zástupce žalovaného.
[1] Rozsudkem ze dne 7. ledna 2014, č. j. 18 C 30/2010-936, Okresní soud v
Hradci Králové (dále jen „okresní soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (Chaos, s. r. o.) domáhal (jako právní
nástupce původního žalobce Randa s. r. o. z titulu singulární sukcese) vůči
žalovanému (P. S.) zaplacení částky 5 miliónů Kč s příslušenstvím tvořeným
zákonným úrokem z prodlení za dobu od podání žaloby do zaplacení (bod I. výroku). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na
náhradě nákladů řízení částku 449.878 Kč (bod II. výroku). [2] Žalobce požadoval zaplacení předmětné částky jako ušlého zisku za dobu od
1. března 2008 do 8. února 2010, coby důsledku porušení povinnosti žalovaného
(jako správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a. s.) vydat původnímu
žalobci v konkursní podstatě úpadce sepsané stroje, jež byly předmětem dohody o
narovnání uzavřené mezi původním žalobcem a žalovaným dne 19. prosince 2007
(dále jen „dohoda o narovnání“). Okresní soud pak dospěl po provedeném
dokazování k závěru, že žalovaný se nedopustil vytýkaného porušení povinností,
když důvodem, pro který po uzavření dohody o narovnání stroje nevyloučil z
konkursní podstaty a nevydal žalobci, byla skutečnost, že byly v nájmu třetí
osoby [BUSTREX s. r. o. (dále jen „společnost B“)] a jeho snaha splnit dohodu o
narovnání po jejím uzavření (na základě jednání se společností B a původním
žalobcem) byla bezvýsledná. [3] K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. ledna
2015, č. j. 21 Co 325/2014-997:
1/ Potvrdil rozsudek okresního soudu (první výrok). 2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci rozhodnutí na
náhradě nákladů odvolacího řízení částku 34.606 Kč (druhý výrok). [4] Odvolací soud po doplnění dokazování uzavřel, že napadené rozhodnutí je
věcně správné, byť se zcela neztotožnil s důvody, na nichž je založeno. Konkrétně dospěl odvolací soud k těmto závěrům:
1/ Odvolací soud posuzoval činnost žalovaného v době od sepsání dohody o
narovnání; posuzování doby, jež předcházela uzavření této dohody, brání
překážka věci rozhodnuté. Původní žalobce totiž uplatnil vůči žalovanému ušlý
zisk za dobu od 1. ledna 2007 do 18. prosince 2007 v řízení vedeném u Okresního
soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 185/2007 a argumentace, kterou nárok
odůvodňoval v onom řízení, je shodná s argumentací v této věci. Přitom jak
Okresní soud ve Svitavách (v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 5 C
185/2007-198), tak Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako
odvolací soud (v rozsudku ze dne 19. října 2010, č. j. 22 Co 173/2010-325)
uzavřel, že žalovaný v onom období neporušil žádnou povinnost uloženou mu
zákonem nebo konkursním soudem. 2/ Z provedených důkazů vyplývá, že k žádosti žalovaného z 12. listopadu 2007
udělil konkursní soud 21. listopadu 2007 souhlas s vyloučením věcí (jež byly
následně předmětem dohody o narovnání) z konkursní podstaty úpadce.
Dohoda o
narovnání obsahuje závazek správce konkursní podstaty vyloučit označené stroje
z konkursní podstaty a ujednání, že listinou opravňující původního žalobce se
stroji nakládat, je písemné potvrzení správce konkursní podstaty, že jsou
stroje vyloučeny z konkursní podstaty (bod 3. 4. dohody o narovnání). Toto
písemné potvrzení pak obsahuje protokol ze dne 19. prosince 2007 sepsaný
notářkou Annou Volencovou. 3/ Dohoda o narovnání sice obsahovala závazek správce konkursní podstaty stroje
předat, správce konkursní podstaty by však mohl předat pouze ty stroje, které
by měl sám v držení. To podle výsledků dokazování nebyl případ předmětných
strojů, které byly v držení nájemce. Nepředání strojů tak není v příčinné
souvislosti se vznikem tvrzené škody. Původní žalobce získal oprávnění se
stroji nakládat na základě písemného potvrzení správce konkursní podstaty o
vyloučení strojů, nikoli na základě jejich předání. 4/ Odvolací soud souhlasí se žalobcem v tom, že stroje byly vyloučeny z
konkursní podstaty a že žalovaný o tom dne 19. prosince 2007 vydal prohlášení
před notářem. Veškeré další úkony ve vztahu k vydání strojů od nájemce tak měl
a mohl činit původní žalobce, nikoli žalovaný (který ztratil oprávnění se
stroji nakládat). To ostatně vyplynulo i z návrhu kupní smlouvy, kterou původní
žalobce (s vědomím existence nájemní smlouvy) hodlal prodat stroje nájemci
(společnosti B). 5/ Poté, co žalovaný pozbyl (vyloučením z konkursní podstaty) oprávnění se
stroji nakládat, nemohl vypovědět nájemní smlouvu (takový závazek narovnání
neobsahuje) ani dosáhnout vydání strojů od nájemce. Všechna tato oprávnění
svědčila od 19. prosince 2007 původnímu žalobci. Odtud odvolací soud shodně s
okresním soudem uzavírá, že žalovaný neporušil v době od 19. prosince 2007
žádnou právní povinnost v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody v
období od 1. března 2008 do 8. února 2010.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce „v celém rozsahu“ dovolání,
jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, namítaje, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
[6] Za dovolacím soudem neřešenou má dovolatel otázku, zda správce konkursní
podstaty, který vyloučil věci z konkursní podstaty úpadce, má povinnost tyto
věci předat osobě, v jejíž prospěch je vyloučil, a to za situace, kdy se k
jejich předání výslovně zavázal v písemně uzavřené dohodě.
[7] V této souvislosti dovolatel v mezích ohlášeného dovolacího důvodu
argumentuje i tím, že to byl výhradně žalovaný, kdo od 5. března 2007 do 31.
března 2009 stroje pronajímal společnosti B.
[8] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné,
eventuálně zamítnout.
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[10] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a
pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř.,
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v posouzení
otázky dovoláním předestřené je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
[11] Judikatura Nejvyššího soudu je především ustálena v závěru, že při úvaze,
zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám
dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 31 Cdo
3737/2012, uveřejněného pod číslem 60/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek [rozsudek je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[12] Věcného přezkumu pak nevyžaduje (obecně vzato) odpověď na otázku, zda
správce konkursní podstaty má povinnost předat (vydat) věc původně sepsanou do
konkursní podstaty osobě, v jejíž prospěch ji vyloučil. Taková otázka totiž
stojí (v kontextu podaného dovolání) na zjevně nepřiléhavém předpokladu, že
každou sepsanou věc má správce konkursní podstaty také v držbě. Opak se podává
již z ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
ve znění účinném do 31. prosince 2007, pro věc rozhodném (dále též jen „ZKV“),
jež výslovně počítá s tím, že sepsaná věc se může nacházet u jiné osoby, což
podporuje i judikatura k tomuto ustanovení. Srov. např. usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 1 Ko 68/2001, uveřejněné pod číslem
69/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 525/2003, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2006, pod číslem 72.
[13] Pro užívání věci třetí osobou [osobou odlišnou od správce konkursní
podstaty na straně jedné a od osoby domáhající se vyloučení sepsané věci z
konkursní podstaty na straně druhé (vylučovatele)] na základě nájemního poměru
lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29
Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 27/2003)]. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že správce
konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku
konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky
(například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je
úpadce vlastníkem věci.
[14] K závěrům obsaženým v R 27/2003 se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku
ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod číslem 43/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 30. července 2009,
sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo
5432/2007, v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, v
usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, v usnesení ze dne
31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp.
zn. 29 Cdo 2393/2010, a v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo
3793/2010, uveřejněném pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
[15] Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs
33/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu) a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04, a ze dne 23. srpna 2007,
sp. zn. II. ÚS 645/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp.
zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, kterážto rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách
Ústavního soudu).
[16] Všechna tato rozhodnutí řeší (zjednodušeně řešeno) možný konflikt založený
střetem práva konkursního, jež se prosazuje soupisem majetku do konkursní
podstaty úpadce, s právem osoby, jež uplatňuje (domnělé či skutečné) silnější
právo k témuž majetku. Jakkoli tomu tak nemusí být vždy (srov. § 6 odst. 3 ZKV
nebo § 27 odst. 5 ZKV), začasté se takový konflikt odehrává na poli sporu o
vlastnické právo k sepsanému majetku [vlastnické právo si osobuje úpadce,
respektive jeho konkursní podstata reprezentovaná správcem konkursní podstaty,
i ona osoba (vylučovatel)]. Po dobu, po kterou takový konflikt probíhá (po
kterou se prostřednictvím vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV řeší spor o
příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě), předurčují účinky soupisu
k výkonu vlastnických práv k sepsanému majetku správce konkursní podstaty
úpadce (což dokládá výše citovaná judikatura).
[17] Závěrů shrnutých v odstavcích [13] až [16] se Nejvyšší soud následně
dovolal v rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2015, pod číslem 18. V
něm dále vysvětlil (ve shodě s tím, jak účinky změny pronajímatele pojmenovával
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013,
v § 680 odst. 2), že právo požadovat po nájemci věci úhradu dlužného nájemného
za dobu, kdy trvaly účinky soupisu věci do konkursní podstaty úpadce, přechází
dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní
podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty úpadce zpět na původního
pronajímatele. Tamtéž dodal, že obdobně to platí pro vymáhání bezdůvodného
obohacení (ve výši obvyklého nájemného) vzniklého tím, že určitá osoba užívala
věc bez právního důvodu v době, kdy trvaly účinky jejího soupisu do konkursní
podstaty úpadce; v takovém případě přechází právo vymáhat bezdůvodné obohacení
dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní
podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty úpadce na vlastníka věci.
[18] Jinak řečeno, v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu nebylo a není
žádných pochyb o tom, že nastanou-li účinky vyloučení ze soupisu konkursní
podstaty úpadce ohledně majetku, který má v nájmu třetí osoba, vstupuje osoba,
v jejíž prospěch vyloučení působí (vylučovatel, jímž byl v této věci původní
žalobce), do práv pronajímatele, která do té doby svědčila správci konkursní
podstaty úpadce. Je současně zjevné, že v takovém případě nedochází k předání
majetku, neboť ten má (stále) v držení nájemce (vůči němuž vylučovatel vstoupil
do práv pronajímatele).
[19] Výrok o nákladech řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně 27. září 2017
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu