29 Cdo 3652/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobce JUDr. René Huška, advokáta, se sídlem v Brně, Dvořákova 635/4, PSČ 602
00, jako správce konkursní podstaty úpadce STAVEX BRNO SPOL. S R.O. v
likvidaci, identifikační číslo osoby 00566225, zastoupeného JUDr. Václavem
Zemanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sedláčkova 212/11, PSČ 301 00, proti
žalovanému Dopravnímu podniku města Brna, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 151,
PSČ 656 46, identifikační číslo osoby 25508881, zastoupenému JUDr. Milošem
Jedličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Masarykova 439/9, PSČ 602 00, o
zaplacení částky 69.783,840,- Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
15 Cm 107/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 11. července 2012, č. j. 1 Cmo 50/2012-129, takto:
I. Dovolání proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 11. července 2012, č. j. 1 Cmo 50/2012-129, o nákladech řízení,
se odmítá.
II. Dovolání proti druhému výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 11. července 2012, č. j. 1 Cmo 50/2012-129, o věci samé, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 87.749,20 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Rozsudkem ze dne 21. října 2011, č. j. 15 Cm 107/2008-107, zamítl Krajský soud
v Brně žalobu, kterou se žalobce (Ing. Bc. Radomír Daňhel, jako správce
konkursní podstaty úpadce STAVEX BRNO SPOL. S R. O. v likvidaci) domáhal vůči
žalovanému (Dopravnímu podniku města Brna, a. s.) zaplacení částky 69.783,840,-
Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho,
že:
1/ Žalobce uplatňuje žalovanou částku jako obvyklou cenu nájemného za to, že
žalovaný užíval (označené) nemovitosti v době, kdy byly sepsány v konkursní
podstatě úpadce. 2/ Žalobce sepsal nemovitosti do konkursní podstaty úpadce 21. července 2000. 3/ Žalovaný užíval (spravoval) nemovitosti na základě dohody s jejich
vlastníkem (statutárním městem Brnem) z 23. dubna 1997 a souhlas žalobce s
jejich užíváním nikdy neměl. 4/ Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2009, č. j. 55/39 Cm
95/2000-518, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října
2010, č. j. 6 Cmo 19/2010-551 (který nabyl právní moci 20. prosince 2010), byly
nemovitosti vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, s tím, že
tam nikdy nepatřily. Na tomto základě soud poukázal na ustanovení § 18 a § 19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uzavíraje, že obecně
lze konstatovat, že od okamžiku sepsání věci do konkursní podstaty je oprávněn
s ní nakládat toliko správce konkursní podstaty. Ten je též oprávněn věc držet,
užívat a brát z ní užitky, tedy případně vybírat z věcí užívaných jinou osobou
i nájem. Uplatňuje-li však k věci sepsané do konkursní podstaty právo jiná
osoba, která podala vylučovací žalobu, nesmí správce konkursní podstaty do
pravomocného skončení řízení o žalobě věc zpeněžit ani s ní jinak nakládat,
ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem žaloby. Obdobně se v soudní praxi vyvinul názor (uvedl dále soud), že správce konkursní
podstaty, jenž po dobu do pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě
pobírá např. nájem související s věcí, o jejíž vyloučení jde, je povinen tyto
finanční prostředky shromažďovat a vést odděleně tak, aby je při neúspěchu ve
sporu mohl vydat úspěšnému vylučovateli. V situaci, kdy vlastník sepsaných
nemovitostí uspěl s vylučovací žalobou (s tím, že nemovitosti nebyly oprávněně
sepsány) by podle soudu odporovalo dobrým mravům vyložit ustanovení § 18 odst. 3 ZKV tak, že žalovaný bude zavázán zaplatit obvyklé nájemné z užívaných
nemovitostí za dobu jejich soupisu v konkursní podstatě. Správce konkursní
podstaty je (totiž) povinen vydat užitek, který pobíral z věci pojaté a
následně vyloučené ze soupisu majetku konkursní podstaty, vlastníku věci. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (první výrok),
potvrdil jej v zamítavém výroku o věci samé (druhý výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (třetí výrok).
Podle odvolacího soudu má rozhodnutí soudu o vyloučení nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce konstitutivní charakter. Na jeho základě
nemůže správce konkursní podstaty vymáhat úhradu za užívání nemovitosti ve
smyslu ustanovení § 18 odst. 3 ZKV nejen po právní moci rozhodnutí, ale již od
samého počátku, když v této souvislosti je nutno posuzovat věc tak, jako by k
sepsání nemovitostí (do konkursní podstaty úpadce) ani nedošlo. Po právní moci
takového rozhodnutí zanikla žalobci aktivní legitimace k podání žaloby v této
věci nejen ohledně nájemného za dobu po právní moci rozhodnutí o vylučovací
žalobě, nýbrž i za celou dobu před právní mocí rozhodnutí o vylučovací žalobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal
jako nový žalobce dovolání JUDr. René Hušek, jenž se po rozhodnutí odvolacího
soudu stal novým správcem konkursní podstaty úpadce na základě usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2012, č. j. 39 K 45/98-1468. Dovolatel opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a požaduje,
aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel - ač zastoupen advokátem - dovolání výslovně nepřipíná k žádnému z
dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Z obsahového hlediska je však dovolání kritikou správnosti právního
posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Podstata dovolací argumentace pak tkví v polemice se závěrem odvolacího soudu,
že po pravomocném rozhodnutí o vyloučení pronajatých nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty nesvědčí správci konkursní podstaty úpadce aktivní
věcná legitimace k uplatnění žalovaného nároku. Dovolatel zdůrazňuje, že po
celou dobu, kdy nemovitosti byly sepsány v konkursní podstatě úpadce, je
žalovaný užíval bez právního důvodu a nepochybně tak získal na úkor žalobce
bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat zpět do konkursní podstaty. Poukázal též na to, že žalovaný je právnickou osobou odlišnou od vlastníka
nemovitostí, které byly vyloučeny ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce
až právní mocí soudních rozhodnutí o vylučovací žalobě jejich vlastníka. Míní, že pro dobu do právní moci rozhodnutí o vylučovací žalobě je nutno
respektovat ustanovení § 18 odst. 3 ZKV a podotýká, že rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 10. prosince 2009 upravuje pouze vztahy mezi účastníky
(vlastníkem nemovitostí a správcem konkursní podstaty úpadce). Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za
správné. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení, je
Nejvyšší soud odmítl bez dalšího podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, které je - stejně jako další rozhodnutí
Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, je Nejvyšší soud shledává přípustným podle
ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí ve věci samé přisuzuje Nejvyšší soud řešení otázky dovoláním
předestřené (tedy otázky, zda správce konkursní podstaty je po pravomocném
rozhodnutí o vyloučení věci ve vlastnictví třetí osoby ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce oprávněn požadovat vůči tomu, kdo věc bez právního
důvodu užíval za trvání soupisu, vydání bezdůvodného obohacení). Potud jde o
otázku dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězenou. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se
zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být)
zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Podle ustanovení § 18 ZKV soupis podstaty (dále jen „soupis“) provede správce
podle pokynů soudu za použití seznamu předloženého úpadcem a za součinnosti
věřitelského výboru (odstavec 1). Soupis je listinou, která správce opravňuje
ke zpeněžení sepsaného majetku. Do soupisu se zapisují i věci, práva nebo jiné
majetkové hodnoty, které nenáležejí úpadci (§ 6 odst. 3), ale mají být
zpeněženy; jejich zapsání do soupisu je správce povinen oznámit jejich
vlastníku nebo jiné osobě, která s nimi nakládá, a jde-li o nemovitosti, i
příslušnému katastrálnímu úřadu. Na žádost osoby, která uplatňuje svá práva k
věci, právu nebo jiné majetkové hodnotě, vydá správce osvědčení o tom, zda
konkrétní věc, právo nebo jiná majetková hodnota byla nebo nebyla zapsána do
soupisu podstaty (odstavec 2). Jakmile je věc, právo nebo jiná majetková
hodnota zapsána do soupisu, může s ní nakládat pouze správce nebo osoba, jíž k
tomu dal správce souhlas (odstavec 3). Kdo má věc náležející do podstaty, je
povinen to oznámit správci, jakmile se dozví o prohlášení konkursu, a musí
umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a
zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím
vzniklou (odstavec 4). Dle ustanovení § 19 ZKV, jsou-li pochybnosti, zda věc, právo nebo jiná
majetková hodnota náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou
o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech,
které zpochybňují zařazení věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do soupisu
(odstavec 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc, právo nebo jiná majetková
hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu
proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc,
právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně (odstavec 2). Do uplynutí lhůty k podání žaloby a po dobu do pravomocného skončení řízení o
žalobě nesmí správce věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zpeněžit ani s ní
jinak nakládat, ledaže tím odvrací hrozící škodu na majetku, který je předmětem
žaloby (odstavec 3). V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení zákona o konkursu
a vyrovnání po celou dobu, za kterou je požadováno bezdůvodné obohacení, a
později změn nedoznala. Závěr, že správce konkursní podstaty je po dobu trvání účinků soupisu majetku
do konkursní podstaty oprávněn s tímto majetkem nakládat i v průběhu sporu o
vyloučení majetku ze soupisu konkursní podstaty tak, že jej pronajme (a bude
inkasovat nájemné), je v rozhodovací praxi soudů závěrem letitým a ustáleným. Srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
května 2002, sp. zn. 29
Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 27/2003“). V něm Nejvyšší soud uzavřel, že správce
konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku
konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky
(například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je
úpadce vlastníkem věci. K závěrům obsaženým v R 27/2003 se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze
dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1478/2005, uveřejněném pod číslem 43/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 30. července 2009,
sp. zn. 29 Cdo 3233/2007, v usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo
5432/2007, v usnesení ze dne 23. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 1248/2008, v
usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 4287/2008, v usnesení ze dne
31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3188/2009, v rozsudku ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2393/2010 a v rozsudku ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo
3793/2010, uveřejněném pod číslem 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 97/2012“). Jde rovněž o výklad souladný s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 8 Afs
33/2007, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
správního soudu) a s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 19. června 2007, sp. zn. II. ÚS 659/04 a ze dne 23. srpna 2007,
sp. zn. II. ÚS 645/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. III. ÚS 220/04, uveřejněný pod číslem 58/2005 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, kterážto rozhodnutí jsou dostupná na webových stránkách
Ústavního soudu). Všechna tato rozhodnutí řeší (zjednodušeně řešeno) možný konflikt založený
střetem práva konkursního, jež se prosazuje soupisem majetku do konkursní
podstaty úpadce, s právem třetí osoby, jež uplatňuje (domnělé či skutečné)
silnější právo k témuž majetku. Jakkoli tomu tak nemusí být vždy (srov. § 6 odst. 3 ZKV nebo § 27 odst. 5 ZKV),
začasté se takový konflikt odehrává na poli sporu o vlastnické právo k
sepsanému majetku (vlastnické právo si osobuje úpadce, respektive jeho
konkursní podstata reprezentovaná správcem konkursní podstaty, i třetí osoba). Po dobu, po kterou takový konflikt probíhá (po kterou se prostřednictvím
vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 ZKV řeší spor o příslušnost sepsaného
majetku ke konkursní podstatě), předurčují účinky soupisu k výkonu vlastnických
práv k sepsanému majetku správce konkursní podstaty úpadce (což dokládá výše
citovaná judikatura). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu též nepochybuje o tom, že vyzní-li spor o
příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě ve prospěch třetí osoby
(vylučovatele) [jestliže podle pravomocného rozsudku soudu vydaného v řízení o
vylučovací žalobě podle § 19 odst.
2 ZKV nenáleží sepsaná věc do konkursní
podstaty], může se tato osoba (jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v
konkursní podstatě a tam užíván) domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci
konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní
podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela. Srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71. Přitom
posouzení, zda a v jakém rozsahu budou třetí osobě vydány též plody a užitky
nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku (mezi něž patří i nájemné,
které nájemce sepsaného majetku uhradil do konkursní podstaty úpadce), bude
závislé (jen) na posouzení, zda byly nabyty (ve shodě s § 458 odst. 2 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném v době vydání napadeného
rozhodnutí, pro věc rozhodném) v dobré víře. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1786/2009, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 10 -11, ročník 2011, pod číslem 165. Srov. dále v obdobných
souvislostech (ohledně osudu leasingových splátek, uhrazených leasingovým
nájemcem do konkursní podstaty po dobu trvání účinků soupisu předmětu leasingu,
poté, co původní leasingový pronajímatel vyhraje spor o vyloučení předmětu
leasingu ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce) i důvody R 97/2012. Může-li poté, co je sepsaný majetek pravomocným soudním rozhodnutím vyloučen ze
soupisu majetku konkursní podstaty, zabránit požadavku úspěšného vylučovatele
na vrácení (vydání) plodů a užitků, jež konkursní podstata z tohoto majetku
získala po dobu trvání účinků soupisu, jen úspěšná obrana založená na tvrzení,
že tyto plody a užitky byly nabyty v dobré víře, pak tím více platí, že plody a
užitky, jež se do konkursní podstaty nedostaly v době trvání účinků soupisu,
již do ní nelze úspěšně vymáhat poté, co soud pravomocně určil, že majetek (z
nějž plody a užitky vzešly) ke konkursní podstatně nepřísluší (že se vylučuje
ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce). Lze tedy shrnout, že právo požadovat po nájemci věci úhradu dlužného nájemného
za dobu, kdy trvaly účinky soupisu věci do konkursní podstaty úpadce, přechází
dnem právní moci rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní
podstaty úpadce, ze správce konkursní podstaty úpadce zpět na původního
pronajímatele. Obdobně to platí pro vymáhání bezdůvodného obohacení (ve výši
obvyklého nájemného) vzniklého tím, že určitá osoba užívala věc bez právního
důvodu v době, kdy trvaly účinky jejího soupisu do konkursní podstaty úpadce; v
takovém případě přechází právo vymáhat bezdůvodné obohacení dnem právní moci
rozhodnutí, jímž soud vyloučil věc ze soupisu konkursní podstaty úpadce, ze
správce konkursní podstaty úpadce na vlastníka věci. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ve výsledku správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před
středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti zamítnuto
(co do výroku o věci samé) a zčásti odmítnuto (co do výroků o nákladech
řízení), čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání ze dne 13. listopadu 2012), která podle ustanovení § 7
bodu 7. a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. prosince 2012, činí 72.220,- Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady
za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 15.229,20,-
Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku
87.749,20 Kč. K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalované podle
advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu