29 Cdo 3584/2019-689
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců
Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce SOUDEK s. r. o.,
se sídlem v Plzni, Foglarova 1400/4a, PSČ 323 00, identifikační číslo osoby 252
22 589, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně,
Jaselská 202/19, PSČ 602 00, proti žalovanému M. L., advokátu, se sídlem XY,
jako správci konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo
osoby 257 80 590, zastoupenému Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, za účasti 1) FPL, spol. s. r.
o., se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby
445 66 409, zastoupeného JUDr. Janem Vrbou, advokátem, se sídlem v Liberci, Na
Poříčí 116/5, PSČ 460 01, 2) ČESKÉ PRODEJNÍ s. r. o., se sídlem v Liberci,
Šlikova 133/28, PSČ 460 06, identifikační číslo osoby 250 57 456, 3) V. V.,
narozeného XY, bytem XY, 4) J. V., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejších
účastníků řízení na straně žalovaného, o vyloučení věci z konkursní podstaty,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 4/2013, o dovolání
žalovaného a prvního vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 3. června 2019, č. j. 16 Cmo 3/2019-629, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou ze dne 10. dubna 2013 se žalobce (SOUDEK s. r. o.) domáhal
vůči žalovanému (M. L., jako správci konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s. r.
o.) vyloučení označených nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce.
Žalobu odůvodnil tím, že nemovitosti nabyl od prodávajícího K. K. na základě
kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem uzavřené dne 1. září 2000
(dále jen „kupní smlouva“) a je jako jejich vlastník rovněž veden v katastru
nemovitostí. Podle žalobce není dán žádný vztah úpadce ke sporným nemovitostem
a správce konkursní podstaty sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty
neoprávněně, navíc bez uvedení důvodu soupisu.
2. Rozsudkem ze dne 28. února 2019, č. j. 58 Cm 4/2013-584, Městský soud
v Praze (dále jen „konkursní soud“):
[1] Zamítl žalobu (bod I. výroku).
[2] Určil, že žalovaný a vedlejší účastníci na straně žalovaného (FPL,
spol. s r. o., ČESKÁ PRODEJNÍ s. r. o., V. V. a J. V.) nemají právo na náhradu
nákladů řízení (bod II. výroku).
3. Přitom šlo o v pořadí druhé rozhodnutí konkursního soudu o věci samé.
První (vyhovující) rozsudek konkursního soudu ze dne 7. ledna 2016, č. j. 58 Cm
4/2013-242, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. dubna 2017, č. j.
13 Cmo 7/2016-341, a věc vrátil konkursnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Konkursní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že kupní
smlouva je absolutně neplatným právním úkonem (podle § 196a zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, a § 37 a § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, dále jen „obč. zák.“), přičemž skutečnost, že katastrální úřad
povolil vklad vlastnického práva žalobce „nemůže být rozhodující“. S ohledem na
svůj právní názor se konkursní soud dále nezabýval „důvody, které žalovaného
vedly k zápisu věcí do konkursní podstaty úpadce“, neboť pro zamítnutí žaloby
měl s odkazem na § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen
„ZKV“) za postačující skutečnost, že „úpadkyni“ (správně žalobci) nesvědčí
„právo vylučující zařazení věcí do konkursní podstaty“.
5. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června
2019, č. j. 16 Cmo 3/2019-629, změnil rozsudek konkursního soudu tak, že žalobě
vyhověl (první výrok) a uložil žalovanému a vedlejším účastníkům zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
6. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinností žalovaného je při
soupisu majetku do konkursní podstaty tvrdit důvod soupisu a sdělit jej osobě
dotčené soupisem tak, aby mohla řádně uplatnit nebo bránit svá práva před
soudem.
7. Žalovaný sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce,
nicméně netvrdil žádné skutečnosti, které by mohly být podkladem pro tento
soupis (ani právní poměr úpadce ke sporným nemovitostem, ani kladný výsledek
jím podané žaloby o určení neúčinnosti nebo neplatnosti právního úkonu úpadce,
ba ani postup podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV). Žalobce v řízení prokázal své
vlastnické právo ke sporným nemovitostem platným nabývacím titulem řádně
vloženým do katastru nemovitostí; oproti tomu úpadce žádné (ani sporné) hmotné
právo ke sporným nemovitostem nemá a v minulosti nikdy neměl.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které podle
jeho obsahu směřuje proti prvnímu výroku (o věci samé) a jehož přípustnost
vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. ledna 2013, namítaje, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí, popřípadě je změnil tak, že se žaloba zamítá.
Dovolatel předestírá Nejvyššímu soudu k řešení následující právní otázky:
[1] Musí žalobce k vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu konkursní
podstaty úpadce prokázat neoprávněnost soupisu věci do majetku konkursní
podstaty i to, že právo vylučující soupis svědčí jemu?
[2] Je třeba zkoumat v řízení o vylučovací žalobě jako předběžnou otázku
platnost právního úkonu, jímž žalobce své právo odůvodňuje?
[3] Má postup správce konkursní podstaty podle § 19 odst. 1 ZKV přednost
před úpravou obsaženou zejména v ustanovení § 123 a § 126 obč. zák.?
[4] Mohou být v rámci téhož konkursního řízení konkursní věřitelé
zastoupeni stejným právním zástupcem jako účastníci řízení o vylučovací žalobě?
[5] Je žaloba podána řádně i v případě, že ji podal „vyloučený“ zástupce
žalobce?
[6] Zakládá nepodání vylučovací žaloby nevyvratitelnou domněnku
oprávněnosti soupisu majetku do konkursní podstaty?
[7] Je absolutně neplatná smlouva, která je uzavřena mezi dvěma
společnostmi, jež jsou řízeny osobami blízkými, za účelem „vyvádění majetku“?
[8] Má v řízení o vylučovací žalobě přednost právo konkursních věřitelů
na uspokojení pohledávek nebo neexistující právo žalobce?
[9] Platí v České republice princip jednoty právního řádu a princip
rovnosti osob zúčastněných na řízení?
[10] Má evidence majetku v soupisu konkursní podstaty za následek právo
ke zpeněžení tohoto majetku bez ohledu na vlastnictví?
[11] Je správce konkursní podstaty povinen zjišťovat majetek úpadce bez
ohledu na jeho součinnost?
[12] Má odvolací soud právo k výkonu dohlédací činnosti v konkursním
řízení namísto konkursního soudu?
9. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu,
podal dovolání i první vedlejší účastník (FPL, spol. s. r. o.), jenž vymezuje
přípustnost dovolání (ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění od 1. ledna
2013) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
se žaloba zamítá.
10. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2007) plyne z ustanovení § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). K
tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněný pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“). Skutečnost, že odvolací soud účastníky
řízení nepřiléhavě poučil o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s.
ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013, a že se dovolání (nesprávně) opírá právě
o ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, nemá
na závěr, že pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád ve znění
účinném do 31. prosince 2007, žádného vlivu. Poukaz dovolatelů na úpravu
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v aktuálním znění je
tudíž právně bezcenný.
K dovolání prvního vedlejšího účastníka.
11. Dovolání prvního vedlejšího účastníka v rozsahu, v němž směřuje
proti prvnímu výroku napadeného rozsudku o věci samé, Nejvyšší soud bez dalšího
odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř., jako podané
osobou, která k němu není oprávněna. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sb.
rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25
Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sb. rozh. obč.
12. Dovolání prvního vedlejšího účastníka v rozsahu, v němž směřuje
proti druhému výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, Nejvyšší soud
odmítl jako objektivně nepřípustné. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sb. rozh. obč.
K dovolání žalovaného.
13. Dovolání, jež je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/
o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně
bezdůvodné.
14. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze
skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v
dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám
dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října
2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč.,
a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem
10/2014 Sb. rozh. obč. Právní posouzení věci je (přitom) obecně nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V intencích
těchto závěrů tedy platí, že i tam, kde je dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu přípustné bez dalšího (ze zákona) má v rovině dovolacího důvodu dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. smysl odpovídat na otázky pokládané dovolatelem
(řešit je) jen tehdy, jde-li o právní otázky, na jejichž řešení napadené
rozhodnutí spočívá nebo mělo spočívat. Tento předpoklad nesplňují otázky č. 3
až 12, když jde o veskrze akademické otázky, odpoutané od poměrů dané věci,
jejichž řešení je pro výsledek dovolacího řízení bezcenné. K nezpůsobilosti
„akademických“ otázek srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
prosince 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uveřejněné pod číslem 47/2018 Sb.
rozh. obč.
15. Odpověď na otázky č. 1 a 2 poskytuje ustálená judikatura Nejvyššího
soudu, s níž je napadené rozhodnutí v souladu. Srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem
27/2003 Sb. rozh. obč., ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001,
uveřejněný pod číslem 9/2005 Sb. rozh. obč., ze dne 29. července 2004, sp. zn.
29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sb. rozh. obč., a ze dne 30.
června 2020, sp. zn. 29 Cdo 718/2020. Srov. též mutatis mutandis (se zřetelem k
tomu, že šlo o závěry formulované pro insolvenční poměry) i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. února 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2019, a ze dne 25. února 2021,
sen. zn. 29 ICdo 81/2019.
16. Zjevně bezdůvodnou shledává Nejvyšší soud i dovolatelovu argumentaci
vadami řízení. V intencích závěrů formulovaných na dané téma v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném
pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč., napadené rozhodnutí zjevně není
nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí též nevybočilo z mezí přezkumné činnosti
dané ustanovením § 213 o. s. ř., jak ji Nejvyšší soud vyložil např. v
rozsudcích ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 30.
října 2012, sp. zn. 23 Cdo 588/2012, či ze dne 13. března 2014, sp. zn. 21 Cdo
353/2013. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů dále srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného
odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
17. V intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 11, ročník 2002, pod číslem 210,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Odo
742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sb. rozh. obč.) je rovněž zjevné, že
žaloba nebyla neprojednatelná. Přímo k náležitostem vylučovací žaloby srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo
739/2005.
18. Napadené rozhodnutí je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu též ve vztahu k podmínkám, za nichž je soud povinen splnit poučovací
povinnost dle § 118a odst. 1 o. s. ř. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019 a judikaturu v něm
uvedenou.
19. K namítané nepředvídatelnosti (překvapivosti) napadeného rozhodnutí
budiž dodáno, že potud Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní
otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem
prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu
„překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu
nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sb.
rozh. obč.).
20. Námitkou stran nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu, který
rozhodoval o druhém odvolání ve věci, dovolatel vystihuje zmatečnostní vadu
podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Podle rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněného pod číslem
86/2006 Sb. rozh. obč., však při posuzování existence takové vady nelze v
dovolacím řízení provádět dokazování a vada by se musela bez dalšího podávat ze
spisu. V poměrech projednávané věci taková vada ze spisu neplyne.
21. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel dovolání doplnil podáním
datovaným dne 24. července 2020, podaným prostřednictvím datové schránky dne
27. července 2020. Argumenty, jež dovolatel oním podáním uplatnil coby obsahově
nové, však pro dovolací přezkum jsou právně bezvýznamné. Měnit dovolací důvody
(a to i kvalitativní změnou dovolací argumentace v rámci již uplatněného
dovolacího důvodu) totiž lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. § 242
odst. 4 o. s. ř.) a doplňující podání dovolatele tuto podmínku nesplňuje (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008,
uveřejněný pod číslem 148/2011 Sb. rozh. obč.).
22. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věta
první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného a
prvního vedlejšího účastníka na straně žalovaného bylo odmítnuto a žalobci
podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu