29 Cdo 3627/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobkyně A. – B., s. r. o., zastoupené JUDr. R. H., advokátem, proti
žalované P.z. a. s., , zastoupené JUDr. P. V., advokátem, , o námitkách proti
směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45
Cm 113/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. listopadu 2006, č. j. 9 Cmo 260/2006 – 189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou
jejího zástupce.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 27. dubna 2006, č. j. 45 Cm 113/2005 – 161, kterým tento soud ponechal v
platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 53 Sm
209/2005 –50.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí k hodnocení jednotlivých námitek uvedl,
že pokud jde o námitku řádného nepředložení směnky lze obecně konstatovat, že
výstavce směnky vlastní i avalista za výstavce mají postavení přímých dlužníků,
vůči nimž není třeba žádných zachovacích úkonů a ani s případným porušením
protestační povinnosti není spojena na straně majitele směnky žádná sankce.
Rovněž tak úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímému dlužníku
nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení. Lze uzavřít, že ve vztahu
k přímému dlužníku ze směnky (a ve vztahu k avalovi přímého dlužníka) námitka
nepředložení směnky k placení a námitka porušení protestační povinnosti nikdy
nemůže být důvodná. V dalších podrobnostech k podané námitce odvolací soud
odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
K další námitce žalované, že šlo o směnku zajišťovací pro případ, že by
výstavce směnky neodstranil nedodělky dle přílohy předávacího protokolu, a že
důvod vystavení pominul, odvolací soud zdůraznil, že žalovaná v námitkách
netvrdila obsah směnečné dohody, jejíž by byla účastníkem, a tato skutečnost
nevyplynula ani z provedeného dokazování. V této souvislosti odvolací soud
uzavřel, že žalované jako avalovi námitka, dovolávající se směnečné dohody mezi
odlišnými subjekty, nenáleží. Okolnost, že soud prvního stupně námitku
vyhodnocoval, když vycházel ze závěru, že uvedenou námitku žalovaná jako aval
uplatnit v daném případě mohla, ve svém důsledku nemění ničeho na správnosti
jeho rozsudku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka tvrdí, že porušení „protestačních povinností“ ze strany žalobkyně i
ve vztahu k žalované coby k přímému dlužníku ze směnky vede k zániku práv
žalobkyně ze směnky. Zpochybňuje správnost provedení směnečného úkonu, kterým
žalobkyně vyzvala zavázanou společnost S. R., a. s. (dále jen „společnost“) k
poskytnutí směnečného plnění.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že z provedeného dokazování
neprokázala existenci směnečné dohody mezi ní a výstavcem a snáší argumentaci
na podporu závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna předložit výstavci směnku na
částku 4,600.000,- Kč.
A konečně dovolatelka tvrdí, že i přesto, že je akcesorický charakter závazku
avalisty výrazně oslaben, avalista i osoba již směnečně zavázaná jsou v
postavení dlužníků přímých a aval svým podpisem na směnce v souladu se
směnečnou dohodou mezi ním a výstavcem přebírá ručení za směnečný peníz uvedený
na směnce. Není tak přípustné, aby vstoupí-li aval do směnečného závazku na
základě dohody s výstavcem, došlo následným svévolným jednáním výstavce ke
změně obsahu jak směnečného, tak rukojemského závazku. Pakliže tedy odvolací
soud nepřiznává žalované možnost dovolávat se podmínek směnečné dohody mezi
dalšími subjekty, čímž neshledává ani oprávněnost z tohoto titulu vznesených
směnečných námitek, je tímto nepřípustně narušeno rovné postavení obou
subjektů, jak jej předpokládá zákonná úprava.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k novému rozhodnutí s tím, že
jej zaváže právním názorem.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti napadeného
rozhodnutí a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto a jí byla přiznána náhrada
nákladů právního zastoupení.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). O případ uvedený pod písmenem b) nejde a
důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud neshledal.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní
význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená
právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Již v rozhodnutí ze dne 2. února 1999, sp. zn. 32 Cdo 519/98, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 85, v rozhodnutí ze
dne 4. května 2004, sp. zn. 29 Odo 810/2003, uveřejněném v témže časopise č.
5, ročník 2004, pod číslem 94 a v rozhodnutí ze dne 5. srpna 2003, sp. zn. 29
Odo 896/2002, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, jež ostatně bez
dalšího vyplývá z ustanovení čl. I § 17 směnečného zákona, podle kterého
směnečný rukojmí nemůže uplatnit proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky,
které se zakládají pouze na vztahu remitenta a akceptanta (popř. výstavce),
nýbrž může uplatnit námitky, které se zakládají na jeho vlastním vztahu k
remitentovi. Od závěru formulovaného v citovaných rozhodnutích nemá Nejvyšší
soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
V rozhodnutí ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007 pak nejvyšší soud
uzavřel, že úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímému
směnečnému dlužníkovi nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení. Je
tomu tak proto, že práva majitele vůči přímým dlužníkům ze směnky nejsou
podmíněna provedením žádných dalších zachovacích úkonů, mezi něž (mimo jiné)
patří právě předložení směnky k placení.
V usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat
jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Z toho pohledu je
pro přípustnost dovolání nevýznamná námitka. kterou dovolatelka vytýká
odvolacímu soudu závěr, že neprokázala existenci směnečné dohody mezi ní a
výstavcem směnky.
Protože dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobkyně sestávají z paušální
odměny advokáta za řízení v jednom stupni určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
(dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5, § 10 odst. 3,
§ 14 odst. 1 a § 15 činí 20.000,- Kč. Po snížení o 50 % podle ustanovení § 18
odst. 1 vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko jeden
úkon právní služby – vyjádření k dovolání) činí odměna 10.000,- Kč. Spolu s
režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč.
S připočtením 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, činí celková výše
nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu