29 Cdo 3641/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně
RASTRA PREFA PARDUBICE a. s. v likvidaci, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo
nám. 1484, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25296752, zastoupené Mgr.
Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, PSČ
530 02, proti žalovaným 1) M. V., 2) L. Č., 3) J. V., 4) R. Č., a 5) P. J.,
všem společně zastoupeným Mgr. Miroslavem Pytlíkem, advokátem, se sídlem v
Pardubicích, Sukova třída 1556, PSČ 530 02, o zaplacení 591.302.822,25 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm
15/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.
října 2015, č. j. 6 Cmo 235/2015-847, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. ledna 2015,č. j. 33 Cm
15/2009-549, zamítl žalobu o zaplacení 591.302.822,25 Kč s příslušenstvím z
titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti
žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §
237 o. s. ř. Dovolatelka považuje za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (ve smyslu §
237 o. s. ř.), „zda může nalézací soud nahradit vydání usnesení podle
ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., které je adresováno žalovaným, za poučení
soudem ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., které je adresováno
žalobci…“. Podle obsahu dovolání tím vytýká soudům obou stupňů (tvrzenou) vadu
řízení, spočívající v tom, že soud prvního stupně nepostupoval podle § 114b o. s. ř., když nevydal tzv. kvalifikovanou výzvu, a odvolací soud v tomto směru
nezjednal nápravu. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává závěr, podle něhož podmínky
pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. jsou splněny (mimo jiné) jen tehdy,
vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem (viz důvody
samotnou dovolatelkou citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna
2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo
3, ročníku 2009, pod číslem 37, a dále např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
14. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, či ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněného pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo
4934/2014, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015, sp. zn. 29 Cdo
3277/2013, uveřejněného pod číslem 70/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jež jsou veřejnosti dostupné - stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 - na jeho webových stránkách). Odvolací soud v projednávané věci shledal zcela správným závěr soudu prvního
stupně, který žalobu dovolatelky zamítl pro nesplnění povinnosti tvrzení a
povinnosti důkazní. Již z toho je zřejmé, že v projednávané věci podmínky pro
vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. naplněny nebyly. Závěr odvolacího soudu o nesplnění (jejích) procesních povinností ovšem
dovolatelka způsobem odpovídajícím požadavkům § 237 o. s. ř. v dovolání vůbec
nenapadla. Argumentace dovolatelky, podle níž odvolací soud přehlédl, že soud prvního
stupně její žalobu zamítl prostřednictvím nepřípustného „souhrnného zjištění“,
je nepřípadná již proto, že jí vytýká údajnou vadu řízení, aniž by ve vztahu k
ní vymezila otázku procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí
závisí. Vytýkanou vadou napadené rozhodnutí nadto zjevně netrpí, neboť odvolací
soud v něm toliko potvrdil postup soudu prvního stupně, který z důvodu
nedostatečných skutkových tvrzení dovolatelky obsažených v žalobě k dokazování
vůbec nepřistoupil a žádná skutková zjištění nečinil. Přímo z dovolatelkou
citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 29 Cdo
2337/2000, pak plyne, že se soud může dopustit pochybení formulováním tzv.
souhrnného zjištění (až) při zjišťování skutkového stavu na základě provedeného
dokazování. Dovoláním je tvrzena též zmatečnostní vada řízení ve smyslu ustanovení § 229
odst. 1 písm. e/ o. s. ř., jež má spočívat v tom, že v prvním stupni rozhodl
vyloučený soudce (JUDr. Jiří Kratochvíl). Zmatečnostní vady řízení však nejsou
(od 1. ledna 2001) způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu § 241a o. s. ř.; k
jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod
číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení
přípustnosti dovolání prostřednictvím ustanovení § 237 o. s. ř. je tudíž tato
dovolací argumentace právně bezcenná. Ve vztahu k ostatním námitkám dovolatelka nevymezuje (posuzováno podle obsahu)
předpoklady přípustnosti dovolání stanovené § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze
dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince
2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14 či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. srpna 2015,
sp. zn. IV. ÚS 3548/14). V důsledku této vady (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), kterou dovolatelka neodstranila
v dovolací lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl
učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek
hmotného či procesního práva otevíraných dalšími dovolacími námitkami; proto se
jimi nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo
3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu