29 Cdo 492/2024-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce V. D., zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, PSČ 602 00, proti žalovanému I. S., zastoupenému Mgr. Janem Rotreklem, advokátem, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o zaplacení částky 800.000 Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Cm 87/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. května 2023, č. j. 4 Cmo 39/2023-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. listopadu 2022, č. j. 22 Cm 87/2022-23, uložil žalovanému (I. S.) zaplatit žalobci (V. D.) směnečný peníz ve výši 800.000 Kč s 6% úrokem od 1. září 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu 2.666 Kč (bod I. výroku) a na náhradě nákladů řízení částku 76.131 Kč (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně předeslal, že rozhodl podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání. Vyšel přitom ze směnky, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal, z níž zjistil, že jde o směnku vlastní vystavenou v Brně dne 25. listopadu 2012 žalovaným na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 800.000 Kč, se splatností 31. srpna 2019 (dále též jen „sporná směnka). Jelikož listina obsahuje veškeré náležitosti vyžadované čl. I. § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), byl žalovaný jakožto její výstavce dle čl. I. § 78 odst. 1 ve spojení s § 28 odst. 1 směnečného zákona povinen směnku při splatnosti zaplatit. Protože tak neučinil, přísluší majiteli směnky dle čl. I. § 28 odst. 2 ve spojení s § 77 odst. 1 a § 48 odst. 1 směnečného zákona nárok na vše, co bylo žalobou vymáháno.
3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 28.652,80 Kč (druhý výrok).
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 101 odst. 4, § 115a, § 205a o. s. ř. – především nepřisvědčil výhradě žalovaného, že pro rozhodnutí dané věci bez nařízení jednání nebyly splněny zákonné předpoklady. Přitom zdůraznil, že z doručenky usnesení ze dne 31. srpna 2022, č. j. 22 Cm 87/2022-16, (kterým soud prvního stupně vyzval oba účastníky řízení, aby mu sdělili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s takovým postupem souhlasí) vyplývá, že usnesení bylo žalovanému doručeno dne 25. října 2022 do vlastních rukou a žalovaný tak měl možnost se s obsahem výzvy seznámit a reagovat na ni. Jelikož byl žalovaný pasivní, nastaly účinky zákonné fikce dle § 101 odst. 4 o. s. ř. a soud prvního stupně správně předpokládal, že žalovaný proti postupu podle § 115a o. s. ř. nemá námitky. Současně ve spise byly všechny podklady (zejména originál sporné směnky), na jejichž základě mohl soud prvního stupně o věci rozhodnout.
5. K námitce promlčení, vznesené žalovaným až v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud nejprve obecně uvedl, že námitku promlčení sice lze vznést i v průběhu odvolacího řízení, v režimu neúplné apelace, kterým je odvolací řízení ovládáno, však může odvolací soud vycházet toliko ze skutečností a důkazů, které již byly uplatněny před soudem prvního stupně. To platí i v případě, že soud prvního stupně rozhodne ve věci samé bez nařízení jednání dle § 115a o. s. ř.
6. Žalovaný v projednávané věci v odvolání uvedl, že sporná směnka nebyla opatřena datem splatnosti, ani nebylo ujednáno jakým způsobem bude datum její splatnosti vyplněno, jde tudíž o směnku splatnou na viděnou, která je promlčena. Jelikož tato tvrzení nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud nemohl přihlédnout ani k návrhu žalovaného na doplnění dokazování jeho účastnickým výslechem, kterým hodlal prokázat tvrzení o neexistenci dohody o vyplňovacím právu ke směnce. Nebyla splněna žádná z výjimek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř., jež by umožnila provést nově označený důkaz. Zjistil-li soud prvního stupně ze směnečné listiny, že směnka má vyplněné datum splatnosti 31. srpna 2019, a byla-li žaloba podána dne 5. dubna 2022, bylo nutné uzavřít, že pohledávka ze sporné směnky není promlčena (čl. I. § 70 odst. 1 směnečného zákona).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost (posuzováno dle obsahu dovolání) vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Dovolatel má dovolání za přípustné pro řešení právní otázky týkající
se „dělení důkazního břemene“, když v tomto směru je právní posouzení věci (podle jeho názoru) v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010. Dovolatel dále zdůrazňuje, že soud prvního stupně měl ve věci aplikovat ustanovení čl. I. § 69 a § 76 odst. 2 směnečného zákona, když jediné, co bylo v řízení prokázáno, je skutečnost vystavení zákonné vistasměnky; pakliže do textu směnky (následně) žalobce bez dohody se žalovaným zasáhl, nemá to ve vztahu k žalovanému vliv na existenci směnečné listiny jako zákonné vistasměnky. Přitom bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že mu dovolatel udělil oprávnění směnku (v údaji data splatnosti) vyplnit a žalobce v souladu s tímto oprávněním směnku skutečně vyplnil.
9. Za nesprávný má dovolatel rovněž postup soudu prvního stupně, který o věci rozhodl bez nařízení jednání. I kdyby šlo o skutkově jasnou záležitost, měl soud nařídit jednání, neboť jeho rozhodnutí mohlo mít „zásadní dopad do poměrů účastníků“.
10. Žalobce ve vyjádření k dovolání pouze uvedl, že soudy nižších stupňů „po řádně provedeném dokazování“ zcela správně zjistily skutkový stav věci a věc řádně právně posoudily. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, nebude-li „již dříve ze zákonných důvodů odmítnuto“.
11. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu§ 237 o. s. ř.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k dovolatelem předestřené otázce (týkající se „dělení důkazního břemene“ při uplatňování pohledávek ze směnek) ustálena v následujících závěrech:
[1] Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá.
Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[2] Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno.
[3] Ani v situaci, kdy žalobce uplatňuje práva z listiny (zajišťovací směnky), která byla původně vystavena jako blankosměnka, nemusí v žalobě (návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) tvrdit údaje o směnkou zajištěné pohledávce, případně o dalších okolnostech, jež vznik směnečné pohledávky doprovázely (např. zda předmětná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka, jaký byl podle ujednání účastníků obsah uděleného vyplňovacího práva apod.). Ohledně těchto skutečností jej nezatěžuje ani břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní. Jestliže žalovaný směnečný dlužník hodlá založit obranu (proti směnečnému platebnímu rozkazu) na námitkách nesprávného vyplnění blankosměnky, je pak na něm, aby (ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu) uvedl, jaká směnečná suma (popř. jiný chybějící údaj) měla být správně do blankosměnky doplněna a opodstatněnost takových námitek i prokázal.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015, a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, nebo rozsudků ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017, ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, a ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020.
14. Napadené rozhodnutí je s touto judikaturou v souladu a důvod přikročit ke změně uvedených závěrů Nejvyšší soud nenachází ani v argumentech obsažených v podaném dovolání. Budiž dodáno, že vzhledem ke shora uvedenému je zjevně nepatřičný (i) poukaz dovolatele na (označené) rozhodnutí Nejvyššího soudu.
15. Část dovolatelovy argumentace [námitky vztahující se k (ne)existenci dohody o vyplňovacím právu a tvrzení o tom, že bylo prokázáno, že sporná směnka nebyla blankosměnkou, nýbrž vistasměnkou] nadto netkví v polemice s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž dovolatel jejím prostřednictvím (nepřípustně) zpochybňuje správnost (soudy) zjištěného skutkového stavu. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání (§ 237 o.
s. ř.), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, přitom vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
16. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, a ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
17. Výhradami k postupu soudu prvního stupně, který (podle dovolatele nesprávně) rozhodl v dané věci podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, pak vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Taková vada ale není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění rozhodném pro tuto věc, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
18. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Byť žalobce podal (prostřednictvím advokáta) vyjádření k dovolání, které je ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), zásadně úkonem právní služby, z obsahu zmíněného podání neplynou žádné právně významné skutečnosti (žalobce v něm pouze vyjadřuje přesvědčení, že soudy nižších stupňů rozhodly věcně správně, na obsah podaného dovolání, ani dovolatelem předestíranou argumentaci nicméně žalobce nijak nereaguje). Vyjádření žalobce k dovolání za tohoto stavu Nejvyšší soud za účelně vynaložený náklad nemá.
19. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.
20. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu