29 Cdo 5096/2015-552
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně V. H., zastoupené JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 5, K Radotínu 15, PSČ 156 00, proti žalovanému Mgr. Lukáši
Raidovi, se sídlem v Ostravě, Hrabákova 1861/1, PSČ 702 00, jako správci
konkurzní podstaty úpadce Union banka, a. s. „v likvidaci“, identifikační číslo
osoby 41034261, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 447/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2015, č. j. 9 Cmo 14/2014-515,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 17. března 2014, č. j. 32 Cm 447/2004-421, Krajský soud v
Ostravě zamítl žalobu, jíž se žalobkyně (V. H.) domáhala určení, že „má po
právu“ (vůči úpadci Union bance, a. s. „v likvidaci“) pohledávku ve výši 12 000
000 Kč a úrok ve výši 4 828 700 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení
(bod II. výroku). Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, když první rozsudek
ze dne 9. září 2008, č. j. 32 Cm 447/2004-66, jímž Krajský soud v Ostravě
žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, Vrchní soud v
Olomouci usnesením ze dne 23. dubna 2009, č. j. 9 Cmo 33/2009-110, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a druhý rozsudek ze dne 27. února
2012, č. j. 32 Cm 447/2004-263, jímž Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl z
důvodu promlčení pohledávky, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. dubna
2013, č. j. 9 Cmo 20/2012-353, potvrdil v rozsahu pohledávky ve výši 8 000 000
Kč z titulu termínovaného vkladu a z titulu úroku ve výši 3 219 134 Kč a ve
zbylé části (ohledně pohledávky ve výši 12 000 000 Kč z titulu termínovaného
vkladu ze dne 23. listopadu 1995 a úroku ve výši 4 828 700 Kč) rozhodnutí
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním
názorem, že v uvedeném rozsahu pohledávka není promlčená. Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2014 (první
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Soudy vyšly především z toho, že:
1/ Právní předchůdce úpadce Evrobanka, a. s. (dále jen „banka“) uzavřela s
Nakladatelstvím H & H, a. s. (dále jen „dlužník“), zastoupeným žalobkyní, dne
22. listopadu 1995 úvěrovou smlouvu o kontokorentním úvěru č. K/288/95 ve znění
dodatků č. 1 a 2 (dále též jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě se banka
zavázala poskytnout dlužníku úvěr do výše 28 000 000 Kč, který měl být splacen
do 22. listopadu 1996. Dohodnutým způsobem zajištění úvěru byl „termínovaný
vklad u banky ve výši 12 000 000 Kč, č. účtu, č. smlouvy 27001185 viz
ručitelská smlouva, která byla součástí této smlouvy“. 2/ Žalobkyně uzavřela s bankou ručitelskou smlouvu č. K/288/95 k zajištění
úvěrové smlouvy. V ní se zavázala uhradit bance dlužnou částku nesplaceného a
touto smlouvou zajištěného úvěru včetně úroků, jakož i částky nesplacených
dílčích splátek inkasním příkazem z libovolného svého účtu. Současně žalobkyně
souhlasila, aby předmětem ručení byl termínovaný vklad č. 2942288 ve výši 12
000 000 Kč vinkulovaný u banky. 3/ Dopisem ze dne 22. listopadu 1996 a dne 5. března 1997 vyzvala banka
žalobkyni, jakožto ručitelku, k doplacení úvěru včetně příslušenství, s tím, že
nebude-li debetní zůstatek uhrazen, bude úvěr splacen z vkladů na termínovaných
účtech s poukazem na ručitelskou smlouvu. 4/ Banka (jako postupitel) uzavřela s Českou finanční, s. r. o. (jako
postupníkem) dne 28. března 1994 (správně 1997) smlouvu o postoupení pohledávek
(dále též jen „postupní smlouva“) specifikovaných v příloze postupní smlouvy
označené za její nedílnou součást.
Postupní smlouva byla dále upravována
dodatky číslo 1 (ze dne 1. října 1997), číslo 2 (ze dne 20. května 1999) a
číslo 3 (ze dne 23. září 1999). 5/ Banka (jako postupitel) oznámila postoupení pohledávky dlužníku
přípisem ze dne 1. října 1997, doručeným dne 6. října 1997. Z oznámení vyplývá,
že nesplacená výše úvěru činí k 31. srpnu 1997 celkem 23 298 043,23 Kč. 6/ Žalobkyně v dopise ze dne 14. dubna 1997 potvrdila převzetí
společného dopisu banky a Union banky, a. s. (dále též jen „úpadce“) ze dne 17. března 1997, v němž bylo žalobkyni oznámeno, že pozdější úpadce přejímá veškeré
dluhy banky za svými věřiteli, s tím, že udělila souhlas s převzetím dluhu a
nadále považuje za svého dlužníka pozdějšího úpadce. 7/ Za období od 1. dubna 1997 do 27. listopadu 1997 byly žalobkyni vyplaceny
úroky ve výši celkem 878 491,70 Kč, a to z části na její účet a následně dle
dodatku sjednaného dne 30. listopadu 1996 na účet. 8/ Ze zápisu z jednání pozdějšího úpadce a České finanční, s. r. o. ze
dne 16. října 1997 a ze dne 22. října 1997 vyplývá, že předmětem jednání bylo
předání oznamovacích dopisů klientům a ručitelům o postoupení pohledávky banky
České finanční, s. r. o. včetně notifikační povinnosti, přičemž v příloze č. 3,
která je součástí těchto zápisů, je uveden kontokorentní úvěr vůči dlužníku ve
výši 23 298 043,23 Kč. 9/ K žádosti České finanční s. r. o. pozdější úpadce převedl dne 27. listopadu 1997 z termínovaného účtu žalobkyně částku 12 000 000 Kč ve prospěch
účtu číslo. 10/ Žalobkyně si přihlásila do konkursního řízení úpadce nevykonatelnou
pohledávku z titulu smlouvy o termínovaném vkladu č. 20001185 ze dne 23. listopadu 1995 ve výši 12 000 000 Kč a pohledávku z titulu úroků z této smlouvy
ve výši 4 828 700 Kč (za dobu od 1. dubna 1997 do 29. května 2003) a dále
pohledávku na základě smlouvy o termínovaném vkladu č. 0027002692 ze dne 11. června 1996 ve výši 8 000 000 Kč a pohledávku z titulu úroků z této smlouvy ve
výši 3 219 134 Kč (za dobu od 1. dubna 1997 do 29. května 2003). 11/ Pohledávky z titulů nevyplacených vkladů ve výši 12 000 000 Kč a 8 000 000
Kč popřel při přezkumném jednání konaném 18. října 2004 správce konkursní
podstaty co do pravosti. Pohledávky z titulu úroků ve výši 4 828 700 Kč a 3 219
134 ze smluv o termínovaném vkladu popřel správce konkursní podstaty co do
pravosti při přezkumném jednání konaném dne 12. února 2007. Soud prvního stupně dospěl (i s přihlédnutím k okolnostem, jež souvisely s
uzavřením ručitelské smlouvy) k závěru, že ručitelská smlouva i přes určité
nepřesnosti obsahovala dostatečným způsobem vymezení závazků, za něž žalobkyně
ručí s odkazem na úvěrovou smlouvu. Podle soudu prvního stupně žádné zákonné
ustanovení nezakazuje, aby součástí ručitelského prohlášení byla dohoda o
vinkulaci finančních prostředků na účtu. Vůlí stran při uzavírání smlouvy o
ručení byl jednak závazek žalobkyně jako ručitelky, jednak závazek žalobkyně
vinkulovat na účtu banky finanční prostředky pro případ, že nebude uhrazen
kontokorentní úvěr a zároveň udělit bance oprávnění k inkasu.
Nelze odhlédnout
od toho, že žalobkyně byla členkou představenstva dlužníka, který čerpal
předmětný kontokorentní úvěr a byla velmi dobře informována o ekonomické
situaci dlužníka i o tom, jakým způsobem nakládal s finančními prostředky
poskytnutými bankou. Poté, co byla postoupena pohledávka z kontokorentního úvěru České finanční, s. r. o., došlo k převedení finančních prostředků vinkulovaných ve prospěch
věřitele – banky (byly použity k úhradě dluhu z kontokorentního úvěru), proto
nesvědčí žalobkyni právo k finančním prostředkům na (terminovaném) účtu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně nejprve uzavřel, že případná
neplatnost postupní smlouvy ze dne 28. března 1997, ve znění dodatků, není ve
vztahu mezi postupníkem (jeho právním nástupcem) a žalobkyní, právně významná. Otázku, zda pohledávka byla platně postoupena, lze totiž řešit jen ve sporu
mezi postupitelem a postupníkem. Oznámil-li postupitel (banka) dopisem ze dne
1. října 1997, doručeným klientu (svému dlužníku) dne 6. října 1997, že
pohledávku postoupil, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky,
přičemž výjimky uvedené v § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“), nebyly tvrzeny, natož prokázány. Odvolací soud, poukazuje na § 524 odst. 2 obč. zák., dále dovodil, že na
postupníka (Českou finanční, s. r. o.), přešlo také zajištění pohledávky, takže
věřitelem ze smlouvy o terminovaném vkladu se na základě smlouvy o postoupení
pohledávky stala Česká finanční, s. r. o. Za situace, kdy částka 12 000 000 Kč
uložená na terminovaném vkladu byla dne 27. listopadu 1997 převedena na účet
postupníka, který tuto částku vinkulovanou ve prospěch banky použil na úhradu
dluhu ze smlouvy o kontokorentním úvěru, došlo tím k ukončení smlouvy o
terminovaném vkladu. Ve vztahu k přihlášeným úrokům z vkladu odvolací soud uzavřel, že žalobkyni
náležely úroky jen za dobu do ukončení smlouvy o terminovaném vkladu, tj. za
dobu od 1. dubna 1997 do 27. listopadu 1997, a úroky za uvedené období (ve výši
878 491,70 Kč) byly též žalobkyni vyplaceny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil. Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů v otázce
uplatnění námitky neplatnosti postupní smlouvy a s poukazem na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. 22 Cdo 522/2012, tvrdí, že
uzavřením postupní smlouvy byla dotčena na svých právech. Dále má za to, že
spolu s postoupením pohledávky z kontokorentního úvěru (došlo-li k jejímu
platnému postoupení) nepřešlo na postupníka oprávnění k termínovanému vkladu a
pohledávka z účtu termínovaného vkladu se nemohla stát započitatelnou vůči
pohledávce z kontokorentního úvěru. Odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1594/2005, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura číslo 8, ročník 2008, pod číslem 119, dovolatelka zdůrazňuje, že
ujednání o užití termínovaného vkladu je dohodou o způsobu plnění závazku z
ručitelské smlouvy, který nelze považovat za právo, jež podle § 524 odst. 2
obč. zák. přechází na postupníka. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání – dále též jen „ZKV“ (§ 433 bod I. a § 434), s
přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a
vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory
vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona
o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 – dále
jen „o. s. ř.“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b/ zjevně nejde (soud
prvního stupně rozhodl i v předchozích rozhodnutích o zamítnutí žaloby) a důvod
založit přípustnost dovolání podle písmene c/ [tedy tak, že dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam] Nejvyšší soud nemá. Řešením právní otázky oprávněnosti žalobkyně namítat neplatnost smlouvy o
postoupení pohledávky z (totožné) úvěrové smlouvy se Nejvyšší soud zabýval již
ve sporu o určení pravosti pohledávky, projednávané v incidenčním sporu vzešlém
z konkursního řízení úpadce Nakladatelství H & H, a. s. (dlužníka z úvěrové
smlouvy), přičemž závěry, k nimž dospěl, jsou beze zbytku aplikovatelné také v
předmětném řízení. V rozsudku ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo
1277/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod
číslem 90, Nejvyšší soud s poukazem na závěry přijaté v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009,
sp. zn.
31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek dovodil, že jestliže postupitel oznámil dlužníku, že
pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá [s výjimkou případů
uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník
prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho
právního postavení], vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici
obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Dovolatelka poukazuje na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 522/2012, v němž Nejvyšší soud
uzavřel, že absolutní neplatnosti právního úkonu (zejména smlouvy), se může
dovolávat s úspěchem každá osoba, která na tom má právní zájem, tedy i osoba,
jež není účastníkem smlouvy (smlouvy o postoupení pohledávek), byť oprávnění
třetích osob dovolat se neplatnosti právního úkonu podmiňuje možným příznivým
dopadem na právní postavení této třetí osoby. S uvedeným rozhodnutím však výše
učiněný závěr nekoliduje. Ve věci sp. zn. 22 Cdo 522/2012 dovolatel tvrdil, že
postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního
postavení, pročež nebýt postoupení pohledávky, nedošlo by k jejímu započtení na
úhradu kupní ceny. Situace dovolatelky je však zcela odlišná, neboť pro
dovolatelku, jakožto osobu poskytující zajištění pohledávky (jež je
postupována), je relevantní, zda povinnost plnit z pozice ručitelky (resp. osoby poskytující jiný druh zajištění) trvá, není však její věcí, kdo
pohledávku vymáhá, když nejde o případ uvedený v § 525 obč. zák., a ani
postoupení pohledávky nemělo za následek zhoršení jejího právního postavení. Dovolatelka dále předestírá otázku, zda sjednané „zajištění termínovaným
vkladem“ je právem s pohledávkou spojeným, které s postupovanou pohledávkou
přechází na postupníka, respektive zda jde o sjednaný způsob plnění peněžitého
závazku, který je uplatnitelný pouze mezi účastníky smlouvy. Nejvyšší soud např. již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005, uveřejněném pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 80/2007“), vysvětlil, že s postoupenou pohledávkou
přechází podle § 524 odst. 2 obč. zák. i její příslušenství (§ 121 odst. 3 obč. zák.) a všechna práva s ní spojená, i když tato práva nejsou výslovně ve
smlouvě o postoupení pohledávky konkretizovaná (§ 528 odst. 1 obč. zák.). Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že slovním spojením „práva s pohledávkou
spojená“ se rozumí zejména práva věřitele na zajištění pohledávky (např. zástavní právo, které zajišťuje postoupenou pohledávku), právo na soudní
uplatnění pohledávky (nárok) včetně oprávnění exekučně ji vymoci (viz i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 2164/2010). Uvedené odpovídá principu, že pohledávka přechází v tom stavu, v jakém v době
postoupení existovala. V důvodech R 80/2007 Nejvyšší soud dále uvedl, že od účinnosti postoupení
svědčí jistota postupníkovi a zároveň s pohledávkou přechází z postupitele na
postupníka zajišťovací prostředky.
Není přitom rozhodné, zda právo spojené s
postupovanou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. Zajištění
pohledávky trvá i nadále a svědčí postupníkovi. Jestliže tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že byla-li smlouva
o termínovaném vkladu č. 27001185 ze dne 23. listopadu 1995 uzavřena (jak
vyplývá z ručitelské smlouvy) k zajištění smlouvy o kontokorentním úvěru,
přičemž pohledávka ze smlouvy o úvěru byla postoupena na postupníka Českou
finanční, s. r. o., přešlo na postupníka podle § 524 odst. 2 obč. zák. též
zajištění této pohledávky, není uvedený závěr v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Poukazuje-li dovolatelka na rozsudek sp. zn. 29 Odo 1594/2005, v němž Nejvyšší
soud uzavřel, že postoupením pohledávky ze smlouvy o úvěru nepřechází na
postupníka dohoda o způsobu plnění peněžitého závazku, neboť nejde o právo
spojené s pohledávkou, pak dovolatelka pomíjí, že v označené věci bylo sjednáno
oprávnění inkasovat úroky úvěru z běžného účtu dlužníka. V posuzované věci
oproti tomu z ručitelské smlouvy nepochybně vyplývá, že termínovaný vklad měl
zajišťovat pohledávku ze smlouvy o úvěru, byl zřízen výlučně jako jistota a za
tímto účelem byl také vinkulován u banky. Jelikož dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218
písm. c/ o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo
odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2017
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu