29 Cdo 704/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce
Garančního systému finančního trhu, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 49 71 03 62, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem,
advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, proti žalované
Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, o zaplacení částky
11.011.357,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 19 C 17/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 16. října 2015, č. j. 14 Co 6/2013-360, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2015, č. j. 14 Co
6/2013-360, se ve čtvrtém a pátém výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. srpna 2012, č. j. 19 C
17/2005-258, jsa vázán právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 22. října
2010, č. j. 14 Co 76/2010-172, jímž Městský soud v Praze zrušil jeho předchozí
rozsudek ze dne 20. března 2008, č. j. 19 C 17/2005-121, uložil žalované
zaplatit žalobci (Fondu pojištění vkladů) částku 9.534.247,- Kč s 6,5% úrokem z
prodlení od 1. února 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky
1.477.110,- Kč „s požadovaným zákonným úrokem z prodlení od 1. února 2002 do
zaplacení“ zamítl (výrok II.) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení
žalobci ve výši 1.498.528,27 Kč (výrok III.).
Městský soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 8. února 2013,
č. j. 14 Co 6/2013-297, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve
věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 9.534.247,- Kč s
příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku ve věci samé jej potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud k dovolání žalobce (Fondu pojištění vkladů) rozsudkem ze dne 24. června 2015, č. j. 29 Cdo 1864/2013-322, rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. února 2013, č. j. 14 Co 6/2013-297, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. října 2015, č. j. 14 Co 6/2013-360,
zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (první výrok), rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 9.534.237,- Kč
zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (druhý výrok), rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 10,- Kč s 6,5% úrokem
z prodlení od 1. února 2002 do zaplacení, ohledně 6,5% úroku z prodlení z
částky 9.534237,- Kč od 1. února 2002 do 10. září 2015 a v zamítavém výroku ve
věci samé potvrdil (třetí výrok) a rozhodl, že žalobci nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (čtvrtý výrok) a před soudem
odvolacím a dovolacím (pátý výrok). Ve vztahu k výrokům, jimiž nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení
před soudy všech stupňů odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 142 odst. 1 a
2, § 146 odst. 2 větu druhou a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) – uzavřel, že žalobce měl ve věci dílem plný úspěch
(co do částky 9.534.237,- Kč vzal žalobce žalobu zpět pro plnění žalované) a po
11. červenci 2012, kdy „došlo k neúspěšnému rozšíření žaloby“, převážný úspěch;
příslušela by mu tedy náhrada nákladů řízení. Současně však shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro aplikaci ustanovení §
150 o. s. ř., neboť „bylo dosaženo účelu zákonné úpravy § 41a a násl. zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne
30. května 1994, o systémech pojištění vkladů, když vklady žalované ve
Slovenské republice byly pojištěny, i když na základě dobrovolného přihlášení
žalované k pojistnému systému ve Slovenské republice.“ Dále zdůraznil, že
výklad povinnosti žalované přispívat do Fondu pojištění vkladů v České
republice v rozhodném období i za její pobočku ve Slovenské republice „byl
skutečně nejednoznačný, jak dokládají rozporná soudní rozhodnutí vydávaná v
této věci“, jakož i skutečnost, že žalobce nebude „výrazně majetkově poškozen,
když dlouhotrvající soudní řízení přinese žalobci majetkový prospěch ve formě
úroků z prodlení“. Proti čtvrtému a pátému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce
dovolání, maje za to, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (konkrétně od závěrů vyslovených v
usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014 a
ze dne 8. června 2015, sp. zn. 32 Cdo 4953/2014). Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, polemizuje se závěrem odvolacího soudu o splnění podmínek pro
aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.
a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se nedostatečně zabýval okolnostmi, pro
které je možné ve výjimečných případech nepřiznat procesně úspěšnému účastníku
právo na náhradu nákladů řízení, „komplexně nezjišťoval poměry účastníků řízení
a možný dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení“. Podle dovolatele nemohlo být
dosaženo účelu zákona o bankách, jelikož „právě na základě porušení tohoto
zákona vznikla žalované na základě povinnost zaplatit dovolateli žalovanou
částku. Důvodně lze pochybovat „o nejednoznačnosti výkladu“ (ohledně vzniku
povinnosti žalované přispívat do Fondu pojištění vkladů v České republice i za
její pobočku ve Slovenské republice), když správný právní názor (následně
potvrzený Nejvyšším soudem) vyslovil soud prvního stupně již 22. října 2010. Navíc rozdílný právní názor soudů různých stupňů nemůže jít k tíži dovolatele,
neboť „je zcela nepřípustné trestat účastníka řízení nepřiznáním náhrady
nákladů řízení za skutečnost stojící na straně soudů“. Konečně dovolatel
poukazuje na rozdílnou funkci a význam úroků z prodlení a náhrady nákladů
řízení. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním napadených
výroků za správné a nad rámec důvodů rozhodnutí odvolacího soudu poukazuje na
důvody vzniku soudního sporu. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony. V průběhu dovolacího řízení se dnem nabytí účinnosti zákona č. 374/2015 Sb., o
ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu (tj. dnem 1. ledna 2016),
změnil Fond pojištění vkladů vzniklý podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve
znění účinném do 31. prosince 2015, na Garanční systém finančního trhu (srov. ustanovení § 198 odst. 1 a § 252 zákona č. 374/2015 Sb.). K této změně Nejvyšší
soud přihlédl při označení žalobce v záhlaví tohoto usnesení. Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to v řešení
otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 150 o. s. ř.; v
tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem odporuje judikatuře
Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud
náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl (odstavec 1). Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odstavec 2).
Podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., jestliže některý z účastníků řízení
zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li
však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který
byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník
řízení).
Podle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele,
nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s
mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení
zcela nebo zčásti přiznat.
Judikatura Nejvyššího soudu a Ústavní soudu spočívá na závěrech, podle nichž:
1) Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů
civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní
právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při
této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní
sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má
hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl
soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jež
tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení § 150
o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně
hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel
náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Přitom zejména v
procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla (zde výjimku z
pravidla obsaženého v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., formulovanou v
ustanovení § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně.
Srov. důvody usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013,
uveřejněného pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně
tam obsažených odkazů na judikaturu Ústavního soudu (ze dne 5. listopadu 20089,
sp. zn. I. ÚS 2862/07 a ze dne 12. ledna 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08).
2) Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze
považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu
libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve
věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k
náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto
nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o
nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.
Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových
sfér účastníků může mít z hlediska aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. vliv
pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo
jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže
však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají
skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
Viz např. důvody usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013 a ze
dne 23. srpna 2015, sp. zn. 21 Cdo 3217/2016.
3) Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům
účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale
také oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k
uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj
účastníků v průběhu řízení a podobně. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího
řízení by mělo být ? ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního
stupně ? jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek ze dne 25.
září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 24. února 2016, sp.
zn. 29 Cdo 556/2014).
4) Okolnost, že jednotlivé (soudní) instance měly na právní
kvalifikaci věci odlišné názory, nemůže být použita pro ospravedlnění aplikace
§ 150 o. s. ř., neboť nelze klást k tíži účastníka řízení skutečnost stojící na
straně soudů (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn.
II. ÚS 828/06).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do splnění
podmínek pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.) shora uvedené judikatuře
neodpovídá [odvolací soud jednak nepřihlédl ke všem právně významným okolnostem
(pominul zejména poměry žalované), jednak přihlédl k okolnostem, které užití
ustanovení § 150 o. s. ř. neospravedlňují (např. k rozdílným právním názorům
soudů nižších stupňů na důvodnost žaloby, jakož i k délce prodlení žalované s
peněžitým plněním (a s tím souvisejícímu vzniku nároku žalobce na úhradu úroků
z prodlení)] a dovolání žalobce tak nelze upřít důvodnosti, Nejvyšší soud
rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s.
ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu