32 Cdo 4953/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Priton Management, S. A., se sídlem v Belize City, Blake
Building, Suite 306, Corner of Eyre & Hutson Street, P. O. BOX 2670, Belize,
zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská
989/51a, proti žalovanému M. T., o zaplacení částky 123 777,45 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 35 EC
353/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7.
března 2014, č. j. 25 Co 797/2012-268, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2014, č. j. 25 Co
797/2012-268, se v pátém výroku zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu v tomto
rozsahu k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 9. května 2012, č. j. 35 EC
353/2010-184, ve znění opravného usnesení ze dne 11. září 2012, č. j. 35 EC
353/2010-200, zastavil řízení o zaplacení částky 37 000 Kč (výrok I.),
žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 80 759,68 Kč s příslušenstvím tam
specifikovaným do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), rozhodl o vrácení
části soudního poplatku žalobkyni (výrok III.) a žalovanému uložil zaplatit
žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 32 320 Kč (výrok IV.). V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II., kterou byl
žalovaný zavázán k zaplacení úroků ve výši 9,9 % z částky 12 617,40 Kč od 22. února 2012 do zaplacení (první výrok), rovněž jej potvrdil v části výroku II.,
kterou byl žalovaný zavázán k zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % z
částky 31 510 Kč od 22. února 2012 do 9. května 2012 a k zaplacení úroků z
prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou (dále jen „ČNB“)
zvýšené o osm procentních bodů z částky 31 510 Kč od 10. května 2012 do
zaplacení (druhý výrok), změnil rozsudek v části výroku II., kterou byl
žalovaný zavázán k zaplacení úroků z prodlení ve výši 7,75 % z částky 2 339,33
Kč od 22. února 2012 do 9. května 2012 a k zaplacení úroků z prodlení ve výši
repo sazby stanovené ČNB zvýšené o osm procentních bodů z částky 2 339,33 Kč od
10. května 2012 do zaplacení, a žalobu zamítl (třetí výrok), změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku II. co do lhůty k plnění tak, že žalovanému
uložil plnit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 3 000 Kč vždy do
každého 15. dne měsíce pod ztrátou výhody splátek (čtvrtý výrok), žalovanému
uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 1
000 Kč (pátý výrok) a odmítl odvolání žalovaného proti výroku II. v části
týkající se smluvní pokuty ve výši 17 617 Kč (šestý výrok). Proti pátému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
tvrdíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky aplikace ustanovení §
150 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo
jde o otázku, zda je možno za důvod hodný zvláštního zřetele podle tohoto
ustanovení považovat okolnost, že procesně (téměř zcela) úspěšný žalobce je v
závazkovém vztahu, ze kterého spor vzešel, stranou silnější a procesně
neúspěšný žalovaný stranou slabší, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla
řešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
napadeném pátém výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby napadené
rozhodnutí změnil a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení před soudy
všech stupňů. Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že učinila
vše pro mimosoudní vyřízení věci. Uvádí, že k zesplatnění pohledávky došlo v
srpnu 2008, kdy byl po vážném úrazu v pracovní neschopnosti a nebyl schopen
dostát svým závazkům.
Po ukončení pracovní neschopnosti (na počátku roku 2009)
do doby přiznání invalidního důchodu byl po dobu šesti měsíců zcela bez příjmů,
pak začal řešit svou situaci úhradou dluhů na nájemném, za elektřinu,
přestěhoval se a našel si práci odpovídající jeho omezené pracovní schopnosti. Kontaktoval své věřitele a začal s úhradou dluhů. Od 1. října 2010 je
zaměstnán, na pohledávku žalobkyně začal splácet v květnu 2010, kdy mu
žalobkyně v upomínce sdělila údaje k platbám. Žalobkyni vysvětlil svou situaci
a snažil se sjednat formou dohody nebo uznání dluhu platební kalendář. Právní
zástupce žalobkyně mu ale sdělil, že mimosoudní řešení není pro věřitele
výhodné, že pohledávku bude žalovat a požadovat náklady právního zastoupení. Vzhledem k tomu, v jaké byl situaci, neměl na jednorázovou úhradu. Splácel
proto v roce 2010 a 2011 pravidelně každý měsíc po 3 000 Kč. V roce 2012 se mu
narodil syn a manželka nastoupila mateřskou dovolenou, čímž opět došlo v jeho
rodině k poklesu příjmů. Obrátil se na advokátní kancelář Mgr. Rašovského ve
snaze vyřešit splátkovým kalendářem pohledávku žalobkyně. Pracovnice kanceláře
mu sdělila, že mu nemůže na základě pokynu věřitele schválit žádný písemný
splátkový kalendář, protože věřitel má právo na úhradu pohledávky najednou. Současně mu oznámila, že za každou splátku, kterou uhradí, dojde ke zpětvzetí
žaloby, a dluh se tak navýší asi o 6 000 Kč, tedy o jeden úkon právní služby. Vzhledem k tomu, že mohl splácet asi 2 000 Kč měsíčně, dluh by se neumořoval,
ale narůstal nejen o úroky a úroky z prodlení, ale také o náklady právního
zastoupení. Předpokládal, že odvolací řízení nebude trvat dlouho, v obavě z
nárůstu nákladů proto přestal splácet do doby, než bude o nákladech řízení
rozhodnuto. Nesouhlasí proto s tvrzením žalobkyně, že učinila vše pro
mimosoudní řešení sporu a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu jako věcně správné potvrdil. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se
při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho
důvodnosti. Z ustanovení § 150 o. s. ř. vyplývá, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního
zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního
setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů
řízení zcela nebo zčásti přiznat. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 6. listopadu
2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo
4384/2013, ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, ze dne 29. května
2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo
2234/2014, ze dne 2. března 2015, sp. zn. 32 Cdo 3103/2014, která jsou
veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách, nebo usnesení uveřejněné pod
číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) opakovaně vyjádřil
zásady výkladu a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř., přičemž tak učinil i s
přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu. Vysvětlil, že okolnostmi hodnými
zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v
konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu
účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k
soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále zdůraznil, že obecně platí, že
náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150
o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis,
který by zakládal zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o
ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují
zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů
řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat
tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech
řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že
okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů
řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo
jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení
povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z
hlediska aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke
skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než
účastníku druhému, okolnosti další.
Nemůže však jít o libovolné okolnosti
řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. K tomu lze připomenout, že zejména v
procesním právu je nutné každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku
formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že ustanovení §
150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními
stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně
hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel
náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v
souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se
proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností
souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto
stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. (srov. např. nález Ústavního soudu
ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Úvaha soudu, zda jde o výjimečný
případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení
všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry
účastníků řízení). Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté
prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května
2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, uveřejněný pod číslem 75/2001 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění
nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky
řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový
postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý
zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. března 2006, sp. zn. II. ÚS 237/05, uveřejněný pod číslem 48/2006 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu). Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud
odůvodnil použití ustanovení § 150 o. s. ř. majetkovými poměry žalovaného a
odkazem na výše v rozsudku popsanou situaci, kdy k odůvodnění rozhodnutí o
úhradě přisouzené částky ve splátkách uvedl, že žalobkyně je společnost
zabývající se vymáháním pohledávek a soudu je z jeho činnosti známo, že je při
této své činnosti úspěšná, a zároveň konstatoval, že majetkové postavení
žalobkyně je dobré, jejím ziskem je narůstající příslušenství neuspokojené
pohledávky, smluvní pokuty a vyzískané náklady řízení. Postup odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř.
není správný,
neboť se majetkovou a sociální situací žalovaného blíže nezabýval, neuvedl,
jaké jsou současné příjmy a výdaje žalovaného, nezjistil chování žalovaného a
žalobkyně v době před zahájením soudního sporu, zda žalovaný kontaktoval
právního zástupce žalobkyně za účelem mimosoudního řešení úhrady dluhu, jak
tvrdí ve vyjádření k dovolání, a pokud ano, z jakého důvodu k dohodě o
mimosoudním řešení nedošlo, zda se tak stalo z důvodu na straně žalobkyně,
resp. jejího právního zástupce, nezabýval se blíže majetkovou sférou žalobkyně,
vycházel pouze z toho, co je mu z jeho činnosti známo, a nezabýval se ani tím,
jak se takové rozhodnutí dotkne jejích majetkových poměrů. Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že v souladu s výše uvedenými
právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nepostupoval. Odvolací soud
nijak nevysvětlil, v čem spatřoval výjimečnost okolností, na nichž založil
aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., a proč je považoval za důvody hodné
zvláštního zřetele. Je zřejmé, že ve světle uvedené judikatury Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu je posouzení okolností, na nichž odvolací soud založil
rozhodnutí o nákladech řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř., neúplné a tím i
nesprávné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho pátého výroku (§
243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.). Otázkou, zda za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. lze považovat okolnost, že procesně úspěšný účastník je v závazkovém vztahu,
z něhož spor vzešel, stranou silnější, se dovolací soud nezabýval, neboť na
této okolnosti odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení nezaložil. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.