29 Cdo 778/2018-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně ALTEA EUROPE spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, U Lužického Semináře
114/46, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 27 65 95 77, proti žalovaným 1)
V. M., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radoslavem Vagaským, advokátem,
se sídlem v Praze 7, U Garáží 1611/1, PSČ 170 00, 2) J. V., narozené XY, bytem
XY a 3) att firm s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 8, Kyselova 1185/2,
PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 28 49 51 44, o zaplacení částky 48.000,-
Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
50 Cm 66/2015, o dovolání první žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 2. prosince 2016, č. j. 5 Cmo 331/2016-94, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2016, č. j. 5 Cmo
331/2016-94, se ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2016, č. j. 50 Cm 66/2015-54,
(mimo jiné) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (ALTEA EUROPE spol. s r. o.)
domáhala vůči žalovaným (1/ V. M. 2/ J. V. a 3/ att firm s. r. o.), aby jí
zaplatili společně a nerozdílně částku 48.000,- Kč s 6% úrokem od 6. května
2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 160,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (včasné) odvolání (č. l. 61).
V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 21. listopadu 2016 (č. l. 77),
došlým odvolacímu soudu dne 24. listopadu 2016, žalobkyně navrhla, aby na její
místo do řízení vstoupila společnost Viva Natura Koření s. r. o., se sídlem v
Praze 10, náměstí Přátelství 1518/3, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 24
27 62 19 (dále jen „společnost“). Tento návrh odůvodnila tvrzením, že došlo k
postoupení směnečné pohledávky a současně „došlo/dojde“ k indosaci směnky na
společnost. Společnost se vstupem do řízení souhlasila.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. prosince 2016, č. j. 5 Cmo 331/2016-94,
cituje ustanovení § 107a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl, že v řízení bude soud pokračovat se
společností „jako žalobcem“ na místo (původní) žalobkyně.
Přitom zdůraznil, že „je doložen převod práv ze směnky (provedením indosace) a
splněny další předpoklady stanovené v § 107a o. s. ř.“
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 238a o. s. ř., namítajíc, že nesouhlasí se
vstupem společnosti do řízení na místo žalobkyně, jelikož „má odůvodněně za to,
že toto procesní nástupnictví je ryze účelové“.
S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo
3013/2010 (uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek – dále jen „R 46/2012“), a nález Ústavního soudu ze dne 9. února
2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, dovolatelka snáší argumenty na podporu závěru, že
„cílem“ návrhu žalobkyně (…) je zneužití procesní úpravy, aby se možná
pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšné žalobkyni nedobytnou.
Dovolatelka snáší argumenty ohledně majetkového stavu společnosti (vedených
exekucí proti společnosti a jejímu jedinému společníku M. K.) a požaduje, aby
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a návrh žalobkyně zamítl.
Žalobkyně považuje odvolání za nepřípustné, když „se jedná o tzv. podlimitní
věc, kdy předmětem žaloby je částka nižší než 50.000,- Kč“.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Dovolání první žalované je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. a
je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo
je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně
účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle ustanovení § 107a o. s. ř, má-li žalobce za to, že po zahájení řízení
nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než
soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě
ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde,
vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se
prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1,
a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení §
107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).
Nejvyšší soud předesílá, že nemá za opodstatněnou výhradu žalobkyně, podle níž
není dovolání přípustné, když předmětem řízení je zaplacení částky nižší než
50.000,- Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Přípustnost dovolání proti
usnesení, jímž odvolací soud v průběhu odvolacího řízení rozhodl o vstupu do
řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.), totiž zakládá (bez
dalšího) ustanovení § 238a o. s. ř. (a nikoli ustanovení § 237 o. s. ř.).
Dále Nejvyšší soud akcentuje, že jeho rozhodovací praxe je ustálena na
závěrech, podle nichž:
1) Nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k
zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených
předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím
ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by
možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání
rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby
se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci
nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v
budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje.
Srov. R 46/2012, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října
2018, sp. zn. 29 Cdo 25689/2016, uveřejněného pod číslem 92/2019 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
2) Jestliže soud rozhoduje o písemném návrhu žalobce na vstup nabyvatele práva
(do řízení) podle ustanovení § 107a o. s. ř., aniž by návrh doručil žalované
straně a umožnil jí se k němu vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům
stejnou možnost k uplatnění jejich práv vyplývající z ustanovení § 18 odst. 1
o. s. ř.
Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo
3607/2013, ze dne 14. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 90/2016, ze dne 2. ledna
2017, sp. zn. 23 Cdo 3419/2016, ze dne 28. února 2017, sp. zn. 23 Cdo
3241/2016, ze dne 19. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016, ze dne 14. září
2017, sp. zn. 30 Cdo 2668/2017, ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3177/2018,
a ze dne 13. května 2019, sp. zn. 32 Cdo 1307/2019.
K tomu, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním
nástupnictví podle § 107a o. s. ř. pouze formalisticky, ale musí také posoudit
skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s
ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř., srov. též dovolatelkou zmíněný nález
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 468/11.
Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že byl návrh žalobkyně na procesní
nástupnictví podle § 107a o. s. ř. první žalované doručen, lze uzavřít, že
odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu,
jestliže neumožnil první žalované, aby se k podanému návrhu vyjádřila. V
důsledku zmíněného opomenutí odvolacího soudu mohla první žalovaná vznést
námitky proti tomuto návrhu až v dovolání; jinými slovy, nebylo jí umožněno,
aby její výhrady posoudil odvolací soud před vydáním rozhodnutí o procesním
nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. K tomu srov. např. opět usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1307/2019.
Jelikož usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je ve vztahu mezi
žalobkyní a první žalovanou (žalovaní mají postavení samostatných společníků)
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu