KSOS 25 INS XY
25 ICm XY
29 ICdo 102/2019-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Ing. Libuše Dobré, se sídlem v Opavě, Masarykova 39, PSČ 746 01, jako
insolvenční správkyně dlužníka P. H., zastoupené Mgr. Petrem Pešatem,
advokátem se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, PSČ 702 00, proti žalované G.
P., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se
sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 25 ICm XY, o určení neúčinnosti právního úkonu a zaplacení
částky 2.000.000,- Kč do majetkové podstaty dlužníka, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka P. H., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2019, č. j. 25 ICm XY, 14 VSOL
XY (KSOS 25 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
jejího zástupce.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 27. dubna
2018, č. j. 25 ICm XY, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně [Ing. Libuše Dobrá
jako insolvenční správkyně dlužníka (P. H.)] domáhala vůči žalované (G. P.)
určení, že právní úkon - darovací smlouva ze dne 3. srpna 2007, uzavřená mezi
dlužníkem a jeho manželkou R. H. (jako dárci) a žalovanou (jako obdarovanou),
jejímž předmětem byly ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporná
nemovitost“), je vůči „věřitelům/majetkové podstatě“ dlužníka neúčinná (výrok
I.); dále zamítl žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27. března 2019,
č. j. 25 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 25 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok). Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 3. srpna 2007 uzavřeli dlužník a jeho manželka (jako dárci) a žalovaná
(dcera dárců jako obdarovaná) darovací smlouvu, jejímž předmětem byla sporná
nemovitost (dále jen „darovací smlouva“); vlastnické právo žalované ke sporné
nemovitosti bylo zapsáno do katastru nemovitostí s právními účinky k témuž
datu. Důvodem darování sporné nemovitosti (v darovací smlouvě neuvedeným) bylo
rozhodnutí dlužníka a jeho manželky (z roku 2005) „o provedení majetkového
vypořádání se svými dětmi“, s tím, že spornou nemovitost dlužník a jeho
manželka bezplatně převedli do vlastnictví žalované poté, co žalovaná uhradila
svému bratrovi (T. H.) částku 600.000,- Kč. Sporná nemovitost byla na žalovanou
převedena „se zatížením“ hypotečním úvěrem sjednaným dlužníkem a jeho manželkou
dne 24. října 2005 ve výši 2.200.000,- Kč v souvislosti s její rekonstrukcí. Tento „úvěr byl a je splácen“ žalovanou (a jejím manželem) a není věřitelem
přihlášen do insolvenčního řízení dlužníka. 2) Dne 4. května 2012 bylo na základě věřitelského návrhu zahájeno u
insolvenčního soudu insolvenční řízení dlužníka; usnesením ze dne 30. července
2012 insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, rozhodl o způsobu
jeho řešení konkursem a ustanovil žalobkyni insolvenční správkyní dlužníka. 3) Ke dni 3. srpna 2007 měl dlužník nesplatné závazky, a to vůči
věřitelům: a) Raiffeisenbank a. s. ve výši 1.189.408,- Kč (ze smlouvy o
kontokorentním úvěru), b) České spořitelně, a. s. ve výši 185.864,30 Kč a
204,07 Kč (ze smlouvy o úvěru), c) Modré pyramidě, stavební spořitelně, a. s. ve výši 495.768,89 Kč a 3.432,46 Kč (ze smlouvy o úvěru ze stavebního spoření),
d) D. Š. ve výši 1.300.000,- Kč; tyto závazky dlužník plnil. K uvedenému datu dlužník nevlastnil žádné další nemovitosti ani jiný hodnotný
majetek. 4) Do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo celkem 34 věřitelů s celkovou
výši přihlášených pohledávek 9.052.620,23 Kč; vyjma pohledávky P14, kterou
popřela insolvenční správkyně ve výši 6.526,- Kč, byly všechny přihlášené
pohledávky zjištěny. 5) Do majetkové podstaty „byla sepsána“ nemovitost v k. ú. XY, blíže
specifikovaná v důvodech rozsudku, kterou dlužník koupil počátkem roku 2008 a
jejíž současná tržní hodnota činí asi 2.500.000,- Kč; na této nemovitosti
váznou zástavní práva ve prospěch zajištěných věřitelů „v celkové výši
5.101.937,37 Kč“. V majetkové podstatě jsou dále finanční prostředky ve výši
586.531,12 Kč a movité věci v hodnotě asi 100.000,- Kč. 6) Žalovaná se o majetkovou situaci dlužníka aktivně zajímala, a to jednak v
rámci setkání s rodiči, jednak u svého bratra, který byl u dlužníka zaměstnán;
dostalo se jí informací, podle nichž se dlužníku daří a má dost zakázek.
Do
finančních problémů se dlužník dostal až v roce 2011, naopak v rozhodném období
(rok 2007) si dlužník koupil nové auto, pořizoval si v domě nový nábytek, s
manželkou jezdili na dovolenou. Na tomto základě odvolací soud – cituje ustanovení § 7, § 235 odst. 1 a 2, §
236 odst. 1, § 239 odst. 1 a 3, a § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje dále z ustanovení §
628 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) –
dospěl (shodně s insolvenčním soudem) k závěru o nedůvodnosti žaloby. Odvolací soud především zdůraznil, že skutková podstata neúčinného právního
úkonu podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona je samostatnou skutkovou
podstatou; posouzení, zda dlužník učinil v posledních pěti letech před
zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon, není závislé na
zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení § 240 insolvenčního zákona, které
upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez
přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace zmíněného ustanovení tak není
požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v
úpadku, nebo o právní úkon, který vedl dlužníkovu úpadku. Potud poukázal na
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016 sen. zn. 29 ICdo
44/2014, uveřejněného pod číslem 117/2017 Sbírky soudních rozhodnutích a
stanovisek (dále jen „R 117/2017“). Pro naplnění skutkové podstaty neúčinnosti úmyslně zkracujícího právního úkonu
dlužníka podle ustanovení § 242 insolvenčního zákona ? pokračoval odvolací
soud ? je nutné, aby byly splněny následující předpoklady. Dlužník daným
právním úkonem musel objektivně zkrátit uspokojení některého svého věřitele
(byť jediného); pouhý úmysl zkrátit není dostačující. Musel tak učinit úmyslně,
tedy věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele a zkrátit jej chtěl,
nebo věděl, že právním úkonem může zkrátit svého věřitele a pro případ, že jej
skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Nestačí pouze zkrácení z nedbalosti. Tento
úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být
znám. V případě právního úkonu učiněného ve prospěch osoby blízké nebo osoby,
která tvoří s dlužníkem koncern, je konstruována vyvratitelná domněnka, že byl
dlužníkův úmysl této osoba znám. Dalším předpokladem je, že takový úkon byl
učiněn v posledních pěti letech před zahájením insolvenčního řízení (viz důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2014 sen. zn. 29 ICdo 90/2016). Dále odvolací soud – maje v poměrech dané věci za splněné všechny předpoklady
pro věcné projednání žaloby ? shodně s insolvenčním soudem uzavřel, že
darovací smlouva je platná, když obsahuje všechny zákonem stanovené
náležitosti; současně v ní nebyly sjednány žádné podmínky. Případná další
ujednání o vypořádání majetkových vztahů v rodině mimo tuto smlouvu nemají na
její platnost žádný vliv. Darovací smlouva současně není ani simulovaným
právním úkonem; přitom ani z převzetí závazku z úvěru nelze dovodit, že by
darováním měl být zastřen jiný právní úkon.
Jakkoli vyhodnotil závěr insolvenčního soudu o tom, že dlužník darovací smlouvu
uzavřel s úmyslem zkrátit své věřitele, jako předčasný, zcela se s ním
ztotožnil v tom směru, že se žalované podařilo vyvrátil právní domněnku, podle
níž jí byl úmysl dlužníka zkrátit věřitele znám (§ 242 odst. 1 insolvenčního
zákona). Potud kladl důraz zejména na skutková zjištění, podle nichž se
žalovaná o finanční situaci svého otce (dlužníka) dlouhodobě zajímala a byla
dlužníkem i svým bratrem až do roku 2011 opakovaně ubezpečována, že podnikání
dlužníka prosperuje. V této souvislosti shledal nedůvodnými námitky, jimiž
žalobkyně, zpochybňovala výpovědi dlužníka, žalované a jejího bratra jako
nedostatečné či neprůkazné (jen) na základě argumentu, že jde o příbuzné. Konečně na špatnou finanční situaci dlužníka nebylo možno usuzovat ani ze
skutečnosti, že žalovaná platila za své rodiče úvěr. Žalovaná tak o (případném)
úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení svých věřitelů nevěděla a vědět nemohla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za
přípustné podle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), majíc za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu (v dovolání specifikované) při řešení právních otázek
týkajících se výkladu ustanovení § 628 a násl. obč. zák. (jde-li o náležitosti
darovací smlouvy a její platnost), výkladu ustanovení § 40, § 41a a § 46 obč.
zák. (jde-li o náležitosti smlouvy o převodu nemovitostí, následky nedodržení
formy a zastřené právní úkony) a výkladu ustanovení § 132 o. s. ř. (jde-li o
hodnocení důkazů a následné nesprávné aplikace ustanovení § 242 insolvenčního
zákona).
Dovolatelka poukazuje především na skutečnost, že „darování nebylo úkonem
bezplatným a nepodmíněným“. Naopak, bylo podmíněno požadavkem, aby žalovaná
uhradila svému bratrovi částku 600.000,- Kč; bez splnění této podmínky by k
darování nedošlo. V daných souvislostech považuje za právně nevýznamné, zda
šlo o plnění vůči dárcům nebo ve prospěch třetí osoby (bratra žalované), jakož
i to, zda zmíněná podmínka byla obsažena v samotné darovací smlouvě, když
rozhodující pro posouzení práv a povinností je úmysl smluvních stran projevený
nejen v konkrétních smluvních ujednáních, nýbrž i v procesu jednání, jehož
výsledkem je vznik závazkového právního vztahu. Proto hodnotí darovací smlouvu
jako absolutně neplatnou. Jelikož ujednání o úplatě (viz podmínka vyplacení
finanční částky bratru žalované) nebylo obsaženo v písemné smlouvě, nemohlo jít
ani o platnou smlouvu kupní.
Konečně dovolatelka shledává rozporným se zásadou volného hodnocení důkazů (§
132 o. s. ř.) i skutkový závěr, podle něhož žalovaná nevěděla (a nemohla vědět)
o úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení svých věřitelů. Důkazy výslechy žalované a
jejích příbuzných považuje za nedostatečné a neprůkazné a poukazuje na rozpory
v tvrzeních samotné žalované, (viz vyjádření ze dne 3. září 2014 a podání ze
dne 28. června 2016). Žalovaná musela o úvěrech dlužníka vědět, když úvěr
zajištěný zástavním právem ke sporné nemovitosti v minulosti hradila (a nadále
hradí); v minulosti platila též na další úvěr, jehož nedoplatek ve výši
340.958,98 Kč přihlásil věřitel č. 16 do insolvenčního řízení. Ostatně, tvrzení
žalované nemůže obstát (i) proto, že bydlí s dlužníkem po celou dobu v jednom
domě (možná i ve společné domácnosti).
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nižších stupňů zrušil
a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nevymezení důvodů
přípustnosti dovolání, respektive, aby dovolání zamítl jako neopodstatněné.
Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o otázku
(ne)platnosti darovací smlouvy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, podle níž:
1) K pojmovým znakům darovací smlouvy (§ 628 obč. zák.) náleží (kromě určení
předmětu daru a dobrovolnosti plnění) též její bezúplatnost. Při darování se
dárci za dar (popř. darovací slib) nemá dostat nic, co by mělo majetkovou
hodnotu. Jinak řečeno, při darování dárce poskytuje obdarovanému určitý
majetkový prospěch, aniž by za to obdržel přiměřený majetkový ekvivalent. Není
ovšem vyloučeno (a požadavku na bezúplatnost darování se nijak nepříčí), aby s
darováním byl spojen závazek obdarovaného k protislužbě, která sama o sobě
majetkovou povahu nemá, popř. aby darování bylo vázáno na odkládací či
rozvazovací podmínku. Pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je
přitom rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva
uzavřena.
Darovací smlouva není neplatná jen proto, že se v ní obdarovaný (vedle přijetí
daru) zavázal uzavřít s dárcem (dárci) budoucí nájemní smlouvu, na jejímž
základě přenechá za úplatu dárci (dárcům) předmět daru k dočasnému užívání
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo
4023/2007, ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 33 Cdo 645/2016, a ze dne 28.
února 2017, sp. zn. 22 Cdo 5236/2016).
2) Není nijak výjimečné a spíše je obvyklé, že při darování mezi blízkými
osobami se různým způsobem převádějícím zajišťuje dosavadní (často neomezený)
rozsah užívání převáděných nemovitostí. Není vyloučeno, aby se tak stalo formou
osobního závazku (…) a samostatnou (oddělenou) smlouvou, která ke své účinnosti
nepotřebuje vklad do katastru nemovitostí. Účelem takových smluv je, aby
nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění
převáděná nemovitost nepřejde na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno
užívání nemovitosti v dosavadním rozsahu“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004, k jehož závěrům se
Nejvyšší soud přihlásil např. v důvodech rozsudku sp. zn. 22 Cdo 5236/2016).
3) O darování jde nejen v případě, že dárce neobdržel žádnou majetkovou
hodnotu, ale i tehdy, pokud neobdržel „přiměřený majetkový ekvivalent“;
respektive kdy „s darováním byl spojen závazek obdarovaného k protislužbě,
která sama o sobě majetkovou povahu nemá“. Má-li mít jednání obdarovaného na
základě příkazu „za následek přímý majetkový prospěch dárce, nejde o darovací
smlouvu, nýbrž o některou ze smluv úplatných“. O takový příkaz jde tehdy, je-li
vymahatelný, tedy dává-li vzniknout závazku obdarovaného; pouhé přání,
zakládající jen morální povinnost obdarovaného vůči dárci, nelze hodnotit jako
příkaz. Aby šlo o úplatnou smlouvu, musel by soud též učinit závěr, že vykonání
příkazu mělo za následek přímý majetkový prospěch dárce, a tento prospěch
konkretizovat (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5236/2016).
4) Závazkový právní vztah může být založen nejen smlouvou výslovně v zákoně
upravenou, ale i smlouvou v zákoně neupravenou (tzv. smlouvou nepojmenovanou,
inominátní), popřípadě smlouvou smíšenou, která obsahuje prvky různých smluv
(srov. § 491 odst. 1 obč. zák.). Jestliže převod majetkových hodnot ve vztahu
mezi dárcem a obdarovaným je jen zčásti bezúplatným, jde o částečné darování,
které má základ ve smlouvě smíšené (negotium mixtum cum donatione); taková
smlouva je pak co do obsahových náležitostí konglomerátem subjektivních práv a
povinností charakterizujících jednotlivé smluvní typy (např. koupě a darovaní,
směna a darování, darování a postoupení pohledávky, příp. jiný právní úkon,
jímž se poskytuje právo nebo jiná majetková hodnota). I zde platí, že
rozhodující pro posouzení práv a povinností je zpravidla úmysl smluvních stran
projevený nejen v konkrétních smluvních ujednáních, ale i v procesu jednání,
jehož výsledkem je vznik závazkového právního vztahu.
„Odměna“ za určitý výkon nebo jiné plnění může mít povahu daru, byla-li
darovací smlouva uzavřena až po provedení předmětného výkonu; pohnutka dárce je
přitom právně nevýznamná. Nemůže však jít o platnou darovací smlouvu, má-li
oprávněná smluvní strana teprve vykonat něco, co má majetkový význam, popřípadě
poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu
třetí osobě.
Srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 645/2016.
Vzhledem k (v darovací smlouvě neuvedeným) důvodům darování (rozhodnutí
dlužníka a jeho manželky „o provedení majetkového vypořádání se svými dětmi“) a
ke skutečnosti, že darovací smlouvu uzavřely smluvní strany až poté, kdy
žalovaná uhradila svému bratrovi částku 600.000,- Kč, nemá Nejvyšší soud žádné
pochybnosti o tom, že darovací smlouva je v intencích shora citované judikatury
platným právním úkonem.
Zřejmým důsledkem shora uvedeného závěru je právní nevýznamnost dovolací
argumentace (založené na výkladu ustanovení § 40, § 41a a § 46 obč. zák.),
týkající se zastřeného právního úkonu a (ne)platnosti (úplatné) smlouvy o
převodu sporné nemovitosti.
Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z
hlediska dovolatelkou uplatněné námitky nesprávného hodnocení důkazů, jde-li o
skutkový závěr, podle něhož žalovaná (jako osoba blízká dlužníku) unesla
důkazní břemeno o tom, že k datu vzniku vlastnického práva ke sporné
nemovitosti jí nebyl znám a se zřetelem ke všem okolnostem nemusel být znám
(případný) úmysl dlužníka zkrátit darovací smlouvou uspokojení věřitele (§ 242
odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu
volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že nepovažuje (vzhledem ke zjištěnému skutkovému
stavu věci soudy nižších stupňů) tento skutkový závěr ani za zjevně
nepřiměřený; správnost tohoto závěru není způsobilá zpochybnit ani vědomost
žalované o (úvěrových) závazcích dlužníka k rozhodnému datu (viz vyjádření k
žalobě ze dne 3. září 2014 a podání ze dne 2016), ani další argumenty obsažené
v dovolání. Poukaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 90/2016, je v daných souvislostech vzhledem k
zásadním odlišnostem ve skutkovém stavu nepřípadný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně
Nejvyšší soud odmítl a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. února 2020), která podle § 7 bodu 5., §
9 odst. 4 písm. c) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního
tarifu), činí 3 100,- Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§
13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21% daň z
přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí 4.114,- Kč.
K důvodům, pro které Nejvyšší soud určil odměnu za zastupování žalobce podle
advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu