MSPH 60 INS 16560/2017
176 ICm 3423/2019
29 ICdo 105/2021-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci
dlužnice O. T., zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, se sídlem v
Praze, Čelakovského sady 433/10, PSČ 120 00, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. MSPH 60 INS 16560/2017, o žalobě pro zmatečnost podané QI
investiční společností, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05,
identifikační číslo osoby 27911497, proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 26. července 2019, č. j. MSPH 60 INS 16560/2017-P2-6, a usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 10. září 2019, č. j. MSPH 60 INS 16560/2017, 4 VSPH
1269/2019-P2-15, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm
3423/2019, o dovolání QI investiční společnosti, a. s., zastoupené JUDr. Erikem
Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze, Slavíkova 1568/23, PSČ 120 00, proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2021, č. j. 176 ICm
3423/2019, 102 VSPH 126/2021-30 (MSPH 60 INS 16560/2017), takto:
Dovolání se odmítá.
1. Usnesením ze dne 19. července 2018, č. j. MSPH 60 INS
16560/2017-A-73, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) [mimo jiné]
zjistil úpadek dlužnice (O. T.) a prohlásil na její majetek konkurs.
2. Podáním doručeným insolvenčnímu soudu dne 7. března 2018 přihlásil
věřitel R. B. (dále též jen „R. B.“) do insolvenčního řízení dlužnice
pohledávku v celkové výši 26 246 127,78 Kč. Podáním ze dne 3. července 2019,
doručeným insolvenčnímu soudu dne 11. července 2019, vzal R. B. svou přihlášku
pohledávky v plném rozsahu zpět.
3. Usnesením ze dne 26. července 2019, č. j. MSPH 60 INS
16560/2017-P2-6, vzal insolvenční soud na vědomí zpětvzetí přihlášky pohledávky
věřitele R. B. (bod I. výroku) a rozhodl, že právní mocí tohoto usnesení končí
jeho účast v insolvenčním řízení dlužnice (bod II. výroku).
4. Proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. července 2019 podala
odvolání QI investiční společnost, a. s., (dále též jen „společnost Q“), které
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. září 2019, č. j. MSPH 60 INS
16560/2017, 4 VSPH 1269/2019-P2-15, odmítl podle § 218 písm. b/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako podané
neoprávněnou osobou.
5. Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 184 odst. 1 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) –
zdůraznil, že přihlášeným věřitelem, který mohl podat odvolání proti usnesení,
kterým insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí přihlášky pohledávky, byl
stále R. B. Ten rovněž jako jediný mohl s přihláškou pohledávky disponovat, což
také (podáním ze dne 3. července 2019) učinil. Jako bezvýznamnou vyhodnotil
odvolací soud skutečnost, že společnost Q (poté, co přihlášený věřitel vzal
zpět přihlášku pohledávky) navrhla (podáním ze dne 3. září 2019), aby vstoupila
do insolvenčního řízení místo přihlášeného věřitele. K podání takového návrhu
je totiž podle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona legitimován pouze přihlášený
věřitel jako účastník insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona).
6. Odvolací argumentace společnosti Q byla založena na úvaze, že jedinou
osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení insolvenčního soudu vydanému
podle § 184 odst. 1 insolvenčního zákona, je v poměrech dané věci společnost
Q, neboť v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu Praha – západ pod
sp. zn. 191 EX 3968/17 (k vymožení pohledávky společnosti Q vůči R. B.) byl dne
27. listopadu 2018 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné
peněžité pohledávky, přičemž postižena byla právě pohledávka, kterou R. B.
přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice. Za tohoto stavu nebyl podle
společnosti Q přihlášený věřitel oprávněn činit jakékoli dispoziční úkony
týkající se přikázané pohledávky, k nimž byla ve smyslu § 312 odst. 2 o. s. ř.
legitimována pouze oprávněná (společnost Q).
7. Podle odvolacího soudu uvedené úvahy nemohou obstát již proto, že
ustanovení občanského soudního řádu týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce,
jejichž aplikace v projednávané věci se společnost Q dovolávala, se v
insolvenčním řízení mohou (přiměřeně) použít jen tehdy, jestliže na ně
insolvenční zákon odkáže (§ 7 insolvenčního zákona), což nikde nečiní.
8. Pro úplnost odvolací soud dodal, že podle § 19 insolvenčního zákona
se nabyvatel pohledávky stává účastníkem insolvenčního řízení, jakmile
insolvenční soud podle § 18 insolvenčního zákona rozhodne o jeho vstupu do
řízení, s tím, že pro něj platí stav řízení v době, kdy se stal jeho
účastníkem. Jestliže tedy přihlášený věřitel jako jediná k tomu oprávněná osoba
vzal přihlášku pohledávky zpět a podle § 41a odst. 4 o. s. ř. tento úkon nebyl
odvolán tak, aby odvolání došlo insolvenčnímu soudu nejpozději současně s tímto
úkonem, nic by se na věci nezměnilo ani tehdy, kdyby insolvenční soud vyhověl
návrhu společnosti Q ze dne 3. září 2019 na vstup do řízení na místo
přihlášeného věřitele. Odvolatel by byl učiněným zpětvzetím vázán a insolvenční
soud by byl povinen stejně rozhodnout podle § 184 odst. 1 insolvenčního zákona.
9. Proti usnesení insolvenčního soudu ze dne 26. července 2019 a proti
usnesení odvolacího soudu ze dne 10. září 2019 podala společnost Q žalobu pro
zmatečnost.
10. Usnesením ze dne 20. listopadu 2020, č. j. 176 ICm 3423/2019-12,
insolvenční soud (mimo jiné) žalobu pro zmatečnost zamítl.
11. Učinil tak proto, že žaloba pro zmatečnost podaná proti usnesení
insolvenčního soudu ze dne 26. července 2019 není přípustná, neboť nejde o
rozhodnutí uvedené ve výčtu obsaženém v ustanovení § 229 odst. 1 až 4 o. s. ř.
V části, v níž žaloba pro zmatečnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu
ze dne 10. září 2019, pak žaloba není důvodná.
12. Insolvenční soud – odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
března 2019, sp. zn. II. ÚS 675/18, a ze dne 3. listopadu 2020, sp. zn. III. ÚS
1083/20, a odbornou literaturu k § 7 a § 18 insolvenčního zákona (Sprinz, P.,
Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol., Insolvenční zákon.
Komentář. 1. vydání. Praha. C. H. Beck, 2019, s. 27-28 a s. 56-57) – dospěl k
závěru, že jedinou osobou, která je oprávněna podat návrh ve smyslu § 18
insolvenčního zákona, je pouze přihlášený věřitel. Ten odpovídá nabyvateli
pohledávky za škodu či jinou újmu, pokud návrh nepodal, pořádkovými opatřeními
jej však k podání návrhu donutit nelze. Z uvedeného plyne, že pokud původní
věřitel návrh dle § 18 odst. 1 insolvenčního zákona nepodá, nabyvatel
pohledávky se účastníkem insolvenčního řízení namísto původního věřitele
nestane. Ustanovení § 312 odst. 2 o. s. ř. pak nelze využít v poměrech
insolvenčního řízení s ohledem na § 7 insolvenčního zákona.
13. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. března 2021, č. j. 176 ICm
3423/2019, 102 VSPH 126/2021-30 (MSPH 60 INS 16560/2017), k odvolání
společnosti Q potvrdil usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. listopadu 2020.
14. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci insolvenčním
soudem a k odvolacím námitkám společnosti Q doplnil následující:
[1] Důvody, které odvolatel na podporu své žaloby uvádí, nejsou důvody
svědčícími o porušení jeho práva jednat před soudem. Jím uváděné důvody žaloby
vesměs zpochybňují věcnou správnost napadeného rozhodnutí, jimiž žalobu pro
zmatečnost úspěšně odůvodnit nelze. [2] Argumentace odvolatele „exekuční úpravou“ je pro posouzení dané věci
bezcenná, když rozhodovací praxe odvolacího soudu je ustálená v názoru, že dle
§ 7 insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení ustanovení týkající se výkonu
rozhodnutí nebo exekuce použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně insolvenční
zákon výslovně odkazuje, což však není daný případ. K zajištění smyslu a
principů, na nichž spočívá insolvenční řízení coby svébytný způsob uplatňování
a uspokojování pohledávek za dlužníkem, nelze připustit, aby jeho vedení bylo
zatěžováno či komplikováno (věcně či časově) spory případně vzniklými v
exekučním řízení v situaci, kdy to zákon výslovně vylučuje. [3] Odvolatel přehlíží, že jediným důsledkem insolvenčním soudem
přijatého výkladu je to, že se svým nárokem nebude uspokojován v rámci
insolvenčního řízení. Jeho nabytá (procesní) práva tím však bez dalšího
poškozena být nemohou. Bylo by absurdní domnívat se (bez odpovídající opory v
zákoně), že by osoba ve stejném postavení jako odvolatel mohla do insolvenčního
řízení vstoupit ve kterékoliv jeho fázi, což by byl logický důsledek
odvolatelem předkládaného (nesprávného) výkladu ustanovení § 7 insolvenčního
zákona. [4] S ohledem na § 184 insolvenčního zákona je ke zpětvzetí přihlášky
pohledávky aktivně legitimován pouze věřitel, který tuto pohledávku do
insolvenčního řízení přihlásil, popř. věřitel, na něhož se hledí jako na
věřitele přihlášeného. Odvolatel takovou osobou bezesporu není. [5] Odvolatel totiž přehlíží, že tzv. úkojné právo, které vzniká
přikázáním jiné peněžité pohledávky cestou nařízení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce [§ 312 a násl. o. s. ř., § 49 odst. 1 písm. c/, § 63 a § 65 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu) a o
změně dalších zákonů] oprávněnému k postižené pohledávce povinného za jeho
dlužníkem (poddlužníkem), a to až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím,
má svůj základ pouze v procesním právu a že jeho smysl spočívá v tom, že
poskytuje oprávněnému formálněprávní aktivní legitimaci k tomu, aby se domohl
(za účelem uspokojení své vymáhané pohledávky) vlastním jménem na dlužníku
povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky [zejména prostřednictvím
tzv. poddlužnické žaloby nebo výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §
315 o. s. ř.], kdyby mu dlužník povinného (poddlužník) nevyplatil odpovídající
plnění dobrovolně. [6] Tím, že vznikne k pohledávce povinného za jeho dlužníkem
(poddlužníkem) tzv.
úkojné právo, se nic nemění na hmotněprávních vztazích
týkajících se přikázané pohledávky; z pohledu hmotného práva je proto věřitelem
dlužníka nadále povinný (oprávněný nevstupuje na místo povinného do
hmotněprávního vztahu vůči poddlužníkovi, ale je pouze oprávněným příjemcem
daného plnění na místo povinného) a stále stejný je rovněž předmět, obsah a
titul této pohledávky. Vyplatí-li ovšem dlužník povinného (poddlužník)
přikázanou pohledávku oprávněnému, zprostí se tím v rozsahu poskytnutého plnění
své povinnosti vůči věřiteli (povinnému) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. října 2017, sp. zn. 21 Cdo 1079/2017]. [7] V posuzovaném případě se tedy odvolatel nestal (ani nemohl stát)
věřitelem dlužnice již proto, že mu v důsledku nařízené exekuce přikázáním jiné
pohledávky než z účtu u peněžního ústavu mohlo k pohledávce věřitele vůči
dlužnici vzniknout toliko tzv. úkojné právo, a ve vztahu mezi odvolatelem,
dlužnicí a věřitelem tedy nemohou být žádné pochybnosti o tom, že věřitelem
dlužnice byl (resp. mohl být) výlučně (přihlášený) věřitel a nikoli odvolatel. [8] I kdyby odvolatelem namítaná právní úprava byla v insolvenčním
řízení uplatnitelná (což není), není pochyb o tom, že v situaci, kdy odvolatel
není věřitelem dlužnice z důvodu absence jakékoliv jeho pohledávky za dlužnicí,
resp. jakéhokoliv hmotněprávního vztahu mezi ním a dlužnicí, nebyl by věcně
legitimován k podání přihlášky předmětné pohledávky stejně jako by nebyl, nebýt
insolvenčního řízení, aktivně legitimován ani k podání běžné občanskoprávní
žaloby proti dlužnici za účelem vymožení předmětné pohledávky.
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.,
argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a současně se při
jejím řešení odvolací soud odchýlil od dílčích a souvisejících závěrů ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s.
ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom
duchu, že se ruší usnesení insolvenčního soudu ze dne 20. listopadu 2020 a věc
se vrací insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, popř. aby zrušil napadené
usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. Otázku, jež předkládá Nejvyššímu soudu k posouzení, formuluje
dovolatel následovně:
„Může založit přikázání jiné peněžité pohledávky přihlášené v insolvenčním
řízení proti třetí osobě legitimaci oprávněného, v jehož prospěch byla
přihlášená pohledávka přikázána, k podání odvolání proti usnesení o ukončení
účasti povinného jako věřitele v daném insolvenčním řízení?“
17. Dovolatel namítá, že mu odvolací soud v podstatě odepřel veškerá
práva vyplývající pro něj z exekučního příkazu, kterým mu byla přikázána
pohledávka přihlášená věřitelem (povinným) do insolvenčního řízení dlužnice,
resp. svým závěrem upřel ochranu vykonatelné pohledávce dovolatele, přiznanou
předpisy exekučního práva, a to v důsledku nesprávného formalistického výkladu
insolvenční právní úpravy, který nezohledňuje její smysl a účel.
18. Smyslem a účelem § 7 insolvenčního zákona není zasahovat do práv a
povinností mezi oprávněným a povinným, kteří nejsou insolvenčním dlužníkem. I v
poměrech insolvenčního řízení jako „řízení podle zvláštního zákona“ musí platit
právní úprava § 312 a násl. o. s. ř., podle níž je oprávněný legitimován
domáhat se vyplacení přikázané pohledávky. Dovolatel má za to, že opačný výklad
by vedl k (nesprávnému) závěru, kdy by povinný nabyl „zpět“ právo uplatňovat
pohledávku za insolvenčním dlužníkem nezávisle na oprávněném, v jehož prospěch
byla předmětná pohledávka přikázána.
19. Výše uvedenému odpovídá dle dovolatele i obecný závěr dovozovaný
dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu (potud odkazuje na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 20 Cdo 412/2012, a ze dne 24.
června 2020, sp. zn. 20 Cdo 4310/2019), podle kterého oprávněný na základě
přikázání pohledávky je legitimován navrhnout sám svůj vstup do řízení dle §
107a o. s. ř.
20. Dovolatel má za to, že výklad § 7 insolvenčního zákona zastávaný
odvolacím soudem ve skutečnosti neslouží ochraně zásad, na nichž insolvenční
řízení spočívá (§ 5 písm. a/ insolvenčního zákona), ale naopak je s nimi v
rozporu, když postupem soudů bylo umožněno zvýhodnění povinného spočívající v
tom, že sistací účinků § 313 o. s. ř. v poměrech insolvenčního řízení dlužnice
mu bylo umožněno poškodit dovolatele.
21. Za nesprávný dovolatel považuje i závěr odvolacího soudu o tom, že
by dovolatel nebyl aktivně věcně legitimován k podání přihlášky pohledávky do
insolvenčního řízení dlužnice ani k podání běžné občanskoprávní žaloby proti
dlužnici (kdyby zde nebylo jejího insolvenčního řízení), protože mu k předmětné
pohledávce svědčí pouze tzv. úkojné právo.
22. Správné právní posouzení věci podle dovolatele představuje takový
závěr, podle kterého je dovolatel v souladu s ustanovením § 312 odst. 2 a § 315
odst. 1 o. s. ř. jedinou osobou legitimovanou k podání odvolání proti usnesení
vydanému insolvenčním soudem podle § 184 odst. 1 insolvenčního zákona. Na
dovolatele totiž v důsledku přikázání pohledávky přihlášené do insolvenčního
řízení přešla bez dalšího legitimace k jejímu uplatňování v insolvenčním řízení
dlužnice, přičemž nedostatek součinnosti na straně dosavadního věřitele na tom
nemůže nic změnit.
23. Dlužnice navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout, neboť
dovolatel uplatňuje argumentaci a pokládá Nejvyššímu soudu k posouzení otázku,
která nesouvisí s předmětem řízení o žalobě pro zmatečnost. Dovolatel se
podanou žalobou pro zmatečnost pouze snaží zvrátit svůj neúspěch v řízení o
dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. září 2019 (jež bylo
zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku). Napadené usnesení odvolacího
soudu má dlužnice navíc za věcně správné.
24. Oddělená insolvenční správkyně dlužnice (JUDr. Milena Bódiová)
navrhla dovolání odmítnout pro nesplnění podmínek přípustnosti, když odvolací
soud posoudil věc v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu
dodává, že dovolatel nemá ani aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby pro
zmatečnost, neboť ta svědčí pouze věřiteli.
25. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním
znění.
26. Nejvyšší soud dovolání společnosti Q, jež může být přípustné jen
podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených
v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
27. Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku
hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř.
28. V posuzovaném případě závisí napadené usnesení odvolacího soudu v
části, ve které bylo potvrzeno usnesení insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby
pro zmatečnost, na vyřešení právní otázky, zda oprávněný, jemuž byla exekučním
příkazem přikázána jiná peněžitá pohledávka, kterou povinný již dříve přihlásil
do insolvenčního řízení vedeného na majetek svého dlužníka (poddlužníka), bez
dalšího vstupuje do insolvenčního řízení na místo povinného (přihlášeného
věřitele). K řešení této otázky se soustředí rovněž dovolatelem uplatněná
argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel dovozuje, že na základě
pravomocného exekučního příkazu je oprávněný také jedinou osobou, která je
legitimována ke zpětvzetí přihlášky pohledávky uplatněné povinným v
insolvenčním řízení vůči jeho dlužníku (poddlužníku) a případně též k podání
odvolání proti usnesení insolvenčního soudu vydanému podle § 184 odst. 1
insolvenčního zákona.
29. Výklad uvedené otázky je (oproti mínění dovolatele) v soudní praxi i
právní teorii ustálen.
30. Přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.)
vzniká oprávněnému k postižené pohledávce povinného za jeho dlužníkem
(poddlužníkem) tzv. úkojné právo, a to až do výše vymáhané pohledávky s
příslušenstvím. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon
rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314a o. s. ř.
Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas splatnou pohledávku, je
oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. úkojné
právo má svůj základ v procesním právu a jeho smysl spočívá v tom, že poskytuje
oprávněnému formálněprávní aktivní legitimaci k tomu, aby se domohl (za účelem
uspokojení své vymáhané pohledávky) vlastním jménem na dlužníku povinného
(poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky (zejména prostřednictvím tzv.
poddlužnické žaloby nebo výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 315 o. s. ř.),
kdyby mu dlužník povinného (poddlužník) nevyplatil odpovídající plnění
dobrovolně.
Srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2005, sp. zn.
29 Odo 921/2003, uveřejněného pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 20
Cdo 2414/2012).
31. V těch případech, v nichž povinný (dlužník) v době přikázání jiné
peněžité pohledávky oprávněnému vede se svým dlužníkem (poddlužníkem) spor o
zaplacení pohledávky, nebo na základě již získaného exekučního titulu vymáhá
vůči svému dlužníku (poddlužníku) pohledávku ve vykonávacím řízení nebo v
exekučním řízení, je (pravomocné) usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí
přikázáním jiné peněžité pohledávky nebo (pravomocný) exekuční příkaz k
provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky právní skutečností, s níž
právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení (dlužníka jako žalobce
nebo dlužníka jako oprávněného), na dlužníkova věřitele (oprávněného) [§ 107a
odst. 1 o. s. ř. § 36 odst. 5 exekučního řádu]. Poté musí být žaloba povinného
(dlužníka) vůči poddlužníku jen proto zamítnuta, přičemž povinný (dlužník) může
takovému výsledku sporu zabránit jen tím, že ve smyslu § 107a o. s. ř. navrhne,
aby na jeho místo vstoupil do řízení oprávněný (věřitel dlužníka). Neuplatní-
li povinný (dlužník) u soudu procesní nástupnictví podle § 107a o. s. ř., nic
nebrání oprávněnému (věřiteli dlužníka), aby se svého úkojného práva domáhal
(proti poddlužníku) samostatnou poddlužnickou žalobou, kterou může podat i v
době, kdy původní řízení mezi povinným (dlužníkem) a jeho dlužníkem
(poddlužníkem) ještě probíhá.
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp.
zn. 20 Cdo 412/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, sp.
zn. 29 Cdo 1947/2021 (včetně odborné literatury tam dále citované).
32. Úprava obsažená v ustanoveních § 17 a násl. insolvenčního zákona
řeší v poměrech insolvenčního řízení procesní nástupnictví ve formě singulární
sukcese na straně přihlášeného věřitele. K předpokladům, za nichž může
insolvenční soud rozhodnout o procesním nástupnictví na straně dlužníkova
věřitele ve formě singulární sukcese [tam, kde při převodu nebo přechodu
přihlášené pohledávky na nového (či nové) věřitele neztrácí původní věřitel
způsobilost být účastníkem řízení], patří: 1/ návrh původního věřitele na
vydání rozhodnutí podle § 18 insolvenčního zákona, 2/ souhlas nabyvatele
pohledávky a 3/ doložení převodu nebo přechodu pohledávky. Rozhodnutí podle §
18 odst. 1 insolvenčního zákona nesmí insolvenční soud vydat z úřední
povinnosti (bez návrhu původního přihlášeného věřitele), i kdyby skutečnosti
rozhodné pro závěr, že došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární
sukcese, vyšly najevo v průběhu insolvenčního řízení a i kdyby byly dostatečně
osvědčeny. Až na výjimku založenou ustanovením § 183 odst. 3 insolvenčního
zákona nenáleží právo navrhnout vydání rozhodnutí podle § 18 insolvenčního
zákona jiné osobě než původnímu věřiteli. V tomto ohledu se úprava obsažená v
insolvenčním zákonu nikterak neliší od úpravy zakotvené v § 107a o. s. ř.
Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 ICdo
7/2020, uveřejněného pod číslem 9/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
jakož i judikaturu tam dále označenou.
33. Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto
ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do
výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Jestliže v poměrech dané věci
věřitel R. B. nepodal (dříve než vzal přihlášku své pohledávky zpět) návrh
podle § 18 insolvenčního zákona, aby na jeho místo do insolvenčního řízení
vstoupila společnost Q (jako oprávněný, jemuž byla exekučním příkazem přikázána
předmětná pohledávka vůči dlužnici), nestala se (nemohla se stát) společnost Q
bez dalšího účastníkem insolvenčního řízení místo přihlášeného věřitele a
nebyla tudíž ani oprávněna podat odvolání proti usnesení vydanému podle § 184
odst. 1 insolvenčního zákona, kterým insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí
přihlášky (srov. dikci označeného ustanovení). Ustanovení § 312 odst. 2 o. s.
ř., jehož užití na posuzovaný případ se dovolatel domáhal, přitom není oporou
pro opačný závěr ani v poměrech mimoinsolvenčních.
34. Poukaz dovolatele na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení
sp. zn. 20 Cdo 412/2012 a sp. zn. 20 Cdo 4310/2019 shledává Nejvyšší soud
nepřípadným. V prvním z označených rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně formuluje
opačný závěr, než který prosazuje dovolatel, druhé odkazované rozhodnutí pak
zjednodušeně vyjadřuje totéž (přihlašuje se ke starší judikatuře a odborné
literatuře zabývající se danou problematikou).
35. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení je dána tím, že žaloba
pro zmatečnost je (pouze) mimořádným opravným prostředkem podaným (v této věci)
proti rozhodnutí vydanému v insolvenčním řízení, v němž si každý z účastníků
nese náklady insolvenčního řízení ze svého (§ 170 písm. f/ insolvenčního
zákona). Srov. shodně např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 6/2014, uveřejněného pod číslem 51/2017 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však
doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu