KSCB 41 INS 18021/2016 37 ICm 2016/2020 29 ICdo 108/2023-120
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce P. V., zastoupeného JUDr. Mgr. Petrou Novákovou Ph. D., advokátkou, se sídlem v Praze, Chodská 1366/9, PSČ 120 00, proti žalované JUDr. Kateřině Martínkové, LL.M. MBA, se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 22, PSČ 702 00, jako insolvenční správkyni dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., o vyloučení věci ze majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 37 ICm 2016/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 197/23, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 48 20 25 50, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 18021/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2023, č. j. 37 ICm 2016/2020, 104 VSPH 605/2022-68 (KSCB 41 INS 18021/2016), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2023, č. j. 37 ICm 2016/2020, 104 VSPH 605/2022-68 (KSCB 41 INS 18021/2016), a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. dubna 2022, č. j. 37 ICm 2016/2020-40, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 14. dubna 2022, č. j. 37 ICm 2016/2020-40, zamítl žalobu, kterou se žalobce (P. V., nar. XY) domáhal vůči žalované (JUDr. Daniele Urbanové, jako insolvenční správkyni dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o.) vyloučení (označeného) pozemku, zapsaného na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitost“) ze soupisu
majetkové podstaty dlužníka (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Dne 26. února 2016 uzavřeli dlužník (jako prodávající) a žalobce a P. V., narozený XY (dále jen „P. V. ml.“) [jako kupující] kupní smlouvu, kterou dlužník převedl na každého z kupujících ideální jednu polovinu nemovitosti; kupní cena byla sjednána ve výši 13.868.760,- Kč a měla být zaplacena na účet dlužníka. 2) Dne 26. října 2016 uzavřeli žalobce (jako obdarovaný) a P. V. ml. (jako dárce) darovací smlouvu, jejímž předmětem byla ideální jedna polovina nemovitosti. 3) V katastru nemovitostí je zapsán jako výlučný vlastník nemovitosti žalobce.
4) V rozporu s kupní smlouvou „měla být“ kupní cena uhrazena formou započtení vzájemných pohledávek dne 7. března 2016. 5) Žalovaná sepsala pozemek do soupisu majetkové podstaty dlužníka; žalobce byl o soupisu vyrozuměn 12. května 2020 a vylučovací žalobu podal 10. června 2020 (včas). 6) Rozsudkem ze dne 10. října 2019, č. j. 42 ICm 2555/2017-923, insolvenční soud zamítl žalobu, kterou se tamní žalobkyně (JUDr. Daniela Urbanová, jako insolvenční správkyně dlužníka ELEKTRA PV, s. r. o.) domáhala vůči (tamním) žalovaným [1) P.
V. a 2) P. V. ml.] určení, že kupní smlouva ze dne 26. února 2016 je vůči věřitelům přihlášeným do insolvenčního řízení dlužníka neúčinná, „neboť toto jednání je neplatné“. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. března 2021, č. j. 42 ICm 2555/2017, 101 VSPH 140/2020-1051 (KSCB 41 INS 18021/2016), [mimo jiné] potvrdil rozsudek insolvenčního soudu dne 10. října 2019 ve výroku ve věci samé. Rozsudky soudů obou stupňů nabyly právní moci 29. března 2021. Na tomto základě insolvenční soud žalobu zamítl, když „právní úkon, na jehož základě měla být nemovitost vyvedena z majetku dlužníka, byl podle pravomocného rozhodnutí soudu neplatný“.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. února 2023, č. j. 37 ICm 2016/2020, 104 VSPH 605/2022-68 (KSCB 41 INS 18021/2016), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud ? vycházeje z § 7, § 214 odst. 3, § 225, § 231, § 232, § 233 odst. 1, § 235 odst. 2 a § 239 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z § 103, § 159a a § 167 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), a z § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ? konstatoval, že: a) Ověřil správnost skutkových zjištění insolvenčního soudu a sdílí i jeho právní závěry o včasnosti žaloby a neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. b) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 15. září 2022, č. j. 29 ICdo 71/2021-1120, sice zrušil rozsudky insolvenčního soudu (ze dne 10. října 2019) a Vrchního soudu v Praze (ze dne 18.
března 2021), učinil tak ale pouze ve vztahu k P. V. ml. (tamnímu dovolateli), nikoli vůči žalobci, který proti těmto rozsudkům nepodal dovolání (tyto rozsudky ve vztahu k němu nabyly právní moci dne 18. března 2021).
Kasačním důvodem byla skutečnost, že insolvenční soud „vtělil“ do zamítavého výroku o věci samé (o neúčinnosti právního jednání) též důvod zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), tj. učinil součástí výroku i posouzení předběžné otázky. c) Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 42 ICm 2555/2017-1132, insolvenční soud (opětovně) zamítl žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy vůči P. V. ml.; v důvodech rozhodnutí uvedl, že „žalovaní“ vyvedli pozemek z majetku dlužníka a „prostředky získané po dobu jeho činnosti si rozdělili mezi sebe“, aniž by rozumným způsobem vysvětlili, proč takto jednali.
Takové jednání se příčilo zákonu a je neplatné; nelze tak vyslovit jeho neúčinnost. V době rozhodování odvolacího soudu nebyl rozsudek pravomocný. Na tomto základě dospěl odvolací soud k následujícím závěrům: 1) Pro rozhodnutí ve věci je „stěžejní“ posouzení otázky (ne)platnosti kupní smlouvy. O tom, že kupní smlouva je (absolutně) neplatná (§ 580 odst. 1 o. z.) rozhodl insolvenční soud (v řízení o určení neúčinnosti
kupní smlouvy vedeném sp. zn. 42 ICm 2555/2017) výrokem rozsudku ze dne 10. října 2019 (ve spojení s výrokem rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021), který ve vztahu k žalobci nabyl právní moci. Závazně tak výrokem vyřešil otázku, kterou by jinak insolvenční soud hodnotil jako otázku předběžnou „v rámci vylučovací žaloby“. 2) Byla-li pravomocným výrokem rozsudku insolvenčního soudu již zjištěna neplatnost právního jednání, jež se týká majetku nebo závazků dlužníka, je vylučovací žaloba sice přípustná (insolvenční zákon ji výslovně nezapovídá), z logiky věci však nemůže být úspěšná.
„Výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021 se stal v části týkající se neplatnosti smlouvy závazný i v projednávané věci a byla založena překážka věci rozsouzené“; tvrzení o nesprávnosti skutkových zjištění nemohlo mít (ve vztahu k žalobci) na shora uvedené žádný vliv. 3) Vzhledem ke kasačnímu rozsudku Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 71/2021 bylo nutné se zabývat otázkou (ne)platnosti kupní smlouvy (jako otázkou předběžnou) ve vztahu k P. V. ml., který (následně) daroval „podíl“ na nemovitosti žalobci (smlouvou ze dne 26.
října 2016). 4) Za stavu, kdy žalobce „nebrojil“ proti závěrům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021, podle nichž kupní smlouvou bez reálného zaplacení kupní ceny převáděné nemovitosti došlo k vyvedení majetku dlužníka na něj a P. V. ml., což bylo jediným záměrem a úmyslem smluvních stran, které uzavřely kupní smlouvu s úmyslem zkrátit věřitele dlužníka (Českou republiku), která měla za dlužníkem pohledávky „vysokého rozsahu“ z titulu neuhrazené daně z přidané hodnoty, přičemž oba jmenovaní s ohledem na personální propojení s dlužníkem věděli, že tímto jednání mohou zkrátit věřitele, a pro případ, že se tak stane, s tím byli srozuměni, neboť dlužník neměl další majetek postačující k uspokojení těchto pohledávek, neuzavřel (ani) P.
V. ml. kupní smlouvu platně, neboť „se příčila dobrým mravům a odporovala zákonu (§ 580 odst. 1 o. z.)“.
5) Žalobci „nesvědčilo“ (z kupní smlouvy) vlastnické (ani jiné) právo; v řízení nebylo tvrzeno, že by mu „svědčilo“ takové právo z jiného právního důvodu než z kupní smlouvy a na ni navazující darovací smlouvy. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu jakožto věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení následujících právních otázek (podle jeho názoru) dílem Nejvyšším soudem nezodpovězených a dílem vyřešených odvolacím soudem odchylně od (označené) judikatury Nejvyššího soudu:
a) Je pro účastníky řízení závazný výrok rozsudku o neplatnosti právního jednání vydaný v jiném řízení, jestliže v důsledku dovolání jiné osoby než účastníka tohoto řízení došlo ke zrušení takového rozsudku, neboť výrok soudního rozhodnutí nesmí obsahovat posouzení předběžné otázky? b) Je v rámci řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty pro právního nástupce (kupujícího) a soudy závazné posouzení předběžné otázky vydané v řízení odpůrčí žalobě (podle § 235 a násl. insolvenčního zákona), které se týkalo právního předchůdce (prodávajícího), když posouzení předběžné otázky bylo pouze obsahem odůvodnění (nikoliv výroku) rozsudku? Dovolatel akcentuje, že posouzení předběžné otázky „nemá být ve výroku soudního rozhodnutí“.
Takový (ač pravomocný) výrok rozhodnutí soudu nemůže být závazný a nemůže představovat ani „překážku věci rozsouzené“ pro projednávanou věc; v řízení o vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka je nutno otázku (ne)platnosti kupní smlouvy vyřešit jako otázku předběžnou. Přitom se v řízení o odpůrčí žalobě, v němž byl „úspěšný“ (žaloba byla zamítnuta), nemohl „reálně“ bránit.
V důsledku nesprávného právního názoru se odvolací soud nezabýval ani tvrzeními dovolatele (zejména podrobnou argumentací obsaženou v doplněních odvolání ze dne 17. června 2022 a 4. února 2023), které mohly mít zásadní vliv na posouzení (ne)platnosti kupní smlouvy a existenci vlastnického práva žalobce k nemovitosti Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že ignoroval skutečnost, že kupní smlouvou nabyl vlastnické právo pouze k ideální jedné polovině nemovitosti; druhou ideální polovinu nemovitosti nabyl až na základě darovací smlouvy.
Ve vztahu k této části nemovitosti se tak stal nástupcem P. V. ml., vůči němuž neexistuje žádný pravomocný výrok soudního rozhodnutí (o neplatnosti kupní smlouvy) vydaného v řízení o odpůrčí žalobě, který by „snad měl být závazný“. Odvolací soud tak měl projednat otázku (ne)platnosti kupní smlouvy, provést řádné dokazování a vypořádat se s jeho návrhy a námitkami, a nikoli jen odkázat na rozhodnutí v řízení o odpůrčí žalobě, k nimž měl samozřejmě přihlédnout, ale nemohl jeho závěry bez dalšího převzít.
Dovolatel hodnotí napadené rozhodnutí (jeho právní posouzení o neplatnosti kupní smlouvy podle § 580 odst. 1 o. z.) jako nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, jde-li o absenci (přezkoumatelných) závěrů: a) o formě neplatnosti právního jednání (kupní smlouvy), b) o porušení „nějakých“ dobrých mravů, c) o identifikaci konkrétního zákonného ustanovení, které mělo být porušeno, d) o porušení zákona a o zjevném narušení veřejného pořádku (jak a v jaké intenzitě), e) o tom, zda lze usuzovat na neplatnost kupní smlouvy jen proto, že se strany následně dohodly na její „úhradě“ formou zápočtu, f) o úmyslu stran kupní smlouvy (jako osob blízkých) zkrátit věřitele, g) o nepřímém úmyslu založeném pouze na skutečnosti, že u dlužníka probíhala daňová kontrola s možností doměření daně.
V této souvislosti (mimo jiné) poukazuje na to, že dlužník nebyl v době uzavření kupní smlouvy (materiálně) v úpadku (ani neprobíhalo insolvenční řízení na jeho majetek); kupní smlouva tak nemohla být neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor s § 5 písm. a) insolvenčního zákona; nemohlo jít ani o jednání předvídané § 223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ? pokračuje dovolatel ? není seznatelné, „proč je nutno považovat za věřitele dlužníka subjekt, jenž v době uzavření kupní smlouvy neměl vůči němu pohledávku“; pohledávka České republiky za dlužníkem totiž vznikla až na základě konstitutivních rozhodnutí finančního úřadu, tj. po uzavření kupní smlouvy.
Konečně dovolatel snáší argumenty proti závěru odvolacího soudu o existenci, byť i nepřímého úmyslu stran kupní smlouvy zkrátit věřitele a poukazuje na rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, včetně toho, že odvolací soud neposoudil, zda existovaly (v dovolání konkretizované) okolnosti, které vylučují „srozumění dovolatele s možností způsobit škodu“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nedůvodné.
V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 22. května 2024, č. j. KSCB 41 INS 18021/2016-B-426, odvolal z funkce insolvenční správkyně JUDr. Danielu Urbanovou a ustanovil insolvenční správkyní JUDr. Kateřinu Martínkovou, LL.M., MBA. K této změně Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení právní otázky dovoláním otevřené, týkající se (ne)závaznosti výroku rozsudku insolvenčního soudu vydaného v řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. 42 ICm 2555/2017 (o určení neúčinnosti kupní smlouvy) ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou o neplatnosti kupní smlouvy, kterou odvolací soud zodpověděl odchylně od judikatury Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § § 135 o. s. ř.
soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odstavec 2). Podle § 159 o. s. ř. doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci.
Podle § 159a o. s. ř., nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (odstavec 2).
V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (odstavec 3). Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (odstavec 4). Podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.
Podle § 231 insolvenčního zákona insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění (odstavec 1). V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odstavec 2). Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (odstavec 3).
Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná relevantní judikaturu, kterou shrnul v rozsudku ze dne 31. ledna 2024, sen. zn. 29 ICdo 106/2021, a podle níž: 1) V řízení o určení neúčinnosti (jakékoli) smlouvy soud řeší (má řešit) otázku (ne)platnosti smlouvy jako otázku předběžnou (k povaze předběžné otázky srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005). Má-li soud řešit jako předběžnou otázku vyřešenou rovněž jako předběžnou v jiném sporu (s jiným předmětem řízení) týchž účastníků (lhostejno, zda v opačném procesním postavení), jde o situaci, kdy ohledně této předběžné otázky z výsledku onoho jiného sporu vychází (má vycházet) ve smyslu § 135 odst. 2 o.
s. ř.
Vázanost týchž účastníků pravomocným soudním rozhodnutím o otázce, která se v jejich dalším sporu řeší jako otázka předběžná, by ve smyslu § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. byla dána jen tehdy, kdyby předchozí spor pravomocně vyřešil uvedenou otázku výrokem pravomocného rozsudku (tedy, kdyby tam šlo o vlastní předmět řízení); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. 2) Je-li stejná otázka řešena v různých sporech týchž účastníků pouze jako otázka předběžná, nemůže být její posouzení v žádném případě vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí o návrhu ve věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí; srov. již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. července 1965, sp. zn. 4 Cz 94/95, uveřejněné pod číslem 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů (dále jen „R 61/1965“).
Nejvyšší soud tento závěr zopakoval (k R 61/1965 se přihlásil) např. v usnesení ze dne 17. listopadu 1998, sp. zn. 21 Cdo 586/98, uveřejněném pod číslem 44/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99. V rozsudku sen. zn. 29 ICdo 71/2021 Nejvyšší soud v témže duchu uzavřel, že tím, že insolvenční soud učinil součástí výroku rozsudku, jímž zamítl odpůrčí žalobu, kterou se insolvenční správkyně domáhala určení neúčinnosti kupní smlouvy, i důvod zamítnutí („neboť toto jednání je neplatné“), nepřípustně (též v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o.
s. ř.) zahrnul do výroku i posouzení předběžné otázky, čímž řízení zatížil vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále Nejvyšší soud v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 106/2021 zdůraznil, že okolnost, že se popsaná vada řízení (spočívající v tom, že soud nesprávně zahrnul do výroku rozsudku i posouzení předběžné otázky) stala nezhojitelnou (onen rozsudek nabyl právní moci), nemá žádný vliv na závěr, podle něhož stále jde jen o řešení otázky předběžné. To se projevuje i tím, že výrok rozsudku soudu samostatně neurčuje, že „smlouva je neplatná“, nýbrž slova o neplatnosti smlouvy používá (nesprávně ve výroku) jako odůvodnění toho, proč zamítl odpůrčí žalobu.
Shora uvedené závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané věci. Skutečnost, že rozsudek insolvenčního soudu ze dne 10. října 2019 (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021) nabyl (ve výroku, jímž byla žaloba o určení neúčinnosti kupní smlouvy zamítnuta, „neboť toto jednání je neplatné“) ve vztahu mezi žalobcem (tamním žalovaným) a (původní) žalovanou (tamní žalobkyní) právní moci, neznamená, že by tento výrok představoval překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) nebo byl pro soud v projednávané věci závazný (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Spočívá-li právní posouzení věci odvolacím soudem na závěru opačném, není správné (odporuje výše citované judikatuře Nejvyššího soudu). Důvodnost nelze upřít ani dalším dovolatelem uplatněným námitkám. Potud Nejvyšší soud hodnotí jako právně nevýznamný argument odvolacího soudu, že žalobce „nebrojil“ proti (označeným) závěrům rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2021 (ve spojení s rozsudkem insolvenčního soudu ze dne 10. října 2019), když výroky těchto rozsudků byla zamítnuta žaloba (původní) insolvenční správkyně dlužníka proti jmenovanému o určení neúčinnosti kupní smlouvy (z tohoto pohledu byl žalobce v tamním řízení úspěšný). Za stavu, kdy přípustnost dovolání, které podal proti rozsudku odvolacího soudu (jen) P. V. ml., byla založena (viz rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 71/2021) právě a jen tím, že insolvenční soud nepřípustně zahrnul do výroku rozsudku (i) posouzení předběžné otázky a odvolací soud nezjednal nápravu, nelze žalobci přičítat k tíži, že nepodal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Jinak řečeno, kdyby se soudy obou stupňů nedopustily v řízení o určení neúčinnosti kupní smlouvy shora zmíněného pochybení [a řešení předběžné otázky ohledně (ne)platnosti kupní smlouvy vyjádřily jen v důvodech rozhodnutí (a nikoli ve výroku rozhodnutí)], nebylo by odvolání ani dovolání směřující jen proti důvodům rozhodnutí přípustné (§ 202 odst. 3 a § 236 odst. 2 o. s. ř.). V důsledku nesprávného právního posouzení věci se pak odvolací soud nevypořádal (ani) s dalšími tvrzeními a důkazními návrhy, které žalobce uplatnil na podporu svého názoru o platnosti kupní smlouvy. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.); důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají dílem i na rozhodnutí insolvenčního soudu, Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 8. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu