KSBR 39 INS 15844/2011
39 ICm 1391/2012
29 ICdo 110/2017-243
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobce města Oslavany, se sídlem v Oslavanech, Nám. 13. prosince 51/2, PSČ 664
12, identifikační číslo osoby 00282286, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem,
advokátem, se sídlem v Praze, Musílkova 1311/5e, PSČ 150 00, proti žalovanému
Mgr. Lukáši Pachlovi, se sídlem ve Velké nad Veličkou 463, PSČ 696 74, jako
insolvenčnímu správci dlužníka G&C PACIFIC NIUE LIMITED, o určení pravosti
pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 ICm 1391/2012, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka G&C PACIFIC NIUE LIMITED, se sídlem
v Londýně, Dalton House 60, Windsor Avenue, SW19 2RR, Spojené království Velké
Británie a Severního Irska, registrační číslo 06701826, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 15844/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2017, č. j. 39 ICm
1391/2012, 13 VSOL 118/2013-215 (KSBR 39 INS 15844/2011), t a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. března 2017, č. j. 39 ICm
1391/2012, 13 VSOL 118/2013-215 (KSBR 39 INS 15844/2011), se s výjimkou
měnícího výroku o věci samé zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Rozsudkem ze dne 27. května 2013, č. j. 39 ICm 1391/2012-102, ve znění
opravného usnesení ze dne 13. června 2013, č. j. 39 ICm 1391/2012-113, Krajský
soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (město Oslavany) domáhal vůči žalovanému
(Mgr. Lukáši Pachlovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka G&C PACIFIC NIUE
LIMITED) určení, že jeho pohledávky:
- č. 2 ve výši 107.000 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího
nálezu ze dne 17. října 2006, sp. zn. 1002/06, vydaného Sdružením rozhodců, s. r. o. (dále též jen „rozhodce S“),
- č. 3 ve výši 617.222,40 Kč z titulu nezaplaceného nájemného dle smlouvy ze
dne 28. prosince 2005,
- č. 4 ve výši 288.169,90 Kč z titulu smluvní pokuty dle smlouvy ze dne 30. listopadu 2006,
- č. 5 ve výši 5.950 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího
nálezu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 2490/07, vydaného rozhodcem S,
- č. 6 ve výši 679.000 Kč z titulu smluvní pokuty dle smlouvy ze dne 28. prosince 2005,
- č. 7 ve výši 16.160 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího
nálezu ze dne 21. prosince 2007, sp. zn. 4701/07, vydaného rozhodcem S,
- č. 8 ve výši 499.154,40 Kč z titulu nájemného a bezdůvodného obohacení dle
smlouvy ze dne 26. dubna 2007,
- č. 9 ve výši 510.399,40 Kč dle nájemní smlouvy ze dne 24. září 2004,
- č. 10 ve výši 9.064 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího
nálezu ze dne 16. listopadu 2007, sp. zn. 4328/07, vydaného rozhodcem S, a
- č. 11 ve výši 11.900 Kč z titulu nákladů rozhodčího řízení dle rozhodčího
nálezu ze dne 18. ledna 2008, sp. zn. 5063/07, vydaného rozhodcem S,
uplatněné přihláškou č. 9 v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu
na majetek dlužníka pod sp. zn. KSBR 39 INS 15844/2011, jsou po právu (bod I. výroku). [2] Určil, že pohledávky:
- č. 12 ve výši 11.200 Kč z titulu nákladů řízení dle rozsudku Okresního soudu
Brno - venkov ze dne 2. prosince 2009, č. j. 20 C 217/2008-623,
- č. 13 ve výši 10.000 Kč z titulu nákladů řízení dle rozsudku Okresního soudu
Brno - venkov ze dne 26. října 2011, č. j. 7 C 211/2009-157, a
- č. 14 ve výši 6.840 Kč z titulu nákladů řízení dle usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 7. dubna 2011, č. j. 13 Co 47/2010-791, ve znění opravného usnesení
téhož soudu ze stejného dne,
uplatněné přihláškou č. 9 v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu
na majetek dlužníka pod sp. zn. KSBR 39 INS 15844/2011, jsou po právu (bod II. výroku),
[3] Určil, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení (bod
III. výroku). [4] K odvolání žalobce (jež se netýkalo bodu II. výroku rozsudku insolvenčního
soudu) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. ledna 2014, č. j. 39 ICm
1391/2012, 13 VSOL 118/2013-143 (KSBR 39 INS 15844/2011), potvrdil rozsudek
insolvenčního soudu v bodech I. a III. výroku (první výrok) a určil, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). [5] Rozsudkem ze dne 30. června 2016, č. j.
KSBR 39 INS 15844/2011, 39 ICm
1391/2012, 29 ICdo 41/2014-164, Nejvyšší soud:
1/ Odmítl dovolání žalobce v rozsahu, v němž směřovalo proti prvnímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé týkajícího se pravosti pohledávek
žalobce č. 2, 5, 7, 10 a 11 z titulu nákladů rozhodčího řízení (první výrok). 2/ Ve zbývajícím rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. [6] Odvolací soud rozsudkem ze dne 21. března 2017, č. j. 39 ICm 1391/2012, 13
VSOL 118/2013-215 (KSBR 39 INS 15844/2011):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodu I. výroku tak, že určil, že
pohledávky č. 3, 6, 8 a 9 jsou po právu (první věta prvního výroku). 2/ Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v rozsahu týkajícím se zamítnutí
žaloby o určení pravosti pohledávky č. 4 (druhá věta prvního výroku). 3/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů (druhý výrok). [7] Potvrzující výrok ohledně pohledávky č. 4 (smluvní pokuta) odůvodnil
odvolací soud tím, že ji nemá za „prokázanou“, neboť žalobce nijak nedoložil,
že dlužník, respektive jeho právní předchůdce, porušil povinnosti vyplývající
ze smlouvy ze dne 30. listopadu 2006, a rovněž neprokázal, že nastala splatnost
smluvní pokuty. Uvedl dále, že na řečeném ničeho nemění ani skutečnost, že
žalovaný (insolvenční správce) popřel pohledávku pouze z důvodu promlčení; v
incidenčním sporu je (totiž) žalobce povinen prokázat existenci své
nevykonatelné pohledávky, o čemž jej odvolací soud výslovně poučil. [8] Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. března 2017 podal žalobce v
rozsahu týkajícím se pohledávky č. 4 dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve
smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadenou část rozsudku
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [9] Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při řešení otázky
vázanosti soudu důvodem popěrného úkonu insolvenčního správce odchýlil od
„judikátu“ Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012 [jde
o rozsudek, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], z nějž cituje tuto
pasáž:
„V rozsahu, v němž dotčená osoba opomene popřít pravost, výši nebo pořadí
přihlášené pohledávky (lhostejno, zda z nevědomosti, nedbalosti nebo z jiných
příčin), není insolvenční soud oprávněn tyto otázky zkoumat z vlastní
iniciativy; má právo zkoumat pohledávku jen v popřeném rozsahu, případně v
rozsahu účinků popěrného úkonu předjímaných insolvenčním zákonem (§ 196 odst. 2
insolvenčního zákona)“. [10] Dovolatel přitom poukazuje na to, že insolvenční správce popřel pohledávku
č. 4 pouze z důvodu promlčení a tento svůj popěrný úkon následně nijak nezměnil
ani nedoplnil, (neuplatnil jiné důvody proti vzniku či výši této pohledávky). Z
toho, že se následně insolvenční správce nezúčastňoval jednání u odvolacího
soudu, dovozuje dovolatel ve smyslu ustanovení § 120 odst. 4 o. s. ř. „uznání
faktické existence pohledávky č. 4“. Zároveň dovolatel odkazuje na zrušující
rozsudek Nejvyššího soudu v této věci z 30. června 2016, z něhož cituje pasáže
týkající se tvrzeného promlčení. Namítá rovněž, že v průběhu řízení „byly
provedeny důkazy (zejména listinné) k samotnému vzniku pohledávky č. 4“, které
předložil k přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení. [11] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění
účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2. článku II, části
první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29
ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. [12] Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.,
vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky
jde o věc dovolacím soudem beze zbytku nezodpovězenou. [13] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[13] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. [14] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl
(ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. [15] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou pak rozhodná následující ustanovení
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)
a občanského soudního řádu:
§ 192 (insolvenčního zákona)
Popření přihlášených pohledávek
(1) Pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat
insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít
zpět. (2) Insolvenční správce může při přezkumném jednání změnit stanovisko, které
zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek. (…)
§ 193 (insolvenčního zákona)
Popření pravosti pohledávky
O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že
pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela. § 198 (insolvenčního zákona)
Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním
správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do
30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15
dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti
insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu
soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co
do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném
při jejím popření. (2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené
pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil
nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se
žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku
nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova
závazku. (…)
§ 79 (o. s. ř.)
(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla
účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále
obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické
osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci
účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi
žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. (…)
§ 101 (o. s.
ř.)
(1) K tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni
zejména
a/ tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li
všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné
vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení,
b/ plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené
jim zákonem nebo soudem,
(…)
§ 118a (o. s. ř.)
(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné
skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá
tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky
nesplnění této výzvy. (…)
(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl
důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto
důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této
výzvy. (…)
§ 213b (o. s. ř.)
(1) V odvolacím řízení se postupuje podle § 118a; tento postup však nemůže vést
k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo
211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení
nepřípustná. (2) Porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou
řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z
odlišného právního názoru odvolacího soudu. V této podobě platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době
zahájení insolvenčního řízení (5. září 2011) a do vydání napadeného rozhodnutí
nedoznala – s drobnou (a pro věc nevýznamnou) výjimkou v § 198 odst. 2
insolvenčního zákona, z něhož bylo novelou provedenou zákonem č. 294/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o
insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, vypuštěno slovní spojení
„podle obchodního zákoníku“ – žádných změn. Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. v
citované podobě platilo v době podání žaloby a ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř. v citované podobě se od podání žaloby do vydání napadeného rozhodnutí
nezměnilo. [16] Judikatura Nejvyššího soudu týkající se popěrného úkonu insolvenčního
správce je ustálena v následujících závěrech:
[17] Popření přihlášené pohledávky je procesním úkonem, pro nějž přiměřeně
platí § 41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu § 42 odst. 4
o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce
pravost, výši, nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu
insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání)
[rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. února 2018, sen. zn. 29 ICdo 39/2016, uveřejněný pod číslem
39/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/2019“)].
[18] Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm
popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření
(jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup
účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. dubna 2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, R 39/2019]. [19] V mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody
svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně
sám žalobu (srov. § 199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti
nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí
pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný
v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat
nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky
koncentrace řízení (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012, R
39/2019). [20] Určitým popěrným úkonem insolvenčního správce je již jen prohlášení, že
popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti, bez uvedení
bližšího důvodu popření. Tím je pohledávka popřena co do základu, tj. co do
skutečností uvedených coby důvod přihlášení pohledávky v její přihlášce (R
39/2019). [21] Popírá-li vykonatelnou pohledávku, je insolvenční správce povinen v
popěrném úkonu konkrétně uvést (vedle podstatných náležitostí popěrného úkonu)
i skutečnosti, pro které pohledávku popřel (důvody popření). Neuvede-li žádné
skutečnosti, pro které pohledávku popřel, nebude mít pro účely uplatnění
popření žalobou u soudu k dispozici žádné skutečnosti, kterými by nárok na
určení neexistence vykonatelné pohledávky mohl odůvodnit (R 39/2019). [22] V rozsahu, v němž dotčená osoba opomene popřít pravost, výši nebo pořadí
přihlášené pohledávky (lhostejno, zda z nevědomosti, nedbalosti nebo z jiných
příčin), není insolvenční soud oprávněn tyto otázky zkoumat z vlastní
iniciativy; má právo zkoumat pohledávku jen v popřeném rozsahu, případně v
rozsahu účinků popěrného úkonu předjímaných insolvenčním zákonem (rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012). [23] Z takto ustaveného judikatorního rámce pak pro poměry dané věci především
plyne závěr, že je-li určitým popěrným úkonem insolvenčního správce již jen
prohlášení, že popírá pohledávku zcela (respektive v plné výši) co do pravosti,
bez uvedení bližšího důvodu popření (R 39/2019), pak vzhledem k tomu, že tím je
pohledávka popřena co do základu, tj. co do skutečností uvedených coby důvod
přihlášení pohledávky v její přihlášce (R 39/2019), je zjevné, že oponenturou
přihlášeného věřitele proti takovému popření pravosti, jež je (má být) obsažena
v jeho žalobě o určení pravosti nevykonatelné pohledávky, jsou tvrzení o vzniku
a trvání přihlášené pohledávky, případně též tvrzení vyvracející insolvenčním
správcem konkretizovaný důvod popření pravosti pohledávky.
V tomto duchu se
řízení o určení pravosti pohledávky neliší (ponecháme-li stranou určovací
charakter sporu) od běžného sporu o splnění povinnosti (zaplacení pohledávky)
vedeného mezi věřitelem nevykonatelné pohledávky a jeho dlužníkem před obecným
soudem. I takový spor může v předžalobním stadiu vzejít z toho, že dlužník v
reakci na předžalobní výzvu odmítne věřiteli pohledávku uhradit na základě
námitky, že se již promlčela. Ani v takto ustaveném sporu před obecným soudem
pak věřitel (žalobce) nemůže rezignovat na vylíčení rozhodujících skutečností
(§ 79 odst. 1 o. s. ř.), případně na vylíčení všech pro rozhodnutí věci
významných skutečností (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) týkajících se vzniku a
splatnosti žalobou uplatněné pohledávky, bez zřetele k tomu, že v předžalobním
stadiu se mezi účastníky jevila spornou jen otázka promlčení pohledávky. Z
ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. se k tomu dále podává, že
neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení (co do vylíčení všech pro rozhodnutí
věci významných skutečností) již žaloba, je účastník povinen uvést je
(dotvrdit) v průběhu řízení,
[24] Ve sporu o určení pravosti nevykonatelné pohledávky popřené insolvenčním
správcem, v němž insolvenční správce není vázán důvody svého popření (rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 716/2012, R 39/2019), a který mohl vyvolat
(coby určitý popěrný úkon) i popěrný úkon insolvenčního správce omezený jen na
prohlášení, že insolvenční správce popírá pohledávku zcela (respektive v plné
výši) co do pravosti, bez uvedení bližšího důvodu popření (R 39/2019), tedy
žalobce (přihlášený věřitel) není zbaven povinnosti tvrzení ohledně vzniku a
trvání přihlášené pohledávky jen proto, že popěrný úkon insolvenčního správce
se omezil pouze na uplatnění (nedůvodné) námitky promlčení. Ohledně těchto
svých tvrzení pak žalobce nese i povinnost důkazní (srov. § 101 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., ve spojení s § 120 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání tak potud není
opodstatněné. [25] Dovolání je přesto důvodné. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu
poučení o důkazní povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytne
soud nejen účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz nebo
který sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně
nezpůsobilý prokázat sporné tvrzení, ale i tehdy, provedl-li ohledně sporného
tvrzení účastníkem navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a
jestliže proto (z důvodu neunesení důkazního břemene) by účastník nemohl být ve
věci úspěšný (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011,
uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). [26] Jak se podává ze spisu, při odvolacím jednání, jež se konalo 7. února 2017
(srov. protokol o tomto jednání, č. l. 185-186), poskytl odvolací soud žalobci
(prostřednictvím jeho zástupce s procesní plnou mocí) poučení dle ustanovení §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. [aby k pohledávce č.
4 dotvrdil konkrétní skutečnosti
v tom směru, jaké smluvní povinnosti dlužník (respektive jeho právní
předchůdce) porušil a jak vůči němu byla uplatněna smluvní pokuta, s tím, že k
tvrzeným skutečnostem je také třeba předložit potřebné listinné důkazy, když
smlouva z 30. listopadu 2006 žalobcův nárok na smluvní pokutu ve výši 200.000
Kč neprokazuje]. Žalobce v reakci na tuto výzvu odpovídajícím způsobem splnil
svou povinnost tvrzení (článek II. podání z 9. března 2017, č. l. 205), jiný
důkaz než smlouvu z 30. listopadu 2006 však k prokázání těchto tvrzení oním
podáním odvolacímu soudu nenabídl (neoznačil). [27] V předmětné části žalobcova podání z 9. března 2017 se nicméně též uvádí,
že oba „žalovaní“ [rozuměj dlužník a ručitel (insolvenční dlužník) podle
smlouvy z 30. listopadu 2006] převzali výzvu k úhradě dluhu 2. března 2007 a 8. března 2007, takže společně jsou v prodlení s úhradou smluvní pokuty od 10. března 2007; v dotčených souvislostech se tamtéž hovoří o „žalobcem
předložených listinách“. Ze žaloby datované 14. května 2012 (č. l. 2-6) se pak
podává, že k prokázání existence pohledávky č. 4 nabízel žalobce vedle smlouvy
z 30. listopadu 2006 k důkazu dále rozhodčí nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. 2490/07, vydaný rozhodcem S (jehož fotokopie je založena na č. l. 30-32
spisu), a rozhodčí spis k tomuto rozhodčímu nálezu vedený. Podle protokolů o
jednání před insolvenčním soudem z 20. května 2013 (č. l. 71-73), 27. května
2013 (č. l. 99-100) a podle protokolů o jednání před odvolacím soudem z 28. ledna 2014 (č. l. 140-141), 7. února 2017 (č. l. 185-186) a 14. března 2017 (č. l. 211-212) provedly soudy důkaz smlouvou z 30. listopadu 2006 i předmětným
rozhodčím nálezem, nikoli však důkaz rozhodčím spisem k tomuto rozhodčímu
nálezu vedeným. [28] Jakkoli předmětný nález neměl z důvodů plynoucích z předchozího rozsudku
Nejvyššího soudu v této věci (sen. zn. 29 ICdo 41/2014) žádné právní účinky
(nebyl způsobilým exekučním titulem), z údajů obsažených v jeho odůvodnění se
podávalo, že podkladem pro rozhodnutí o pohledávce č. 4 bylo i písemné
vyjádření (insolvenčního) dlužníka z 9. července 2007, podání (insolvenčního)
dlužníka reagující na repliku žalobce z 19. července 2007, jakož i jeho
vzájemná žaloba a listiny, jimiž (insolvenční) dlužník prokazoval, že neporušil
povinnost stanovenou v článku I. odst. 4 písm. e/ smlouvy z 30. listopadu 2006. Jde zjevně o listiny, jež mohly být (zřejmě jsou) součástí rozhodčího spisu a
jejichž charakter nasvědčuje tomu, že mohou obsahovat údaje týkající se vzniku
a splatnosti pohledávky č. 4. Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy
neobstojí, neboť závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem přijal, aniž se v
intencích závěrů obsažených k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede)
především v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo
1009/98, uveřejněném pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn.
21 Cdo
4841/2007, uveřejněném pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vypořádal s nevyčerpaným důkazním návrhem žalobce (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Přitom šlo o důkazní návrh, který zjevně mohl směřovat (směřoval) ke
zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou
podstatou právní normy), ohledně pohledávky č. 4. [29] Řečené platí tím více, že negativní skutečnosti [zde porušení povinností
spočívajících v tom, že (insolvenční) dlužník něco nekonal] se obecně prokazují
obtížněji, při častějším použití nepřímých důkazů; srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. února 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 5610/2017. [30] Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části (představované
potvrzujícím výrokem o věci samé obsaženým ve druhé větě prvního výroku), jakož
i v závislém výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a věc
potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). P o u č e n í: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. července 2019
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu