KSUL 46 INS XY
46 ICm XY
29 ICdo 117/2018-546
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Rostislava Krhuta a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci
žalobce V. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5, náměstí Junkových 2772/1, PSČ 155 00,
proti žalovanému Ing. Aleši Klaudymu, se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám.
191/18, PSČ 405 02, jako insolvenčnímu správci dlužníka C h., zastoupenému Mgr.
et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ
405 02, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 46 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka C h.,
se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. KSUL 46 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 14. května 2018, č. j. 46 ICm XY, 104 VSPH XY (KSUL 46 INS
XY), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2018, č. j. 46 ICm
XY, 104 VSPH XY (KSUL 46 INS XY), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
dlužníka (C h.) ve výši 3.825.074 Kč je po právu (bod I. výroku), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (body II. a III. výroku). [2] Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Dne 1. července 2005 uzavřel žalobce s dlužníkem dohodu o vzájemné
spolupráci, kterou se zavázal poskytovat dlužníku za úplatu marketingové služby
pro dlužníka a získávat nové zákazníky. Tato spolupráce byla následně rozšířena
o další oblasti (stavebnětechnickou poradenskou činnost, realizaci zakázek,
zpracovávání videozáznamů, výkon funkce prokuristy) třemi dodatky. 2/ Dne 30. dubna 2009 uzavřel žalobce (jako pronajímatel) s dlužníkem (jako
nájemcem) smlouvu o pronájmu nebytových a skladovacích prostor. 3/ Dne 1. dubna 2011 sepsal dlužník s žalobcem „uznání závazku a dohodu o
splátkách“, kterým uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 2.861.885 Kč za
poskytnuté služby, a to „zprostředkovatelskou činnost, dodání zboží a pronájem“. 4/ Dne 3. února 2012 v 11:22 hodin byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku
vyhláška oznamující zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka. 5/ Dne 1. června 2012 sepsal dlužník s žalobcem „uznání závazku a dohodu o
splátkách – dodatek D1“, kterým uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 3.825.074
Kč za poskytnuté služby, a to „zprostředkovatelskou činnost, dodání zboží,
pronájem a prokuru“. Toto uznání v sobě zahrnovalo i pohledávky žalobce za
dlužníkem již jednou uznané dne 1. dubna 2011. 6/ Usnesením ze dne 11. května 2012, č. j. KSUL 46 INS XY, insolvenční soud
(mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem dlužníka ustanovil
žalovaného (Ing. Aleše Klaudyho). 7/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka svoji pohledávku
přihláškou (P28) jako pohledávku nezajištěnou a nevykonatelnou ve výši
3.825.074 Kč z titulu „uznání dluhu za poskytnuté služby“. 8/ Na přezkumném jednání konaném dne 10. července 2012 pohledávku žalobce uznal
dlužník co do pravosti a výše a žalovaný ji co do pravosti popřel, s
odůvodněním, že žalobce neunesl důkazní břemeno o existenci pohledávky, kterou
dokládal pouze uznáním dluhu uzavřeným mezi jednatelem dlužníka a prokuristou
dlužníka; dodal, že uznání dluhu je zcela obecné neobsahující bližší
specifikaci uznávaných závazků (srov. seznam přihlášených pohledávek pod č. d. B-6). 9/ Usnesením ze dne 10. září 2012, č. j. KSUL 46 INS XY, insolvenční soud
prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 10/ Dne 8. srpna 2012 podal žalobce včasnou žalobu na určení pravosti popřené
pohledávky. [3] Na tomto základě insolvenční soud uzavřel, že mezi dlužníkem a
žalobcem byla podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), uzavřena rámcová inominátní smlouva (dohoda o vzájemné
spolupráci), na základě které žalobce poskytoval dlužníku za úplatu zejména
marketingové a zprostředkovatelské služby a později též další služby, včetně
výkonu funkce prokuristy. Tyto služby žalobce dlužníku skutečně (ve všech
tvrzených částech) poskytl, jednotlivými fakturami konkrétně vyúčtoval a
dlužník jejich kvalitu a rozsah schválil svým podpisem.
Insolvenční soud dále
uvedl, že dlužník s žalobcem uzavřel také smlouvu o pronájmu nebytových prostor
k podnikatelským účelům, přičemž skutečnost, že dlužník část těchto prostor
využíval i k uspokojování bytových potřeb, nezakládá neplatnost nájemní
smlouvy. Žalovanému se tedy tvrzení žalobce o provádění uvedené činnosti
nepodařilo vyvrátit. Jelikož žalovaný popřel pohledávku pouze co do pravosti,
nezabýval se insolvenční soud přiměřeností sjednané úplaty za poskytované
služby. [4] Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. května 2018, č. j. 46 ICm XY, 104 VSPH XY (KSUL 46 INS XY), potvrdil rozsudek
insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku; v bodě III. výroku jej změnil
tak, že žalovaný je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši
2.191,10 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý
výrok). [5] Odvolací soud se ztotožnil s argumentací insolvenčního soudu, avšak
k účinkům uznání dluhu na procesní povinnosti stran sporu uvedl, že uznání
dluhu, byť není novým právním důvodem vzniku závazku, usnadňuje věřiteli
procesní situaci v tom, že na dlužníka přechází břemeno důkazní ohledně tvrzení
neexistence (či správné výše) dluhu v okamžiku jeho uznání, a to i vůči
insolvenčnímu správci dlužníka; právní domněnku, že v době uznání závazek
trval, pak nelze vyvracet pouhým tvrzením o neexistenci závazku. [6] Odvolací soud dále uzavřel, že:
1/ Uznání závazků dlužníkem lze s ohledem na obsah faktur označených v uznáních
závazků (respeptive jejich přílohách) považovat za dostatečně určitě
identifikované závazky ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod číslem 44). 2/ Uznání dluhu nelze považovat za neúčinný, respektive (dle názoru) žalovaného
neplatný, právní úkon podle § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť pojmově nejde o nakládání s
majetkovou podstatou dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 1663/2006, uveřejněný pod číslem 86/2009 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). 3/ Nároky žalobce na cestovné a provize se žalovanému nepodařilo zpochybnit,
když neprokázal, že by tyto práce, respektive cesty, žalobce nevykonal. 4/ Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
účinném do 19. října 2005, nespojuje s porušením veřejnoprávní povinnosti
užívat stavbu jen k účelu vymezenému v kolaudačním rozhodnutí, v oznámení o
užívání stavby nebo v kolaudačním souhlasu, soukromoprávní sankci v podobě
neplatnosti nájemní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února
2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září
2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013). 5/ Je věcí podnikatele, co zahrne do svého majetku sloužícího k podnikání;
žalobce tak byl oprávněn účtovat k nájemnému v souladu s nájemní smlouvou daň z
přidané hodnoty.
6/ Popření pravosti pohledávky umožňuje soudu ve sporu o určení pravosti
pohledávky zkoumat pouze základ nároku, nikoli již jeho výši [srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněný pod
číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dál jen „R 76/2002“)]. 7/ Skutečnost, zda dlužník a žalobce (správně) účtovali o fakturovaných
položkách, není sama o sobě způsobilá vyvrátit domněnku existence závazků
dlužníka vůči žalobci.
[7] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to (mimo jiné) k řešení právní otázky
(ne)platnosti uznání závazku, kterou odvolací soud (podle jeho názoru)
zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v dovolání konkretizovanou
a právní otázky (ne)účinnosti uznání závazku, která dosud (podle jeho názoru)
nebyla Nejvyšším soudem vyřešena.
[8] Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru o neplatnosti uznání
závazku pro neurčitost. Dále zdůrazňuje, že: a) neměl povinnost podat odpůrčí
žalobu „proti úkonu dlužníka (uznání závazku)“ a b) nelze přihlížet k uznání
závazku; současně zpochybňuje existenci faktur označených v „přehledu
neuhrazených faktur“ (jako „přílohy“ k uznání závazku).
[9] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve
znění účinném od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[10] Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k
řešení otázky (ne)platnosti uznání závazku, kterou odvolací soud zodpověděl v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž:
1/ Určitost uznávaného závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. musí vyplývat z
písemného projevu dlužníka. Není-li dluh určen ani odkazem na příslušné
faktury, nelze ji dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký
závazek dlužník uznává. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října
2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo
1, ročník 2006, pod číslem 9.
2/ Lze-li prostřednictvím obsahu faktury označené v uznání závazku uzavřít, že
je takto identifikován „určitý závazek“ ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., pak
nastávají účinky uznání závazku předjímané ustanovením § 323 obch. zák. Srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo
3664/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2013, pod
číslem 44.
[11] Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v
rozsudku ze dne 11. prosince 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017, jakož i v usnesení
ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. 23 Cdo 3202/2017.
[12] Přitom v poměrech dané věci je uznávaný závazek vymezen v uznáních
závazku ze dne 1. dubna 2011 a ze dne 1. června 2012 (originály těchto listin
jsou připojené jako příloha přihlášky pohledávky P28) způsobem „…za objednané,
poskytnuté a odebrané služby (zprostředkování činnosti, dodání zboží,
pronájem)“, respektive „… za objednané, poskytnuté a odebrané služby
(zprostředkování činnosti, dodání zboží, pronájem, prokura)“. V uznáních
závazku není žádná zmínka ani o fakturách, ani o tom, že by tato uznání měla
nějaké přílohy; současně je nepochybné, že uznané závazky v celkových částkách
2.861.885 Kč, respektive 3.825.074 Kč, sestávaly z několika (odlišných) závazků
(zprostředkování činnosti, dodání zboží, pronájem, prokura), přičemž z uznání
neplyne konkrétní výše jednotlivých závazků. O tom, že listiny označené jako
„přehled neuhrazených faktur“, které žalobce předložil insolvenčnímu soudu
společně s uznáním závazku (viz protokol o jednání ze dne 25. listopadu 2016
? č. l. 117), samy o sobě nejsou uznáním závazku podle ustanovení § 323 odst.
1 obch. zák., nelze mít žádné pochybnosti.
[13] Za stavu, kdy neobstojí právní posouzení věci odvolacím soudem již
co do závěru o platném uznání závazku (a existence vyvratitelné domněnky o
trvání závazku v době uznání), Nejvyšší soud, aniž se dále zabýval přípustností
(a důvodností) dovolání i z hlediska dalších dovolatelem vymezených právních
otázek, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
[14] V další fázi řízení odvolací soud v prvé řadě posoudí, zda
přihláška pohledávky (založená jen na výše označených uznáních závazku) byla
způsobilá přezkumu [tj. zda z ní bylo zřejmé, z jakých skutečností žalobce
dovozoval vznik a výši přihlášené pohledávky]; s výsledkem takového posouzení
totiž úzce souvisí i řešení otázky, zda obsah přihlášky pohledávky žalovanému
vůbec umožňoval (účinně) popřít (i) výši pohledávky. Dospěje-li k závěru o tom,
že přihláška pohledávky netrpí vadami, které by ji činily nezpůsobilou
přezkumu, vyhodnotí, zda obstojí závěry insolvenčního soudu, podle nichž
žalovaný popřel jen pravost (a nikoli výši) pohledávky a žalobce prokázal její
existenci.
[15] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu