23 Cdo 3202/2017-611
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně mopas a. s., se sídlem v Holešově, Samostatnost 1181, identifikační
číslo osoby 60708735, zastoupené JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., advokátem se
sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Kadlčákova 1507, proti žalované JUDr. Aleně
Schmidtové, se sídlem v Novém Jičíně, Havlíčkova 4, insolvenční správkyni
dlužníka P. L. se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, o zaplacení částky
12.512.880 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
4 Cm 30/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 5. 11. 2014, č. j. 8 Cmo 297/2014-505, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 12.512.880 Kč spolu s
0,05 % denním úrokem z prodlení z titulu nedoplatku kupní ceny za 11 kusů
vozidel T. (sklápěč) po generální opravě, které dlužníkovi dodala v hodnotě
12.276.000 Kč, dále nedoplatku kupní ceny za náhradní díly dodané dlužníkovi v
hodnotě 20.880 Kč a ceny opravy vozidla ve výši 216.000 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní jako prodávající a
dlužníkem jako kupujícím byla uzavřena kupní smlouva č. K/44/10/OU ze dne 4. 10. 2010 podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), na základě které měla žalobkyně prodat dlužníkovi 24 kusů vozidel T. (sklápěč) po generální opravě. Kupní cena byla stanovena dohodou smluvních
stran podle typu sklápěče + 20 % DPH. Na základě vystavené faktury žalobkyní se
dlužník zavázal zaplatit kupní cenu za předmětné vozidlo ve lhůtě 60 dnů. V
případě prodlení dlužníka se zaplacením kupní ceny byl dlužník povinen zaplatit
žalobkyni smluvní úrok z penále dle ustanovení § 369 obch. zák. ve výši 0,05 %
za každý den prodlení až do úplného zaplacení. Podle protokolů o předání
vozidel žalobkyně předala dlužníkovi celkem 11 kusů vozidel T. konkrétně v
předmětných protokolech specifikovaných. Těchto 11 kusů vozidel T. žalobkyně
vyúčtovala fakturami v celkové výši 12.576.000 Kč. Na fakturu č. 10000806
dlužník uhradil dne 31. 1. 2011 částku ve výši 300.000 Kč. Náhradní díly v
celkové výši 20.880 Kč a opravu vozidla T. ve výši 216.000 Kč pak žalobkyně
rovněž dlužníkovi vyúčtovala fakturami. Z originálu inventarizace pohledávek ze
dne 10. 3. 2011 soud zjistil, že žalobkyně na základě této inventarizace
požádala dlužníka o odsouhlasení seznamu svých pohledávek, které evidovala vůči
dlužníkovi v celkové výši 12.512.880 Kč. Konkrétně se jednalo o faktury č. 10000753, č. 10000754 a č. 10000755 ze dne 4. 10. 2010, č. 10000806 ze dne 26. 10. 2010, č. 10000843 ze dne 5. 11. 2010, č. 10000844 ze dne 5. 11. 2010, č. 10004272 ze dne 30. 9. 2010, č. 11000087 ze dne 2. 2. 2011 a č. 11004022 ze dne
18. 1. 2011. Na základě inventarizace uvedených faktur dlužník dne 10. 3. 2011
uznal svůj závazek z těchto faktur ve výši 12.512.880 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně se po dlužníkovi domáhala zaplacení
částky 12.512.880 Kč z uznání závazku ze dne 10. 3. 2011. V něm dlužník uznal
pohledávku žalobkyně z faktur č. 10000753, č. 10000754 a č. 10000755 ze dne 4. 10. 2010, č. 10000806 ze dne 26. 10. 2010, č. 10000843 ze dne 5. 11. 2010, č. 10000844 ze dne 5. 11. 2010, č. 10004272 ze dne 30. 9. 2010, č. 11000087 ze dne
2. 2. 2011 a č. 11004022 ze dne 18. 1. 2011 ve výši 12.512.880 Kč podle § 323
obch. zák., tedy určitý jednoznačně identifikovatelný závazek. Uznání závazku
zakládá vyvratitelnou právní domněnku o existenci uznaného závazku v době
uznání. Dlužník přitom nevyvrátil uznání závazku, které učinil. Naopak
žalobkyně oprávněnost svého nároku z uznání závazku prokázala.
Protože se
dlužník dostal do prodlení s úhradou předmětné částky, přiznal soud žalobkyni i
příslušný smluvní úrok z prodlení, když podle kupní smlouvy ze dne 4. 10. 2010
byl dlužník povinen zaplatit žalobkyni za prodlení se zaplacením kupní ceny
smluvní úrok z penále podle § 369 obch. zák. ve výši 0,05 % za každý den
prodlení až do úplného zaplacení. Pojem penále není právními předpisy
definován. Jestliže je tento pojem použit v souvislosti s prodlením peněžitého
závazku a tato sankce je vyjádřena procentuálně od určitého data do zaplacení,
není možné toto ujednání posuzovat jinak než jako úrok z prodlení. K odvolání dlužníka odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně,
jejž považoval za úplný a správný, i s jeho právním závěrem, že v tomto sporu
se žalobkyně domáhala po dlužníkovi zaplacení částky ve výši 12.512.880 Kč z
uznání závazku ze dne 10. 3. 2011, v němž dlužník uznal pohledávku žalobkyně z
předmětných faktur podle § 323 obch. zák. Soud prvního stupně dle názoru
odvolacího soudu správně vyhověl žalobě v plném rozsahu, jelikož žalobkyně
prokázala oprávněnost svého nároku uznáním závazku ze dne 10. 3. 2011 do výše
12.512.880 Kč včetně smluvního úroku z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dlužník (dále též „dovolatel“) dovolání s
tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení v dovolání specifikovaných otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) shledává především v závěru odvolacího soudu, dle kterého
dlužník uznal žalovaný závazek ve smyslu § 323 obch. zák. na listině nazvané
„inventarizace pohledávek“ ze dne 10. 3. 2011. Namítá, že je-li na předmětné
listině uvedeno pouze číslo faktury a fakturovaná částka, nejedná se o vymezení
určitého závazku ve smyslu § 323 obch. zák. Této listině nelze připisovat
účinky uznání určitého závazku, byť je v listině uveden výraz „uznání závazku
dle § 323 obch. zák.“. Dovolatel rovněž namítá, že kupní smlouva mezi účastníky
ve skutečnosti uzavřena nebyla, a to pro absenci platného sjednání kupní ceny
vozidel T. jako podstatné náležitosti smlouvy ve smyslu § 409 odst. 2 obch. zák., a že pan F. T. nebyl oprávněn jménem žalobkyně sjednat s dlužníkem kupní
cenu jednotlivého vozidla, resp. uzavřít dílčí smlouvu o koupi jednotlivého
vozidla. Poté, co P. L. jakožto žalovaný podal řádně zastoupen advokátem dne 6. 2. 2015
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 11. 2014, č. j. 8 Cmo
297/2014-505, byl na jeho majetek prohlášen usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 12. 5. 2015, č. j. KSOS 22 INS 33668/2014-B-26, konkurs. Předmětné
dovolací řízení tak bylo v souladu s § 263 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přerušeno. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. KSOS 22 INS
33668/2014-B57, rozhodl, že v řízení o dovolání dlužníka proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2014, č. j. 8 Cmo 297/2014-505, lze
pokračovat. Insolvenční správkyně se stala účastníkem řízení (žalovanou)
namísto dlužníka, čemuž odpovídá i označení účastníků v záhlaví tohoto
rozhodnutí. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí
odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že
zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech
řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatel předně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil listinu ze dne
10. 3. 2011 jako platné uznání závazku, když dle dovolatele této listině účinky
uznání určitého závazku připisovat nelze. Odkazuje přitom na závěry rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 864/2011, když namítá, že
identifikace závazku musí vyplývat z písemného projevu dlužníka a důvod uznání
závazku nelze dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek
dlužník uznává, tedy je-li jen mezi účastníky jasné, co je předmětem právního
úkonu. Dle názoru dovolatele na listině ze dne 10. 3. 2011 vymezení určitého
závazku chybí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, ve
vztahu k pojmu „určitý závazek“ dle ustanovení § 323 obch. zák. uvedl, že
závazek musí být v uznání jednoznačně identifikován. Jelikož způsob takové
identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Za
situace, kdy je zákonem pro uznání závazku vyžadována písemná forma, pak
určitost úkonu uznání (určitost uznávaného dluhu) musí vyplývat z písemného
projevu dlužníka. Není-li dluh určen ani odkazem na příslušné faktury, nelze
určitost úkonu, pro který je předepsána písemná forma, dovodit z toho, že
účastníkům právního vztahu mělo být (bylo) zcela zřejmé, jaký konkrétní závazek
dlužník uznává – srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3664/2011. V již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3664/2011 pak
Nejvyšší soud dále dovodil, že „k požadavku určitosti vymezení závazku v
uznávacím prohlášení Nejvyšší soud k závěrům, vyplývajícím již z rozsudku sp. zn. 32 Odo 1415/2004, doplňuje, že mu plně vyhovuje i odkaz na jinou listinu, z
níž je předmět úkonu (uznávaný závazek) objektivně seznatelný, tj. je-li v této
(odkazované) listině identifikován zcela nezaměnitelným způsobem. Soudy proto v
dané věci neměly zkoumat (pro posouzení určitosti uznání nebylo rozhodné), zda
faktury, jejichž prostřednictvím byly specifikovány uznávané závazky,
představovaly doklad o skutečně vzniklých závazcích‘, ale zda zvolený způsob
určení jednotlivých uznávaných závazků (ve fakturách označených v uznání
závazku) je způsobilý tyto závazky nezaměnitelným způsobem identifikovat. Lze-li prostřednictvím obsahu faktury označené v uznání závazku uzavřít, že je
takto identifikován ,určitý závazek‘ ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., pak
nastávají účinky uznání závazku předjímané ustanovením § 323 obch. zák. Vyvracet domněnku existence určitého závazku v uznaném rozsahu v době uznání (§
323 odst. 1 věta první obch. zák.) je v takovém případě úkolem toho, kdo
závazek uznal“.
V nyní projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobkyně se po dlužníkovi domáhala zaplacení částky 12.512.880 Kč z
uznání závazku ze dne 10. 3. 2011, v němž dlužník uznal pohledávku žalobkyně z
faktur č. 10000753, č. 10000754 a č. 10000755 ze dne 4. 10. 2010, č. 10000806
ze dne 26. 10. 2010, č. 10000843 ze dne 5. 11. 2010, č. 10000844 ze dne 5. 11. 2010, č. 10004272 ze dne 30. 9. 2010, č. 11000087 ze dne 2. 2. 2011 a č. 11004022 ze dne 18. 1. 2011 v celkové výši 12.512.880 Kč podle § 323 obch. zák., uznal tedy přesně identifikovatelný závazek, o jehož určitosti nelze mít
pochyb. Považoval přitom skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za úplný
a správný, přičemž z předmětných faktur bylo zjištěno, že jimi žalobkyně
dlužníkovi vyúčtovala prodej v nich blíže specifikovaných 11 kusů vozidel T. a
dále blíže konkretizované náhradní díly a opravu vozidla. Odvolací soud dospěl
k závěru, že rozhodující pro posouzení nároku žalobkyně bylo platné a určité
uznání celého žalobou uplatněného nároku dlužníkem ze dne 10. 3. 2011, a to jak
co do důvodu, který je dostatečně konkretizován fakturami, které žalobkyně v
řízení doložila, tak co do výše, přičemž dlužníkovi se v řízení existenci
uznaného závazku zpochybnit nepodařilo. Dovolací soud přitom neshledal, že by
se odvolací soud při posouzení určitosti závazku ve smyslu ustanovení § 323
obch. zák. odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. Dovolatel dále namítá, že kupní smlouva mezi účastníky ve skutečnosti uzavřena
nebyla, a to pro absenci platného sjednání kupní ceny všech jednotlivých
vozidel T. jako podstatné náležitosti smlouvy ve smyslu § 409 odst. 2 obch. zák. (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23
Cdo 3557/2008, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009, a ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006). S namítanými rozhodnutími však závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu. Dovolatel přehlíží, že oproti rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011,
sp. zn. 23 Cdo 3557/2008, ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 298/2009, a ze dne
28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, ze skutkových zjištění soudů v nyní
projednávané věci vyplývá, že k dohodě o ceně u jednotlivých automobilů došlo. Konečně dovolatelem odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008,
sp. zn. 32 Odo 629/2006, předvídá platné uzavření jednotlivých smluv na základě
rámcové smlouvy. Závěry odvolacího soudu o platném uzavření kupní smlouvy jsou
v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o prioritě
výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její
neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li
možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních
stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce
smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo
2317/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo
3761/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03).
Dovolatel rovněž poukazuje na to, že protokoly o předání vozidla jsou za
žalobkyni podepsány vždy pouze osobou F. T., člena představenstva společnosti
mopas, a. s., s tím, že pan T. nebyl oprávněn jménem žalobkyně sjednat s
dlužníkem kupní cenu jednotlivého vozidla, resp. uzavřít dílčí smlouvu o koupi
jednotlivého vozidla, přičemž odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010. Odvolací soud se nicméně namítaným
nedostatkem oprávnění osoby, která předávací protokoly podepsala, nezabýval,
když v odůvodnění svého rozhodnutí toliko zopakoval závěr soudu prvního stupně,
jenž se s námitkou dlužníka, že protokoly o předání vozidel za žalobkyni
podepsal pouze pan T., vypořádal tak, že tato námitka dlužníkovi nepřísluší. Touto námitkou dovolatel neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního
práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Dovolatel v
této souvislosti pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z
předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem
vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pokud dovolatel dalšími svými námitkami dovolacímu soudu předestírá vlastní
verzi skutkového stavu odlišnou od skutkového stavu, z něhož ve svém rozhodnutí
vyšel odvolací soud, nebo pokud jimi zpochybňuje hodnocení důkazů, je na tomto
místě třeba podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a
že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně ve vztahu k dovolatelem tvrzeným vadám řízení, kdy dovolatel např. odvolacímu soudu vytýká jeho rozhodnutí neprovést další důkazy dlužníkem
navrhované, Nejvyšší soud připomíná, že k případným vadám řízení by dovolací
soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzení vady řízení však
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. prosince 2017
JUDr.
Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu