KSUL 45 INS XY 63 ICm XY 29 ICdo 124/2021-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce AAA INSOLVENCE OK v. o. s., se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, PSČ 741 01, identifikační číslo osoby 29355940, jako insolvenčního správce dlužníků V. K. a J. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Milanem Svobodou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalované J. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, se sídlem v Praze, Barrandova 1920/2a, PSČ 143 00, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků V. K., narozeného XY, a J. K., narozené XY, obou bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS XY, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2021, č. j. 63 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 45 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 16. prosince 2020, č. j. 63 ICm XY, Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že darovací smlouva ze dne 1. ledna 2018, kterou dlužník (V. K.) daroval žalované J. K.) ve výroku blíže specifikované nemovitosti v katastrálním území XY (dále jen „darovací smlouva“), je neúčinná (bod I. výroku). [2] Uložil žalované zaplatit žalobci (AAA INSOLVENCE OK v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníků V. K. a J. K.) na náhradě nákladů řízení částku 24 684 Kč (bod II. výroku). [3] Uložil žalované zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek ve výši 5 000 Kč (bod III. výroku).
2. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2021, č. j. 63 ICm XY, 101 VSPH XY (KSUL 45 INS XY): [1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok). [2] Uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6 720,88 Kč (druhý výrok).
3. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že: [1] Vklad vlastnického práva k nemovitostem, které žalovaná (dcera dlužníků) nabyla darovací smlouvou, byl proveden s právními účinky ke dni 21. února 2018. [2] Insolvenční řízení bylo zahájeno podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dlužníků dne 22. února 2019 (A-1), zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne. [3] Insolvenční soud usnesením ze dne 25. března 2019, č. j. KSUL 45 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníků, povolil řešení úpadku společným oddlužením manželů a ustanovil insolvenčního správce. [4] Insolvenční soud usnesením ze dne 28. srpna 2019, č. j. KSUL 45 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, ve znění usnesení ze dne 30. srpna 2019, č. j. KSUL 45 INS XY, zveřejněného v insolvenčním rejstříku téhož dne, (mimo jiné) rozhodl, že dlužníci byli oprávněni podat návrh na povolení oddlužení, schválil zprávu o přezkumu, neschválil oddlužení dlužníků a na jejich majetek prohlásil konkurs, s tím, že bude projednáván jako nepatrný. [5] Do insolvenčního řízení na majetek dlužníků přihlásili své pohledávky (mimo jiné) následující věřitelé: Česká revitalizační, s. r. o., pohledávku ve výši 11 999,50 Kč splatnou dne 10. ledna 2017; Česká spořitelna, a. s., dílčí pohledávku č. 1 ve výši 302 126,51 Kč splatnou dne 25. března 2019, dílčí pohledávku č. 2 ve výši 1 173 043,19 Kč splatnou dne 28. března 2018, dílčí pohledávku č. 3 ve výši 1 559 538,23 Kč splatnou dne 2. ledna 2018, dílčí pohledávku č. 4 ve výši 1 959 554,69 Kč splatnou dne 31. října 2017, dílčí pohledávku č. 5 ve výši 1 999 076 Kč splatnou dne 2. ledna 2018 a dílčí pohledávku č. 6 ve výši 20 547,36 Kč splatnou dne 25. března 2019; Českomoravská záruční a rozvojová banka, a. s., pohledávku ve výši 2 626 429,27 Kč s tím, že částka 2 440 351,82 Kč je splatná dne 24. května 2018 a částka ve výši 186 077,45 Kč je splatná dne 24. března 2019. [6] Celkem do insolvenčního řízení přihlásilo 16 nezajištěných věřitelů pohledávky v celkové výši 19 419 137,60 Kč, z nichž byly popřeny pohledávky ve výši 5 110 876,15 Kč, a 6 zajištěných věřitelů pohledávky v celkové výši 17 599 628,63 Kč, z nichž byly popřeny pohledávky ve výši 4 285 958,64 Kč.
4. Na tomto základě se odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 3 odst. 4 a § 240 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – ztotožnil se závěry insolvenčního soudu, podle kterých:
5. Darovací smlouva je neúčinným „právním úkonem“, neboť byly naplněny podmínky předvídané ustanovením § 240 insolvenčního zákona, když dlužník poskytl žalované plnění bezúplatně. Jelikož šlo o převod majetku dlužníka na osobu blízkou, uplatní se vyvratitelná domněnka, že „právní úkon“ bez přiměřeného protiplnění dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Tuto domněnku se žalované nepodařilo vyvrátit, naopak z dokazování před insolvenčním soudem bylo prokázáno, že dlužník byl „v době darování nemovitostí“ v úpadku (ke dni 21. 2. 2018 měl vůči více věřitelům dluhy po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které nebyl schopen plnit). Vzhledem k tomu, že dlužníci nebyli podnikatelé, nebylo nutné se zabývat tím, zda byli v úpadku i ve formě předlužení; námitka žalované, že dlužník vlastnil nemovitosti, jejichž cena přesahovala všechny jeho splatné závazky, není důvodná.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které směřuje výslovně proti všem jeho výrokům a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od blíže označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby rozsudky obou soudů nižších stupňů změnil tak, že se žaloba zamítá.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatelka pokládá otázku, zda byly ohledně darovací smlouvy naplněny podmínky ustanovení § 240 insolvenčního zákona. Argumentuje, že dlužníci sice měli v době uzavření darovací smlouvy „splatné pohledávky“ (evidentně míněno dluhy), ale zároveň byli vlastníky nemovitostí a „dosahovali vysokých výdělků z pracovní činnosti“. Dále uvádí, že dlužník měl „vůli darovat“ nemovitosti již v roce 2012 a darování nemovitostí tak k úpadku dlužníků nevedlo.
8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
9. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v prvním výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod II. výroku insolvenčního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž v prvním výroku v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod III. výroku insolvenčního soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Ve vztahu k tomuto výroku však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. i/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
10. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
11. Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění (opodstatnění) toho, proč u právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014 oba soudy nadále používají pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 240 insolvenčního zákona. Srov. i ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2019, sen. zn. 29 ICdo 176/2017. Při absenci argumentace pro jiný závěr bude Nejvyšší soud při svých úvahách v této věci dále používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014.
12. Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu § 240 insolvenčního zákona ustálena v závěrech, podle nichž:
[1] Pro závěr o neúčinnosti právního úkonu (právního jednání) bez přiměřeného protiplnění podle § 240 insolvenčního zákona musí být (ve stručnosti) kumulativně splněny čtyři podmínky. Dlužník se zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, právní úkon (právní jednání) učinil v době, kdy byl v úpadku nebo tento právní úkon (právní jednání) k úpadku vedl, byl učiněn ve lhůtě jednoho roku (případně tří let) před zahájením insolvenčního řízení a nevztahuje se na něj žádná z výjimek dle § 240 odst. 4 insolvenčního zákona [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sen. zn. 29 ICdo 112/2016, který je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[2] Podmínky odporovatelnosti ve smyslu § 240 insolvenčního zákona se posuzují ke dni vzniku právního úkonu (právního jednání); ke stejnému okamžiku se zjišťuje i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu (právního jednání) další dostatečný majetek k uspokojení věřitelů, v jejichž prospěch se insolvenční neúčinnost vyslovuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2015, sen. zn. 29 ICdo 48/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod číslem 106/2016). Dlužník učinil právní úkon (právní jednání) k okamžiku, kdy nastaly jeho právní účinky; týká-li se právní úkon (právní jednání) změny vlastnického práva k nemovitosti, jde o okamžik, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva podle smlouvy do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017, sen. zn. 29 ICdo 76/2015, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2019, pod číslem 33).
[3] K naplnění skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu (právního jednání) podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu (právního jednání) v úpadku [nebo že tento právní úkon (právní jednání) vedl k dlužníkovu úpadku]. Jde-li o právní úkon (právní jednání) činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá.
V takovém případě je na žalovaném, chce-li se odpůrčí žalobě ubránit, aby tvrdil a prokázal, že dlužník v době uzavření darovací smlouvy nebyl v úpadku. Smyslem úpravy neúčinnosti právních úkonů (právních jednání) dlužníka v insolvenčním zákoně je, aby se osoba dlužníku blízká při právních úkonech (právních jednáních) s dlužníkem přesvědčila, že je dlužník nečiní v době, kdy je v úpadku, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (právní jednání) [nepřijímala podle nich plnění] na újmu práv věřitelů dlužníka.
Jestliže se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že tento úkon (jednání) bude v případě rozhodnutí o úpadku dlužníka insolvenčním správcem zpochybněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn.
29 ICdo 17/2013, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2016, pod číslem 101).
[4] Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka (§ 133 o. s. ř.), tímto účastníkem. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod číslem 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, pod číslem 113, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 106/2016.
13. Se závěry uvedenými výše je napadené rozhodnutí (poměřováno skutkovým stavem, z nějž vyšlo) v souladu. Samotné užití nesprávné terminologie (viz odst. 11) nemělo vliv na výsledek dovolacího řízení.
14. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak pomíjí, že k těmto vadám přihlíží dovolací soud pouze u přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vady řízení, které (jako v této věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání samy o sobě založit nemohou.
15. Odmítnutím dovolání v přiměřené lhůtě se stal bezpředmětným (bez nutnosti o něm samostatně rozhodovat) i návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu