MSPH 88 INS 9621/2014 188 ICm 1154/2017 29 ICdo 124/2023-213
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Mgr. Jana Jukla, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, jako insolvenčního správce dlužníka SIDIA, akciová společnost, zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému GNT-Servis, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 02 84 96 82, o určení neúčinnosti právního jednání a o zaplacení částky 474.124,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 188 ICm 1154/2017, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SIDIA, akciová společnost, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1344/59, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 15 50 30 20, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 9621/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2023, č. j. 188 ICm 1154/2017, 102 VSPH 869/2020-182, (MSPH 88 INS 9621/2014), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2023, č. j. 188 ICm 1154/2017, 102 VSPH 869/2020-182 (MSPH 88 INS 9621/2014), a ve výrocích II. a III. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2020, č. j. 188 ICm 1154/2017-82, se zrušují a věc se v tomto rozsahu postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni.
Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 21. října 2020, č. j. 188 ICm 1154/2017-152, zamítl žalobu, kterou se žalobce [Mgr. Jan Jukl, jako insolvenční správce dlužníka (SIDIA, akciová společnost)] domáhal určení, že „právní úkon“ dlužníka [převod částek v celkové výši 474.124,- Kč z účtu majetkové podstaty dlužníka na účet žalovaného (GNT-Servis, s. r. o. v likvidaci)] je vůči insolvenčním věřitelům dlužníka právně neúčinný (výrok I.), uložil žalovanému vydat do majetkové podstaty dlužníka částku 474.124,- Kč
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Insolvenční soud vyšel z toho, že: 1) Dne 7. dubna 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka; usnesením ze dne 14. října 2014, č. j. 88 INS 9621/2014-A-45, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a ustanovil insolvenčním správcem žalobce; usnesením ze dne 22. února 2016, č. j. 88 INS 9621/2014-B-89, prohlásil konkurs na majetek dlužníka. 2) Dne 2. dubna 2014 uzavřeli dlužník (jako příkazce) a žalovaný (jako správce) příkazní smlouvu o výkonu správy bytového domu (dále jen „příkazní smlouva“).
Podle této smlouvy byl správce povinen řádně a včas obstarávat veškeré činnosti spojené s užíváním předmětu smlouvy, mimo jiné zajistit služby související s užíváním jednotek (zejména dodávku elektrické energie do společných prostor, tepla, teplé vody atd.). V případě, že tuto povinnost nebude moci správce zajistit z důvodu dluhů na straně příkazce, je správce (mimo jiné) oprávněn tyto dluhy za příkazce uhradit přímo dodavateli média nebo služby a příkazce se zavazuje takto zaplacené částky správci následně uhradit, uzavírat smlouvy o dodávkách médií a zabezpečovat úhrady cen za dodávku médií.
3) Dne 2. dubna 2014 uzavřeli dlužník (jako pronajímatel) a žalovaný (jako nájemce) smlouvu o nájmu bytů (v bytovém domě) [dále jen „smlouva o nájmu“)]; nájemce se zavázal hradit pronajímateli za užívání bytu nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytů (mimo jiné i veškeré náklady na dodávky médií a ostatních služeb souvisejících s předmětem nájmu). 4) Dne 19. února 2016 dlužník provedl osm bezhotovostních transakcí v částkách 50.633,- Kč, 2.360,- Kč, 156.455,- Kč, 7.693,- Kč, 33.517,- Kč, 100.612,- Kč, 85.701,- Kč a 37.153,- Kč (celkem 474.124,- Kč), s tím, že šlo o úhradu pohledávky za majetkovou podstatou (mělo jít o plnění dle příkazní smlouvy o výkonu správy bytového domu uzavřené mezi dlužníkem a žalovaným).
5) Dne 9. září 2016 (B-56) uplatnil žalovaný pohledávku za majetkovou podstatou v rozsahu odpovídajícím částkám, které žalovaný uhradil dodavatelům energií dle přiložených faktur. Na tomto základě insolvenční soud – cituje § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, a § 2991 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – zdůraznil, že dlužník neměl povinnost zaplatit žalovanému částku 474.124,- Kč. Povinnost platit za dodávané energie a vodu totiž stíhala (viz příkazní smlouva) žalovaného, který byl povinen „inkasovat zálohy za služby a tyto i vyúčtovávat“.
Plnění dlužníka proto nemá oporu v platném závazku; jde o plnění bez právního důvodu, které má žalovaný vrátit dlužníku. Současně nejde o právní jednání, které by bylo možno hodnotit jako neúčinné, když nevyvolalo zamýšlený právní následek (splnění dluhu) [neúčinnosti mohou být dotčena pouze právní jednání platná (a existující)]. Proto insolvenční soud zamítl žalobu v rozsahu požadavku na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka. Dále insolvenční soud ? odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 28.
února 2018, sen. zn. 29 ICdo 19/2016 ? zdůraznil, že zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka není překážkou pro vyhovění žalobě v rozsahu požadavku na peněžité plnění (vydání obohacení, kterého se dostalo žalovanému bez spravedlivého důvodu na úkor dlužníka); v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. března 2023, č. j. 188 ICm 1154/2017, 102 VSPH 869/2020-182 (MSPH 88 INS 9621/2014), změnil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení částky 474.124,- Kč zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje z § 111, § 235 odst. 2 a § 239 odst. 3 insolvenčního zákona a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – v prvé řadě předeslal, že „i v odvolacím řízení o přezkumu jen výroku o povinnosti žalovaného zaplatit (vyplývající však z odpůrčího nároku žalobce) je odvolací soud oprávněn (povinen) vedle základu nároku přezkoumávat též jeho neúčinnost v rozsahu žalobou vymezených skutkových okolností (jako další předběžnou otázku)“; na tomto závěru nemůže nic změnit ani rozhodnutí insolvenčního soudu, jímž byl zamítnut požadavek žalobce na určení neúčinnosti právního jednání dlužníka.
Dále odvolací soud přezkoumal závěr insolvenčního soudu o absenci právního důvodu (označených) plateb a s poukazem na obsah příkazní smlouvy (na rozdíl od soudu insolvenčního) uzavřel, že dlužník měl za dodávaná média platit přímo dodavatelům. Neučinil-li tak, byl žalovaný oprávněn vzniklý dluh zaplatit a dlužník měl povinnost „tyto platby“ žalovanému uhradit. Jiný závěr ? pokračoval odvolací soud ? neplyne ani z nájemní smlouvy. V této souvislosti vyhodnotil příkazní smlouvu a smlouvu o nájmu jako „dva samostatné vztahy“, které nevylučují možnost, že žalovaný bude v jednom z nich dlužníkem a ve druhém věřitelem.
Za stavu, kdy dlužník dodavatelům médií, ač k tomu byl povinen, neplatil, a částku 474.124,- Kč zaplatil (po výzvách insolvenčního správce) žalovaný, dlužník ji v souladu s příkazní smlouvou uhradil žalovanému platbami ze dne 19. února 2016. Tyto platby „představují“ platné právní jednání (splnění dluhu); současně šlo o plnění závazků nutných k provozování závodu dlužníka v rámci obvyklého hospodaření. Jinak řečeno, žalovaný (jako příkazník) měl povinnost zajistit dodávku médií (elektřiny, plynu, vody „do objektu“), které měl platit dlužník.
Jelikož dlužník tuto povinnost nesplnil, byl žalovaný oprávněn dodávky zaplatit sám a dlužník byl povinen žalovanému tyto platby nahradit. Proto odvolací soud rozsudek soudu insolvenčního ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil a žalobu o zaplacení částky 474.124,- Kč zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu měnícího výroku ve věci samé) podal žalobce dovolání, které má za přípustné (§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s.
ř.“) k řešení právních otázek
týkajících se (posuzováno podle celého obsahu dovolání): a) výkladu příkazní smlouvy a smlouvy o nájmu (jako smluv závislých), při jejímž řešení se odvolací soud (podle jeho názoru) odchýlil od (označené) judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a b) aplikace § 111 insolvenčního zákona „na právní jednání třetí osoby“, když odporovaná právní jednání (bezhotovostní platby) nebyly platbami na úhradu dodávek médií (šlo o „náhradu“ za platby, které realizoval ve prospěch dodavatelů médií žalovaný), která dosud nebyla (podle jeho názoru) Nejvyšším soudem v daných skutkových souvislostech zodpovězena.
Dovolatel akcentuje, že odvolací soud zcela rezignoval na vzájemnou závislost příkazní smlouvy a smlouvy o nájmu bytů; snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož prováděl-li žalovaný úhrady za dodávky médií, nečinil tak z vlastních prostředků, nýbrž z prostředků, které získával „formou inkasa záloh od jednotlivých uživatelů, byť se tak dělo na účet dlužníka“. Tvrzená pohledávka za majetkovou podstatou (uplatněná vyrozuměním ze dne 9. září 2015) tak ve skutečnosti nevznikla a dlužník „nemohl učinit žádné právní jednání k její úhradě“.
Přitom plnění dlužníka ve prospěch žalovaného v rozsahu částky 474.124,- Kč nebylo (ani) plněním ve prospěch dodavatelů médií; nemohlo tak jít o plnění závazků nutných k provozování závodu dlužníka v rámci obvyklého hospodaření (plnění poskytnuté dlužníkem žalovanému nemělo žádný vliv na provozování závodu dlužníka). Konečně se dovolatel ztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, podle něhož plnění dlužníka ve prospěch žalovaného bylo „plněním nedluhu“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu dovoláním dotčeném) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právních otázek dovolatelem otevřených, týkajících se výkladu § 111 insolvenčního zákona, jakož i výkladu příkazní smlouvy a smlouvy o nájmu (včetně posouzení, zda jde o smlouvy závislé), dosud v daných skutkových souvislostech Nejvyšším soudem beze zbytku nezodpovězených. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 111 insolvenčního zákona, nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odstavec 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odstavec 3). Podle § 235 odst. 2 insolvenčního zákona neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“), není-li dále stanoveno jinak. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že žalobce podanou žalobou odporuje právnímu jednání dlužníka (převodům částek v celkové výši 474.124,- Kč dlužníkem na účet žalovaného dne 19. února 2016); zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nahradil pojem „právní úkon“ pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o. z.) a ve stejném duchu je třeba pro rozhodné období interpretovat slovní spojení „právní úkon“ v § 111 insolvenčního zákona. K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 68/2018, uveřejněného pod číslem 11/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud tak bude používat terminologii zavedenou s účinností od 1. ledna 2014, včetně užití daného slovního spojení při reprodukci těch pasáží judikatury, které ještě pracovaly s pojmem „právní úkon“. Dále Nejvyšší soud připomíná, že jeho judikatura je jednotná (i) v závěru, podle něhož se neúčinnost právních jednání dlužníka podle § 111 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce (srov. § 235 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněného pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, a v rozsudcích ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 17/2016, a ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2017, uveřejněných pod čísly 56/2019 a 61/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Za stavu, kdy rozsudek insolvenčního soudu ze dne 21. října 2020, č. j. 188 ICm 1154/2017-152, v zamítavém výroku ve věci samé co do určení neúčinnosti právního jednání dlužníka nebyl napaden odvoláním a nabyl (dne 4. prosince 2020) právní moci, hodnotí Nejvyšší soud jako nesprávné (odporující shora citované judikatuře) závěry odvolacího soudu, podle nichž byl „oprávněn (povinen)“ přezkoumávat jako otázku předběžnou neúčinnost právního jednání dlužníka i v odvolacím řízení o přezkumu jen výroku o povinnosti žalovaného k peněžitému plnění. Z judikatury Nejvyššího soudu dále plyne závěr, podle něhož i pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. Domáhal-li se žalobce neúčinnosti právního jednání a zároveň vydání plnění, které tímto neúčinným právním jednáním ušlo z majetku dlužníka, nebrání zamítavý výrok soudu o požadavku na určení neúčinnosti právního jednání (pro absenci právního důvodu poskytnutého plnění) tomu, aby soud vyhověl požadavku na zaplacení (vydání) tohoto plnění do majetkové podstaty dlužníka. K tomu viz např. shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016, včetně další judikatury Nejvyššího soudu konkretizované v jeho důvodech, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020. Současně Nejvyšší soud v posledně zmíněném rozsudku, jakož i v rozsudku ze dne 29. srpna 2023, sen. zn. 29 ICdo 146/2022, zdůraznil, že v takovém případě [rozuměj v případě, kdy je žaloba o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka (pravomocně) zamítnuta, přičemž důvodnost žaloby insolvenčního správce o zaplacení peněžité částky je nutné posoudit z titulu bezdůvodného obohacení] se určuje věcná příslušnost soudu k tomu, aby projednal a rozhodl v prvním stupni spor o zaplacení peněžité částky, podle obecných pravidel určování věcné příslušnosti, neboť nejde o incidenční spor (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek sen. zn. 29 ICdo 19/2016, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 13/2022]. Po právní moci výroku rozsudku insolvenčního soudu o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka tak byl věcně a místně příslušným k rozhodnutí o žalobě na peněžité plnění z titulu bezdůvodného obohacení Obvodní soud pro Prahu 1 (§ 9 a § 84 o. s. ř.). Rozhodl-li odvolací soud o této „části“ žaloby (věcně) tak, že rozsudek insolvenčního soudu změnil a žalobu zamítl, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci a k jejíž existenci u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci (na rozdíl od poměrů věci sen. zn. 29 ICdo 19/2016) nebyla otázka věcné příslušnosti závazným způsobem vyřešena usnesením podle § 104a odst. 2 a 7 o. s. ř. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud (aniž se mohl zabývat správností právního posouzení věci ohledně existence právního důvodu plnění dlužníka vůči žalovanému) rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí insolvenčního soudu (vyjma zamítavého výroku o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka) zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně a věcně příslušnému (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2024
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu