KSOS 14 INS 2977/2016
46 ICm 2431/2017
29 ICdo 146/2022-256
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně JUDr. Mileny Bódiové, se sídlem v Ostravě, Jurečkova 1860/4, PSČ 702
00, jako insolvenční správkyně dlužníka P. Č., zastoupené Mgr. Michalem
Pleskačem, advokátem, se sídlem v Praze, Vinohradská 34/30, PSČ 120 00, proti
žalovanému P. Č., o určení neúčinnosti právního úkonu a zaplacení částky
60.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 ICm 2431/2017,
jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. Č., vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 14 INS 2977/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022, č. j. 46 ICm
2431/2017, 14 VSOL 90/2022-234 (KSOS 14 INS 2977/2016), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. června 2022, č. j. 46 ICm
2431/2017, 14 VSOL 90/2022-234 (KSOS 14 INS 2977/2016), a rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 7. ledna 2022, č. j. 46 ICm 2431/2017-206, se zrušují a
věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobou došlou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 16.
května 2017 se žalobkyně (JUDr. Milena Bódiová, jako insolvenční správkyně
dlužníka P. Č.) domáhala vůči žalovanému P. Č. (synu dlužníka) určení, že
právní úkony, kterými dlužník převedl na žalovaného (v žalobě označená)
vozidla, včetně automobilu „Citroën Berlingo, rok výroby 2007, VIN XY, XY (dále
jen „sporné vozidlo“), jsou vůči věřitelům v insolvenčním řízení dlužníka
neúčinné. Dále se po žalovaném domáhala toho, aby zaplatil do majetkové
podstaty dlužníka částku 421.000,- Kč, jako „rozdílu mezi cenou obvyklou a
cenou sjednanou v převodních smlouvách“; současně ve vztahu ke spornému vozidlu
tvrdila, že bylo převedeno bezplatně (respektive, že jí není známa kupní cena);
obvyklou tržní cenu určila částkou 60.000,- Kč.
U jednání dne 6. prosince 2017 insolvenční soud vyzval žalobkyni, aby doplnila
tvrzení (a označila důkazy) k identifikaci právního úkonu, jímž bylo převedeno
sporné vozidlo; usnesením ze dne 28. února 2018, č. j. 46 ICm 2431/2017-28,
dále insolvenční soud žalobkyni vyzval, aby (…) „specifikovala „právní
úkon“ (jeho obsahem, datem, formou, atd.), kterým došlo k převodu vlastnického
práva ke spornému vozidlu, a aby k těmto tvrzením označila důkazy.
Podáním datovaným 19. března 2018 (č. l. 31-33) žalobkyně k výzvě insolvenčního
soudu „zpřesnila a změnila“ skutková tvrzení stran okolností převodu sporného
vozidla tak, že za stavu, kdy v registru silničních vozidel není evidována
žádná kupní smlouva, bylo vozidlo převedeno ke stejnému datu jako „zbývající“
vozidla (tj. 24. března 2014). Potud doplnila, že není schopna přesně
specifikovat obsah či formu „právního úkonu“, na jehož základě došlo k převodu
sporného vozidla; současně měla tvrzené skutečnosti, podle nichž dlužník
převedl na žalovaného sporné vozidlo (vlastnické právu k němu ? viz žádost o
zápis změn údajů v registru silničních vozidel ze dne 1. dubna 2014)
bezúplatně, za dostačující (pro účely identifikace jednání a jeho
nezaměnitelnosti s jednáním jiným).
Rozsudkem ze dne 19. března 2021, č. j. 46 ICm 2431/2017-150, insolvenční soud
žalobu v plném rozsahu zamítl (výroky I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. V průběhu odvolacího řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. července 2021 č. j. 46 ICm 2431/2017, 14 VSOL 184/2021-166
(KSOS 14 INS 2977/2016), vyzval žalobkyni, aby „doplnila a opravila“ svá
neurčitá tvrzení tak, že specifikuje odporované právní jednání, kterým mělo
dojít k převodu vlastnického práva ke spornému vozidlu z dlužníka na
žalovaného, když právní jednání, jehož neúčinnosti se domáhá, musí být jasně a
přesně specifikováno „co do jeho data uskutečnění, obsahu a formy“. Současně ji
poučil, že nebude-li žaloba v tomto směru řádně opravena a doplněna, a pro
tento nedostatek nebude možno v řízení pokračovat, rozsudek insolvenčního soudu
v tomto rozsahu zruší a řízení zastaví. Podáním ze dne 27. července 2021 (č. l. 175-176) žalobkyně k výzvě odvolacího
soudu uvedla, že se ve vztahu ke spornému vozidlu domáhá určení, že „darovací
smlouva uzavřená mezi dlužníkem jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným, na
základě které se stal žalovaný k datu 1. dubna 2014 jeho vlastníkem, je vůči
věřitelům dlužníka právně neúčinná“. U (odvolacího) jednání dne 11. srpna 2021
doplnila, že „z titulu odporované smlouvy“ požaduje zaplatit (viz žaloba)
částku 60.000,- Kč. U odvolacího jednání, konaného dne 11. srpna 2021, odvolací soud opakovaně
žalobkyni vyzval, aby doplnila a opravila neurčitá tvrzení ve vztahu ke
spornému vozidlu, s tím, že právní jednání, jehož neúčinnosti se domáhá, musí
být přesně specifikováno „co do data a formy jeho uskutečnění“, a aby uvedla,
jakou částku požaduje z titulu tohoto odporovaného právního jednání zaplatit do
majetkové podstaty. Na tuto výzvu žalobkyně sdělila, že šlo o ústní darovací
smlouvu ke dni 1. dubna 2014, kterou bylo převáděno z dlužníka na žalovaného
sporné vozidlo; do majetkové podstaty z titulu odporované smlouvy požaduje
zaplatit částku 60.000,- Kč. Rozsudkem ze dne 11. srpna 2021, č. j. 46 ICm 2431/2017, 14 VSOL 184/2021-181
(KSOS 14 INS 2977/2016), Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu v zamítavém výroku ohledně určení neúčinnosti kupních smluv týkajících se
(označených) vozidel (s výjimkou sporného vozidla) [první výrok], v rozsahu
zamítavého výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit do majetkové podstaty
dlužníka částku 580.000,- Kč jej zrušil a věc v tomto rozsahu postoupil
Okresnímu soudu v Ostravě (třetí výrok); v zamítavých výrocích týkajících se
sporného vozidla a ve výrocích o nákladech řízení rozsudek insolvenčního soudu
zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok). Zrušující výrok ve vztahu ke spornému vozidlu odůvodnil tím, že insolvenční
soud v tomto rozsahu rozhodoval „na základě vadného žalobního návrhu“, čímž
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudkem ze dne 7. ledna 2022, č. j. 46 ICm 2431/2017-206, zamítl insolvenční
soud žalobu o určení neúčinnosti „ústní darovací smlouvy ze dne 1. dubna 2014“,
kterou dlužník převedl na žalovaného sporné vozidlo, jakož i žalobu na
zaplacení částky 60.000,- Kč do majetkové podstaty (výroky I.
a II.), a rozhodl
o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.). Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 120 odst. 1 věty první a § 132
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a z
ustanovení § 236 a § 239 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona) – zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno,
že by dlužník (jako dárce) a žalovaný (jako obdarovaný) uzavřeli dne 1. dubna
2014 ústní darovací smlouvu, jejímž předmětem bylo sporné vozidlo. S poukazem
na tvrzení obsažená v žalobě a v dalších podáních, která žalobkyně učinila v
průběhu řízení, uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně v průběhu řízení změnila
podstatným způsobem skutková tvrzení identifikující právní jednání, kterým mělo
dojít k převodu sporného vozidla (a sama tak zpochybnila jejich věrohodnost),
nelze bez dalšího uzavřít, že právním jednáním, kterým došlo k převodu sporného
vozidla, je vskutku ústní darovací smlouva ze dne 1. dubna 2014. Za stavu, kdy „nedošlo k vyslovení neúčinnosti napadeného právního jednání, což
je nezbytným předpokladem pro posouzení nároku na peněžitou náhradu za
poskytnuté plnění“, zamítl rovněž požadavek žalobkyně na zaplacení částky
60.000,- Kč. Proti rozsudku insolvenčního soudu podala žalobkyně odvolání, v němž rozsáhle
argumentovala ve prospěch závěru, podle něhož zcela jasně, srozumitelně a
bezrozporně tvrdila a prokazovala, že jediným (a se žádným jiným právním
jednáním nezaměnitelným) úkonem, kterému svou žalobou odporuje, je právní
jednání, na jehož základě žalovaný od dlužníka nabyl vlastnické právo ke
spornému vozidlu ke dni 1. dubna 2014, a to bez jakéhokoli protiplnění. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. června 2022, č. j. 46 ICm 2431/2017,
14 VSOL 90/2022-234 (KSOS 14 INS 2977/2016), potvrdil rozsudek insolvenčního
soudu v zamítavém výroku ve věci samé ohledně neúčinnosti darovací smlouvy ze
dne 1. dubna 2014 (první výrok); ve zbývající části rozsudek insolvenčního
soudu zrušil a „žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit do majetkové podstaty
dlužníka částku 60.000,- Kč“, postoupil Okresnímu soudu v Ostravě (druhý
výrok). Ve vztahu k potvrzujícímu výroku ve věci samé odvolací soud zdůraznil, že:
1) Žalobě v tomto rozsahu nemohlo být vyhověno již proto, že „uzavření takového
právního jednání mezi dlužníkem jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným nebylo
v řízení prokázáno“. Skutečnost, že došlo k přepisu vozidla ve „veřejné právní
evidenci“ (v registru silničních vozidel a velkém technickém průkazu) a ke
změně pojištění vozidla, neprokazuje, jakým právním jednáním žalovaný
vlastnictví sporného vozidla nabyl, když „k takovému přepisu mohlo dojít i na
základě žalovaným tvrzené kupní smlouvy“. 2) Odporovat lze pouze takovému právnímu jednání dlužníka, které je přesně
identifikováno; žalobkyně přes (opakovaná) poučení setrvala na (nesprávném)
názoru, podle něhož je rozhodné (a bylo prokázáno), že vlastnické právo ke
spornému vozidlu „přešlo“ na žalovaného, a nikoli to, jakou formou a jakým
typem smlouvy se tak stalo.
3) Žalovaný nevyvracel vlastnické právo ke spornému vozidlu, ale tvrdil
existenci jiného právního jednání, v jehož důsledku se stal jeho vlastníkem
(kupní smlouva ze dne 16. prosince 2013). 4) Přepis sporného vozidla ve „veřejno-právní evidenci“ (v registru silničních
vozidel a velkém technickém průkazu) a změna jeho pojištění neprokazují, jakým
právním jednáním nabyl žalovaný vlastnictví ke spornému vozidlu, nevylučují
jeho nabytí (žalovaným tvrzenou) kupní smlouvou. Jde-li o požadavek na peněžité plnění ? pokračoval odvolací soud ? není
podstatné, jak jej žalobkyně právně kvalifikovala; zamítnutím odpůrčí žaloby
bylo postaveno najisto (jen) to, že částka 60.000,- Kč nenáleží do majetkové
podstaty z titulu neúčinného právního jednání dlužníka. Proto je nutné tuto
část žaloby projednat a rozhodnout ve sporném nalézacím řízení u příslušného
okresního soudu (§ 9 odst. 1 o. s. ř.). Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala
žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to
k řešení (posuzováno podle celého obsahu dovolání) právních otázek (dílem
vyřešených odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, dílem
dovolacím soudem nezodpovězených) vztahujících se k vymezení (specifikaci)
právního úkonu, jehož neúčinnosti se domáhá, a to ve spojení s (případnou)
vysvětlovací povinností žalovaného, kdy strana zatížená břemenem tvrzení a
břemenem důkazním objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o
skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, včetně určení věcně
příslušného soudu k projednání žaloby o zaplacení (vydání) bezdůvodného
obohacení. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 ICdo
19/2016, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2019, pod číslem
67, dovolatelka snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož ve skutkové
rovině dostatečně specifikovala odporovaný právní úkon dlužníka, a poukázala na
„nedůležitost zjišťování, respektive prokázání právního důvodu poskytnutého
plnění“. Současně akcentuje, že neměla reálnou možnost získat potřebné
informace ohledně skutkových okolností převodu sporného vozidla, v důsledku
čehož „nastoupila“ vysvětlovací povinnost žalovaného o těchto skutečnostech. Konečně dovolatelka polemizuje s řešením, které odvolací soud přijal ve vztahu
k věcné příslušnosti soudu k projednání žaloby o peněžité plnění; přitom
považuje za nepodstatné, zda se takový požadavek opírá o neúčinný či neplatný
právní úkon. Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení, popřípadě aby tato rozhodnutí změnil a
žalobě vyhověl. K řešení právní otázky věcné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci,
jejímž předmětem je žaloba na určení neúčinnosti právního úkonu (od 1. ledna
2014 právního jednání) v poměrech insolvenčního zákona a na zaplacení (vrácení)
peněžitého plnění, které v důsledku takového úkonu (jednání) ušlo z majetkové
podstaty, není dovolání přípustné, když v tomto směru je právní posouzení věci
odvolacím soudem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu srov. např. dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016, jakož
i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 21/2020 a
ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 13/2022. Dovolání je však přípustné (§ 237 o. s. ř.) k řešení právní otázky týkající
náležitostí žaloby insolvenčního správce o určení neúčinnosti právního úkonu
(jednání) k dlužníka, jde-li o skutkové vymezení (specifikaci) odporovaného
právního úkonu (jednání) dlužníka, dosud Nejvyšším soudem v daných skutkových
poměrech beze zbytku nezodpovězené. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho
obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí
kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. Nejvyšší soud v prvé řadě připomíná, že jeho judikatura je ustálena v závěrech,
které shrnul např. v usnesení ze dne 31. října 2022, sen. zn. 29 ICdo 60/2021,
a podle nichž:
1) Žaloba musí obsahovat (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a
musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. (…) Údaj o tom, čeho se žalobce
domáhá (žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje
pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti
účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které
je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná
práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým
rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla
srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016. 2) Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální
náležitosti žaloby.
Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem,
aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez
jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém
pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016. 3) Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu,
aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v
žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož
základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v
takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej
nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). Vylíčením rozhodujících skutečností se
vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96. 4) Vylíčení rozhodujících skutečností předpokládá, že žalobce vylíčí skutek
(skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který
umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň takové
rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je předmět
řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující
skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jež brání jejímu věcnému
projednání a pokračování v řízení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002. 5) I pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro posouzení
rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a žalobní
návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího obsahu. Naopak
není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě) žalobce. Odpůrčí
žaloba podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona směřující proti
právnímu úkonu spočívajícímu v peněžitém plnění musí oproti běžné žalobě na
zaplacení peněžitého plnění obsahovat kromě skutkových okolností ohledně
platby, též další tvrzení podle dikce insolvenčního zákona, jako jsou např. tvrzení o úpadku dlužníka v okamžiku provedení napadeného úkonu a tvrzení o
skutečnostech, pro které má žalobce předmětný právní úkon za neúčinný. Viz
rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 19/2016. Přitom ve skutkových poměrech věci sen. zn. 29 ICdo 60/2021, jejímž předmětem
bylo určení neúčinnosti právních jednání dlužníka, Nejvyšší soud shledal
nesprávnými závěry soudů nižších stupňů o neprojednatelnosti žaloby proto, že
(označená) právní jednání nebyla „jasně a určitě“ označena, jelikož nebyla
dostatečně identifikována konkrétním údajem o „době jejich učinění a způsobu
plnění dlužníkem“. Shora uvedené závěry se plně prosadí i v poměrech projednávané věci.
Žalobkyně již v žalobě (ve skutkové rovině) uvedla, že se domáhá určení
neúčinnosti „právního úkonu“, kterým dlužník převedl na žalovaného (mimo jiné)
sporné vozidlo, a to „bezplatně, respektive žalobkyni není známa kupní cena“;
současně odkázala na protokol o technické prohlídce ze dne 31. března 2014,
jakož i na žádost o zápis změn údajů v registru silničních vozidel ze dne 1. dubna 2014, ze které plyne „přepis“ sporného vozidla z dlužníka na žalovaného. Takové (byť strohé) vymezení právního jednání dlužníka Nejvyšší soud (na rozdíl
od soudů nižších stupňů) neshledává neurčitým, když z něj nepochybně vyplývá,
že jde o právní jednání, jímž dlužník převedl na žalovaného sporné vozidlo
(vlastnické právo k němu). Okolnost, že žalobkyni nebylo známo, kdy přesně k
převodu došlo a zda šlo o převod (bez)úplatný (popřípadě jaká byla výše
úplaty), nečinila žalobu (v této části) neprojednatelnou; ostatně, z požadavku
na zaplacení částky 60.000,- Kč do majetkové podstaty dlužníka (ve spojení s
údajem, že jde o obvyklou cenu sporného vozidla) lze usuzovat na převod
bezúplatný. Z hlediska řádné konkretizace odporovaného právního jednání je
rovněž nevýznamné, jak žalobkyně jednání dlužníka právně kvalifikovala
(darovací nebo kupní smlouva), když takovou právní kvalifikací není soud vázán. Současně nelze přehlédnout, že žalobkyně byla při podání žaloby limitována tím,
jaké skutečnosti zjistila (mohla zjistit) ohledně majetku dlužníka (a nakládání
s ním) zejména z veřejných rejstříků, ze seznamů, které byl dlužník povinen
sestavit a žalobkyni odevzdat podle ustanovení § 136 odst. 1 písm. g)
insolvenčního zákona, účetnictví dlužníka či na základě součinnosti, kterou jí
byl dlužník povinen poskytnout při zjišťování majetkové podstaty (§ 210 odst. 1
insolvenčního zákona). Proto jí (vzhledem k „pasivitě“ dlužníka a žalovaného)
nelze klást k tíži, že neměla konkrétní informace ohledně data dotčeného
právního jednání a jeho (bez)úplatnosti; ostatně, ani její případný omyl
(nesprávnost) v tomto směru by (v poměrech dané věci) sám o sobě nemohl vést k
závěru, že by se žalobkyně domáhala určení neúčinnosti „jiného“ právního
jednání než toho, jímž dlužník na žalovaného převedl sporné vozidlo. Navíc za daného skutkového stavu (při informačním deficitu na straně
žalobkyně) zjevně nastupovala vysvětlovací povinnost žalovaného (jako osoby, na
kterou dlužník převedl sporné vozidlo) ohledně skutečností, za nichž toto
vozidlo nabyl. K předpokladům vzniku tzv. vysvětlovací povinnosti srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2022, sen. zn. 29 ICdo 14/2020,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sp. zn. 29 Cdo 3321/2020,
uveřejněný pod číslem 58/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně
předchozí judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu shrnuté v jejich
důvodech. Na výše uvedených závěrech nejsou způsobilé nic změnit ani „doplnění, upřesnění
či změny“ žaloby, které žalobkyně učinila na základě (a pod tlakem) opakovaných
výzev insolvenčního soudu (a soudu odvolacího) spojených s poučením o „vadách“
žaloby, způsobu jejich odstranění a následcích nečinnosti.
Jelikož právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo
dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
(v celém rozsahu, tj. včetně závislého výroku o částečném zrušení rozsudku
insolvenčního soudu a postoupení žaloby o zaplacení částky 60.000,- Kč
Okresnímu soudu v Ostravě – viz opět rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo
13/2022) zrušil; důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu,
dopadají i na rozhodnutí insolvenčního soudu, Nejvyšší soud proto zrušil i je a
věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (insolvenční soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.