KSOS 25 INS XY
26 ICm XY
29 ICdo 60/2021-75
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobce Buďveselová a partneři - insolvenční správce, v. o. s., se sídlem
v Praze 2, Svobodova 138/5, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 24847381,
jako insolvenčního správce dlužníka C., zastoupeného Mgr. Ivo Menšíkem,
advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 138/5, PSČ 128 00, proti žalovanému
R. V., narozenému XY, bytem XY, o určení neúčinnosti právního jednání a o
vydání plnění do majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 26 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka
C., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2021, č. j. 26 ICm XY, 14 VSOL XY (KSOS 25 INS
XY), takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. ledna 2021, č. j. 26 ICm XY, 14
VSOL XY (KSOS 25 INS XY), se ve druhém výroku mění t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. listopadu 2020, č. j. 26 ICm XY,
se v té části bodu I. výroku, kterou byla odmítnuta žaloba o určení, že vrácení
zápůjček žalovanému v částce 1 882 500 Kč je neúčinným právním úkonem a
žalovaný je povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 882 500
Kč, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu neodmítá.
1. Usnesením ze dne 16. listopadu 2020, č. j. 26 ICm XY, Krajský soud v
Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) odmítl podání žalobce [dříve INSOL.UTION,
v. o. s. (nyní po změně obchodní firmy Buďveselová a partneři - insolvenční
správce, v. o. s.), jako insolvenčního správce dlužníka C.] ze dne 21. července
2020 ve znění jeho doplnění ze dne 3. listopadu 2020 (bod I. výroku) a rozhodl
o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným
usnesením změnil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku tak, že žaloba
se neodmítá v části, v níž se žalobce domáhal určení, že vrácení zápůjček
dlužníkem žalovanému (R. V.) dne 26. listopadu 2018 v částce 2 000 Kč, dne 11.
prosince 2018 v částce 15 000 Kč, dne 21. prosince 2018 v částce 15 000 Kč, dne
21. ledna 2019 v částce 25 000 Kč, dne 4. února 2019 v částce 500 Kč, dne 6.
února 2019 v částce 500 Kč, dne 12. února 2019 v částce 20 000 Kč, dne 1.
března 2019 v částce 27 000 Kč, dne 2. března 2019 v částce 2 000 Kč, dne 22.
března 2019 v částce 6 000 Kč, dne 3. dubna 2019 v částkách 4 000 Kč a 500 Kč,
je neúčinným právním úkonem a žalovaný je povinen zaplatit do majetkové
podstaty dlužníka částku 117 500 Kč (první výrok). V rozsahu, v němž se žalobce
domáhal určení, že vrácení zápůjček dlužníkem žalovanému v částce 1 882 500 Kč
je neúčinným právním úkonem a žalovaný je povinen zaplatit do majetkové
podstaty dlužníka částku 1 882 500 Kč, usnesení insolvenčního soudu v bodě I.
výroku potvrdil (druhý výrok).
3. Ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, ve vazbě na
obsah spisu plyne, že:
[1] Žalobou datovanou dne 21. července 2020 se žalobce domáhal určení,
že vrácení zápůjček žalovanému ve výši 2 000 000 Kč je neúčinným právním úkonem
a dále požadoval, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit do majetkové podstaty
dlužníka částku 2 000 000 Kč. V žalobě tvrdil, že „při výslechu a prohlášení o
majetku žalovaný 16. června 2020 jako bývalý jednatel dlužníka potvrdil, že
poskytl dlužníku půjčku, která měla být splacena ze zisku s tím, že k této
transakci došlo v srpnu 2018“. Do září 2018 poskytl dlužníku půjčky ve výši cca
2 000 000 Kč, v březnu nebo dubnu 2019 pak další půjčku 200 000 Kč, kdy ta již
vrácena nebyla. K tomu žalobce uvedl, že z bankovního účtu dlužníka byla ve
prospěch žalovaného od srpna 2018 uhrazena celkem částka 117 500 Kč, jejíž
jednotlivé platby specifikoval (uvedl jejich výši a data úhrady). Dále žalobce
tvrdil, že zbývající částku 1 882 500 Kč dlužník žalovanému uhradil „jiným
způsobem“.
[2] Usnesením ze dne 13. října 2020 (doručeným žalobci 19. října 2020)
insolvenční soud vyzval žalobce k odstranění vad žaloby v usnesení uvedeným
způsobem. Usnesení obsahovalo poučení o odmítnutí podání v případě, že nebude
řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat.
[3] V doplnění žaloby datovaném 3. listopadu 2020 žalobce zopakoval
tvrzení obsažená v žalobě. Upřesnil, že žalovaný poskytl „do roku 2018“
dlužníku půjčky v celkové výši 2 200 000 Kč, že žalovaný v prohlášení o majetku
uvedl, že v roce 2019 „si vrátil půjčku“ ve výši 2 000 000 Kč a částku 200 000
Kč „si již nestačil vrátit“. Zdůraznil, že žalovaný nepředal žalobci účetnictví
dlužníka. Podle žalobce je jednoznačné a určité jeho tvrzení, že žalovaný v
roce 2018 poskytl dlužníku půjčku ve výši 2 200 000 Kč a že „žalovaný si půjčku
v roce 2019 ve výši 2 000 000 Kč vrátil“.
4. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 235 odst. 1, § 159 odst. 1
písm. d/, § 160 odst. 1 a 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – přisvědčil
insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož žaloba v části, v níž se žalobce
domáhá určení neúčinnosti plateb učiněných dlužníkem ve prospěch žalovaného ve
výši 1 882 500 Kč a vrácení této částky do majetkové podstaty dlužníka,
neobsahuje jasné a určité vylíčení skutkových okolností. Úkon, kterým měl
dlužník tuto částku žalovanému zaplatit, nebyl jasně a určitě označen. Podle
odvolacího soudu insolvenční soud správně uzavřel, že v žalobě ani v jejím
doplnění nejsou úkony dlužníka dostatečně identifikovány konkrétním údajem o
době jejich učinění, způsobu plnění dlužníkem a v tomto rozsahu je žaloba
neprojednatelná. Naopak, v části, v níž se žalobce domáhá určení neúčinnosti
vrácení zápůjček ve výši 117 500 Kč a vrácení této částky do majetkové podstaty
dlužníka, jsou jednotlivé odporované úkony dlužníka dostatečně identifikovány
(konkrétními dny i výší částky).
dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ve smyslu § 237 o. s. ř.
argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení
věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud
rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu
řízení.
6. Konkrétně dovolatel formuluje otázku, zda je možné odmítnout žalobu
insolvenčního správce podle § 239 insolvenčního zákona z důvodu nejasného a
neurčitého vylíčení skutkových okolností ohledně napadaného právního úkonu v
situaci, kdy insolvenční správce nemá k dispozici účetnictví dlužníka a
současně statutární orgán dlužníka i žalovaný potvrdí neúčinné právní úkony v
prohlášení o majetku.
7. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel argumentuje ve
prospěch závěru, že v dané věci je třeba zohlednit specifika insolvenčního
řízení, zejména pak zásady insolvenčního řízení vymezené v § 5 insolvenčního
zákona. Zdůrazňuje, že žalovaný (dle jeho vlastních tvrzení) uzavřel s
dlužníkem v srpnu 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytl dlužníku
tentýž měsíc částku cca 2 000 000 Kč. Smlouva byla uzavřena ústně a bez
stanovení splatnosti. Podle dovolatele je zcela zřejmé, že žalovaný poskytl
dlužníku peněžní prostředky ve výši 2 200 000 Kč, přičemž částku 2 000 000 Kč
si jako osoba jednající za dlužníka vrátil, čímž se zvýhodnil na úkor ostatních
věřitelů a současně úmyslně zkrátil jejich uspokojení.
8. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že postrádá zdůvodnění toho, proč u
právního jednání dlužníka uskutečněného v době od 1. ledna 2014 oba soudy
nadále používají (což se u odvolacího soudu promítlo i ve výrokové části jeho
usnesení) pojem „právní úkon“ dle § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, nahradil tento pojem pojmem „právní jednání“ (srov. § 545 a násl. o.
z.) a ve stejném duchu je proto třeba pro rozhodné období interpretovat slovní
spojení „právní úkon“ v § 235 a násl. insolvenčního zákona.
9. Dovolání žalobce je přípustné podle § 237 o. s. ř. (když pro daný
případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s.
ř.), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem předestřené
otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
11. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující
ustanovení občanského soudního řádu, která platila již v době podání této
odpůrčí žaloby a později nedoznala změn:
Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když
je úkon nesprávně označen.
Z ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. plyne, že řízení se zahajuje na návrh. Návrh
musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení,
bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků
(obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo,
označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem
vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností,
označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho
se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský
správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského
správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných
právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
12. Judikatura Nejvyššího soudu k otázce náležitostí žaloby je ustálena
v závěrech, podle nichž:
[1] Žaloba musí obsahovat ? jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty
druhé o. s. ř. – (mimo jiné) též vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní
být patrno, čeho se žalobce domáhá. (…) Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá
(žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje
pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti
účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které
je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná
práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým
rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla
srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016. [2] Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální
náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem,
aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez
jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém
pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 1120/2016. [3] Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k
tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce
musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na
jehož základě uplatňuje (v žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu
a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej
nebylo možné zaměnit s jiným skutkem). Vylíčením rozhodujících skutečností se
vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96. [4] Vylíčení rozhodujících skutečností předpokládá, že žalobce vylíčí
skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu,
který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Musí tedy uvést alespoň
takové rozhodující skutečnosti významné podle hmotného práva, kterými je
předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba rozhodující
skutečnosti nebo jejich vylíčení je natolik neúplné, neurčité nebo
nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem
řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jež brání jejímu věcnému
projednání a pokračování v řízení. Srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002. [5] I pro odpůrčí žalobu podle insolvenčního zákona platí, že pro
posouzení rozsahu vázanosti žalobou je určující vylíčení skutkových okolností a
žalobní návrh, přičemž je třeba vždy posuzovat celou žalobu podle jejího
obsahu.
Naopak není rozhodné, jak věc po právní stránce posoudí (v žalobě)
žalobce. Odpůrčí žaloba podle § 235 a násl. insolvenčního zákona směřující
proti právnímu úkonu spočívajícímu v peněžitém plnění musí oproti běžné žalobě
na zaplacení peněžitého plnění obsahovat kromě skutkových okolností ohledně
platby, též další tvrzení podle dikce insolvenčního zákona, jako jsou např. tvrzení o úpadku dlužníka v okamžiku provedení napadeného úkonu a tvrzení o
skutečnostech, pro které má žalobce předmětný právní úkon za neúčinný. Viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 29 ICdo 19/2016.
13. Odvolací soud důvod k odmítnutí žaloby shledal v tom, že ve vztahu k
požadavku žalobce na určení neúčinnosti plateb ve výši 1 882 500 Kč a vrácení
této částky do majetkové podstaty dlužníka nevyplývají z žalobcem podaného
vylíčení skutečností konkrétní údaje o době a způsobu plnění dlužníka
žalovanému. Nejvyšší soud se s posouzením nedostatku vylíčení rozhodujících
skutečností, na němž odvolací soud založil své rozhodnutí, neztotožňuje.
14. Poměřováno výše citovanými judikatorními závěry nelze mít v dané
věci žádné pochybnosti o tom, čeho a proč se žalobce domáhá. Od počátku řízení
žalobce tvrdí, že v roce 2018 žalovaný poskytl dlužníku půjčky v celkové výši 2
000 000 Kč, v březnu nebo dubnu 2019 pak další půjčku v částce 200 000 Kč
(která již vrácena nebyla). V doplnění žaloby dodal, že dlužník půjčku ve výši
2 000 000 Kč vrátil žalovanému v roce 2019. Je tedy zcela zjevné, že částka 1
882 500 Kč představuje plnění, které poskytl dlužník žalovanému v roce 2019 z
titulu smlouvy o zápůjčky uzavřené v roce 2018. Takto vylíčené rozhodující
skutečnosti jsou pro vymezení předmětu řízení po skutkové stránce dostatečné.
15. Pro úplnost Nejvyšší soudu dodává, že v řízení o odpůrčí žalobě (§
235 odst. 2 insolvenčního zákona) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní
ohledně okolností zakládajících neúčinnost odporovaného právního úkonu dlužníka
insolvenčního správce, jenž je také výlučně nositelem práva odpůrčí žalobu
podat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo
13/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sen. zn. 29 ICdo
14/2012, uveřejněný pod číslem 113/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i následně např. v rozsudcích ze
dne 28. listopadu 2019, sen. zn. 29 ICdo 178/2017, a ze dne 31. března 2020,
sen. zn. 29 ICdo 98/2018, uveřejněném pod číslem 110/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
16. Jelikož dovolání je důvodné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že
je možné o věci rozhodnout (§ 243d odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), změnil usnesení
odvolacího soudu v napadeném rozsahu v tom duchu, že žaloba se neodmítá ani v
části, jíž se žalobce domáhá určení neúčinnosti vrácení zápůjček co do částky 1
882 500 Kč a vydání tohoto plnění do majetkové podstaty dlužníka.
17. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval (k tomu
srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo
970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
18. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací
řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu