USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem v Mikulově, Bezručova 1896/90, PSČ 692 01, proti žalovanému Mgr. Alexandru Nettovi, se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, PSČ 120 00, jako insolvenčnímu správci dlužnice L. S., o vyloučení majetku z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 70 ICm 3508/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice L. S., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 12626/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2023, č. j. 70 ICm 3508/2019, 13 VSOL 27/2023-335 (KSBR 31 INS 12626/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Insolvenční soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku zejména z toho, že: [1] Kupní smlouvou označenou č. 2017/12/28/04/KSP, datovanou 28. prosince 2017 a uzavřenou 5. ledna 2018, dlužnice jako prodávající převedla žalobci, který byl při uzavírání smlouvy na základě plné moci zastoupen J. H. (dále jen „J. H.“), spoluvlastnický podíl v rozsahu id. ? na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.p. XY, a na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných na LV č. XY v k. ú. XY, obec XY, okres XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále též jen „spoluvlastnický podíl“), za dohodnutou kupní cenu ve výši 80 000 Kč (dále též jen „kupní smlouva“). [2] Dne 28. prosince 2017 uzavřel žalobce s dlužnicí rovněž rozhodčí smlouvu a nájemní smlouvu. [3] Usnesením ze dne 1. srpna 2019, č. j. KSBR 31 INS 12626/2019-A-9, insolvenční soud zjistil úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného. Dne 24. října 2019 sepsal insolvenční správce do majetkové podstaty dlužnice spoluvlastnický podíl. Dne 10. prosince 2019 bylo žalobci doručeno vyrozumění o sepisu spoluvlastnického podílu do majetkové podstaty dlužnice. [4] Usnesením Police České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru XY, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 2. září 2021, č. j. KRPB-188454-123/TČ-2019-061381-NE, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a J. H. jako obviněných ze spáchání přečinu podvodu. Později bylo trestní stíhání rozšířeno o další skutek (přečin lichvy). [5] Znaleckým posudkem vyhotoveným v rámci trestního řízení byla stanovena (pro účely trestního řízení) obvyklá cena spoluvlastnického podílu k 28. prosince 2018 ve výši 919 000 Kč.
3. Insolvenční soud zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci je podstatné především posouzení platnosti kupní smlouvy. Na základě provedených důkazů měl za prokázané, že skutek (uzavření kupní smlouvy) se stal tak, jak popisuje žalovaný, a tak, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalobce a jeho zástupce (J. H.) využili tíživé životní situace a nezkušenosti dlužnice, které hrozilo, že přijde o spoluvlastnický podíl v elektronické dražbě, a vylákali od ní společným jednáním dotčený spoluvlastnický podíl. Insolvenční soud uzavřel, že jednání žalobce bylo od počátku vedeno snahou získat na úkor dlužnice majetkový prospěch, obohatit se, a nikoliv uzavřít s dlužnicí oboustranně vyváženou smlouvu. Takové jednání, nebude-li v trestním řízení shledáno protizákonným, je minimálně jednáním, které odporuje dobrým mravům; proto je kupní smlouva absolutně neplatná dle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a na jejím základě nemohlo dojít k převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu z dlužnice na žalobce. Jelikož na žalobce nepřešlo vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, jehož vyloučení ze soupisu majetkové podstaty dlužnice se domáhá, nemůže být vylučovací žaloba úspěšná.
4. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok) a v bodě II. výroku jej změnil ohledně přiznané výše náhrady nákladů řízení (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
5. Odvolací soud nejprve uvedl, že se neztotožňuje se závěrem insolvenčního soudu, že kupní smlouva je právním jednáním neplatným pro rozpor s dobrými mravy, k čemuž odkázal na judikaturu dovolacího soudu. Protože však žalovaný tvrdil i jiný důvod neplatnosti kupní smlouvy, zabýval se odvolací soud dále tím, zda kupní smlouva naplňuje znaky lichevní smlouvy ve smyslu § 1796 o. z.
6. Následně se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu a uzavřel, že má za naplněný objektivní znak lichevní smlouvy (při srovnání hodnot jednotlivých plnění je dán hrubý nepoměr) i znak subjektivní spočívající v lehkomyslnosti dlužnice. Žalobce si byl vědom nepřiznivé finanční situace dlužnice (které reálně hrozil i prodej spoluvlastnického podílu na nemovitostech, v nichž žila, přičemž tento podíl byl jejím jediným hodnotným majetkem) [ostatně proto ji také jeho zástupce navštívil v místě jejího bydliště], využil jejího „jednoduchého“ způsobu uvažování a lehkomyslnosti k tomu, že nabyl spoluvlastnický podíl za nepřiměřeně nízkou cenu. Přitom musel být přinejmenším srozuměn s tím, že dlužnici takovým jednáním poškodí. Kupní smlouvu je tak nutné hodnotit jako lichevní smlouvu, která je neplatná podle § 1796 o. z. Odvolací soud proto uzavřel, že žalobci nesvědčí vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, takže neprokázal naplnění předpokladu pro jeho vyloučení ze soupisu majetkové podstaty dlužnice.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu,
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že odvolací soud na projednávanou věc nesprávně aplikoval § 1796 o. z., jehož použití přichází v úvahu tehdy, nachází-li se poškozená smluvní strana ve stavu určité subjektivní slabosti, kterou lichvář zneužil. Soudy nižších stupňů nezohlednily, že zmíněným ustanovením není bezprostředně chráněna majetková sféra osoby, nýbrž svoboda vyjednávání o smlouvě. Navíc hodnota poskytnutého a přijatého plnění musí být ve vzájemném (hrubém) nepoměru, který je na první pohled evidentní. Tyto předpoklady v daném případě nebyly naplněny. Odvolací soud nevzal v potaz základní zásady smluvního závazkového práva, především zásadu smluvní svobody. Dovolatel rovněž uvádí, že dlužnici ochrana nenáleží, neboť pro sebe nepříznivé důsledky si způsobila vlastním jednáním. Současně podotýká, že soudy neposuzovaly případné zavinění žalobce; ten jednal poctivě a nikdy neměl v úmyslu zneužít situaci dlužnice a získat z toho pro sebe plnění, které bude ve vzájemném nepoměru. Má rovněž za to, že hrubý nepoměr lichevní smlouvy se musí posuzovat na základě objektivní hodnoty plnění v okamžiku uzavření smlouvy, nikoliv podle pozdějšího stavu (téměř o rok později). Zpochybňuje tak důkaz znaleckým posudkem, vytýkaje mu, že nezohlednil všechny podstatné okolnosti (např. zatížení spoluvlastnického podílu exekucí).
9. Dle dovolatele soudy nižších stupňů neposuzovaly ohrožení smluvní volnosti k okamžiku uzavření kupní smlouvy, pouze formálně kategorizovaly hrubý nepoměr vzájemnosti plnění, navíc na základě vadného znaleckého posudku. Závěrem dovolatel uvádí, že insolvenční správce sám nemohl učinit závěr o neplatnosti kupní smlouvy (může tak učinit pouze insolvenční soud). Rovněž namítá vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud nepoučil účastníky o jeho odlišném právním názoru na projednávanou věc.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Nejvyšší soud předesílá, že nepřihlížel k doplnění dovolání, jež dovolatel učinil podáním doručeným Nejvyššímu soudu až 20. listopadu 2023, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
13. Dovolatel podal dovolání výslovně proti všem výrokům napadeného rozsudku. V části, ve které odvolací soud druhým výrokem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku o nákladech řízení, a v rozsahu třetího výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
14. Nejvyšší soud proto dovolání v dotčeném rozsahu bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
15. Ve zbylé části (co do potvrzujícího prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé) může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. I v této části pak Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
16. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž napadené rozhodnutí spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je oproti mínění dovolatele v souladu s ustálenou judikaturou, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
17. K lichevním smlouvám se judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Ačkoliv tento zákon lichevní smlouvy výslovně neupravoval, judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001).
18. Při srovnání těchto judikaturních závěrů se současnou právní úpravou je zřejmé, že jde o v zásadě totožné pojetí lichevních smluv, kde současná úprava výslovně zmiňuje navíc znak „lehkomyslnosti druhé strany“, což ostatně zohlednila i navazující judikatura Nejvyššího soudu.
19. Závěry o znacích lichvy tak lze vzhledem k jejímu vymezení v § 1796 o. z. aplikovat i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku; k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022.
20. V rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (na jehož závěry ve své rozhodovací praxi opakovaně odkázal), Nejvyšší soud k problematice tzv. lichevních smluv uzavřel, že:
[1] Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru ve smyslu též výše připomenuté judikatury může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny.
[2] Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu § 218 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též jen „tr. zák.“). Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému.
[3] Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu (ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem).
Bude pak v konkrétním případě věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolností pečlivě posoudil, zda byl vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva absolutně neplatná.
21. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 18. října 2017, sp. zn. 30 Cdo 1500/2017, v rozsudku ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, či v rozsudku ze dne 30. září 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020.
22. Současně je judikatura Nejvyššího soudu k posouzení znaků lichvy ustálena v závěru, že není rozhodující, zda se poškozený dostal do stavu tísně vlastním přičiněním nebo pod vlivem okolností nezávislých na jeho vůli [srov. usnesení ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, uveřejněné pod číslem 23/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (část trestní), nebo opět rozsudek sp. zn. 33 Cdo 940/2022].
23. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud shora vymezenými znaky tzv. lichevní smlouvy podrobně zabýval, když zohlednil všechny právně rozhodné okolnosti případu; správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel, přitom v dovolacím řízení zpochybňovat nelze. Odvolací soud vyšel nejen z toho, že kupní cena, za kterou žalobce spoluvlastnický podíl získal, činila pouze část jeho skutečné obvyklé ceny, ale posuzoval i širší okolnosti případu. V tomto směru uzavřel, že žalobce, který „nijak neriskoval“, neboť se stal (spolu)vlastníkem nemovitostí za zlomek jejich obvyklé ceny, získal z této hospodářské transakce rovněž nájemné, kdežto dlužnice, aby zabránila exekuci, převedla na žalobce vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu, který představoval její jediný hodnotný majetek, přičemž v předmětném domě žila i se svými třemi dětmi.
24. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti kupní smlouvy podle § 1796 o. z. (z důvodu, že naplňuje znaky lichevní smlouvy) tak za daných skutkových okolností nijak nevybočuje z mezí shora označené ustálené judikatury dovolacího soudu.
25. Dovolatel rovněž poukazuje na to, že insolvenční správce nemohl pojmout spoluvlastnický podíl do soupisu majetkové podstaty, neboť sám nemohl učinit závěr o neplatnosti kupní smlouvy, k čemuž je oprávněn pouze insolvenční soud.
26. Také potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k vylučovacím žalobám představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněným pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Posouzení, zda spoluvlastnický podíl náleží do majetkové podstaty dlužnice (zda vylučovateli svědčí právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, nebo posouzení, že tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu) totiž provedl insolvenční soud právě rozhodnutím o podané vylučovací žalobě (jež může zahrnovat i předběžné posouzení otázek platnosti převodních smluv k sepsanému majetku).
27. Konečně dovolací námitkou, podle níž odvolací soud nesprávně posoudil objektivní znak lichevní smlouvy, a to hrubý nepoměr plnění na základě znaleckého posudku, dovolatel, byť formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry, na jejichž základě odvolací soud vybudoval své (následné) právní posouzení věci. Současně tím dovolatel namítá vady znaleckého posudku, tedy vytýká odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů.
28. Ke kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem pak Nejvyšší soud uvádí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl.
29. Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
30. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že odvolací soud nesplnil (při jiném právním posouzení věci) poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Z § 237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jež výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
31. Podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. přitom v dotčeném ohledu nemá za splněnou ani dovolatel (v článku VI. dovolání sám dovozuje, že touto jeho námitkou se bude dovolací soud zabývat až tehdy, shledá-li dovolání přípustným z jiných důvodů).
32. Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. Jde např. o situaci, kdy je soud názoru, že požadované plnění není plněním podle smlouvy (jak očekává účastník), ze skutkového stavu věci však lze dovodit nárok na vydání bezdůvodného obohacení [k čemuž ale ještě chybí (v některých případech může chybět) vylíčení skutkových okolností případu ohledně výše bezdůvodného obohacení]. Srov. např. odstavec 18. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, číslo 9, ročníku 2020, pod číslem 89. O takový případ v dané věci zjevně nešlo, když závěr odvolacího soudu o (absolutní) neplatnosti kupní smlouvy coby smlouvy lichevní nevyžadoval doplnění skutku. V dotčeném ohledu nevybočuje napadené rozhodnutí ani z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k „překvapivým“ rozhodnutím (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), když neplatnost kupní smlouvy byla v řízení zkoumána od počátku (byla i důvodem soupisu spoluvlastnického podílu do majetkové podstaty) a závěr, že smlouva je neplatná, přijal i insolvenční soud; šlo jen o právní kvalifikaci věci (stejného skutku) co do důvodu absolutní neplatnosti.
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu