29 ICdo 14/2023

MSPH 79 INS 13631/2016 179 ICm 1801/2019 29 ICdo 14/2023-279

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Heleny Myškové a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a/ INSKOL v. o. s., se sídlem v Karviné, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, identifikační číslo osoby 06953859, jako odděleného insolvenčního správce dlužníka K. P., zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4, PSČ 326 00, a žalobce b/ advokátní kanceláře J&K LawPartners, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24200841, proti žalovanému MOVEXIS PRAHA s. r. o., se sídlem v Praze 4, Choceradská 3298/36, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 27450155, zastoupenému JUDr. Rostislavem Kipielem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Kladská 1489/5, PSČ 120 00, o určení pravosti vykonatelné pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 179 ICm 1801/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka K. P., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 13631/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2022, č. j. 179 ICm 1801/2019, 101 VSPH 406/2022-235 (MSPH 79 INS 13631/2016), takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a/ na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce. III. Ve vztahu mezi žalobcem b/ a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Rozsudkem ze dne 22. března 2022, č. j. 179 ICm 1801/2019-182, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) určil, že pohledávka žalovaného věřitele č. 17 (MOVEXIS PRAHA s. r. o.) ve výši 95.727.996,08 Kč, přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka (K. P.) z titulu nově vzniklé pohledávky podle dohody o novaci, která byla uzavřena dne 17. dubna 2016 mezi společností REALITY COMPANY spol. s r. o. (dále jen „společnost RC“) a dlužníkem (dále též jen „sporná pohledávka“), není po právu (výrok I.); dále

rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky II. a III.) a státu (výrok IV.). 2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:

[1] Spornou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka K. P. insolvenční správce jiného dlužníka (společnosti NÁŠ SERVIS GROUP, s. r. o. – dále jen „společnost NSG“). Svou aktivní věcnou legitimaci k uplatnění sporné pohledávky v insolvenčním řízení dovozoval insolvenční správce společnosti NSG ze skutečnosti, že této společnosti byla při vymáhání její pohledávky vůči společnosti RC v exekuci přikázána sporná pohledávka (pohledávka RC vůči dlužníku K. P.). Insolvenční správce společnosti NSG následně v rámci insolvenčního řízení převedl spornou pohledávku na žalovaného.

[2] Podle tvrzení přihlašujícího věřitele měla sporná pohledávka vzniknout z dohody o novaci, kterou měli dne 17. dubna 2016 uzavřít společnost RC a dlužník (dále též jen „dohoda o novaci“). Dohoda o novaci měla nahradit celkem tři pohledávky společnosti RC vůči dlužníkovi: a/ pohledávku z titulu odměny za vymáhání pohledávky vzniklou původně společnosti M-PROFIT CORP. (dále jen „společnost MP“), b/ pohledávku z titulu odměny za zastupování vzniklou původně advokátní kanceláři URBÁŠEK & PARTNERS, advokátní kancelář, s. r. o. (dále jen „advokátní kancelář U“), a c/ pohledávku z titulu půjček poskytnutých dlužníku. K pohledávce a/

[3] Dne 25. května 2009 uzavřel dlužník se společností MP smlouvu o exkluzivním vymáhání jeho pohledávky za společností CREVISTON a. s. (dále jen „společnost C“). Smlouva byla uzavřena na dobu čtyř let ode dne jejího uzavření, přičemž dlužník se společnosti MP zavázal uhradit odměnu ve výši 50 % z přisouzené pohledávky, tedy z veškerých plateb, které by byla společnost C povinna na základě pravomocného rozsudku nebo rozhodčího nálezu uhradit dlužníku včetně příslušenství, smluvní pokuty apod. (s výjimkou případného nároku na náhradu nákladů řízení). Dlužníku byla pohledávka vůči společnosti C přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. října 2013, č. j. 98 C 56/2012-186, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015, č. j. 96 Co 414/2014-336 (dlužníku byla přiznána pohledávka ve výši 85.060.000 Kč a na náhradě nákladů řízení částka 473.493 Kč, celkem tedy 85.533.493 Kč).

[4] Společnost MP zanikla (bez právního nástupce) ke dni 1. listopadu 2013.

[5] Dne „19. října 2014“ (správně 29. října 2014) dlužník uzavřel se společností MP dodatek ke smlouvě o exkluzivním vymáhání pohledávky, ve kterém prohlásil, že uznává co do důvodu i výše svůj dluh vůči společnosti MP vyplývající ze smlouvy o exkluzivním vymáhání pohledávky sestávající z dlužné jistiny ve výši 17.500.000 Kč a smluvní pokuty ve výši 6.512.500 Kč. Dlužník a společnost MP dále společně prohlásili, že tímto dodatkem prodlužují smluvní zmocnění společnosti MP dle smlouvy o exkluzivním vymáhání pohledávky na dobu pěti let ode dne podpisu tohoto dodatku.

[6] Společnost C zaplatila dlužníku částku 85.533.493 Kč dne 28. května 2015 na úschovní účet společnosti advokátní kanceláře U.

[7] Předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. května 2015, č. j. 10 Nc 1007/2015-20, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2015, č. j. 96 Co 216/2015-59, bylo dlužníku zakázáno nakládat s finančními prostředky ve výši 84.979.540,01 Kč na úschovním účtu advokátní kanceláře U.

[8] Smlouvou ze dne 15. dubna 2016 měla podle tvrzení žalovaného společnost MP (jako postupitel) postoupit pohledávku na zaplacení odměny dle smlouvy o exkluzivním vymáhání společnosti RC (jako postupníkovi). Postupní smlouva nebyla soudu předložena. K pohledávce b/

[9] V roce 2014 (přesný den nebyl zjištěn) uzavřel dlužník s advokátní kanceláří U smlouvu o poskytování právních služeb, na základě níž se smluvní strany dohodly, že advokát bude poskytovat klientovi a jím přímo či nepřímo vlastněným společnostem nebo společnostem, v nichž klient působí, právní služby ve všech oblastech práva, přičemž klient se zavázal zaplatit advokátovi za poskytnuté služby odměnu ve výši 3.000 Kč za každou hodinu poskytnuté právní služby a dále za služby poskytnuté ve věci projednávané v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 56/2012 (vymáhání pohledávky dlužníka vůči společnosti C) odměnu ve výši 30 % z celkové částky, která bude klientovi přisouzena pravomocným rozhodnutím, popř. která bude dohodnuta se souhlasem advokáta v případě nakládání s pohledávkou (např. postoupení pohledávky, narovnání, apod.).

Tato smlouva byla vypovězena advokátní kanceláří U dne 19. prosince 2017 z důvodu narušení důvěry mezi advokátem a klientem. Dlužník uhradil advokátní kanceláři U částku 473.493 Kč, jiné plnění za poskytnuté služby nebylo účtováno ani poskytnuto.

[10] Podle tvrzení žalovaného měla advokátní kancelář U smlouvou z 14. dubna 2016 postoupit společnosti RC pohledávku na zaplacení odměny ve výši 25.518.000 Kč (za poskytování právních služeb podle smlouvy uzavřené v roce 2014). Originál postupní smlouvy nebyl soudu předložen. K pohledávce c/

[11] Společnost RC nikdy (ani v roce 2011, ani v roce 2014) neposkytla dlužníku jako půjčku nějaké finanční prostředky. Společně ke všem pohledávkám

[12] V dohodě o novaci ze dne 17. dubna 2016 smluvní strany prohlásily, že jejím účelem je smírné vypořádání závazku existujícího mezi nimi, a to sjednáním jeho novace za účelem úplného vyrovnání, podle kterého budou jednorázově a konečně vypořádány vymezené nároky společnosti RC vůči dlužníkovi. Na základě této smlouvy se „ruší v celém rozsahu veškerá práva a povinnosti smluvních stran“ vyplývající ze smluv specifikovaných v čl. II a nově se nahrazují tak, že dlužník je povinen zaplatit společnosti RC částku 85.574.206,22 Kč do 1. května 2017. Téhož dne dlužník v notářském zápise sepsaném notářem Mgr. Václavem Vodou pod sp. zn. NZ 730/2016, N 594/2016, uznal nově vzniklý dluh z dohody o novaci a uzavřel se společností RC dohodu o splátkách dluhu se svolením k vykonatelnosti.

[13] Usnesením ze dne 22. října 2018, č. j. MSPH 79 INS 13631/2016-A-94, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2019, č. j.

MSPH

79 INS 13631/2016, 1 VSPH 1490/2018-A-109, insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka a prohlásil na jeho majetek konkurs.

[14] Žalobce b/ je věřitelem dlužníka se zjištěnou pohledávkou přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka přihláškou č. P11.

[15] Pohledávka přihlášená společností RC byla na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 28. května 2019 popřena co do pravosti žalobcem a/ a včas podaným popěrným úkonem žalobce b/. Jako důvod jejího popření žalobce a/ uvedl, že pohledávka nevznikla, resp. nevznikla v přihlášené výši a dále to, že všechny pohledávky, které měly být nahrazeny dohodou o novaci, nikdy neexistovaly (nevznikly).

3. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl insolvenční soud k následujícím závěrům:

[1] Smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a společností RC dne 17. dubna 2016 (dohodu o novaci) je nutné po právní stránce posoudit jako novaci ve smyslu § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nejde (jak se v průběhu řízení nově snažil dovozovat žalovaný) o narovnání (§ 1903 a násl. o. z.), neboť takový závěr by odporoval jasnému a zřejmému označení dohody, jakož i jejímu obsahu a výslovně vyjádřenému účelu. Uzavřená dohoda neobsahuje žádné ujednání o tom, že by snad závazky mezi stranami měly být sporné nebo pochybné, naopak se zde uvedený výčet zanikajících závazků dlužníka označuje za nesporný a nepochybný.

[2] Hlavním účinkem novace je podle § 1902 o. z. zánik stávajícího závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Základním předpokladem privativní novace je existence závazku, který má být zrušen. Musí se vždy jednat o platný závazek, jenž dosud z jiného důvodu nezanikl. Jestliže původní závazek zanikl, nelze ohledně něj již novaci uzavřít. Nemělo by naopak jít o závazek sporný či pochybný, neboť jeho zánik upravuje institut narovnání (§ 1903 o. z.). Platí, že důvodem nového závazku je novační smlouva, nikoliv právní skutečnost, která zakládala původní závazek. Z toho dále vyplývá, že věřiteli i dlužníku zanikají veškeré námitky, které se opíraly o původní právní stav.

[3] Ze samotného notářského zápisu ze dne 17. dubna 2016, sp. zn. NZ 730/2016, N 594/2016, nelze dovozovat existenci pohledávky společnosti RC vůči dlužníku z titulu dohody o novaci.

[4] Společnost RC nebyla ke dni uzavření dohody o novaci oprávněna nakládat s pohledávkou společnosti MP, která na ni nikdy nepřešla platnou (resp. existující) postupní smlouvou ze dne 15. dubna 2016. Tato smlouva nebyla soudu předložena, a i kdyby se tak stalo a smlouva skutečně existovala, byla by absolutně neplatná, neboť k jejímu uzavření mělo dojít až v době po zániku společnosti MP (pohledávku nemohla postoupit zaniklá společnost). Společnosti MP ostatně ani nárok na odměnu podle smlouvy o exkluzivním vymáhání pohledávky nevznikl.

[5] Stejně tak nebyla společnost RC oprávněna disponovat ke dni uzavření dohody o novaci ani s (údajnou) pohledávkou advokátní kanceláře U. Soudu sice byla předložena postupní smlouva ze dne 14.

dubna 2016, kterou měla advokátní kancelář U postoupit svou pohledávku za dlužníkem společnosti RC, dokazováním však bylo zjištěno, že jednatel společnosti RC (Bohumír Graman – dále jen „B. G.“) postupní smlouvu nepodepsal.

[6] Pohledávka společnosti RC z titulu půjčky pak vůbec nevznikla (žádné půjčky dlužníku poskytnuty nebyly).

[7] Lze tedy uzavřít, že společnost RC neměla ke dni 17. dubna 2016 žádné pohledávky vůči dlužníku, jež by mohly být nahrazeny uzavřenou dohodou o novaci.

[8] Dohoda o novaci je navíc absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť dlužník jejím uzavřením sledoval nemravný cíl. Dlužník totiž v době uzavření dohody o novaci velmi dobře věděl, že „zanikající závazky“ (uvedené v článku II) vůbec nevznikly, popř. šlo o závazky řádově nižší, či neplatně postoupené na společnost RC a též velmi dobře věděl, že dohoda o novaci je uzavírána jen proto, aby se mohl (jakkoliv) dostat k peněžním prostředkům zadrženým na úschovním účtu advokátní kanceláře U. Za tímto účelem dlužník využil právních služeb advokáta, který připravil obsah dohody o novaci, v níž byly „nalezeny“ závazky dlužníka, resp. „vygenerovány“ pohledávky jeho věřitelů využitelné k vytvoření „nového“ závazku, a zajistil sepsání notářského zápisu, v němž dlužník rychle a bezproblémově uznal tento „nový“ závazek (soustředěný u společnosti RC) a svolil k jeho přímé vykonatelnosti.

Všechny tyto kroky přitom byly činěny s cílem co nejdříve tento „nový“ závazek uspokojit z existujících prostředků deponovaných na účtu advokátní kanceláře U.

[9] Také druhá smluvní strana (společnost RC) postupovala při uzavření dohody o novaci v rozporu s dobrými mravy. Její jednatel B. G. dohodu podepsal, ač si byl či musel být (jako profesionál zabývající se dlouhodobě vymáháním pohledávek) dobře vědom toho, že obsahuje zcela smyšlené údaje minimálně v části, v níž bylo tvrzeno poskytnutí půjček dlužníku společností RC v roce 2011 a 2014 a postoupení pohledávky společnosti MP a pohledávky advokátní kanceláře U na společnost RC. Nasvědčuje tomu ostatně i průběh jednání u notáře, kam se B. G. dostavil se záměrem, aby mu dlužník uznal závazek pouze ve výši 5.000.000 Kč (navíc vůči jinému věřiteli).

[10] Jelikož „nová“ pohledávka z titulu (neplatné) dohody o novaci nevznikla, nemohla být tato pohledávka ani platným právním jednáním přikázána v rámci exekuce vedené vůči povinné společnosti RC soudním exekutorem právnímu předchůdci žalovaného a ten ji pak nemohl postoupit žalovanému.

[11] Žalovaným navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, jímž měla být zkoumána pravost podpisu B. G. na smlouvě o postoupení pohledávky advokátní kanceláře U na společnost RC ze dne 14. dubna 2016, měl insolvenční soud za nadbytečný, když v řízení bylo prokázáno jinými důkazními prostředky (mimo jiné výpovědí B. G.), že postupní smlouvu B. G. nepodepsal. Tomu ostatně odpovídá i insolvenčním soudem zjištěný skutkový stav věci, z něhož je zřejmá snaha dlužníka vytvořit dohodou o novaci novou pohledávku v „potřebné“ výši.

Obdobně insolvenční soud neprováděl svědecké výslechy dalších žalovaným označených osob, neboť ty již byly k soudem řešené problematice vyslechnuty v (dříve probíhajícím) trestním řízení a bylo tak možné vyjít z obsahu těchto výpovědí. Označené důkazy by navíc (s ohledem na dokazováním zjištěný skutkový

stav věci) nemohly mít vliv na právní posouzení věci. Žalovaný dalšími důkazními návrhy rovněž nijak nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazů, nýbrž v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá toho, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů.

4. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

5. Odvolací soud přisvědčil skutkovým i právním závěrům insolvenčního soudu a zdůraznil, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka, uznaná notářským zápisem sp. zn. NZ 730/2016, N 594/2016, není po právu, neboť žalobcům se v řízení podařilo prokázat, že nikdy nevznikla.

6. Jde-li o jednotlivé pohledávky, které měly být nahrazeny dohodou o novaci, odvolací soud doplnil, že společnosti MP žádná pohledávka ze smlouvy o exkluzivním vymáhání pohledávky za společností C nevznikla, když žádnou pohledávku společnost MP nevymohla. Po zániku společnosti MP nebylo možné ani (případnou) pohledávku postoupit na společnost RC, nehledě k tomu, že v řízení postoupení pohledávky nebylo ani prokázáno. Pohledávka (odměna za poskytnuté právní služby), která měla původně vzniknout advokátní kanceláři U, byla uhrazena již před uzavřením dohody o novaci, což potvrdil přímo advokát Mgr. Vratislav Urbášek. Navíc v řízení bylo zjištěno, že postupní smlouvu (kterou měla advokátní kancelář U převést pohledávku vůči dlužníku na společnost RC) nepodepsal jednatel společnosti RC. Neexistovaly konečně ani žádné pohledávky z titulu půjčky, když v rozhodném období (2011, 2014) společnost RC dlužníku žádné finanční prostředky neposkytla.

7. K odvolací námitce týkající se neprovedení navržených důkazních prostředků odvolací soud uvedl, že výslech svědků žalovaný navrhl (až) po koncentraci řízení (jež nastala ke konci prvního jednání konaného dne 10. září 2021) dne 10. ledna 2022. Nebylo navíc zřejmé, jaká konkrétní skutečnost jimi má být prokázána; o zpochybnění věrohodnosti již provedených důkazů přitom nešlo. Za popsaného stavu insolvenční soud správně uzavřel, že jde o důkazní návrhy učiněné v rozporu se zásadou koncentrace řízení, jimiž se žalovaný snažil pouze dosáhnout toho, aby byl skutkový stav zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazních prostředků. K návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, jímž měla být zkoumána pravost podpisu B. G na postupní smlouvě, odvolací soud doplnil, že v situaci, kdy soudu nebyl předložen originál předmětné listiny, bylo zpracování posudku (jen na základě předložené kopie postupní smlouvy) nemožné.

8. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

9. Dovolatel odvolacímu soudu především vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nesprávně posoudil jeho důkazní návrhy na výslech svědků jako opožděné (učiněné po zákonné koncentraci řízení ve smyslu § 118b o. s. ř.), neboť dovolatel až na základě seznámení se s obsahem spisu vedeného v trestním řízení zjistil údaje o osobách, které v tomto řízení vypovídaly. Dovolatel tedy nemohl bez své viny učinit důkazní návrhy dříve (předtím, než nastaly účinky koncentrace řízení). Důkazními návrhy chtěl navíc dovolatel podpořit svou argumentaci o nevěrohodnosti tvrzení dlužníka.

10. Jde-li o důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, odvolací soud vychází podle dovolatele z naprosto mylného závěru o tom, že na kopii listiny není možné provést znalecké zkoumání, zda konkrétní osoba listinu podepsala. Dovolatel též považuje svědka B. G (o jehož podpis mělo jít) za nevěrohodného, což soudy obou stupňů nesprávně (na základě dalších v řízení provedených nebo označených důkazů) nevyhodnotily.

11. Podle dovolatele insolvenční soud zatížil řízení rovněž vadou, když se zabýval existencí původních závazků, přestože právním důvodem vzniku přihlášené pohledávky byla dohoda o novaci. Tu soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jako novaci, přitom podle obsahu uzavřené smlouvy šlo ve skutečnosti o narovnání. Smluvní strany v dohodě hovoří o „narovnávací částce“ a uvádí, že úhradou této částky budou veškerá práva a povinnosti mezi nimi vypořádána, z obsahu dohody je též patrné, že společnost RC nepožadovala zaplacení příslušenství, tudíž nejde o „prostou změnu v obsahu závazku“, nýbrž za účelem smírného vypořádání vzájemných vztahů byl sjednán nový závazek, který je odlišný od původního.

12. Soudy nižších stupňů navíc při zkoumání předchozích závazků dospěly k nesprávnému závěru, že společnosti MP nevzniklo právo na odměnu ze smlouvy o exkluzivním vymáhání pohledávky dlužníka za společností C, když uzavřely, že právo na odměnu mělo vzniknout až vymožením pohledávky dlužníka. Podle dovolatele však nárok na odměnu vznikl společnosti MP již „uzavřením smlouvy a výkonem činnosti“. Nesouhlasí ani se závěrem, že po zániku společnosti MP nemohla tato společnost postoupit pohledávku na společnost RC; v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 488 o. z. a namítá, že postupní smlouvu za společnost MP uzavřel její zmocněnec, jehož zmocnění zánikem společnosti nezaniklo. Správným neshledává ani závěr odvolacího soudu, že dlužník uhradil veškeré pohledávky advokátní kanceláři U za poskytnuté právní služby.

13. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Potud zdůrazňuje, že není možné pominout, že dlužník uzavřel dohodu o novaci, přičemž každý by měl být odpovědný za své právní jednání a jestliže dlužník svobodně a vážně na sebe převzal povinnost k úhradě závazku specifikovaného v dohodě o novaci, neměl by být svého závazku zproštěn jen proto, že později prohlásí, že šlo o fiktivní závazek. Není ani zřejmé, proč odvolací soud přihlížel k námitkám dlužníka postaveným na tvrzení, že postupoval při sjednávání dohody o novaci protiprávně; i zde by měla platit obecná zásada, podle které nikdo nemůže mít prospěch ze svého nezákonného jednání.

14. Konečně dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal ani s výhradou, že uplatněný nárok z dohody o novaci je možné posoudit též jako nárok na náhradu škody podle § 579 odst. 2 o. z. Podle dovolatele by skutkové vymezení právního důvodu vzniku pohledávky, které bylo uvedeno v přihlášce, takové právní posouzení umožňovalo.

15. Žalobce a/ ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, příp. zamítnout jako nedůvodné. Skutkové i právní závěry soudů obou stupňů považuje za správné, a to včetně závěru o tom, že další důkazní návrhy dovolatel učinil až po koncentraci řízení. Potud zdůrazňuje, že dovolatel svými návrhy nezpochybňoval věrohodnost již provedených důkazů a (ani) neuváděl, která jeho tvrzení mají výslechy svědků potvrdit, resp. jaké skutečnosti jimi mají být prokázány. Provést znalecké zkoumání podpisu B. G. na smlouvě o postoupení pohledávky pak dle žalobce a/ není možné, neboť zkoumání kopie listiny neumožní vyloučit možnost technického padělání podpisu.

16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

17. Nejvyšší soud předesílá, že v průběhu dovolacího řízení žalobce b/ podáním ze dne 6. prosince 2024 navrhl s odkazem na ustanovení § 112 odst. 1 o. s. ř. spojení projednávané věci s řízením vedeným u dovolacího soudu pod sen. zn. 29 ICdo 183/2024. Nejvyšší soud podmínky pro spojení obou věcí neshledal, když označené věci spolu skutkově nesouvisí a netýkají se ani stejných účastníků (věřiteli odlišných popřených pohledávek jsou různé osoby).

18. Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

19. Nejvyšší soud pro výsledek dovolacího řízení v této věci shledává právně bezcennými především všechny námitky, jež dovolatel v dovolání uplatňuje ke skutkovým závěrům, které soudy nižších stupňů v řízení učinily. Prostřednictvím těchto námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, totiž dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. V této souvislosti lze rovněž připomenou, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.

20. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.

21. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly navrhované důkazy, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.

22. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, popřípadě důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 3123/2014, uveřejněného pod číslem 100/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. K problematice tzv. opomenutých důkazů budiž dodáno, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jde o „opomenutý důkaz“, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

24. V poměrech projednávané věci soudy při svém rozhodování žádný důkazní návrh dovolatele nepominuly, naopak jasně a srozumitelně vysvětlily, proč další dokazování prováděno nebude a z jakého důvodu dalším důkazním návrhům nelze vyhovět. Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o tom, že z obsahu spisu se nepodává, jaké konkrétní skutečnosti by měly být prokázány výslechem dovolatelem navržených svědků (srov. č. l. 130-131, 145 a 154 spisu). Oproti mínění dovolatele žádný z nově označených důkazů ani nespadá mezi zákonné výjimky z koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř., neboť dovolateli nic nebránilo označené svědky navrhnout (i bez znalosti dalších identifikačních údajů) včas a navržené důkazy nezpochybňují ani věrohodnost provedených důkazních prostředků (k výkladu ustanovení § 118b o. s. ř. včetně toho, co se rozumí zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněného pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

25. Výhrady dovolatele k postupu soudů, které nenechaly zpracovat znalecký posudek k ověření pravosti podpisu B. G. na smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 14. dubna 2016, nejsou pro výsledek dovolacího řízení významné již proto, že odvolací soud (současně) také uzavřel, že dlužník uhradil advokátní kanceláři U již před údajným uzavřením postupní smlouvy veškeré závazky vzniklé ze smlouvy o poskytování právních služeb. Tento skutkový závěr přitom nemůže být účinně dovoláním zpochybněn a Nejvyšší soud z něj proto vychází. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, zda smlouva o postoupení pohledávky byla dne 16. dubna 2016 uzavřena a zda ji za společnost RC podepsal její jednatel B. G., v době uzavření dohody o novaci dlužník již žádný dluh ze smlouvy o poskytování právních služeb (původně vzniklý) vůči advokátní kanceláři U neměl.

26. Dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem, podle kterého dohoda uzavřená mezi dlužníkem a společností RC dne 17. dubna 2016 představuje novaci podle § 1902 o. z., odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 23. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2725/2008, uveřejněný pod číslem 59/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 30. srpna 2023, sp. zn. 23 Cdo 3729/2022, uveřejněný pod číslem 56/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

27. Současně nelze přehlédnout, že dovolatel soustřeďuje dovolací argumentaci (ve vztahu k dohodě o novaci) výlučně k řešení otázky povahy tohoto ujednání (zda jde o novaci nebo narovnání). Odvolací soud ovšem (ve shodě s insolvenčním soudem) rovněž uzavřel, že dohoda o novaci je absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť jde o jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům. Správnost tohoto právního závěru odvolacího soudu dovolatel nijak nezpochybnil (dovolání se proti tomuto závěru argumentačně žádným konkrétním způsobem nevymezuje, pouze vyjadřuje pochybnost nad důvody, pro které se soudy námitkou neplatnosti vůbec zabývaly).

28. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných

než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

29. K argumentaci dovolatele, že i v poměrech dané věci by měla platit zásada, podle které nikdo (tedy ani dlužník) nemůže mít prospěch ze svého nezákonného jednání, lze doplnit, že soudy obou stupňů (srov. potud zejména odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu) považovaly (při posuzování platnosti dohody o novaci) za příčící se dobrým mravům nejen jednání dlužníka, nýbrž i druhé smluvní strany (společnosti RC). Právě to, aby z nemravného jednání neměla prospěch žádná ze zúčastněných stran, bylo zjevně nosným důvodem závěru obou soudů o neplatnosti uzavřené dohody.

30. Neměl-li Nejvyšší soud důvod připustit dovolání k posouzení otázky povahy a platnosti dohody o novaci, nemůže být dovolání přípustné ani ohledně otázky vzniku práva společnosti MP na odměnu ze smlouvy o exkluzivním vymáhání pohledávky dlužníka vůči společnosti C, jakož i otázky, zda bylo možné tuto pohledávku postoupit po zániku společnosti MP. Řešení těchto otázek by totiž nemohlo nijak ovlivnit výsledek dovolacího řízení. Budiž doplněno, že dovolatel (krom odkazu na ustanovení § 448 odst. 1 o. z.) ani žádným způsobem neozřejmuje, jak by právnická osoba, která zanikla bez právního nástupce, mohla předmětnou pohledávkou disponovat.

31. Dovolání konečně nečiní přípustným ani argumentace, podle níž měly soudy posoudit uplatněný (přihlášený) nárok též z pohledu ustanovení § 579 odst. 2 o. z. (jako právo na náhradu škody vůči tomu, kdo způsobil neplatnost právního jednání). Takové úvahy by však byly se zřetelem ke skutkovým poměrům dané věci zjevně nepřiléhavé. Dovolatel především nijak nevymezuje, v čem by ona škoda měla spočívat, sám ostatně ani nebyl stranou smlouvy (dohody o novaci), pohledávka z ní na dovolatele měla být pouze postoupena insolvenčním správcem společnosti NSG.

32. Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou odůvodněny § 243c odst. 3 větou první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalobcům účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Žalobci b/ žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, náklady žalobce a/ pak sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. 1. 2023), která podle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném v době podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci a/ částku 4.114 Kč. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 2. 2025

JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu