KSUL 71 INS XY
24 ICm XY
29 ICdo 15/2022-156
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobkyně Ing. Miroslavy Motyčkové, se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední
132, PSČ 686 01, jako insolvenční správkyně dlužníka Z. D. R., proti žalovanému
V. Z., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Davidem Heryánem, advokátem,
se sídlem v Poděbradech, Vilová 1367, PSČ 290 01, za účasti Z. H., narozeného
XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v
Praze, Václavská 316/12, PSČ 120 00, jako vedlejšího účastníka na straně
žalobkyně, o popření vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 24 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužníka Z. D. R., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS XY, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021, č. j.
24 ICm XY, 105 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021, č. j. 24 ICm
XY, 105 VSPH XY (KSUL 71 INS XY), se mění takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2021,
č. j. 24 ICm XY, se potvrzuje.
2. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne
31. března 2021, č. j. 24 ICm XY, zamítl pro předčasnost žalobu o popření
vykonatelné pohledávky v částce 3.651.121,- Kč přihlášené žalovaným (V. Z.) v
insolvenčním řízení dlužníka (Z. D. R.) přihláškou P1 (výrok I.), určil, že
žalobkyně a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů (výrok II.) a
nepřiznal žalovanému vůči vedlejšímu účastníku právo na náhradu nákladů řízení
(výrok III.). Ze skutkových zjištění insolvenčního soudu (ve vazbě na obsah spisu) plyne,
že:
1) Dne 7. května 2019 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek
dlužníka (A-1); podáním došlým insolvenčnímu soudu 15. května 2019 přistoupil k
insolvenčnímu řízení žalovaný (A-5). 2) Dne 15. května 2019 přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení
dlužníka (přihláškou P1) pohledávku ve výši 3.651.121,- Kč se specifikovaným
zákonným úrokem z prodlení, s tím, že v rozsahu jistiny jde o pohledávku
splatnou dne 8. června 2009 a vykonatelnou na základě exekutorského zápisu
soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. ze dne 4. června 2009, sp. zn. 067 EZ 012/09, kterým dlužník uznal vůči žalovanému (věřiteli) závazek
(dluh) vzniklý na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. května
2009 (dále jen „exekutorský zápis“ a „smlouva o postoupení pohledávky“). 3) Žalobkyně na přezkumném jednání dne 13. února 2020 popřela pohledávku
žalovaného (v rozsahu jistiny) „co do pravosti a celé výše“. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 174 odst. 2, § 188
odst. 2 a § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho
řešení (insolvenčního zákona) – zdůraznil, že přihláška pohledávky P1
neobsahuje tvrzení (a to ani zprostředkovaně odkazem na připojenou listinu,
kterou byl jen exekutorský zápis) o skutečnostech, na nichž se pohledávka
zakládá. Takovou skutečností není (nemůže být) – pokračoval insolvenční soud –
exekutorský zápis, neboť ten, ač je titulem pro nařízení exekuce, není sám o
sobě zavazovacím důvodem (důvodem vzniku pohledávky), nemá za následek vznik,
změnu nebo zánik práv a povinností účastníků právního vztahu. Z obsahu
exekutorského zápisu se jako důvod vzniku pohledávky „podává“ smlouva o
postoupení pohledávky, která ale takovým důvodem být nemůže, když postoupením
pohledávky dochází pouze ke změně osoby věřitele pohledávky (§ 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). Konečně důvodem
vzniku pohledávky nemůže být ani uznání dluhu, jakožto jednostranný právní úkon
dlužníka obsažený v exekutorském zápise (§ 558 obč. zák.). Za stavu, kdy důvod vzniku pohledávky vyšel najevo až v tomto řízení (viz
poukaz žalovaného na dohodu o narovnání ze dne 24. května 2009), insolvenční
soud uzavřel, že přihláška pohledávky neobsahovala (přímo ani zprostředkovaně)
tvrzení o skutečnostech, jež by byly (mohly být) důvodem vzniku přihlášené
pohledávky. Jelikož přihláška pohledávky žalovaného trpěla vadou bránící jejímu
přezkumu, nebylo možné rozhodovat „věcně“ o žalobě na její popření; proto
insolvenční soud zamítl žalobu jako předčasnou.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka na straně
žalobkyně rozsudkem ze dne 30. srpna 2021, č. j. 24 ICm XY, 105 VSPH XY (KSUL
71 XY), změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že určil, že žalovaný nemá
část pohledávky evidované pod č. P1 v rozsahu jistiny 3.651.121,- Kč (první
výrok), rozhodl, že žalobkyně a žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu
nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a uložil žalovanému
zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
částku 38.951,50 Kč (třetí výrok). Odvolací soud, poté, co zopakoval dokazování listinami (přihláškou pohledávky
P1, exekutorským zápisem a smlouvou o postoupení pohledávky) ? cituje
ustanovení § 173 odst. 1 věty první a druhé, § 174 odst. 2, § 176 věty druhé a
§ 188 odst. 2 insolvenčního zákona ? dospěl k závěrům od insolvenčního soudu
odlišným. Přitom vyšel z toho, že přihlášená pohledávka P1 měla vzniknout na základě
smlouvy o postoupení pohledávky, když tento důvod jejího vzniku byl uveden jak
v přihlášce pohledávky, tak v exekutorském zápise. Na rozdíl od insolvenčního
soudu neshledal přihlášku pohledávky neurčitou (vyžadující postup předvídaný
ustanovením § 188 odst. 2 insolvenčního zákona ? odstranění vad přihlášky); za
přihlášenou tak považoval pohledávku „na zaplacení úplaty za postoupenou
pohledávku“ podle smlouvy o postoupení pohledávky (tj. pohledávku postupitele
za žalovaným). Okolnost, že žalovaný v přihlášce pohledávky označil nesprávný důvod vzniku
pohledávky (smlouvu o postoupení pohledávky), byť mu z této smlouvy nevznikla
pohledávka za dlužníkem, a skutečným důvodem vzniku pohledávky byla smlouva o
narovnání ze dne 24. května 2009 uzavřená mezi (insolvenčním) dlužníkem a
původním věřitelem (M. Z.), „nezpůsobuje neurčitost přihlášené pohledávky“. Proto odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu měnícího výroku ve věci samé – § 41
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)
podal žalovaný dovolání, maje za to, že právní otázky důvodu vzniku přihlášené
pohledávky (a její určitosti) a dokazování existence dluhu v insolvenčním
řízení prostřednictvím veřejné listiny a uznání dluhu zodpověděl odvolací soud
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (označenou v dovolání). Dovolatel akcentuje, že ve vztahu k právnímu hodnocení přihlášky pohledávky (a
jejího obsahu) přichází v úvahu pouze dvě řešení: a) závěr, podle něhož je
přihláška dostatečně určitá a důvodem vzniku přihlášené pohledávky je nárok z
dohody o narovnání, nebo b) závěr, že přihláška pohledávky není co do
specifikace důvodu vzniku pohledávky dostatečně určitá, což by mělo za následek
„postup předvídaný insolvenčním soudem“ (zamítnutí žaloby pro předčasnost).
Současně dovolatel zdůrazňuje, že jeho projev vůle (přihláška pohledávky)
nesměřoval k tvrzení, že přihlašovanou pohledávkou je pohledávka z titulu
smlouvy o postoupení pohledávky; opačný závěr odvolacího soudu, podle něhož
nepřihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužníkem, nýbrž „svůj
závazek vůči postupiteli“ (osobě odlišné od dlužníka), považuje za „absurdní“. K tomu poukazuje (i) na disproporci mezi výší přihlášené pohledávky
(jistiny v částce 3.651.121,- Kč) a výší úplaty za postoupení pohledávky
(3.500.000,- Kč). Dále dovolatel snáší argumenty ve vztahu k hodnocení exekutorského zápisu,
jakožto veřejné listiny, včetně toho, že obsahuje platné a účinné uznání
závazku dlužníkem. Přitom považuje za souladné „s procesní ekonomií a procesním
právem, aby bylo nejdříve přihlíženo k exekutorskému zápisu jako takovému a
teprve poté k uznání dluhu a jeho hmotněprávnímu a procesnímu důsledku“. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a určil,
že pohledávka žalovaného P1 je po právu, popřípadě, aby je zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (v aktuálním
znění), a to k řešení právní otázky dovoláním otevřené, týkající se
(ne)určitosti přihlášky pohledávky, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 174 insolvenčního zákona přihlášky pohledávek a jejich
přílohy se podávají dvojmo. Stejnopis přihlášky a její přílohy doručí
insolvenční soud insolvenčnímu správci (odstavec 1). Přihláška pohledávky musí
kromě obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované
pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení
skutečností, na nichž se pohledávka zakládá (odstavec 2). Jde-li o pohledávku
zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na její
uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku; nestane-li
se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky ze
zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo (odstavec 3). Podle ustanovení § 188 insolvenčního zákona insolvenční správce přezkoumá
podané přihlášky pohledávek zejména podle přiložených dokladů a podle
účetnictví dlužníka nebo jeho evidence vedené podle zvláštního právního
předpisu. Dále vyzve dlužníka, aby se k přihlášeným pohledávkám vyjádřil. Je-li
to třeba, provede o pohledávkách nezbytná šetření s tím, že využije součinnosti
orgánů, které mu ji jsou povinny poskytnout (odstavec 1). Nelze-li přihlášku
pohledávky přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce
věřitele, aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky
pohledávek, které nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží
insolvenční správce insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce
pohledávky nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen (odstavec 2). Podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. e) vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech
podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně
vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se
provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů
(dále je jen „vyhláška“), formulář přihlášky pohledávky obsahuje (…) bližší
údaje o smlouvě nebo jiné skutečnosti, která je důvodem vzniku pohledávky,
včetně vylíčení skutečností rozhodných pro vznik pohledávky. Shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona a vyhlášky (pro věc rozhodná)
platila v době zahájení insolvenčního řízení a dosud nedoznala změn. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že jeho judikatura k výkladu výše
citovaných ustanovení spočívá na závěrech, podle nichž:
1) Přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí
obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon (§ 174 odst. 2), náležitosti předepsané § 42 odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne
26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 5/2010, jakož i usnesení ze dne 28. dubna
2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, rozsudek ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 29
ICdo 79/2015, jakož i rozsudek ze dne 27. října 2022, sen.
zn. 29 ICdo
142/2021). 2) Každý procesní úkon nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven,
nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí
jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co
procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon
a jeho účinnost žádný vliv (srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího
soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, důvody usnesení velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 3) Důvodem vzniku pohledávky (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí
skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž
lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoli (pouhá) právní kvalifikace
pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce
popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje)
svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci
(nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít –
zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k
přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (srov. rozsudky ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo 1/2012, a ze dne 30. září
2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudky ze dne 30. května 2019, sen. zn. 29 ICdo 59/2017, a ze
dne 30. dubna 2020, sen. zn. 29 ICdo 104/2018, a usnesení ze dne 30. dubna
2020, sen. zn. 29 NSČR 118/2019, uveřejněné pod číslem 10/2021 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). 4) K přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo
neúplnost, se ve smyslu § 185 insolvenčního zákona, ve spojení s § 188 odst. 2
insolvenčního zákona, nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně
uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad
přihlášky. To, zda přihláška pohledávky byla doplněna po uplynutí této lhůty,
ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodl, že se k přihlášce pohledávky
nepřihlíží a že ji jako opožděnou odmítá, nemá na tento závěr žádný vliv (viz
usnesení ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29 NSČR 18/2009, uveřejněné pod
číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek sen. zn. 29 ICdo 59/2017). 5) Součástí právního posouzení věci soudem ve sporu o pravost, výši nebo pořadí
do konkursu přihlášené a správcem konkursní podstaty nebo některým z
konkursních věřitelů popřené pohledávky, vždy musí být závěr o splnění
předpokladů, za nichž se soud může důvodností nároku uplatněného tzv. incidenční žalobou vůbec zabývat.
Zjistí-li soud, který rozhoduje o pravosti,
výši nebo pořadí nevykonatelné pohledávky, že přihláška pohledávky měla v
části, o které má v incidenčním sporu rozhodnout, vady bránící přezkumu
přihlášené pohledávky, musí žalobu pro předčasnost zamítnout. Na základě
takového rozsudku je třeba v konkursním řízení přistoupit zákonem stanoveným
způsobem k odstraňování vad přihlášky a poté k novému přezkumu přihlášené
pohledávky (srov. např. rozsudek ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo
1726/98, uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(dále jen „R 76/2002“). Závěry obsažené v R 76/2002 (jak jsou citovány výše) jsou plně využitelné i pro
poměry insolvenčního řízení vedeného podle insolvenčního zákona (viz rozsudek
ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo 56/2014, včetně judikatury obsažené v
jeho důvodech). 6) Postup podle ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona se uplatní pouze
tehdy,
je-li vadný sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel
nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok
neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu
insolvenčního správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo
jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce
pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu ustanovení § 177 insolvenčního
zákona, je na insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo
obsahu zpochybní a podle ustanovení § 192 a násl. insolvenčního zákona ji popře
(viz usnesení ze dne 21. května 2014, sen. zn. 29 NSČR 109/2013, a ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 107/2015, uveřejněná pod čísly 104/2014 a 155/2018
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci [viz skutková zjištění soudů nižších stupňů
ohledně obsahu přihlášky pohledávky P1 (včetně exekutorského zápisu)] nemá
Nejvyšší soud (shodně s insolvenčním soudem) pochybnosti o tom, že přihláška
pohledávky žalovaného je (z hlediska vymezení právního důvodu vzniku
přihlašované pohledávky) neurčitá, přičemž tato vada bránila jejímu přezkumu. Je tomu tak především proto, že z obsahu přihlášky není zřejmé, jaká pohledávka
(ve výši 3.651.121,- Kč) měla žalovanému za dlužníkem na základě smlouvy o
postoupení pohledávek vzniknout. Současně Nejvyšší soud shledává nepřijatelným závěr odvolacího soudu, podle
něhož žalovaný v přihlášce pohledávky určitě vymezil důvod jejího vzniku
(způsobem, jenž připouštěl jen „nárok“ na zaplacení úplaty za postoupenou
pohledávku), tedy závěr, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení jako
pohledávku za dlužníkem „pohledávku na zaplacení úplaty za postoupenou
pohledávku“, tj. pohledávku, která vznikla postupiteli za ním samotným coby
postupníkem (jinak řečeno, že „přihlásil svůj dluh“). Přitom odvolací soud
zmíněný závěr učinil poté, kdy u odvolacího jednání [viz protokol ze dne 30. srpna 2021 (č. l. 118-119)] provedl důkaz smlouvou o postoupení pohledávky (č. l.
34], ze které (mimo jiné) zjistil, že touto smlouvou postoupil Martin
Zaorálek žalovanému pohledávku za dlužníkem ze smlouvy o narovnání (uzavřené
mezi dlužníkem a postupitelem dne 24. května 2019) ve výši 3.651.121,- Kč, a to
za sjednanou úplatu 3.500.000,- Kč. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout [§
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími
dovolacími námitkami, změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že potvrdil
rozsudek insolvenčního soudu (včetně výroku o náhradě nákladů řízení), a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a
dovolacího řízení. K důvodům rozhodnutí o nákladech řízení srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2018, sen. zn. 29 ICdo 117/2016.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu