KSBR 30 INS XY
30 ICm XY
29 ICdo 59/2017-397
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr.
Martinem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Krapkova 709/4, PSČ 779
00, proti žalovanému M. O., narozenému XY, bytem XY, o určení pravosti
pohledávek, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 ICm XY, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka O., se sídlem XY, identifikační
číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS XY, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2016,
č. j. 30 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 30 INS XY), takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2016, č. j. 30 ICm
XY, 12 VSOL XY (KSBR 30 INS XY), v té části prvního výroku, kterou odvolací
soud potvrdil bod IV. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.
července 2015, č. j. 30 ICm XY (KSBR 30 INS XY), a ve druhém výroku, a dále
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2015, č. j. 30 ICm XY (KSBR
30 INS XY), v bodech IV. a V. výroku, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
15. září 2016, č. j. 30 ICm XY, 12 VSOL XY (KSBR 30 INS XY), se odmítá v
rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, kterou odvolací soud
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2015, č. j. 30 ICm
XY (KSBR 30 INS XY), v bodě III. výroku; jinak se dovolání zamítá.
Rozsudkem ze dne 31. července 2015, č. j. 30 ICm XY, Krajský soud v
Brně (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (MS –
stavby s. r. o.), domáhal určení, že žalovaný (M. O.) nemá jako věřitel za
dlužníkem (OBM forest, a. s.) pohledávku ve výši 3 367 934,73 Kč zajištěnou
zástavním právem k majetku ve vlastnictví dlužníka, přihlášenou do
insolvenčního řízení dlužníka vedeného u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR
30 INS XY pod pořadovým číslem 20, dílčí pohledávka číslo 1 (bod I. výroku),
zamítl žalobu na určení, že žalovaný nemá jako věřitel za dlužníkem pohledávku
ve výši 1 442 406,92 Kč zajištěnou zástavním právem k majetku ve vlastnictví
dlužníka, přihlášenou do insolvenčního řízení dlužníka pod pořadovým číslem 20,
dílčí pohledávka číslo 2 (bod II. výroku), určil, že žalovaný nemá jako věřitel
za dlužníkem pohledávku ve výši 1 870 767,59 Kč přihlášenou do insolvenčního
řízení dlužníka pod pořadovým číslem 20, dílčí pohledávka číslo 3 (bod III.
výroku), zamítl žalobu na určení, že žalovaný nemá jako věřitel za dlužníkem
pohledávku ve výši 44 899 694,52 Kč, přihlášenou do insolvenčního řízení
dlužníka pod pořadovým číslem 20, dílčí pohledávka číslo 3 (bod IV. výroku), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod V. výroku). Insolvenční soud mimo jiné vyšel z toho, že:
1/ M. B. (dále jen „M. B.“) byl v období od 16. dubna 2003 do 3. listopadu 2009 zapsán v obchodním rejstříku jako předseda představenstva
dlužníka, s tím, že mu tato funkce vznikla dne 28. března 2003 a zanikla dne 3. července 2007. 2/ Dne 4. srpna 2005 vystavil M. B. směnku vlastní, v níž se zavázal zaplatit
dne 30. září 2008 na řad D. V. (dále jen „D. V.“) částku 2 542 000 Kč. Směnku
avalovali dlužník, společnost W. (dále jen „společnost W“) a pan I. B. (dále
jen „I. B.“). Dne 31. července 2006 vystavil M. B. směnku vlastní, v níž se
zavázal zaplatit dne 30. září 2008 na řad D. V. částku 1 061 000 Kč. Směnku
avalovali dlužník, společnost W a I. B. Obě směnky obsahují zápis o převodu
rubopisem na žalovaného ze dne 28. února 2011. 3/ Smlouvou o půjčce ze dne 20. července 2007 (dále též jen „smlouva o
půjčce“) mezi žalovaným jako věřitelem a O. jako dlužníkem se strany dohodly na
půjčce v celkové výši 20 000 000 Kč, která bude poskytnuta po částech, a to v
dohodnutých částkách a termínech převodem na účet dlužníka. Dlužník se zavázal
vrátit půjčku do jednoho roku od data každého dílčího plnění. Dále se dlužník
zavázal zaplatit spolu s jistinou úroky ve výši 5 % ročně z dlužné částky ode
dne čerpání půjčky až do jejího úplného zaplacení. Smlouvu o půjčce za dlužníka
podepsal předseda představenstva M. B. 4/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. září 2008, č. j. 50 Cm
60/2008-9, jež nabylo právní moci dne 22. října 2008, byl dlužník zrušen s
likvidací. Likvidátorem dlužníka byl ustanoven Ing. Miloslav Půček. Dne 22. října 2008 byla likvidace zapsána do obchodního rejstříku dlužníka. 5/ Dne 16. prosince 2008 uzavřeli žalovaný a dlužník dodatek č. 1 ke
smlouvě o půjčce, kterým rozšířili objem poskytované půjčky na částku 45 000
000 Kč. Dodatek smlouvy o půjčce podepsal za dlužníka M. B. 6/ Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2009, č. j. 9 Cm
XY, jež nabylo právní moci dne 13. února 2009, bylo zrušeno usnesení o zrušení
dlužníka s likvidací. 7/ V období od 25. července 2007 do 20. dubna 2012 byla z účtu
žalovaného na účet dlužníka převedena částka celkem 42 583 800 Kč. 8/ Směnečným platebním rozkazem ze dne 17. srpna 2009, č. j. 5 Cm
260/2009-12 (dále jen „první směnečný platební rozkaz“), uložil Krajský soud v
Brně M. B., dlužníkovi, společnosti W a I. B. zaplatit D. V. směnečný peníz ve
výši 2 542 000 Kč s příslušenstvím. Směnečným platebním rozkazem ze dne 17. srpna 2009, č. j. 5 Cm 261/2009-12 (dále jen „druhý směnečný platební rozkaz“),
uložil Krajský soud v Brně M. B., dlužníku, společnosti W a I. B. zaplatit D. V. směnečný peníz ve výši 1 061 000 Kč s příslušenstvím. Vůči dlužníku nabyly
oba směnečné platební rozkazy právní moci a staly se vykonatelnými dne 18. září
2009 a dne 30. září 2009 pokud jde o výrok o nákladech řízení. 9/ Okresní soud v Olomouci nařídil v roce 2009 a 2010 na návrh
oprávněného D. V. podle prvního a druhého směnečného platebního rozkazu výkon
rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech dlužníka. 10/ Dne 28.
února 2011 uzavřeli D. V. jako převodce a žalovaný jako
nabyvatel smlouvu o převodu práv ze směnek, podle níž převodce převádí na
žalovaného za úplatu 4 700 000 Kč směnečnou pohledávku ve výši 3 367 934,73 Kč
ze zajišťovací směnky vlastní vystavené M. B. dne 4. srpna 2005 na částku 2 542
000 Kč, splatnou dne 30. září 2008, a směnečnou pohledávku ve výši 1 442 406,92
Kč ze zajišťovací směnky vlastní vystavené M. B. dne 31. července 2006 na
částku 1 061 000 Kč, splatnou dne 30. září 2008. 11/ Usnesením ze dne 6. února 2012, č. j. KSBR 30 INS XY, insolvenční soud
zjistil úpadek dlužníka a vyzval věřitele, aby ve lhůtě do 30 dnů od zveřejnění
tohoto rozhodnutí v insolvenčním rejstříku přihlásili své pohledávky (lhůta
končila dne 7. března 2012). 12/ Přihláškou pohledávky ze dne 6. března 2012 (dále jen „původní
přihláška“) uplatnil žalovaný v insolvenčním řízení dlužníka dvě pohledávky. Jako pohledávku č. 1 přihlásil nesplatnou pohledávku ve výši 4 700 000 Kč,
zajištěnou majetkem dlužníka, přičemž za důvod vzniku pohledávky označil
„postoupení pohledávky věřitelem z titulu půjčky“. Jako pohledávku č. 2
přihlásil nezajištěnou nesplatnou pohledávku ve výši 35 426 400 Kč s úrokem ve
výši 5 190 493 Kč, jejímž důvodem vzniku je smlouva o půjčce. V seznamu příloh
označil žalovaný výpis z obchodního rejstříku, smlouvu o postoupení pohledávky
a smlouvu o půjčce a jako přílohy přiložil výpis z obchodního rejstříku
dlužníka, smlouvu o převodu práv ze směnek a smlouvu o půjčce ze dne 20. července 2007. 13/ Žalobce žalovaným přihlášené pohledávky podáním ze dne 27. března
2012 popřel, a to pohledávku č. 1 co do důvodu, výše a pořadí a pohledávku č. 2
co do důvodu a výše. 14/ Na přezkumném jednání konaném dne 3. dubna 2012 insolvenční soud
rozhodl, že pohledávky žalovaného nebudou přezkoumány, neboť přihláška
neobsahuje řádné a úplné vymezení důvodu vzniku a výše přihlašované pohledávky
a z připojených listin ani existence a výše přihlašované pohledávky nijak
nevyplývá; současně insolvenčnímu správci uložil vyzvat žalovaného k opravě a
doplnění přihlášky pohledávky. 15/ Podáním ze dne 4. dubna 2012, doručeným žalovanému dne 11. dubna
2012, vyzval insolvenční správce žalovaného k opravě a doplnění přihlášky
pohledávky, a to ve lhůtě 15 dnů. 16/ Přihláškou pohledávky ze dne 25. dubna 2012 (dále jen „doplněná
přihláška“), doručenou soudu osobně dne 26. dubna 2012, žalovaný doplnil svou
přihlášku pohledávky takto:
a/ Jako pohledávku č. 1 uvedl pohledávku ve výši 3 367 934,16 Kč z titulu
směnečného rukojemství dlužníka za závazky ze zajišťovací směnky vlastní ze dne
4. srpna 2005 vystavené M. B. na částku 2 540 000 Kč, splatné 30. září 2008,
vykonatelnou na základě prvního směnečného platebního rozkazu, zajištěnou do
výše 2 928 678,16 Kč soudcovským zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví
dlužníka, nabytou rubopisem na základě smlouvy o převodu práv ze směnek ze dne
28. února 2011 (dále jen „P20/1“). b/ Jako pohledávku č. 2 uvedl pohledávku ve výši 1 442 406,92 Kč z titulu
směnečného rukojemství dlužníka za závazky ze zajišťovací směnky vlastní ze dne
31. července 2006 vystavené M. B.
na částku 1 061 000 Kč, splatné 30. září
2008, vykonatelnou na základě druhého směnečného platebního rozkazu, zajištěnou
do výše 1 279 246,21 Kč soudcovským zástavním právem k nemovitostem ve
vlastnictví dlužníka, nabytou rubopisem na základě smlouvy o převodu práv ze
směnek ze dne 28. února 2011 (dále jen „P20/2“). c/ Jako pohledávku č. 3 uvedl pohledávku ve výši 46 770 462,11 Kč z titulu
smlouvy o půjčce, ve znění dodatku č. 1 ze dne 16. prosince 2008. Na základě
této smlouvy měl žalovaný poskytnout dlužníku částku celkem 41 066 400 Kč. Úrok
ve výši 5 % p. a. činí 5 704 062,11 Kč (dále jen „P20/3“). V seznamu příloh označil žalovaný směnky, směnečné platební rozkazy, usnesení o
zřízení soudcovského zástavního práva, smlouvu o převodu práv ze směnek,
dodatek ke smlouvě o převodu práv ze směnek, předávací protokol k převodu
směnek, výpis z katastru nemovitostí – list vlastnictví č. XY pro obec a
katastrální území XY, smlouvu o půjčce ze dne 20. července 2007, dodatek ke
smlouvě o půjčce ze dne 16. prosince 2008 a potvrzení o provedených platbách a
jako přílohy tyto dokumenty přiložil. 17/ Usnesením ze dne 3. května 2012, č. j. KSBR 30 INS XY, insolvenční soud
prohlásil na majetek dlužníka konkurs. 18/ Podáním ze dne 29. května 2012 doplnil žalobce popření pohledávek dlužníka,
když mimo jiné uvedl, že pohledávky popírá stále co do důvodu, výše a
pohledávky P20/1 a P20/2 i co do pořadí. K pohledávkám P20/1 a P20/2 dále mimo
jiné uvedl, že ze strany žalovaného nedošlo k doplnění skutkových tvrzení
týkajících se jejich vzniku, ale ke změně skutkových okolností v rozporu s §
192 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona), když nedošlo jen ke změně výše pohledávky, ale i důvodu
vzniku. K pohledávce P20/3 kromě jiného uvedl, že smlouva o půjčce má reálnou
povahu a je tak nutné prokázat i předání peněz. Pokud docházelo ke vzniku
„jednotlivých smluv o půjčkách“ na základě smlouvy ze dne 20. července 2007,
pak žalovaný nepřípustně uvádí nový důvod vzniku pohledávek. V přihlášce
pohledávky měly být půjčky nezaměnitelně identifikovány, minimálně výší a datem
poskytnutí dlužníku. Přihlášeny tak byly jiné pohledávky než v původní
přihlášce. Listiny, které mají potvrzovat poskytnutí půjček, nepotvrzují, že
šlo o půjčky. Dále uvedl, že ke dni 3. července 2007 zaniklo M. B. členství v
představenstvu dlužníka, kdy tento měl za dlužníka podepisovat smlouvu o půjčce
ze dne 20. července 2007 i dodatky ze dne 16. prosince 2008 a ze dne 4. února
2009. 19/ Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 5. června 2012 byly pohledávky
žalovaného přezkoumány. Pohledávky nebyly zjištěny z důvodu popření těchto
pohledávek žalobcem. 20/ V průběhu incidenčního sporu, podáním ze dne 27. března 2015 (správně 18. března 2015), žalovaný specifikoval způsob, jakým půjčku poskytl. Uvedl kdy,
jakou částku, z kterého účtu a na jaký účet převedl ve prospěch dlužníka. Na tomto základě insolvenční soud ve vztahu k pohledávkám P20/1 a P20/2
uzavřel, že doplněním přihlášky pohledávky žalovaným (postupem podle § 188
odst.
2 insolvenčního zákona) nedošlo ke změně skutečností týkajících se vzniku
přihlášené pohledávky, nýbrž k vyjasnění rozhodných skutečností (důvodů vzniku)
uvedených v přihlášce pohledávky žalovaným velmi nedbale a nepřesně, když
skutkový základ přihlášené pohledávky zůstal bezpochyby zachován. Ani další
námitky, které žalobce ve svém popření uplatnil, nebyly insolvenčním soudem
shledány důvodnými, proto žalobu v části týkající se popření pohledávek P20/1 a
P20/2 zamítl. K pohledávce P 20/3 insolvenční soud uvedl, že na základě uzavření písemné
smlouvy o půjčce ze dne 20. července 2007 a následných, na základě této smlouvy
provedených, bezhotovostních převodů vznikl mezi žalovaným a dlužníkem
závazkový vztah. Smlouvu o půjčce uzavřel za dlužníka M. B. jako předseda
představenstva, kterému sice k 3. červenci 2007 zanikla funkce předsedy
představenstva dlužníka, avšak tato skutečnost byla do obchodního rejstříku
zapsána až dne 3. listopadu 2009. V řízení pak nevyšlo najevo, že by žalovaný v
době uzavření smlouvy o půjčce věděl o tom, že funkce předsedy představenstva
opravňující M. B. tuto smlouvu podepsat zanikla, když byl i nadále v obchodním
rejstříku zapsán. Jednání v důvěře v zápis v obchodním rejstříku pak nelze
žalovanému klást k tíži. Dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce však žalovaný s dlužníkem uzavřel v době, kdy
se dlužník nacházel v likvidaci, kdy tato skutečnost byla nebo měla být
žalovanému známa s ohledem na stav zápisu v obchodním rejstříku. Jestliže
dlužník nacházející se v likvidaci uzavřel se žalovaným dodatek ke smlouvě o
půjčce, na základě něhož mělo dojít k navýšení závazků dlužníka o částku 25 000
000 Kč, pak tak učinil nejen v rozporu s § 70 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když tento dodatek nepodepsal za
dlužníka ustanovený likvidátor, ale i v rozporu s § 72 obch. zák., neboť nejde
o úkon směřující k likvidaci dlužníka. Dodatek tak je pro rozpor se zákonem
absolutně neplatný, na čemž nic nemění, že likvidace byla následně soudem
zrušena. Část „jistoty“ ve výši 20 000 000 Kč tak insolvenční soud považoval za plnění
podle smlouvy o půjčce, kterou dlužník žalovanému nevrátil, kdy „posledním
plněním dle této smlouvy je částka 230 000 Kč převedená z účtu žalovaného na
účet dlužníka dne 3. prosince 2008 (touto transakcí byla celkem převedena
částka 400 000 Kč)“. Za důvodný považoval i smluvní úrok ve výši 5 % p. a. z
této částky, který činil 3 833 294,52 Kč. Poskytnutí částky 21 066 400 Kč v období od 3. prosince 2008 (nad rámec 20 000
000 Kč) nelze považovat za plnění ze smlouvy o půjčce, avšak soud měl za to, že
částky byly žalovaným převedeny na účet dlužníka a jde tak o bezdůvodné
obohacení na základě „neplatné smlouvy o půjčce“. Tato pohledávka je tak rovněž
přihlášena po právu. Neexistující pohledávkou s ohledem na neplatnost dodatku ke smlouvě o půjčce je
část pohledávky P20/3 ve výši 1 870 767,59 Kč představující smluvní úrok z
částky 21 066 400 Kč.
K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví
označeným rozsudkem rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že důvod
vzniku pohledávky byl v přihlášce pohledávky vymezen velmi nedbale a nepřesně,
když postoupení pohledávky nemůže být důvodem vzniku pohledávky. Teprve
doplněním přihlášky pohledávky po výzvě správce došlo k řádnému vymezení
skutečností týkajících se vzniku přihlášených pohledávek způsobem, který
korespondoval s již doloženými podklady. Skutkový základ zůstal stejný a
nedošlo tak k nepřípustné změně skutečností týkajících se vzniku přihlášené
pohledávky. Ve vztahu k pohledávkám P20/1 a P20/2 dále odvolací soud zcela odkázal
na skutkové a právní závěry insolvenčního soudu. K pohledávce P20/3 odvolací soud uvedl, že půjčka jako reálný kontrakt
předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, k
němuž může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka podle sjednaných
pravidel (v tomto odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007,
sp. zn. 33 Odo 209/2005). Nesouhlasil s názorem žalobce „o dílčích půjčkách na
základě jednotlivých převodů“. Výtku žalobce, že z potvrzení bank neplyne, že
bankovní převody měly být půjčkou na základě smlouvy o půjčce, považoval
odvolací soud za nedůvodnou námitku vadného hodnocení důkazů. Insolvenční soud
hodnotil (na rozdíl od žalobce) důkazy ve vzájemné souvislosti, když vzal v
úvahu i další důkazy (zejména ujednání ve smlouvě o půjčce a jejím dodatku) a
přehledně odůvodnil i to, kterou část jistoty považuje za plnění dle smlouvy,
kterou za bezdůvodné obohacení a zabýval se i příslušenstvím. Námitkou promlčení vznesenou žalobcem v odvolacím řízení se odvolací
soud jako bezpředmětnou nezabýval. Učinil tak proto, že při popření pohledávky
žalobce nepopřel pohledávky z důvodu jejich promlčení a v souladu s § 200 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona nelze důvod popření pohledávky měnit. Konečně k tvrzenému nedostatku procesního poučení odvolací soud uvedl,
že insolvenční soud vyjevil účastníkům svůj právní náhled na věc a účastníci
reagovali tím, že již nechtějí sdělit soudu žádné další rozhodné skutečnosti
ani označit důkazy a že všechny jimi navržené důkazy byly soudem k důkazu
provedeny. Proto touto procesní vadou rozhodnutí insolvenčního soudu netrpí. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jež má za přípustné (podle obsahu dovolání) pro řešení otázek, při nichž se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále
otázek dovolacím soudem dosud neřešených, uplatňuje dovolací důvod spočívající
v nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby byl rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci dovolacím soudem zrušen. Za otázku, vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí, považuje dovolatel otázku, jaká musí být kvalita přihlášky do
insolvenčního řízení, když nesouhlasí s odvolacím soudem v názoru, že postačuje
i nedbalé a nepřesné přihlášení pohledávky.
Takový přístup považuje dovolatel
za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž přihláška pohledávky je
podáním, které má charakter žaloby a které v rozsahu, ve kterém nestanoví zákon
jinak, musí obsahovat i náležitosti podle § 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) [v tomto směru
odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo
906/98, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod
číslem 93], ale také v rozporu s § 174 odst. 2 a § 176 insolvenčního zákona a
se základními zásadami insolvenčního řízení uvedenými v § 5 písm. a/ a b/
insolvenčního zákona. Přípustnost dovolání pak spatřuje rovněž v otázce, zda lze čerpat důvod
přihlášené pohledávky z listin, které byly k přihláškám žalovaného přiloženy,
aniž by na ně žalovaný „co do svých tvrzení“ odkázal. V tomto směru považuje
rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003,
sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 2,
ročník 2003 pod číslem 35, podle něhož je obecně připuštěno, aby vylíčení
rozhodujících skutečností mělo původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce
(coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně
odkáže. Ze strany žalovaného nedošlo k žádnému odkázání na listinu, listina se
nemohla stát součástí tvrzení uvedených v přihlášce a soud tak není oprávněn
přijímat z ní skutkové závěry týkající se důvodu vzniku pohledávky či toho, zda
doplnění s přiloženou listinou koresponduje či nikoliv. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou považuje dovolatel otázku
výkladu § 192 odst. 4 insolvenčního zákona. V tomto směru uvádí, že je na
každém věřiteli, aby svou pohledávku řádně a ve stanovené lhůtě přihlásil do
insolvenčního řízení. Žalovaný tak neučinil a byl na přezkumném jednání konaném
dne 3. dubna 2012 (a dále výzvou insolvenčního správce doručenou mu dne 11. dubna 2012) poučen o tom, že přihláška pohledávky neobsahuje řádné a úplné
vymezení důvodu vzniku a výše přihlášené pohledávky. Ve vztahu k pohledávce
P20/1 a P20/2 žalovaný v původní přihlášce uvedl tyto dvě pohledávky jako jednu
ve výši 4 700 000 Kč, jejíž výše odpovídala úplatě za postoupení práv ze
směnek, uvedl, že pohledávka není splatná a nepřihlásil žádné příslušenství,
ale toliko jistinu ve výši 4 700 000 Kč. Jestliže v doplněné přihlášce
pohledávky přihlásil jako pohledávku č. 1 (P20/1) jistinu ve výši 2 542 000 Kč
a její příslušenství 825 934,73 Kč a jako pohledávku č. 2 (P20/2) jistinu ve
výši 1 061 000 Kč a její příslušenství 381 406,92 Kč, šlo v částce
příslušenství o přihlášku nové pohledávky vzniklé před rozhodnutím o úpadku,
která dosud v insolvenčním řízení uplatněna nebyla, nikoliv o změnu výše
přihlášené pohledávky. Takové uplatnění pohledávky je však včasné jen tehdy,
je-li uplatněno ve lhůtě k podávání přihlášek stanovené v rozhodnutí o úpadku.
Žalovaný dále změnil důvod vzniku pohledávky, a to z titulu půjčky na
zajišťovací směnku vlastní, nově uvedl vykonatelnost obou pohledávek,
specifikoval zajištění, přičemž zcela nově uvedl, že obě pohledávky jsou
splatné od 30. září 2008. Tím došlo v rozporu s § 192 odst. 4 insolvenčního
zákona ke změně důvodu a pořadí pohledávky a taková změna neměla být
připuštěna. Ve vztahu k pohledávce P20/3 dovolatel tvrdí, že v původní
přihlášce pohledávky byla přihlášena jistina 35 426 400 Kč, zatímco v doplněné
přihlášce žalovaný uvedl jako jistinu částku 41 066 400 Kč. V případě, že by se
„skutečně jednalo o půjčky (s ohledem na to, že půjčka je reálným kontraktem a
každým poskytnutím by vznikal vztah z půjčky) či by se jednalo o bezdůvodné
obohacení, jak dovodil insolvenční soud (kdy každou částku poskytnutou bez
právního důvodu je nutno posuzovat samostatně jako samostatný nárok), pak
částka 5 400 000 Kč byla přihlášena jako nová pohledávka“, po uplynutí lhůty k
přihlášení pohledávek. Žalovaný navíc skutečnosti ohledně této pohledávky v
opravené přihlášce řádně nedoplnil. Doplnění této přihlášky provedl žalovaný až
podáním ze dne 18. března 2015, a to i tak nepřesně, když netvrdí, které částky
mají být zahrnuty v přihlášené jistině pohledávky P20/3 (uvedl jen, že celková
částka poskytnutá dlužníkovi činila 42 583 800 Kč, a že přihlásil méně). Nedoplnění přihlášky řádně a včas má za následek postup podle § 188 odst. 2
insolvenčního zákona, tedy, že k takové přihlášce nelze přihlížet a je nutno
postupovat podle § 185 insolvenčního zákona a rozhodnout o odmítnutí přihlášky. Přihlášku pohledávky není možné znovu doplňovat, pohledávku přezkoumávat a o
takové pohledávce není možné ani rozhodovat v incidenčním sporu. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že převody
uvedené ve třech potvrzeních bank měly být půjčkou na základě smlouvy o půjčce. Z potvrzení tato okolnost neplyne a žádné další skutkové zjištění o půjčkách
insolvenční soud neučinil a v odůvodnění rozhodnutí ani nijak nespecifikoval
jednotlivé částky včetně okamžiku jejich poskytnutí, které měly být žalovaným
přihlášeny. V odůvodnění rozhodnutí nelze odkazovat na obsah listiny uvedené ve
spise, neboť důsledkem toho je, že ke zjištění jednotlivých částek, které měly
být žalovaným poskytnuty dlužníkovi, a k rozlišení, které částky považuje
insolvenční soud za půjčku a které za bezdůvodné obohacení, je nutné mít k
dispozici uvedená potvrzení a pokusit se tyto skutečnosti z potvrzení dovodit. Odvolací soud tento názor nijak nekorigoval. Dle názoru dovolatele nebylo
učiněno skutkové zjištění, kdy měly být jednotlivé konkrétní částky poskytnuty
žalovaným dlužníkovi. V tomto směru odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009. Za překvapivá označuje dovolatel skutková zjištění učiněná z potvrzení
bank. Tato potvrzení rozporoval ve svém odvolání, a to co do „správnosti a
pravdivosti“ těchto potvrzení, což mu v odvolacím řízení umožnilo nedostatečné
poučení podle § 119a o. s. ř. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn.
33 Cdo 472/2007, tvrdí, že u soukromé listiny stačí
„formální“ popření její správnosti druhým účastníkem řízení, aby nastoupila
důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti,
jež měly být prokázány soukromou listinou. Okamžikem popření správnosti a
pravdivosti dotčených listin tak došlo k přenosu důkazního břemene zpět na
žalovaného. Jestliže se odvolací soud touto námitkou nezabýval a vycházel z
potvrzení bank (stejně jako insolvenční soud), ačkoliv tyto listiny ztratily
svůj „důkazní význam“, zatížil řízení vadou, pro kterou nemůže napadené
rozhodnutí obstát. Jako další otázku, jež považuje za dovolacím soudem neřešenou,
předkládá dovolatel otázku, zda v případě, že v řízení o popěrném úkonu
věřitele vyjdou najevo nové skutečnosti (např. je doplněna přihláška o
rozhodující skutečnosti), je či není popírající věřitel oprávněn měnit či
doplňovat důvod popření. V tomto směru uvádí, že sice § 200 odst. 2
insolvenčního zákona zakazuje po uplynutí lhůty stanovené pro popěrný úkon
věřitele měnit důvod popření pohledávky, obdobně však přihlašující věřitel není
oprávněn měnit důvod přihlášené pohledávky. Dovolatel vznesl při jednání
odvolacího soudu námitku promlčení všech plateb poskytnutých v období od 25. července 2007 do 17. září 2009. Přitom tuto námitku mohl vznést teprve po
doručení podání žalovaného ze dne 18. března 2015, respektive poté, co se
dozvěděl, jak insolvenční soud „kvalifikuje poskytnuté částky“. Pokud tak
odvolací soud připustil, že věřitel je oprávněn doplňovat svou přihlášku o
rozhodné skutečnosti i po lhůtě k přihlašování pohledávek, pak musí dát možnost
i popírajícímu věřiteli, aby na tato doplnění reagoval změnou či doplněním
důvodu popření. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ze dne 19. června 2017 s
napadeným rozhodnutím ztotožnil a navrhl odmítnout dovolání pro jeho vady. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (znění účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu
dále (ve vazbě, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné
pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání není přípustné, pokud dovolatel napadá tu část prvního výroku rozsudku
odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil bod III. výroku rozsudku
insolvenčního soudu. V tomto případě totiž insolvenční soud vyhověl žalobě
dovolatele (určil, že pohledávka není po právu) a odvolací soud tento bod
výroku rozsudku insolvenčního soudu potvrdil. Dovolatel tak v této věci nemůže
dosáhnout lepšího výsledku. Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu
odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako
subjektivně nepřípustné. Napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu (insolvenčního soudu), že z
potvrzení bank neplyne, že převody uvedené v těchto potvrzeních měly být
půjčkou na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. července 2007, a dále, že tyto
půjčky byly prokázány soukromou listinou, jejíž „pravdivost a správnost“
dovolatel popřel, napadá způsob, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené
důkazy. Uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod, když dovolání lze podat pouze
z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pro řešení těchto otázek tak dovolání
není přípustné. Dovolatel dále brojí proti závěrům soudů nižších stupňů ohledně náležitostí
přihlášky pohledávky a odstraňování jejich vad. Judikatura Nejvyššího soudu k této otázce je ustálena následovně:
1/ Přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí
obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon (§ 174 odst. 2), náležitosti předepsané § 42 odst. 4 o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne
26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 5/2010, jakož i usnesení ze dne 28. dubna
2016, sen. zn. 29 ICdo 31/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2017, sen. zn. 29 ICdo 79/2015). 2/ Důvodem vzniku pohledávky (§ 174 odst. 2 insolvenčního zákona) se rozumí
skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tj. skutkové okolnosti, z nichž
lze usuzovat na existenci této pohledávky, nikoliv (pouhá) právní kvalifikace
pohledávky. Skutkové okolnosti přitom musí být vylíčeny tak, aby v přihlášce
popsaný skutek (skutkový děj), na jehož základě věřitel uplatňuje (přihlašuje)
svůj nárok do insolvenčního řízení, umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci
(nemožnost záměny s jiným skutkem). Vylíčení těchto skutečností (jež může mít –
zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou věřitel připojí k
přihlášce) slouží k vymezení předmětu přihlášky po skutkové stránce (k tomu
srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 ICdo
1/2012, nebo i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2016, sen. zn. 29 ICdo
56/2014). 3/ K přihlášce pohledávky, kterou nelze přezkoumat pro její vady nebo
neúplnost, se ve smyslu § 185 insolvenčního zákona, ve spojení s § 188 odst. 2
insolvenčního zákona, nepřihlíží ode dne, kdy přihlašovateli pohledávky marně
uplynula lhůta určená mu insolvenčním správcem v řádné výzvě k odstranění vad
přihlášky.
To, zda přihláška pohledávky byla doplněna po uplynutí této lhůty,
ale ještě předtím, než insolvenční soud rozhodl, že se k přihlášce pohledávky
nepřihlíží a že ji jako opožděnou odmítá, nemá na tento závěr žádného vlivu
(usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2008, sen. zn. 1 VSPH
103/2008, uveřejněné pod číslem 37/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sen. zn. 29
NSČR 18/2009, uveřejněné pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). 4/ Postup podle § 188 insolvenčního zákona se uplatní pouze tehdy, je-li vadný
sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí
požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže
(nesplní povinnost důkazní). Nedoplní-li věřitel ani přes výzvu insolvenčního
správce zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných
rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce
pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu § 177 uvedeného zákona, je na
insolvenčním správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu
zpochybní a popře ji (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008,
sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sen. zn. 29 ICdo 79/2015). Srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2014, sen. zn. 29 NSČR
109/2013, uveřejněné pod číslem 104/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29
NSČR 107/2015, uveřejněné pod číslem 155/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. 5/ Je-li právním důvodem přihlášené pohledávky půjčka peněz, zahrnuje vylíčení
rozhodujících skutečností, na nichž se pohledávka zakládá, tvrzení o tom, že
věřitel s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že peníze
měly být v dohodnuté době vráceny, jakož i o tom, kdy a jakou formou tyto
peníze dlužníku skutečně půjčil (přenechal). Srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. července 2008, sp. zn. 29 Odo 475/2006, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 1902/2011. V takto ustaveném judikatorním rámci lze souhlasit se soudy obou stupňů v tom,
že původní přihláška pohledávky obsahovala vady vyžadující jejich odstranění. Skutkové okolnosti uvedené v původní přihlášce nebyly vylíčeny tak, aby
umožňovaly jednoznačnou individualizaci pohledávek; nebylo nepochybné, jaké
pohledávky žalovaný uplatňuje. U pohledávky č. 1 uvedl žalovaný jako důvod vzniku „Postoupení pohledávky
věřitelem z titulu půjčky“, kdy nebylo zřejmé, zda věřitel uplatňuje pohledávku
ze smlouvy o postoupení pohledávky (úplatu za postoupení) nebo pohledávku,
která byla postoupena (a jakou). Přihláška pohledávky č. 2 pak neodpovídala, co do vylíčení skutkového stavu,
závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
29 Odo 475/2006, když z
přihlášky nebylo patrno, že věřitel s dlužníkem uzavřeli smlouvu o půjčce a že
peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ani kdy a jakou formou tyto peníze
věřitel dlužníku skutečně poskytl. Závěr soudů obou stupňů, že původní přihláška nebyla bezvadná a bylo nutné
postupovat podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona, je tudíž v souladu s
ustálenou judikaturou. Pro řešení této otázky tak dovolání rovněž není
přípustné. Dovolatelem předložená otázka, zda je možné i nedbalé a nepřesné přihlášení
pohledávky, když pohledávky musí mít náležitosti podle § 42 odst. 4 o. s. ř.,
nemůže v posuzované věci založit přípustnost dovolání již proto, že
insolvenčnímu soudu ani odvolacímu soudu nepostačovala původní přihláška, jež
byla „nedbalá a nepřesná“ (slovy zákona vadná a neúplná), a proto insolvenční
soud uložil insolvenčnímu správci povinnost vyzvat věřitele (žalovaného), aby u
této přihlášky odstranil vady a doplnil rozhodné skutečnosti. Insolvenční
správce vyzval žalovaného k doplnění přihlášky, což žalovaný v určené lhůtě
učinil. V doplněné přihlášce pak žalovaný rozhodné skutečnosti doplnil tak, že
přihláška již byla projednatelná. Pohledávku č. 1 z původní přihlášky pohledávky rozdělil v doplněné přihlášce na
dvě pohledávky (jde o pohledávky P20/1 a P20/2), u obou pohledávek specifikoval
důvody vzniku – konkrétně označil zajišťovací směnky a částku, na níž byly
vystaveny, způsob, na základě něhož nabyl tyto pohledávky (smlouva o převodu
práv ze směnek), vykonatelnost i příslušenství. Pohledávku č. 2 z původní přihlášky označil v doplněné přihlášce jako
pohledávku č. 3 (jde o pohledávku P20/3). Uvedl smlouvu, kterou se pohledávka
řídila (smlouvu o půjčce, dodatek č. 1 ke smlouvě o půjčce), splatnost půjčky,
výši jistiny, druh příslušenství a jeho výši a ke způsobu výpočtu uvedl „úrok z
jednotlivých dílčích částí půjčky do 31. 12. 2011 – viz vložené strany 1 – 5“. Součástí doplněné přihlášky pohledávky učinil tabulky, v nichž uvedl datum
přijetí jednotlivých částek, výše částek, dobu prodlení se zaplacením a
vypočtenou výši úroku. Z poslední tabulky (jež není přílohou, ale součástí
přihlášky) je navíc patrné, že šlo o „částky přijaté na účty OBM“ (forma, jakou
byly peníze poskytnuty). Ani Nejvyšší soud nemá žádných pochyb o tom, že doplněná přihláška žalovaného
obsahuje dostatečné vylíčení důvodu vzniku všech pohledávek ve smyslu § 174
odst. 2 insolvenčního zákona a i jinak vyhovuje požadavkům kladeným na obsahové
náležitosti přihlášky insolvenčním zákonem a navazujícímu § 21 vyhlášky
ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční
řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění
účinném ke dni podání přihlášky (tj. k 26. dubnu 2012). Závěr, že doplněná
přihláška byla bezvadná, a postup podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona
(nepřihlížení k přihlášce pohledávky), byl vyloučen, je tak v souladu s
ustálenou judikatorní praxí dovolacího soudu a pro řešení této otázky tak
dovolání rovněž přípustné není. Dovolání však je přípustné podle § 237 o. s. ř.
pro řešení další předestřené
otázky (dovolacím soudem v daných souvislostech dosud neřešené), zda
odstraněním vad přihlášené pohledávky může věřitel uplatnit novou pohledávku.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle § 174 odst. 2 insolvenčního zákona přihláška pohledávky musí kromě
obecných náležitostí podání obsahovat důvod vzniku a výši přihlašované
pohledávky. Důvodem vzniku přihlašované pohledávky se rozumí uvedení
skutečností, na nichž se pohledávka zakládá. Podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona nelze-li přihlášku pohledávky
přezkoumat pro její vady nebo neúplnost, vyzve insolvenční správce věřitele,
aby ji opravil nebo doplnil do 15 dnů, nestanoví-li lhůtu delší. Současně jej
poučí, jak je nutné opravu a doplnění provést. Přihlášky pohledávek, které
nebyly včas a řádně doplněny nebo opraveny, předloží insolvenční správce
insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, že se k přihlášce pohledávky
nepřihlíží; o tomto následku musí být věřitel poučen. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dovodil, že změnou návrhu není podání,
kterým žalobce odstraňuje vady návrhu, jinak řečeno, změnit žalobu lze za
předpokladu, že tato žaloba sama je bez vad, bránících jejímu projednání
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 32 Odo
1171/2003). Je totiž – logicky vzato – vyloučeno uvažovat o změně v žalobě
vylíčeného skutku předtím, než byl tento skutek jednoznačně (nezaměnitelně s
jiným skutkem) individualizován (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu
2010, sp. zn. 26 Cdo 593/2010). Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda je možné odstraněním vad
přihlášené pohledávky podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona uplatnit novou
pohledávku, neboť míní, že právě to žalovaný doplněnou přihláškou učinil. Přitom vychází z toho, že v původní přihlášce uplatnil žalovaný jiné pohledávky
než v doplněné přihlášce pohledávky, což považuje za nepřípustné. Dovolatel tak
vychází z toho, že odstraněním vad přihlášky pohledávky změnil žalovaný původní
přihlášku. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, přihláška pohledávky je podáním majícím
charakter žaloby. Není pak důvodu nepoužít judikatorní závěry týkající se
vztahu vada žaloby – změna žaloby na vztah vada přihlášky pohledávky – změna
přihlášky pohledávky. Obdobně jako je u žaloby vyloučeno uvažovat o její změně před odstraněním vad
žaloby bránících jejímu projednání, je u přihlášky pohledávky zásadně vyloučeno
uvažovat o změně v případě, kdy přihláška pohledávky má vady bránící jejímu
přezkumu, které je nutno podle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona odstranit. O
jiné pohledávky (o změnu přihlášky) nejde, neboť z původní přihlášky nebylo
seznatelné, jaké pohledávky věřitel skutečně přihlašuje. Jestliže skutkovými tvrzeními uvedenými v doplněné přihlášce žalovaný odstranil
vady původní přihlášky (spočívající v nedostatečném vylíčení skutkových
tvrzení), nemohlo jimi dojít k uplatnění nových (jiných) pohledávek, jak se
dovolatel mylně domnívá. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tak
správné.
Za tohoto stavu by bylo nadbytečné zabývat se další dovolatelem předestřenou
otázkou, a to zda je možné dovozovat důvod přihlášené pohledávky z listin,
které sice byly přiloženy jako důkaz, ale žalovaný na ně v přihlášce pohledávky
neodkázal. V doplněné přihlášce žalovaný vylíčil rozhodné skutečnosti přímo v
přihlášce, proto se v dané věci závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1089/2000 neuplatní. K pohledávkám P20/1 a P20/2 pak dovolatel žádnou další dovolací argumentaci
neuplatňuje. Nejvyšší soud proto dovolání v této části (směřující proti části
prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil bod I. a II. rozsudku insolvenčního
soudu) podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl. Ve vztahu k pohledávce P20/3 dovolatel dále tvrdí, že k řádnému doplnění
přihlášky pohledávky došlo až podáním ze dne 18. března 2015, a to i tak
nepřesně, když žalovaný netvrdí, které částky mají být zahrnuty v přihlášené
jistině pohledávky P20/3 (uvedl jen, že celková částka poskytnutá dlužníkovi
činila 42 583 800 Kč a že přihlásil méně). Dovolatel tvrdí, že tímto podáním
byly v insolvenčním řízení uplatněny nové pohledávky. Ve vztahu ke změně přihlášky pohledávky Nejvyšší soud dovodil, že ve smyslu §
192 odst. 4 insolvenčního zákona je kvalitativní změna skutečností, na nichž se
přihlášená pohledávka zakládá (změna důvodu vzniku přihlašované pohledávky),
nebo změna pořadí přihlašované pohledávky (uplatněním výhodnějšího pořadí, než
bylo přihlášeno), možná jen do uplynutí lhůty k přihlášení pohledávek. Po této
lhůtě je možná jen změna výše pohledávky, a to do skončení přezkumného jednání. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016. K přihlášené pohledávce P20/3 z obsahu spisu plyne:
1/ Doplněnou přihláškou pohledávky uplatnil žalovaný následující pohledávky –
půjčky ze dne: 25. července 2007 ve výši 1 000 000 Kč, 17. srpna 2007 ve výši
500 000 Kč, 29. srpna 2007 ve výši 8 000 000 Kč, 3. října 2007 ve výši 1 000
000 Kč, 12. prosince 2007 ve výši 1 100 000 Kč, 27. prosince 2007 ve výši 250
000 Kč, 28. ledna 2008 ve výši 800 000 Kč, 8. února 2008 ve výši 100 000 Kč,
13. února 2008 ve výši 100 000 Kč, 27. února 2008 ve výši 500 000 Kč, 17. března 2008 ve výši 100 000 Kč, 19. března 2008 ve výši 450 000 Kč, 26. března
2008 ve výši 100 000 Kč, 23. dubna 2008 ve výši 300 000 Kč, 26. května 2008 ve
výši 500 000 Kč, 28. května 2008 ve výši 850 000 Kč, 4. června 2008 ve výši 200
000 Kč, 13. června 2008 ve výši 100 000 Kč, 18. června 2008 ve výši 200 000 Kč,
9. července 2008 ve výši 770 000 Kč, 16. července 2008 ve výši 200 000 Kč, 10. září 2008 ve výši 230 000 Kč, 26. září 2008 ve výši 300 000 Kč, 8. října 2008
ve výši 300 000 Kč, 15. října 2008 ve výši 200 000 Kč, 29. října 2008 ve výši
450 000 Kč, 3. listopadu 2008 ve výši 300 000 Kč, 19. listopadu 2008 ve výši
200 000 Kč, 3. prosince 2008 ve výši 400 000 Kč, 17. prosince 2008 ve výši 400
000 Kč, 17. prosince 2008 ve výši 300 000 Kč, 7. ledna 2009 ve výši 200 000 Kč,
21. ledna 2009 ve výši 500 000 Kč, 28. ledna 2009 ve výši 500 000 Kč, 10. února
2009 ve výši 120 000 Kč, 11. února 2009 ve výši 500 000 Kč, 18.
února 2009 ve
výši 500 000 Kč, 25. února 2009 ve výši 500 000 Kč, 11. března 2009 ve výši 600
000 Kč, 25. března 2009 ve výši 750 000 Kč, 8. dubna 2009 ve výši 1 000 000 Kč,
20. dubna 2009 ve výši 150 000 Kč, 24. dubna 2009 ve výši 1 000 000 Kč, 6. května 2009 ve výši 1 000 000 Kč, 20. května 2009 ve výši 200 000 Kč, 1. června
2009 ve výši 85 000 Kč, 12. června 2009 ve výši 180 000 Kč, 24. června 2009 ve
výši 500 000 Kč, 1. července 2009 ve výši 6 500 000 Kč, 17. září 2009 ve výši
300 000 Kč, 8. listopadu 2010 ve výši 750 000 Kč, 23. listopadu ve výši 248 000
Kč, 22. února 2011 ve výši 600 000 Kč, 10. března 2011 ve výši 700 000 Kč, 4. dubna 2011 ve výši 200 000 Kč, 7. dubna 2011 ve výši 200 000 Kč, 28. dubna 2011
ve výši 412 800 Kč, 16. května 2011 ve výši 92 000 Kč, 16. května 2011 ve výši
30 000 Kč, 17. května ve výši 196 000 Kč, 31. května 2011 ve výši 42 000 Kč,
29. června 2011 ve výši 50 000 Kč, 1. července 2011 ve výši 507 800 Kč, 18. července 2011 ve výši 100 000 Kč, 22. července 2011 ve výši 150 000 Kč, 15. srpna 2011 ve výši 202 800 Kč, 24. srpna 2011 ve výši 100 000 Kč, 1. září 2011
ve výši 130 000 Kč, 5. září 2011 ve výši 130 000 Kč, 14. září 2011 ve výši 150
000 Kč, 27. září 2011 ve výši 150 000 Kč, 12. října 2011 ve výši 60 000 Kč, 21. října 2011 ve výši 50 000 Kč, 2. listopadu 2011 ve výši 160 000 Kč, 7. listopadu 2011 ve výši 160 000 Kč, 15. prosince 2011 ve výši 150 000 Kč a 22. prosince 2011 ve výši 60 000 Kč. Celkově tak uplatnil pohledávky ve výši 41 066
400 Kč. 2/ V podání ze dne 18. března 2015 (učiněném v průběhu incidenčního sporu)
žalovaný jednotlivé platby dle smlouvy o půjčce specifikoval takto: 25. července 2007 ve výši 1 000 000 Kč, 17. srpna 2007 ve výši 500 000 Kč, 29. srpna 2007 ve výši 8 000 000 Kč, 3. října 2007 ve výši 1 000 000 Kč, 17. října
2007 ve výši 500 000 Kč, 24. listopadu 2007 ve výši 170 000 Kč, 12. prosince
2007 ve výši 1 100 000 Kč, 27. prosince 2007 ve výši 250 000 Kč, 28. ledna 2008
ve výši 800 000 Kč, 8. února 2008 ve výši 100 000 Kč, 27. února 2008 ve výši
500 000 Kč, 17. března 2008 ve výši 100 000 Kč, 19. března 2008 ve výši 450 000
Kč, 26. března 2008 ve výši 100 000 Kč, 23. dubna 2008 ve výši 300 000 Kč, 26. května 2008 ve výši 500 000 Kč, 28. května 2008 ve výši 850 000 Kč, 4. června
2008 ve výši 200 000 Kč, 13. června 2008 ve výši 100 000 Kč, 18. června 2008 ve
výši 200 000 Kč, 9. července 2008 ve výši 770 000 Kč, 16. července 2008 ve výši
200 000 Kč, 6. srpna 2008 ve výši 200 000 Kč, 27. srpna 2008 ve výši 610 000
Kč, 10. září 2008 ve výši 230 000 Kč, 26. září 2008 ve výši 300 000 Kč, 8. října 2008 ve výši 300 000 Kč, 15. října 2008 ve výši 200 000 Kč, 29. října
2008 ve výši 450 000 Kč, 19. listopadu 2008 ve výši 200 000 Kč, 3. prosince
2008 ve výši 400 000 Kč, 17. prosince 2008 ve výši 400 000 Kč, 17. prosince
2008 ve výši 300 000 Kč, 7. ledna 2009 ve výši 200 000 Kč, 21. ledna 2009 ve
výši 500 000 Kč, 28. ledna 2009 ve výši 500 000 Kč, 5. února 2009 ve výši 280
000 Kč, 11. února 2009 ve výši 500 000 Kč, 18. února 2009 ve výši 500 000 Kč,
25. února 2009 ve výši 500 000 Kč, 11. března 2009 ve výši 600 000 Kč, 25.
března 2009 ve výši 750 000 Kč, 8. dubna 2009 ve výši 1 000 000 Kč, 6. května
2009 ve výši 1 000 000 Kč, 20. května 2009 ve výši 200 000 Kč, 12. června 2009
ve výši 180 000 Kč, 24. června 2009 ve výši 500 000 Kč, 1. července 2009 ve
výši 6 500 000 Kč, 17. září 2009 ve výši 300 000 Kč, 8. listopadu 2010 ve výši
750 000 Kč, 23. listopadu ve výši 248 000 Kč, 10. března 2011 ve výši 700 000
Kč, 4. dubna 2011 ve výši 200 000 Kč, 7. dubna 2011 ve výši 200 000 Kč, 28. dubna 2011 ve výši 412 800 Kč, 16. května 2011 ve výši 92 000 Kč, 16. května
2011 ve výši 30 000 Kč, 15. června 2011 ve výši 420 000 Kč, 29. června 2011 ve
výši 50 000 Kč, 1. července 2011 ve výši 507 800 Kč, 18. července 2011 ve výši
100 000 Kč, 22. července 2011 ve výši 150 000 Kč, 15. srpna 2011 ve výši 202
800 Kč, 5. září 2011 ve výši 130 000 Kč, 14. září 2011 ve výši 150 000 Kč, 27. září 2011 ve výši 150 000 Kč, 12. října 2011 ve výši 60 000 Kč, 21. října 2011
ve výši 50 000 Kč, 2. listopadu 2011 ve výši 160 000 Kč, 7. listopadu 2011 ve
výši 160 000 Kč, 2. prosince 2011 ve výši 200 000 Kč, 9. prosince 2011 ve výši
300 000 Kč, 15. prosince 2011 ve výši 150 000 Kč, 22. prosince 2011 ve výši 60
000 Kč, 6. ledna 2012 ve výši 160 000 Kč, 16. ledna 2012 ve výši 100 000 Kč,
20. ledna 2012 ve výši 170 000 Kč, 3. února 2012 ve výši 100 000 Kč, 13. února
2012 ve výši 220 000 Kč, 24. února 2012 ve výši 180 000 Kč, 5. března 2012 ve
výši 120 000 Kč, 9. března 2012 ve výši 230 000 Kč, 20. března 2012 ve výši 130
000 Kč, 2. dubna 2012 ve výši 120 000 Kč, 17. dubna 2012 ve výši 50 000 Kč a
20. dubna 2012 ve výši 80 000 Kč. Celkově tak uplatnil pohledávky ve výši 42
583 800 Kč. Doplněnou přihláškou a podáním ze dne 18. března 2015 uplatňuje žalovaný
částečně různé pohledávky. Rozdíl je ten, že v podání ze dne 18. března 2015
uplatnil (po lhůtě pro přihlašování pohledávek) nové tvrzení o poskytnutí
plateb z 17. října 2007 ve výši 500 000 Kč, 24. listopadu 2007 ve výši 170 000
Kč, 6. srpna 2008 ve výši 200 000 Kč, 27. srpna 2008 ve výši 610 000 Kč, 5. února 2009 ve výši 280 000 Kč, 15. června 2011 ve výši 420 000 Kč, 2. prosince
2011 ve výši 200 000 Kč, 9. prosince 2011 ve výši 300 000 Kč, 6. ledna 2012 ve
výši 160 000 Kč, 16. ledna 2012 ve výši 100 000 Kč, 20. ledna 2012 ve výši 170
000 Kč, 3. února 2012 ve výši 100 000 Kč, 13. února 2012 ve výši 220 000 Kč,
24. února 2012 ve výši 180 000 Kč, 5. března 2012 ve výši 120 000 Kč, 9. března
2012 ve výši 230 000 Kč, 20. března 2012 ve výši 130 000 Kč, 2. dubna 2012 ve
výši 120 000 Kč, 17. dubna 2012 ve výši 50 000 Kč a 20. dubna 2012 ve výši 80
000 Kč. Naopak již neuplatňoval pohledávky z 13. února 2008 ve výši 100 000 Kč,
3. listopadu 2008 ve výši 300 000 Kč, 10. února 2009 ve výši 120 000 Kč, 20. dubna 2009 ve výši 150 000 Kč, 24. dubna 2009 ve výši 1 000 000 Kč, 1. června
2009 ve výši 85 000 Kč, 22. února 2011 ve výši 600 000 Kč, 17. května 2011 ve
výši 196 000 Kč, 31. května 2011 ve výši 42 000 Kč, 24. srpna 2011 ve výši 100
000 Kč a 1. září 2011 ve výši 130 000 Kč. Žalovaný tak podáním ze dne 18.
března 2015 fakticky změnil (nikoliv jen
upřesnil) tvrzení o okolnostech vzniku pohledávek oproti svým tvrzením v
doplněné přihlášce (podle všeho) tak, aby odpovídala předloženým potvrzením
bank. Přitom dodatečná změna ve vylíčení skutečností, na nichž se přihlášená
pohledávka zakládá, učiněná po lhůtách stanovených insolvenčním zákonem (byť
učiněná doplněním skutkových tvrzení na výzvu insolvenčního soudu v incidenčním
sporu) je nepřípustnou změnou důvodu přihlášení pohledávky (zapovídá to § 192
odst. 4 insolvenčního zákona). Jinými slovy řečeno, původní přihláška pohledávky měla vady, které bylo nutné
odstranit. Doplněnou přihláškou pohledávky žalovaný vady odstranil, kdy tímto
odstraněním neuplatnil nové pohledávky. Důvod takto (doplněnou přihláškou)
uplatněných pohledávek však žalovaný není oprávněn, a to ani částečně (jen u
některých dílčích pohledávek), následně měnit. Ještě jinak řečeno, žalovaný je
vázán v přihlášce vylíčeným skutkovým stavem a uplatněnou pohledávku nemůže
dokládat jinými platbami dlužníku (byť je skutečně mohl poskytnout), než těmi,
které uplatnil jako důvod vzniku svých pohledávek v přihlášce. Napadené rozhodnutí nemůže v části prvního výroku, v němž odvolací soud
potvrdil bod IV. výroku, obstát, neboť odvolací soud, který se potud přihlásil
k závěrům insolvenčního soudu, zcela pominul, že žalovaný v incidenčním sporu
uplatnil zčásti jiná skutková tvrzení o vzniku popřených pohledávek, než jaká
uplatnil v doplněné přihlášce pohledávky. V této souvislosti lze dát dovolateli za pravdu v tom, že z rozhodnutí
insolvenčního soudu (ve vztahu k pohledávce P20/3) není zřejmé, které z
pohledávek, jež jsou žalovaným tvrzeny v jeho podáních a dokládány potvrzením
bank, považoval za doložené. Tato okolnost je o to významnější, že pohledávky,
které žalovaný přihlásil doplněnou přihláškou, jsou částečně jiné než
pohledávky, které následně tvrdil ve svém podání z 18. března 2015. Z
rozhodnutí tak není patrno, zda insolvenční soud rozhodoval o pohledávkách
uvedených v doplněné přihlášce či o pohledávkách následně doplněných podáním z
18. března 2015. Tomu odpovídá i závěr insolvenčního soudu, že „část jistoty ve
výši 20 000 000 Kč insolvenční soud považuje za řádné plnění dle smlouvy o
půjčce ze dne 20. července 2007, kterou dlužník žalovanému nevrátil a v tomto
rozsahu jde tedy o pohledávku existující, když posledním plněním dle této
smlouvy je částka 230 000 Kč převedená z účtu žalovaného na účet dlužníka dne
3. prosince 2008 (touto transakcí byla celkem převedena částka 400 000 Kč)“. Dle doplněné přihlášky součet všech tvrzených pohledávek do 3. prosince 2008
(tedy včetně částky 400 000 Kč ze dne 3. prosince 2008) činí 19 500 000 Kč a
tato částka tak nedosahuje 20 000 000 Kč; naopak součet všech pohledávek dle
doplnění ze dne 18. března 2015 (tedy včetně částky 400 000 Kč ze dne 3. prosince 2008) činí 20 580 000 Kč a bude-li z této částky počítáno pouze 230
000 Kč, pak jde o plnění ve výši 20 410 000 Kč, což opět částce 20 000 000 Kč
jako pohledávkám ze smlouvy o půjčce neodpovídá.
Není tak patrné, které
konkrétní pohledávky považoval insolvenční soud za pohledávky ze smlouvy o
půjčce a které konkrétní pohledávky považoval za pohledávky z bezdůvodného
obohacení. Z rozhodnutí pak bez pochybností neplyne, z jakých pohledávek, v
jaké výši a za jakou dobu počítal insolvenční soud žalovaným uplatněný úrok. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v té části prvního výroku, v níž odvolací soud
potvrdil bod IV. a V. výroku rozsudku insolvenčního soudu, a dále v (závislém)
druhém výroku (o náhradě nákladů odvolacího řízení), zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího
soudu zrušeno, platí také na část rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud, v bodě IV. a V. výroku, i toto rozhodnutí a vrátil věc
insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Další dovolací argumentací (otázkou, zda může věřitel doplňovat popření
pohledávky v případě, kdy v incidenčním sporu vyjdou najevo nové skutečnosti)
se již dovolací soud za této situace (pro nadbytečnost) nezabýval. Jak je totiž
patrno z výše uvedeného, žalovaný v doplněné přihlášce nové skutečnosti
neuplatnil (uvést rozhodné skutečnosti, kterými žalobce jako věřitel popřel
pohledávku žalovaného jako jiného věřitele, mohl dovolatel ve svém popření ze
dne 29. května 2012), a skutečnosti uvedené nově v podání ze dne 18. března
2015, kterým žalovaný uplatňoval v insolvenčním řízení i nová (odlišná) tvrzení
o vzniku (části) pohledávky, byly žalovaným uplatněny nepřípustně. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i insolvenční soud závazný
(§ 243g odst. 1 věta první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí se bude insolvenční soud důsledně zabývat důvodností popřené
pohledávky jen s ohledem na skutkové okolnosti, které o jejím vzniku uvedl
žalovaný nejpozději v doplněné přihlášce (nevybočí z rámce daného touto
přihláškou a nepřihlédne k nově uváděným tvrzením o vzniku pohledávky, která
jsou s těmito tvrzeními v rozporu), uvede, o kterých konkrétních jednotlivých
pohledávkách rozhodoval, jaký byl u které konkrétní jednotlivé pohledávky
právní titul (zda smlouva o půjčce či bezdůvodné obohacení) a u úroku uvede,
jak dospěl k jeho výši (z jakých částek a za jakou dobu úrok vypočetl). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.